DSOCI - 47. kapitola

Později toho samého dne se v Ariellině bytě zjevila nečekaná návštěva. Svojí přítomností ji poctili pánové Squelch a Gangle, dva členové Fantomova Tria, kam patřila ještě slečna Fleck. Arielle je znala od vidění, ale osobně s nimi prakticky nikdy nemluvila. Poněkud přezíravě ji brali na vědomí jen jako služtičku slečny Fleck, ale tyto časy už naštěstí byly minulostí.

Pozvala je do svého salonku a nervózně se zhluboka nadechla, když s nimi usedala kolem malého kulatého stolku.

Gangle byl vytáhlý muž něco málo po čtyřicítce s obličejem, který vzbuzoval nedůvěru. Měl lstivé, vychytralé oči, tvář mu zdobil neustálý falešný úsměv, který vlídost jen předstíral a kaštanově hnědé vlasy mu padaly do vysokého čela.

Squelch byl oproti tomu mohutné postavy, kterou ve všech vzbuzoval respekt. Sádelnaté ruce co chvíli zatínal v pěst a výraz v jeho tmavých očích se zdál být hrozivý. Měl dlouhé kudrnaté vlasy černé barvy, které si svazoval do ohonu a baculaté tváře zakrývalo černé strniště. Měl velice hluboký hlas a i když mluvil jen sporadicky, Arielle si při tónině jeho hlasu vždycky vybavovala noc, ponurý les, opuštěné zámky plné upírů a další dětské strachy.

"Milá slečno Arielle," spustil Gangle se směšnou slavnostností. Arielle se i přesto otřásla, protože vycítila ironický důraz, jaký kladl při vyslovování jejího jména. Hned v úvodu jí dal najevo, že moc dobře zná její pravou identitu a Arielle marně přemýšlela co tím sleduje.

"Přišli jsme sem z pověření našeho Mistra," pokračoval Gangle, "a to nás přimělo zajímat se o vaši osobu. Neboť," obrátil se o pomoc ke Squelchovi, ten ale jen pokýval hlavou a nic neřekl, "neboť o co se zajímá Mistr, to zákonitě musí zajímat i nás!" vyhrknul Gangle, když Squelchovi uštědřil netrpělivé šťouchnutí loktem.

"To je od vás...pozorné," odtušila Arielle pomalu.

"K vašim službám, slečno Arielle!" zacvrlikal Gangle a předvedl úklonu hlavou. "Vidím, že dokonale chápete, že naše úmysly jsou zcela přátelské. Protože okruh lidí okolo Mistra...okruh lidí, kterým se dostane té cti, že se s ním stýkají osobně, je tak úzký, že se zmínění lidé mezi sebou musí znát, že ano?"

---

"Pravděpodobně," odpověděla Arielle a zkřivila obočí.

"Když jsme vás dnes viděli v jeho společnosti při procházce parkem, byli jsme nanejvýš...překvapeni. Domnívali jsme se, že pokud se Maestro rozhodne vyjít ven, budeme mu dělat společnost my, anebo půjde sám, ale tohle bylo....překvapující."

"Ano, to už jste jednou řekl," podotkla Arielle suše.

"Ach! Ovšem. Chci tím říci, že jakožto staří známí...anebo jak jste sama uznala - přátelé, bychom mezi sebou měli být upřímní a především mít o povaze našich vztahů jasno. Tak kupříkladu my, jak asi víte, jsme nejbližší důvěrníci pana Y, zařizujeme pro něj všechny ty přízemní úkony, které jsou v rozporu s jeho duší umělce, případně vyjednáváme s úzkoprsými lidmi, kteří by nepochopili jeho....jeho osobnost a tak dále a tak dále. A vy vyplňujete jeho volný čas a..." Gangle rozhodil rukama, jako by vybízel Arielle k pokračování jeho věty.

Arielle zdvihla bradu. "Pakliže chce mít, jak říkáte, jasno, tak proč se neobrátíte rovnou na pana Y? To už byste se neodvážili? Vyptávat se ho na něco, do čeho vám nic není....to je příliš velká troufalost, není-liž pravda? Tak proč, ptám se, vám to v mém případě už drzé nepřijde? Za koho mě máte?" Arielle s pohrdlivým výrazem vstala. "Časy kdy se mi lidé mnohem důležitější než vy zdvořile klaněli jsou sice už pryč, přesto ještě nejsem v pozici, abych se vámi musela nechat urážet. Jestli už nemáte nic dalšího na srdci-," Arielle trhaným gestem ukázala ke dveřím.

"Ještě něco," ozval se Squelch svým temným hlasem. Arielle okamžitě zmlkla. Squelch k ní mlčky natáhnul ruku se zlatou obálkou z těžkého, kvalitního papíru. Arielle ji s ostražitým výrazem přijala.

"Od pána. Pozvání na dnešní premiéru, prý vám to slíbil," objasnil Gangle, který najednou působil jako zmoklá slepice.

"Děkuji," řekla Arielle chladně, "hezký zbytek dne."

Gangle při odchodu zamumlal něco nesrozumitelného, Squelch neřekl nic. Arielle si oddechla, když byli konečně pryč a ona osaměla. Otevřela obálku a na na stejně elegantním papíru si přečetla pozvánku na dnešní událost. Překvapeně se zajíkla, když zjistila, že se v divadle po premiéře odehraje ples pro uzavřenou společnost, kam rovněž získává pozvání. Podmínkou pro vstup je viditelné označení zlatou stužkou, která je přiložena. Arielle zvědavě nakoukla do obálky a vytáhla úzký pruh látky. Překvapeně přešla ke kabelce, kterou u sebe měla dnes dopoledne a vytáhla stužku, kterou dostala od Fantoma. Pozvedla je proti světlu vedle sebe aby zjistila, že jsou identické. Obě stuhy nacpala do kabelky, kterou stiskla v náručí a začala bezděčně přecházet sem a tam napříč místností, kličkujíc mezi křesly. Tohle pozvání bylo podle všeho velká čest a zároveň znělo jako nabídka, která se neodmítá. Problém byl, že neměla jediné šaty, které by na takovou událost byly vhodné. Své nejlepší šaty - ty od Fantoma - měla právě na sobě, ale ani s přimhouřenýma očima se nedaly pokládat za večerní róbu. Nešťastně vzpomínala na matčiny šaty, ve kterých sem před rokem přišla...nebo spíš byla v bezvědomí přinesena. Byly staromódní, ale tak ohromující, že to nevadilo. Bylo skutečně smutné, že je zničila a teď toho litovala dvojnásob. Zbyl jí jen smaragdový náhrdelník...nic víc si do svého nového života nepřinesla. Ani svoji tiáru už neměla, protože ji ztratila tehdy v knihovně, když hovořila s paní Brownovou...

Potřásla hlavou a přála si, aby mohla lépe ovládat tok svých myšlenek. Bylo to citlivá situace a ona poprvé začala litovat svého rozmařilého nákupu pravých perel. Měla by za ty peníze šaty i boty...

Přesto se jí ze srdce příčila představa, že by svůj drahocenný šperk šla někam zastavit. Jak ponižující!

Osvícena náhlým nápadem odhodlaně vyšla zpět do šílenství prvního dne Phantasmy. Cíleně kráčela mezi lidmi, jejichž počet od ranních hodin stále jen narůstal, dokud nedošla zpět, na trochu klidnější postranní náměstí, kde stálo mimo jiné divadlo. Krátce se zastavila na stejném místě, odkud budovu obdivovali s panem Y, ale bez něj už ta vyhlídka nebyla tím samým. Arielle se ušklíbla nad vlastní hloupostí a rozešla se příslušným směrem. Když stanula tváří v tvář vrátnému, zaskočeně si ji prohlížel a posunul si čapku na pravou stranu. "Že vy jste ta slečinka se kterou tu dnes byl pán?"

"Tak jest," přitakala Arielle a snažila se potlačit nejistý tón.

"Hm, no...to bych vás měl pustit, že jo?"

"Taky si myslím," souhlasila Arielle.

"A nemohla byste za to u něj ztratit dobrý slovíčko? Že jsem byl moc pozornej a tak?"

"No jistě," přikývla Arielle a tentokrát bojovala s úsměvem, "vyzdvihnu ochotu s jakou jste mě pustil dovnitř a vaši zdvořilost když jste mi...eh....otevřel dveře?"

"Ale no ovšem!" souhlasil mužík a nadšeně jí chvátal přidržet dveře. Arielle s těžce udrženou kamennou tváří prošla dovnitř.

Ač párkrát zabloudila, nakonec přece přece jen trefila do místnosti, kterou během prohlídky s Fantomem obdivovala snad nejdéle. Kostymérnu s tolika šaty, že ani šatník Ashley se tomu nemohl vyrovnat. Tentokrát tu ale nebyla sama.

"Co tu chcete?" vyjela na ni hřmotně žena nevýrazných rysů s vlasy svázanými do nedbalého copu.

"Já jen..." Arielle se zadrhnul hlas a zašmátrala v kabelce po jedné ze stužek.

"Pche!" ulevila si žena, "Tak jedna z těch V.I.P., co? I tak tu nemáte co dělat," usadila ji přísně.

Arielle neměla ponětí co V. I. P. znamená a sklopila pohled, protože se bála, že se kvůli té zlé ženě jinak rozpláče.

"Tak co tu chcete?" zopakovala ta ženština.

"Já...přemýšlela, že bych si ráda...půjčila jedny šaty na dnešní večer," hlesla.

"Zbláznila jste se?!"

"Jistě se domluvíme...všechno má svou cenu," zkusila to Arielle, i když se pomalu smiřovala s potupnou porážkou.

"Dejte mi pokoj! Víte jakej malér bych měla, 'dyby ste mi ty šaty štípla nebo zničila?"

Arielle se uchýlila k činům a vytáhla z kabelky druhou stužku. "A co kdybych z vás taky udělala...V. I. P.?"

Žena na okamžik oněměla. Párkrát naprázdno otevřela pusu, než ze sebe konečně dostala "Ale...jak? Nikdo nesmí mít dvě."

Arielle znovu vzhlédla a setkala se s jejím pohledem. Najednou ucítila touhu smýt jí z obličeje ten napůl nevěřícný, napůl povýšený výraz. "Osobně se znám s panem Y."

"Počkat tak vy jste ta tajemná dáma, co s ním tady dneska byla? Bud mi to povídal."

"Ano, to jsem byla já."

"Tak to jsem si vás představovala hezčí," odtušila žena.

Arielle do očí vhrkly slzy.

"Snad nebude tak zle! Musíte bejt fakt někdo, když se s ním znáte a máte těch vzácnejch stužek na rozdávání. Vám šaty půjčit můžu. Za tu stuhu přiložím i parádní střevíčky, protože ty vaše jsou fakt strašný. Plácnem' si?" vyhrkla rychle ta ženská.

"Prosím?" podivila se Arielle.

"No jakože...jestli se dohodnem'?"

"Ano, ano platí..."

Kostymérka před sebe významným gestem natáhla otevřenou dlaň a Arielle do ní vložila stuhu. Žena v tu chvíli o poznání roztála a dokonce se představila jako Elis.

Nejprve si Arielle přeměřila a dlouze se zamyslela. "No, jste dost droboučká. Přemejšlím, která herečka má figuru jako vy a nehrozí, aby vás na tom plese viděla. Snad Winterová...ta sem připluje až na příští sezonu, ale šatů už tu pro ni máme fůru. Zbytečná starost navíc...."

Arielle nakonec odešla s pěknými bílými šaty. Byly pošité malými perličkami, což brala jako dobré znamení a souhlas osudu se svým rozhodnutím neprodat ani jeden ze svých náhrdelníků. Ladící střevíčky si dokonce směla nechat.

***

Hra, která se uváděla při premiéře divadla byla z pera anonymního autora, ale Arielle už v polovině prvního jednání tuhle zástěrku prokoukla. Poněvadž se hra odehrávala v hudebním prosředí, obsahovala i pár hudebních vložek, takže herce prověřila nejen po stránce herecké, ale i pěvecké.

Děj byl zasasen do Velkého divadla v Moskvě a popisoval začínající lásku slavného a uznávaného tenora Alexandera a mladé a půvabné ale ještě neznámé sopranistky Táni. Alexander je zpočátku velice arogantní, ale láska k Táni a její nevinnost ho postupně mění v lepšího člověka. První jednání končí překvapivým zvratem, kdy ošklivá nehoda znetvořila Tánin pohledný obličejík. Náhlá přeměna krásné herečky ve zdeformovanou bytost přímo na jevišti Arielle vyrazila dech.

Druhé jednání se otevřelo Alexanderovou písní "Chci zas' slyšet hlas tvůj", který o Tánině nehodě stejně jako všichni ostatní nemá ponětí. Táňa je pohřešovaná a už týdny o ní nikdo nedostal zprávu.

Na konci hry se vyjeví, že se Táňa celou dobu skrývala ve sklepeních divadla a ven se vykrádala pouze v noci, aby si ukradla jídlo.

Alexander ji objeví, když zaslechne a následuje její zpěv. Táňa vyznává své zoufalství a strach v dojímavé písni "Ukrytá krása". Alexander opustí úkryt, odkud ji celou dobu sledoval, a ujištuje ji, že ji bude vždy milovat, nehledě na to jak vypadá.

Arielle průběh prakticky celé hry a ještě i děkovačky proplakala.