DSOCI - 46. kapitola

Dům pana Y - kam teď Arielle měla docela volný přístup - byl mimo jiné zvláštní i tím, jak dokonale pohlcoval zvuky zvenčí. Ve chvíli, kdy za sebou Arielle zabouchla těžké dubové dveře, ve vstupní hale zavládlo konejšivé, mírumilovné ticho.

Toho dne se veřejnosti úplně poprvé otevřela již z většiny dokončená Phantasma. Část parku totiž stále ještě zůstávala oplocená a nepřístupná, ale Erik s Christianem se dohodli, že toto území Phantasmy otevřou až příští sezonu. Erik z toho nebyl nadšený, protože by preferoval otevřít park beze spěchu, ve vší jeho velkoleposti, ale po ztraceném úvěru od Dillona byla dnešní otevíračka dílem nutnosti. Potřebovali zisky, peníze které by znovu roztočily zpomalující se kola Phantasmy.

Arielle na sobě měla ony červené šaty, které nepřímo dostala od pana Y a kolem krku si omotala svoji šňůru perel, nepraktický první nákup z podstatně lepší výplaty, kterou teď dostávala. Vůbec si neuvědomovala svoji rozmařilost, ani ji nenapadlo udělat praktičtější pořízení - jako kupříkladu nové střevíčky, protože ty její už měly značně okopané špičky.

Procházela masou těl, občas sama, občas ve skupince mlčenlivých členů "jeho sbírky", ale nikdy uvězněná v davech bezejmenných tváří nevydržela příliš dlouho. Postupně se chodila schovávat do stanů určených pro zaměstnance, opuštěných křivolakých uliček a nakonec i sem, do domu pana Y.

Přešla do jednoho ze salonků v přízemí a posadila se do křesla u krbu, zády k oknu, aby si mohla namlouvat, že ti lidé venku, tam vlastně vůbec nejsou. Natáhla se po knize, kterou tam někdo nechal a začetla se do ní. Ponořena do světa vzdáleného a tak odlišného, zaslechla kroky po schodišti. Zajímalo ji, kdo další zůstal uvnitř, protože se zdálo, že všichni ostatní se zarážející výdrží stále pobíhají tam venku a nahlédla škvírkou mezi dveřmi do haly. Nepočítala, že by ji někdo zpozoroval, ale přesto se tak stalo.

---

"Co děláte tady uvnitř, Arielle?" oslovil ji pan Y konverzačně.

Arielle rychle odstoupila ode dveří ke kterým se tiskla, protože je vzápětí otevřel dokořán. "Ach...já jen...dávám si menší přestávku," odpověděla lehce rozpačitě.

"Přestávku?" zopakoval pan Y a povytáhl obočí.

"To obrovské množství lidí, víte...může to být až ohromující. Cítím se jako bych mezi nimi nemohla ani popadnout dech," vysvětlovala Arielle a lehce zrůžověla v obličeji.

Pan Y ale k jejímu údivu pokýval hlavou. "To vlastně docela chápu," zamumlal téměř neslyšně, "počítal jsem s tím, že to bude velké, ale realita občas překoná fantazii, že? Jsou to sice výjimečné případy, ale stávají se. A když je řeč o fantazii - doufám, že se vám moje kniha líbí?" pokynul ke knize, kterou ještě svírala v náručí.

Arielle sebou nepatrně trhla. "Netušila jsem, že je vaše. Nechtěla jsem vám sahat na věci já..."

Pan Y průtrž jejích slov zastavil pozdvižením pravé ruky. "Prostě mi odpovězte jestli se vám ta kniha líbí nebo ne," zopakoval trochu otráveně.

"Ano, velmi. Je...je komplikovanější, než žánr co obvykle čtu, ale vlastně...to se mi na ní líbí," vykoktala zaražená Arielle.

"Hm, ano, všiml jsem si, že čtete brakovou literaturu," přitakal pan Y a Arielle marně přemýšlela odkud ví, co čte, "smíte si ji půjčit. Bude mi potěšením, když přispěji k vybroušení vašeho vkusu," pravil jízlivě.

Arielle překvapeně zamrkala. "Děkuji, pane," hlesla nakonec.

"Hodláte se ještě vrátit ven?"

"Ano, samozřejmě."

"Také nemám rád davy," rozpovídal se zničehonic pan Y, "podle mě je velká skupina lidí nebezpečná zbraň. Lidé zničehonic přestanou přemýšlet sami za sebe, podřizují se stádovému myšlení, jejich reakce a činy už nenáleží jim, ale nehmatatelnému davovému duchu. Nepřijde vám to znepokojující? Tady onoho elementu využíváme v náš prospěch, ano, ale můžeme si být jisti, že nad situací držíme neochvějnou kontrolu? Co když se věci zvrtnou, dokážeme jim zabránit?"

Arielle při poslouchání toho děsivého scenária po těle naskočila husí kůže.

"Rozhodně děláte dobře, když si při procházení toho lidského mraveniště počínáte obezřetně," zakončil to pan Y, který si její reakce buďto nevšiml, nebo ji přehlížel úmyslně. Arielle si s ním nikdy nemohla být jistá. Nevěděla co na to říct, ale pan Y odpověď zřejmě ani nečekal, když pokračoval: "Jakožto dva lidé, jejichž názory se - byť v tomto ojedinělém případě - shodují, poskytla byste mi tu čest a dělala mi doprovod při procházce parkem? Z důvodů již vyřčených jsem původně zamýšlel zůstat zde a sledovat ten mumraj pouze z bezpečného útočiště mé věžičky, ale ať už se ozvala zvědavost, či marnivost nad mým dílem - zatoužil jsem zúčastnit se toho všeho osobně."

Arielle na něj zůstala hledět a po chvíli, která přesahovala běžnou odmlku v rozhovoru, ze sebe konečně vysoukala: "Ovšem, ano, bude mi...radostí," odpověděla, ačkoliv radost právě nepociťovala. Byla mizerná společnice, ale to on už přece musel vědět sám. Jejich rozhovor bude buď katastrofický, nebo nastane tíživé ticho a Arielle si nemohla vybrat, čeho se zrovna děsí víc.

Pan Y jí zdvořile nabídnul rámě a Arielle se do něj s pohupujícím žaludkem zavěsila. Vyšli spolu do ohlušujícího, barvami přetékajícího prvního dne oficiální existence Phantasmy. Pan Y ji vedl kolem všech těch lidí a s pozoruhodnou svižností se s ní proplétal mezi smějícími se lidmi či řvoucími dětmi. Arielle tušila, že kdyby tu šla sama, neušla by ještě ani poloviční vzdálenost. Zdálo se, že zvláštní aura pana Y působila i na náhodné návštěvníky parku, kteří jim ve většině případů uhýbali z cesty.

Míjeli stánky s rozličnými vystavenými předměty, ale i různými šarlatány a vykladači karet.

"Věříte na věštění budoucnosti?" otázal se pan Y.

"Ne," odvětila Arielle prostě, protože se domnívala, že podrobnější odpověď by ho stejně nezajímala. Vykládala si jeho otázku za obyčejnou frázi, kterou prohodil aby pořád nemlčeli. Proto ji zaskočil, když si vyžádal, aby mu vysvětlila proč.

Odkašlala si a po krku jí naskákaly červené skvrny. "Náš osud nezávisí na hvězdách, kartách nebo legračních skleněných koulích. Budoucnost je podmíněna různými faktory: povaha s jakou se narodíme, sociální vrstva ve které vyrosteme, lidmi které za život potkáme, názory které si od nich následně osvojíme...a hádám i to, kolik štěstí máme. Ne všichni ho dostanou stejný díl..." zamyslela se Arielle.

"Takže nevěříte v nic nadpřirozeného?" odtušil pan Y.

"To jsem neřekla. Jsou věci mezi nebem a zemí..."

"Ale lidé co nahlížejí do budoucnosti či minulosti mezi ně podle vašeho názory nepatří?"

"Jsou to podvodníci. Někteří lepší než druzí, ale stále podvodníci," zamumlala Arielle.

"Jak se pozná lepší podvodník od horšího?" zajímal se pan Y.

Arielle se k němu nečekaně otočila. Učinila tak vůbec poprvé a jejich vzájemná blízkost ji v první chvíli přetrhla nit myšlenek. Jeho oči, které shlédly k jejím nebyly tak průzračně modré, jak si nejprve myslela. Měl v nich zvláštní, temně modré pigmentace, které způsobovaly, že jí připadalo, jako by hleděla na přelévající se mořskou hladinu. Rychle zamrkala a zadívala se na chodník, po kterém momentálně kráčeli.

"Někteří přesně vytuší, co lidem namluvit. Zkrátka vědí, co druzí chtějí slyšet a hrají na city, což se pojí se slušným výdělkem," Arielle rychle dokončila svoji úvahu a nepatrně se zamračila.

"Máte ohledně této záležitosti velmi jasně vyhraněné názory," zkonstatoval pan Y. Už měl na jazyku poznámku, že tento postoj s nejvyšší pravděpodobností získala od generála Fitzgeralda, ale rozhodl se být pro jednou milostivý a nechal si tento postřeh pro sebe. Byla koneckonců dítětem Coney Islandu a rodilí obyvatelé zábavní parky, kterými se tu to jen hemžilo, buď nenáviděli, nebo v nich žili, protože na tomhle místě bylo očividně všechno vystupňováno do extrémů. Nikdy nepřišel na to proč vlastně.

Na chvíli se zastavili a sledovali atrakce, ke kterým došli. Nejvíc pozornosti poutala veliká horská dráha, která dokazovala, že mezi zábavou a hrůzou vede jen velmi tenká hranice.

"Pan Christian se při chodu parku na tyhle věcičky velmi spoléhá. Asi má pravdu, ale stejně mě příliš nebavily. Mnohem větší zalíbení jsem našel v navrhování zrcadlového labyrintu nebo divadla. Při vymýšlení nových kolotočů jsem ocenil výzvu, kterou projekt přinesl po technické stránce, ale jinak jsem to shledával za marnění mého talentu," začal znovu pan Y a přimhouřil oči proti sluníčku, když očima přejížděl konstrukci nejbližší dráhy. Tu a tam se ušklíbnul, když zaslechl jekot méně odvážných návštěvníků.

"To všechno jste vymyslel vy?" užasla Arielle. Sice už všechna lákadla Phantasmy viděla, ale přesto jí z nich pokaždé přecházely oči.

"Většinu," broukl pan Y, "nějaké věci jsou samozřejmě jen přejaté...což jsme učinili na základě poptávky, jak by vám vysvětlil pan Christian," dodal lehce kousavě.

"Jak mu vůbec je? Neviděla jsem ho od doby co..." Arielle odumřel hlas.

Pan Y se nad změnou tématu na okamžik zatvářil podrážděně, ale když jí odpovídal, tak na hlase nedal nic znát. "Hádám, že je to silně podmíněno tím, jestli ho zastihnete v jeho dobrém nebo špatném dni. Ale snaží se co nejrychleji sebrat. Myslím, že k tomu má poměrně silnou motivaci," Arielle jeho narážku sice nepochopila, ale přesto na ni zapůsobil ten ponurý tón s jakým vyslovil poslední dvě slova.

Znovu se rozešli a tentokrát to byl pan Y, kdo k ní natočil tvář. Přejel ji lehce zkoumavým pohledem. "A vy? Nechystáte se v nejbližší době zhroutit, že ne?"

"Ne," odsekla Arielle trochu uraženě.

"Dobrá, to rád slyším. Poradit si s ženskými citovými výlevy je ta nejtěžší věc na světě."

"Vážně?" vyhrkla Arielle dřív, než se stihla zarazit. "Domnívala jsem se, že na to máte velmi jednoduchý recept," řekla lehce nazlobeně.

Pan Y se však suše zasmál. "Tak vy jste mi ještě neodpustila tu vodu? Pochopte, že jsem jednal nejen v mém, ale i vašem zájmu. Hysterický záchvat je nepěkná věc, tomu věřte. Příšerné mrhání energie fyzické i duševní. Svým způsobem jsem byl navíc i šetrný. Většinou se na podobné nepříčetné chování doporučuje facka, ale to bych si skutečně nedovolil."

"To je dobré vědět," vyrazila ze sebe Arielle znejistěle.

"Inu, budu tedy doufat, že se přes to v dohledné době přenesete. Ale omlouvat se vám nebudu, podle mého názoru skutečně není za co," uzemnil ji pan Y. Navedl ji směrem odkud přišli, tedy zpět do centra parku. Arielle se domnívala, že se už vracejí, ale nečekaně odbočil a ocitli se před již zmiňovaným divadlem.

"Byla byste tak laskavá a podělila se se mnou o své dojmy z této stavby? Doufám, že o ní smýšlíte smířlivěji než jak činíte v případě stánkových rádoby umělců," otázal se pan Y.

Arielle, která byla tázána na svůj názor toho dne už podruhé, nevěděla co si má pod jeho chováním představit. Dělal, jako by mu záleželo na tom co si myslí, jenže tak tomu podle všeho nebylo. Přesto se poslušně zahleděla na honosný dům divadelního umění.

"Vybočuje od všeho co jsem tu zatím viděla. Snad proto je postavený stranou od náměstí?"

Pan Y její slova stvrdil tichým kývnutím, ale dál ji probodával intenzivním pohledem. Arielle tedy byla donucena pokračovat. "Nikdy předtím jsem nic takového neviděla. Já....vlastně nikdy nebyla v divadle. Je elegantní, sofistikované...jako by na mě volalo a lákalo mě. Zlato, sochy, mramor...je krásné, ale úplně jiným způsobem než všechny ostatní stavby, tak trochu jako půvabnější a inteligentnější sestra místní koncertní haly," Arielle se zadrhnul hlas, když si uvědomila, že své myšlenky možné rozvedla až příliš. Pan Y se na ni ovšem díval s jistou mírou shovívavosti, dokonce se zdálo, jako by její odpověď mírným nakloněním hlavy schválil.

"Kdo sem přijde za uměním...za tím skutečným, tak neodejde zklamán. Dovedu si představit, že to bude návštěvností spíše komorní místo, což bude zajímavý protiklad k tomu, nač jsem zvyklý. Nicméně se postarám, abyste obdržela lístek na dnešní premiéru. Nepozval bych nikoho, kdo by tu čest nedovedl náležitě ocenit ale vy...jste mě svojí odpovědí docela....potěšila," řekl lehce váhavě. Arielle u něj vůbec poprvé postřehla nejistotu ohledně volby slov.

"Pojďme se podívat dovnitř," navrhl nakonec pan Y, "být ve společnosti někoho, kdo nikdy nebyl v divadle, láme mé srdce, ačkoliv vy pravděpodobně pochybujete, že nějaké vůbec mám," dodal s náznakem pobavení v hlase. Arielle ho tedy nervózně následovala dovnitř. Pan Y ji pustil a šel před ní a bez jediného zaváhání ji prováděl chodbami přístupnými pro veřejnost, ale i těmi jinak utajenými v zákulisí. Arielle překvapilo jaké je to bludiště plné temných koutů, přetékající kulisami, věšáky s nádherně vyšívanými kostýmy, lahvemi s vodou ale i alkoholem a zvlášť obdivovala nádherné baletní sukně, které ji připomínaly nadýchanou cukrovou vatu. Nahlédla i do šaten hlavních hvězd, které byly naopak velice světlé a vzdušné. Nemohla se toho všeho nabažit a neustále se rozhlížela sem a tam a občas se musela krotit aby se nadšeně nezajíkala nad tím či oním, protože si před panem Y chtěla zachovat určitou tvář.

Na závěr ji zavedl na jeviště. Nevstoupili tam z obecenstva, ale ze zákulisí a Arielle ohromilo když vyšla na pódium a čelila osamělým rudým sedačkám, zlatým balkonkům a uslyšela jak se jejich kroky se zvláštní intonací odráží v prostoru před nimi.

Jeviště bylo prázdné až na jediné křeslo, které tu zůstalo zapomenuto ze zkoušky.

Pan Y přecházel sem a tam a vypadal v tomto prostředí tak přirozeně, tak...půvabně, že Arielle na chvíli zapomněla otázku, kterou mu chtěla položit.

"Jak je možné, že jsme tu sami? Všude jsou důkazy o tom, že se tu pohybuje velké množství lidí a přitom..."

"Vlastně tu nejsme tak docela sami," opravil ji pan Y a zastavil se. "V uzavřené nedokončené zadní části divadla ještě v tuto chvíli pracují dělníci. Co se zbytku týče - nařídil jsem aby se tu do poslední chvíle nikdo nezdržoval. Chtěl jsem to tu mít pro sebe jak dlouho to jen šlo. Ale myslím, že osvětlovači by tu už měli touhle dobou být..." ve chvíli kdy to dořekl se neznámo odkud začala linout tichá melodie. Pan Y se zaposlouchal a zdálo se, že se na okamžik docela zapomněl. "Zvláštní vynález tenhle fonograf, viďte?" poznamenal nakonec. "Valčík....," identifikoval vzdálenou hudbu. "Umíte valčík?"

"Ne, tedy ano...ale spíš ne," zakoktala Arielle.

"To je mi ale zmatená výpověď," poznamenal pan Y nepřítomně, téměř jako by ji ani nevnímal.

"Jde o to, že teoreticky ano, znám kroky, ale prakticky...ne. Jsem špatná tanečnice, navíc se mi nelíbí ta tělesná blízkost s naprosto neznámými, někdy dokonce o tolik staršími muži. Nenávidím společenský tanec a plesy," vyhrkla s náhlým zápalem.

Panu Y zacukaly koutky. "A na kolika plesech jste vlastně byla?"

"No...na dvou," hlesla Arielle a sklopila pohled.

"V náručí správného tanečníka, byste nemusela znát ani ty kroky a vůbec by vám to nepřekáželo."

"Ano, to už mi říkalo více lidí. Jenže to není pravda....nebo to v mém beznadějném případě není pravda," trvala si na svém Arielle.

Pan Y se usmál, ale vypadalo to spíš jako samolibý úsměšek. "Tak mě nechte vám dokázat, že se mnou zatančíte bezchybný valčík. Chodíme do sebe zavěšení už téměř celé dopoledne, snad už jste si na moji přítomnost zvykla natolik, abyste mi odpustila blízkost i náš věkový rozdíl," úšklebek na jeho tváři se stále rozšiřoval

Arielle od jeho napřažené ruky ucouvla, jako by ji měla popálit. "Opravdu bych vám nerada pošlapala boty..."

"Tak to můžete brát jako odplatu za tu vodu a konečně se na mě za to přestaneme podvědomě zlobit. Jak dlouho se ještě necháte přesvědčovat, Arielle, ten valčík hraje už potřetí a nemůžeme si být jisti, že zazní i po čtrvrté, než se konečně rozmyslíte."

Arielle věděla, že tohle dělá jen proto aby ji náležitě potrápil, ale přesto se nakonec jeho ruky chopila. V krku měla najednou obrovský knedlík a nasucho polkla. Nepomohlo to. Pomalu se roztančili a ona neustále po očku kontrolovala své nohy. Pohybovala se otřesně trhaně a uvědomovala si to. Vedle jeho přirozené elegance to musel být smutný pohled. Při nejbližší otočce mu přišlápla nohu a se skousnutým rtem vzhlédla k jeho tváři. S potměšilým zamrkáním opětoval její pohled.

"Jste neuvěřitelně prkenná. Skutečný oříšek," zhodnotil ji posléze.

"Já vám říkala že..."

"Přece jen ještě něco zkusím," pan Y nedbal na její počínající omluvy a vysvětlování, "zavřete oči," zamumlal lenivě. Arielle se naopak strachem a jakýmsi vzrušeným překvapením oči ještě o něco rozšířily. "Zavřete oči a soustřeďte se na můj hlas," zopakoval pan Y a už zase dělal ta zvláštní kouzla se zlatem co měl v hrdle. Tentokrát zcela účelově, domyslela si.

Vždycky, když tohle dělal, Arielle ucítila zvláštní tlak na hrudi. Bylo jí smutno a přece tak krásně zároveň. Chtěla plakat a přitom se vznášet obklopena mraky tak hedvábnými, jako byl jeho hlas. Když tóninu pozvedl do zvlášť delikátných výšek, zapomínala na tíhu celého světa, stejně tak jako si neuvědomovala že potřebuje dýchat a bezděčně zadržovala dech. Zavřela oči tak jak chtěl, všechny varovné signály ve své hlavě prostě vypnula, stejně jako si náhle nemohla vybavit matčinu nespokojenou tvář.

Okamžik tak obávaný pominul až příliš rychle.

"Jak jsem říkal - byla jste se mnou přirozená tanečnice bez jediného zaváhání," na okamžik se zarazil a přes tvář mu přeletěl mírný úsměv, "stále byste se nemohla zařadit vedle slečny Giryové, nu, rozhodně už se za sebe ale nemusíte stydět. Vzpomeňte si na mě dnes večer," dodal se zajiskřením v očích. Arielle nevěděla co tím myslí, ale nic neřekla, protože se jí žádných slov ani nedostávalo. Nechala se od něj posadit do onoho křesla. Krátce ještě podržel její ruce ve svých než od ní odstoupil. "Obávám se, že vás už budu muset opustit. Velice vám děkuji za vaši okouzlující společnost. Zůstaňte tu jak dlouho uznáte za vhodné jen...," rukou zašmátral v náprsní kapse a vytáhl z ní jakousi zlatavou látku. Rozprostřel ji a ukázalo se, že je to stužka. "S tímhle vám jsou jakékoliv dveře otevřené...nezapomeňte si ji ale nasadit, protože jinak by vás taky mohli vyvést," doporučil jí a s posledním rozloučením se vytratil tak, jak to měl ve zvyku - rychle, téměř až nepozorovaně.