Lottin (ne)divadelní deníček: Chvění

Chvění, balet se silným námětem, nicméně bez přesně vytyčeného děje, je vykročení z mé divadelní komfortní zóny. :D A bylo to tedy poprvé, co jsem na takové dílo šla. Bála jsem se dvou možností: že budu muset luštit význam, na nic nepřijdu a budu si připadat hloupě, nebo se budu se nudit. Spoiler: ani jedno se nestalo!

Jako divák jsem zažila podivuhodný pocit, docela nový, aktivnější způsob sledování děje. Nebylo to jako vždycky, totiž že bych dostala příběh, který by mě do sebe vtáhl, postavy, se kterými bych soucítila a zapomněla u toho na svět, na starosti, částečně snad i na sebe...naopak. Já dostala tu ohromnou svobodu rozhodnout se, co v mých očích, která scéna představuje, proč je asi jeviště rozpůlené klikatou bílou čárou a hledala jsem různé interpretace a viděla stovky příběhů a možností a svým způsobem hledala. Jako člověk, subjektivní člověk, jsem se přistihla, že v tom představení hledám samu sebe, vkládáním svých interpretací jsem se bezděčně na tom jevišti hledala a našla se...našla, stejně tak, jako se ve Chvění najde každý člověk. I Vy, věřte mi.

Chvění má svůj název odvozený od básně, kterou bych si vám ráda dovolila citovat:

"Poslední list se třese na platanu,

neboť on dobře ví, že co je bez chvění,

není pevné...

...List nemusí tě, Bože, prosit o nic,

dal jsi mu růst a on to nepokazil.

Ale já..."

(Vladimír Holan, Poslední)

---

Chvění je inscenace velice niterní. Zobrazuje lidi, nic víc, nic míň. Představení se otevírá scénou, která dává divákům téměř božské postavení, distancovaného, ale přece zainteresovaného pozorovatele lidského hemžení. Z velké dálky a výšky sledujeme tu spoustu mravenečků, kterými je lidstvo při svém putování životem. Lidé kráčící v jedné linii s hlavami skloněnými, ale jsou i odvážní co povstanou a jdou vpřed a překračují hranice - sice sami, ale statečně. Zrovna tak jsou tu lidé, co na posledním kroku, těsně před okrajem, zaváhají, dostanou závrať a stahují se zpět k ostatním mravenečkům.

Potom se náš hledáček přiblíží, lidé dostávají tváře a příchází Ona a On, Ivona Jeličová a Arthur Abram ve všech dialozích muže a ženy. Jako počátek všeho Panna Marie plačící nad Ježíšem na kříži. Poté i jako matka a syn, který se ztratil. Matka ho hledá, zmatená světem okolo, zoufale se upínající k tomu poslednímu, co jí po něm zbylo.

A lidé žijící sroceni ve společentsví, kterému nerozumnějí, kterému se marně snaží vymanit a žít jako individuální bytosti. Lidé, kteří lpějí na věcech, na kterých nezáleží, věcech, kterými se nechají svazovat, soudit a kvůli kterým se dokonce řadí do vrstev. A to vše, tolik vjemů obsažených v jediné rekvizitě, kufru.

Druhá polovina vnímá chvění jako pohyb vpřed, neustálé hledání nových možností, radosti a objevování sebe sama, přijímání odlišností a jejich oslavování. Je o učení, o opakování poznaného a v jeho procesu nalézání nového, ještě barevnějšího a hlubšího.

Je to také dialog muže a ženy. Je o potřebě člověka milovat a nebýt sám. Je o nalezení kompromisu a obětování věcí, na kterých nezáleží. Je o sdílení, je o střídání se v nošení onoho důmyslného kufru, který může představovat nejen věci materiální, ale i sny a naděje, které si s sebou neustále nosíme a ruku v ruce se s nimi vydáváme ke světlu na konci schodů...

Hudba na představení byla reprodukovaná a z mého místa vpravo na balkonu, občas nepříjemně duněla, ale jednalo se se jen o menší nepříjemnost.

Nabízelo to ale možnost pracovat i s prázdným orchestřištěm, do kterého vedlo schodiště coby propadlo, kde nenávratně mizeli lidé...

Scéna byla střídmá, temná, ale přesto ne ponurá, jako spíše éterická, nadpozemská, lehounká a neuchopitelná.

Zrovna tak elegantně jednoduché byli i kostýmy pracující s kontrasty bílé a černé a toho, co pro nás představují.

Ivona Jeličová a Arthur Abram tančili tělem i duší v harmonické shodě, jako by svět kolem nich neexistoval. Jejich spojení bylo něžné, velmi křehké a přitom silné i hravé zároveň. Ale především se stejně jako básník, jako celé lidstvo vytrvale ptali na ono palčivé: "A co já?".

Chvění nám možná nepomůže odpovědět na ony otázky, co nás od počátku všeho trápí, tedy kým jsme a kam směřujeme, ale pomůže nám nad nimi získat nadhled a především naději.

-ODKAZ NA VIDEO-

Zdroj obrázku, více informací o inscenaci, vstupenky:

http://www.ndbrno.cz/balet/chveni