Fantom Opery v Moskvě, aneb óda na obsazení

Díky neskonalé laskavosti jedné osoby (znovu děkuji) jsem viděla bootleg ruské produkce Fantoma Opery. A aby mé štěstí bylo dokonalé, v hlavní roli s Ivanem Ozhoginem a Tamarou Kotovou. Jej! :D Nahrávka bohužel není nikde volně dostupná, ale mohu z ní alespoň posat své pocity. Je jich hodně. ;D

Podotýkám, že se nejedná o nijak zvlášť seriózní článek. Vlastně je to článek plný Lottiných výlevů, jak je v Lottelandu už od jeho samého založení dobrým zvykem. Ale mám pocit, že už vás musím předem varovat.

Jako vždy je psán s přihlížením k poznámkám psaným přímo během sledování, protože přímé reakce jsou nejlepší. :D

Už od Think of Me mě velmi zaujala Tamara. Věděla jsem, že se stává svým výkonem jako Christine velmi populární a teď už chápu proč. Čím déle o ni přemýšlím, tím víc docházím k přesvědčení, že je to moje nejoblíbenější Christine, protože na konci představení jsem z ní byla zkrátka ohromená. Dostala mě na svoje pojetí i na spoustu malých detailů, které přidala. Když jsem tedy u Think of Me - na začátku písně nebyla jen nervózní, ale vyloženě vyděšená, mám pocit, že v jednu chvíli jí i dokonce vhrkly slzy do očí. K onomu okamžiku kdy konečně začne věřit síle svého hlasu se dostává pomalu, nicméně velmi přirozeně a uvěřitelně. A když bych měla citovat samu sebe "Tamara je naprosto rozkošná" - so yeah. :D

Další věc co mě potěšila bylo vykreslení přátelství Meg a Christine. Abych byla upřímná, tenhle aspekt show většinou moc nevnímám, má málo prostoru. Ovšem i to málo se dá využít k něčemu úžasnému, jak nám Tamara s Valerií Migalinou dokázaly. Jejich vztah se zdál být obvzláště pevný a důvěrný, jedné na druhé skutečně záleželo a když je od sebe odtrhla madame Giry, Tamařiné Christine to bylo opravdu líto a očividně litovala i Meg, protože nemá pod matčiným dohledem chvilku odpočinku.

Když se posunu k Little Lotte, hrozně se mi líbilo jak Tamara (takhle asi bude začínat každá druhá věta) zahrála ono objetí s Raoulem Eugenym Zaytsevem. Radostně ho objala, ale pak se od něj neodtáhla s rozpačitým výrazem, jak je to už tak trochu zažité ve stylu "nechala jsem se unést, awkward", ale spíš si uvědomí neustálý dozor svého anděla a lekne se svého zapomenutí se. K téhle teorii mě přivedlo i její starostlivé vzhlédnutí ke stropu aka k nebesům předtím, než od něj odstoupila.

Eugeny mě v téhle scéně lehce překvapoval. Nejdřív byl vážně sladký, ale potom mi přišel lehce přezíravý. Způsob, jakým Tamaře položil ruku na rameno přestal působit jako něžné přátelské gesto ve chvíli, kdy jí začal dlaní přejíždět až kamsi ke krku což se mi osobně do téhle chvíle nehodí. Nevidí se náhodou poprvé od doby co byli ještě děti?

---

Musím se přiznat, že jsem se opravdu snažila být objektivní když na Ivana přišlo, ale už jsem asi moc hardcore fanoušek. :D Ve chvíli, kdy začal zpívat v The Mirror, jsem zkrátka musela žasnout nad jehom hlasem a zapomínala jsem i jak se jmenuju.

Nicméně když se zaměřím i na Tamaru, byla zrovna tak úžasná. Ona ani v jediné chvíli není pasivní nebo křečovitá. Dělá Christine velmi lidskou, reálnou, silnou a nikdy nic nezobrazuje pouze "černobíle". Ano je omámená hlasem svého anděla, v očích má nedočkavost spatřit ho, ale zároveň je vidět jak se chvěje strachem a jak v ní tyto protichůdné pocity soupeří. Její projev v téhle scéně je mnohem víc než okouzlený výraz s pootevřenými ústy, protože do téhle roviny to občas, samozřejmě ne vždy, padá, ale The Mirror je přece mnohem víc než tohle.

Po vokální stránce je Fantom pro Ivana asi nejdokonalejší role jakou si mohl přát dostat. Ten part dává jeho hlasu šanci vyniknout v plné své kráse. Něco tak kouzelného se málokdy poštěstí slyšet.

Já vím, že v souvislosti s Ivanem něco na tenhle styl omílám pořád, ale DUH - on je v té roli tak půvabně elegantní, když chodí po jevišti působí to svým způsobem až jaksi majestátně, přímo z něj nejdou spustit oči. :D

Zajímavý moment kdy se začal formovat vztah Tamařiny Christine a Ivanova Fantoma nastal už když Christine zpívá vysoké tóny na konci titulní písně. Ivan se samozřejmě tváří spokojeně, radostně, ale zároveň ji k dalšímu zpěvu pobízí velmi netrpělivě, jako by byl sám zvědavý kam až její hlas společně dokáží dostat. Je to chvíle, kdy jsou skutečně hluboce okouzlení jeden druhým, Fantom nad Christine nedominuje, je to spíš fascinující vzájemná shoda.

Během Music of the Night v sobě Ivanův Fantom chová zajímavý rozkol. Na jednu stranu si očividně s Christininou přítomností neví moc rady, není si jistý jak by na ni měl reagovat, jak blízko si ji k sobě pustit, na stranu druhou nic ze své nejistoty nechce ukázat, takže když mu Christine čelí tváří v tvář, snaží se působit suveréně a tyhle protiklady se pak odráží nejen v jeho obličeji, ale i řeči těla. Co se ale nemění je zvláštní způsob jakým se na Tamaru dívá, v očích má skutečně onu "hrozbu a zbožňování" jak Christine později pěje ve Why Have You Brought Us Here.

Zmínku si samozřejmě zaslouží i legendární MOTN póza. Když Ivan začne kolem Tamary pokládat ruku, pokujuje po ní poměrně obezřetně, do jeho náručí upadá pomalu, podléhá zvolna. Tím pádem s ní Ivan v tu chvíli zachází zvlášť jemně, jako by se mu pod špatným pohybem či pohledem mohla z náručí vypařit. V krásných vyhlídkách kterými ji láká se nechává na chvíli unést i on sám, když s ní "pohupuje" vypadá kouzelně zasněně.

Na otázku jestli ruská produkce nechává Fantoma chytat omdlévající Christine - nět.

S Ivanem mi to ale ani nepřišlo, protože on se tak upřímně leknul když upadla, že člověku přijde pochopitelné, že ji nezvládnul v tu chvíli i zachytit. Navíc jsem se usmívala, když se pro plášť, kterým ji zakryl doslova rozeběhnul. :)

Když se po MOTN znovu rozsvítí světla a Ivan už sedí v perské róbě u svého Dona Juana, v jednu chvíli si zajede rukou k masce, jako by si kontroloval jestli ji má, jestli ji má pořádně nasazenou a tak dále, což je asi svým způsobem ironické, vzhledem k tomu co se stane dál. Taky jsem si vzpomněla na US/UK tour, kde si v tuhle chvíli Fantom masku sundá sám, a pak se diví, že ho Christine viděla, ale to teď stranou.

Na začátku Stranger Than You Dreamt It se Ivan zdá tak ponořený do své hudby, že si dokonce pohupuje perem do melodie kterou skládá a lehce usmívá se sám pro sebe. Když ho Tamara odmaskuje, nenásleduje proto divoká reakce. Neječí ani se po ní hned nevrhá, naopak ještě zůstane pár vteřin sedět, jako by si v šoku a s hrůzou uvědomoval, co se to vlastně stalo. Rozčílí se teprve ve chvíli kdy se ohlédne ke Christine a uvidí hrůzu v její tváři a to, jak od něj utíká.

Když se k ní pak plazí po zemi, přejde s hlasem do zajímavé tóniny, některá slova dokonce zněla téměř jako spíš šepot, což se k okamžiku dokonale hodilo.

Když mu Tamara podá masku a on si ji nasadí, zůstane chviličku tiše sedět a dívá se na ni se směsicí mnohých, rychle se míhajících pocitů. Jako by jí byl vděčný za její soucit, zároveň si i uvědomoval její statečnost a obdivoval ji. Teprve potom vstane a odvede ji pryč a...jak těch pár vteřinek navíc změní vyznění celé písně, páni!

Když přeskočím k Il Mutovi - úžasnějšího Serafima než Tamaru neznám. Její výrazy mě v dobrém slova smyslu rozesmívaly plus ten fakt, že ona svoji Carlottu na tu postel hodila a pak na ni hupsla? :D Geniální, to jsem nikdy předtím neviděla a musela jsem se hihňat. :D Plus to, že ji vážně začala líbat po ruce a rameni - žádné naznačené pusinky zdálky - pěkně pořádně a poctivě, hehe. :D

Ivan je zase král sarkasmu, když chce. Z pasáže "madam, možná jste to vy, kdo je žába" ironie přímo tryská. Představte si ho mluvit ironicky. Pak si to vynásobte deseti a dostanete se k tomu, jak mluvil na Carlottu. Zkrátka perfektní. :D

Moc jsem doufala, že o Eugenym budu co se sekvence Why Have You Brought Us Here a All I Ask Of You mluvit už nadšeněji, ale bohužel. Ano, Raoul v tuhle chvíli Christine nevěří, myslí si, že její mysl pracuje na základě rozrušení, to víme, jenže on se na ni dívá tak...jako by litoval, že s ní na té střeše je, protože musí být asi šílená, kývá na její slova, ale opravdové pochopení tam cítit není. Nu, nevím. Vedle úžasného zápalu a zoufalství Tamary ten výkon začínal působit až netečně. Můj názor na zbytek All I Ask Of You je pak v podobném duchu, takže se asi posuňme dál.

Tamařino Wishing bylo podle očekávání úžasné, její velký okamžik. Přiměla mě dívat se na Christine najednou docela jinak, což jsem nečekala že se ještě může stát. Páni.

Point Of No Return bylo vážně svůdné. Tamara se v téhle scéně docela jasně ujímá dominance, hraje si s Fantomem jako kočka s myší, těsně předtím, než pak přistoupí k sedícímu Fantomovi a vezme ho za ruce atd, tak se dokonce nahlas laškovně zasměje.

Scéna kdy Christine Fantomovi strhne kápi a pak i masku, se s Tamarou a Ivanem zdá jaksi očividná. Vzhledem k jejich výškovému rozdílu se Ivan musí přikrčit aby jeho tvář vůbec byla v Tamařině dosahu, takže i kdyby to člověku nejdřív nepřišlo, tak ve chvíli kdy se Ivan zase narovná poté, co mu strhne masku, tak je to už do očí bijící. :D Ale je to roztomilé, on podobné věci asi musí řešit pořád. :D

Final Lair je scéna co ve mě rezonuje ze všech nejvíc, pouštěla jsem si ji asi nejčastěji a pokaždé si na ní najdu něco nového.

Ivan na začátku není ani tak rozezlený - k tomu se dopracuje později - ale spíš zklamaný, frustrovaný. Pamatujete jak jsem vyzdvihovala jak překvapeně, ale přitom zvláštně vděčně a adorativně se díval na Christine když mu vrátila masku ve STYDI? Byl ublížený protože mu masku pak sama zase strhla, vystavila ho pohledům celého divadla.

Celkově se ve Final Lair v Ivanovi pere hodně částí Fantomovy komplikované osobnosti. Narozdíl od PONR, je pánem scény, protože z původního postoje "tak tohle je to, co jsi chtěla, Christine?" dospěje k rezolutnímu chladu, ovšem tím si sám sobě působí bolest, protože chovat se takhle ke Christine je mu zatěžko. Když popadne Tamaru do náruče a jde s ní do takového toho záklonu, tváří se jako by trpěl spolu s ní.

Do toho občas udělá nějaké zvláštní škubavé gesto zavánějící nepříčetností (protože buďme krutě upřímní - Fantom je v tuhle chvíli nepříčetný :D).

Když se Ivan těsně před polibkem posadí do svého černého křesla, Tamara se za ním rozeběhne, klekne si přímo po jeho boku a vezme ho za ruku, kterou má na opěrátku. Takže ať už tohle dělají vždycky, či je to náhlá Tamařina improvizace - whatever, naprosto jsem to milovala.

Ivanův Erik v tu chvíli skutečně musí přemáhat pláč. ZDE jsou z toho momentu i polibku hejbátka.

Když pak Tamara zpívá pasáž "Ubohé stvoření noci..." tak skutečně pláče, z očí jí vytryskne nejedna slza a je těžké až nemožné v tu chvíli nezačít slzet spolu s ní. :)

Jejich polibek je - což vidíme i z hejbátek na které odkazuji výše - díky Bohu klidný, žádné máchání rukama ve stylu Broadwaye (nerýpám, pouze konstatuji, že toho nejsem fanouškem protože je to podle mého názoru prostě příliš a i u sebelepšího herce to na mě působí jako přehrávání). Ivanův Fantom se tím tak trochu vrátí ke svému chování z prvního jednání - náznak určité plachosti ke Christine, nejistota. Po chvíli váhání jednu ruku tak zlehka dá kolem jejího pasu, ale jinak je skutečně zasažený "off guard".

A opět je roztomilý ten výškový rozdíl, kdy se Ivan celý sklání a i přesto se musí Tamara napínat s obličejem vyvráceným do výšky aby na něj dosáhla. Aww. :D

Ve scéně kde Christine Erikovi vrací prsten, se Ivan k Tamaře ohlédne s takovou...až dětskou dychtivostí (v souvislosti s tím se mi vybavil ten jeho běh pro plášť aby mohl přikrýt Christine, snad proto že měl ve tváři podobný výraz) a prsten od ní pak odebírá skutečně zlomeně, jemně přejede prsty po její ruce, snad aby dokázal význam svých slov..."Christine, ya lyublyu tebya..."

Poslední věc kterou jsem vypíchla do svých poznámek (a která mi způsobila přímo potoky slz) byl Ivan poté, co Tamara odešla. Počítala jsem se zabořením tváře do Christinina závoje, protože na to už tak nějak podvědomě čekáme, že? To Ivan sice udělal, ale ještě předtím, si tou látkou přejel po znetvořené části obličeje a něco na tom gestu, výrazu jeho tváře a zoufalosti v očích mě dostalo. Jako by tu deformaci obličeje mohl vzpomínkou na Christine zmírnit, jako by tím ukazoval plané naděje, které choval, když si myslel, že se ho někdo naučí milovat i přes to jak vypadá....

Ruská produkce se právě stala mojí oblíbenou, je nutné to vůbec dodávat?

P. S.: Vůbec mi nemusíte říkat, že na obou ilustračních fotkách je Elena Bahtiyarova a ne Tamara. Ta potíž je v tom, že z nějakých důvodů Tamaru fotí zásadně s Dmitrim Ermakem a Ivana s Elenou. Nenadělám s tím nic. :D