The Dreamcatcher - 21. kapitola

Hrdý, ale především za každých okolností důstojný Daniel, zhroucený u Mercyiných nohou, ji upřímně vyděsil, ale nebyl to vše zničující strach o jeho život, jaký by mohla a měla cítit. Strach o milovaného se krčil v její mysli, jako ta podivná osamělá postava v poslední místnosti Wolandova plesu. Znepokojovala ji, ale mohla si sama vybrat, jestli se jí bude bát, nebo ne. A lákavý hlas v jejím podvědomí ji nabádal, aby si vybrala možnost ten strach zapudit, protože teď je jednou z rusalek a nemusí se už svazujícím lidským citům podvolovat. Nemusí se při pohledu na bezvládného Daniela hroutit a plakat. Nemusí a proč by tedy měla? Tak strašně by to bolelo a ona se bála o to víc, že měla na výběr ze dvou cest a jasně viděla, co ji na konci každé z nich čeká. Být rusalkou a být člověkem. Být svobodná anebo trpět.

Woland ji chvíli se zájmem postranně sledoval, než promluvil: "Zdá se, že pana Lascellese náš ples poněkud unavil. Probuď ho," zavelel Korovjevovi.

"Co je to s ním?" vyhrkla Mercy.

"Vy lidé jste přesvědčení, že není horší bolesti, než té fyzické. Podle mě je ale ještě horší rozbolavělá mysl. A úplně nejhorší je bolest duše."

---

"Duše?" zopakovala Mercy pochybovačně.

"Ano," přikývl Woland. "Nacházíte se na plese mrtvých, tedy svobodných duší volně poletujících po prostoru - tedy tak volně, jak já svolím. Sama jste, Markétko, musela podstoupit jistou proceduru, abyste se mohla bálu zúčastnit, není-liž pravda? Inu, tak pan Lascelles ji nepodstoupil, protože ostatně ani nebyl pozvaný. Jeho duše se chce přidat k ostatním, být svobodná a bez tíže. Jenže jeho tělo se vzpírá, neboť ještě nenadešel jeho čas a rozpor fyzična a duše, je to nejbolestivější, co lidské stvoření může zažít. Chlad pronikavý tak, až pálí. Agonie tak mučivá, až se převrací kosti, stahují svaly a nervy se napínají k prasknutí. Nedokážu se do něj sice vcítit, ale chápu proč raději omdlel," odtušil a nevzrušeně sledoval, jak Korovjev se štítivým výrazem probouzí zbídačeného Daniela zamazaného od bláta.

Daniel omámeně zvedl hlavu a upřel kalné oči na Korovjeva, který povytáhl obočí a kývl k Wolandovi. Daniel obrátil hlavu dotyčným směrem, což byl v tuto chvíli jediný pohyb, jakého byl schopen, ačkoliv i kvůli tomu nepatrnému pootočení krku mu vhrkly slzy do očí. Nebyl to ale Woland, na koho se podíval.

"Mercy, ach Mercy," zasténal přidušeně.

Mercy sebou trhla, když poprvé za dnešní večer, který zdánlivě trval už celou věčnost, uslyšela své první jméno. Nejraději by se k němu okamžitě rozeběhla, ale Woland na ni ze strany upřel mrazivý pohled. Zarazila se a vzpomněla si, jak důrazně ji napomínal, aby nezapomínala, že dnes je v první řadě jeho hostitelkou a teprve potom cokoliv dalšího. Tolik se obávala jeho hněvu, který na sebe během dnešního večera už několikrát nešikovně přivolala. Sice na ni nezvyšoval hlas, ani ji nijak neohrožoval, jenže on nic z toho neměl zapotřebí.

Zrazený pohled v Danielových zarudlých očích se do ní zavrtával jako otrávený osten. Nemohla se na něj dívat a vidět v jeho očích takový výraz, ale nedokázala ani uhnout pohledem a tak zůstala paralyzovaně sedět na místě a zatínala ruce do polstrovaných opěrek křesla.

"Věřím, královno, že se jedná o vašeho hosta. Vetřel se na náš ples kvůli vám, trpí kvůli vám a já vás musím s politováním varovat, že nezvaní hosté se z mého plesu obvykle už nevrací," krátce pohlédl na Azazela, který záhadně přikývl.

Mercyina ruka vylétla k jejímu hrdlu, ve kterém jí cosi zdusilo zděšený výkřik. "Ale," vypravila ze sebe ztěžka a narychlo přemýšlela, co vlastně říct, "jak jste sám řekl, Maestro, je to můj host."

"A?" zeptal se Woland s úšklebkem.

"A….," Mercy se nervózně usmála, "a...já jako vaše hostitelka si myslím že…."

"Napjatě vás poslouchám," ujistil ji Woland.

"Že….že se za svůj prohřešek dostatečně potrestal sám. Musel se setkat se svým otcem, ze kterého i po jeho smrti má stále hrůzu, trpí těmi...těmi nelidskými bolestmi a to všechno kvůli mně. A já si přece nic z toho nepřeji," vykoktala a cítila, jak se jí na čele tvoří kapičky potu, což byl první projev lidskosti, které po dlouhé době pocítila. Všechno se v ní jen vřelo. Co vlastně je? Člověk, slepá princezna zamilovaná do naprosto nevhodného muže? Ďáblova hostitelka, sestra rusalek?

"Teď spolu začínáme mluvit," přikývl Woland a v hlase mu už zase zaznívalo pobavení. Mercy semkla rty do nazlobené linky a krátce se střetla s pohledem Erika, který celou dobu pobledlý postával stranou Wolandovy svity a na Mercy zíral vytřeštěnýma očima. Chtěla ho ujistit, že všechno bude v pořádku, ale nemohla.

"Co navrhujete?" pokračoval Woland a znovu nasadil ten laskavý tón, o jehož upřímnosti se stále nemohla rozhodnout.

"Ulevte mu od té bolesti, pros...přeji si, abyste ho zbavil té bolesti," zašeptala úzkostně.

"Inu, asi by to bylo záhodno, v opačném případě pan Lascelles už o mnoho déle nevydrží. Azazelo!"

Azazelo se zklamaným výrazem Mercy podal broušenou křišťálovou skleničku, naplněnou rudou tekutinou, která vypadala méně podezřele než ta, kterou musela vypít na zahájení plesu. Byla dokonce ochotná uvěřit, že tentokrát je to opravdu jen víno.

"Pro vašeho přítele," objasnil Woland.

Mercy pevně sevřela stopku studeného křišťálu a rozechvěle poklekla ke zhroucenému Danielovi. Vypadal tak křehce a ona znovu pocítila, jak jí útroby zaplavuje nevyhnutelná bolest. Ne, už se nebude bát sdílet s ním jeho utrpení. Je člověk, trpící a milující! Sklonila se nad ním a políbila ho do zcuchaných vlasů. "Vypij to, musíš to vypít," zašeptala mu.

Nevěděla, jestli ji vůbec ještě vnímá. Přistoupil k nim Erik a s roztřesenými rty vzal Daniela za ramena a přidržel ho v sedě, aby mu Mercy mohla podat nápoj. Chvěl se mu v rukou jako papír ve větru. Vzhlédl a znovu se setkal s očima Mercy a uviděl, jak se v nich lesknou slzy. Ironicky se mu při tom pohledu ulevilo, protože to bylo poprvé, co v té chladné bytosti začal poznávat ženu, kterou znal a měl tolik rád.

Mercy k Danielovým rtům přiložila sklenici, ale prvních pár kapek vína přišlo nazmar, protože je nebyl schopen polknout a dopadly na jeho košili.

Mercy ho úpěnlivě přemlouvala aby pil a jemu se vzápětí podařilo po značné námaze pár kapek polknout. Další doušek už polkl bez větších obtíží a za pár vteřin už byl dokonce schopen držet skleničku zázračného vína sám. Když tekutinu do poslední kapky vypil, sklenička mu vyklouzla ze zdřevěnělých prstů a roztříštila se na zemi.

"Tak, to by bylo," konstatoval Woland, na jehož přítomnost Mercy, jakkoliv neuvěřitelné to bylo, na okamžik zapomněla. "Žádná bolest, jeho duše je znovu v souladu s tělem. Královno," oslovil ji s důraznou odmlkou a ona pochopila. Vstala a Daniel ji chytil za lem sukně aby ji zadržel, ale s překvapením zjistil, že mu proklouzl mezi prsty. Její sukně totiž byla, přesně podle jejího přání, které původně zamýšlela jen jako žert, z hladiny rozbouřeného moře, které tančilo s každým jejím krokem. Nešťastně se na něj usmála, jenže on měl v očích už zase ten vyčítavý výraz, kterému nedokázala čelit. Vrátila se k Wolandovi a znovu zaujala místo po jeho boku.

Erik, který stále ještě neřekl jediné slovo, Daniela zatahal za rukáv a vedl ho na své místo v uctivé vzdálenosti od všech ostatních. Daniel se sice nechal odvést stranou, ale vyslal k Mercy další zmatený pohled doprovozený zakroucením hlavy. Sklopila hlavu a na okamžik zavřela oči.

"Zde přítomní dva pánové samozřejmě nejsou jediní, se kterými jsem se během svého tvayburgského pobytu musel zabývat. Vzpomenete si na někoho dalšího, s kým nemáme uzavřené účty, královno Margot?" ujal se Woland nenuceně znovu slova, jako by si sotva všiml, co se tu před chvílí odehrálo.

Mercy ošklivě zesinala v obličeji a mihotavý lesk jejího rusalčího vzezření utrpěl další ránu lidskosti. "A mě se tolik ulevilo, když jsem ho tady neviděla," posteskla si.

Woland se sarkasticky zasmál. "Myslela jste si, že nějak prozklouzl sítí?"

Mercy si přitiskla ruku na bušící srdce. "Takže je tady? Matt je tady?"

Woland se zatvářil velice znuděně. "Ne, zatím ne. Ale zabil svého otce. Kam jinam myslíte že patří?"

"Zabil ho pod vlivem Ferdinanda a nebyl si vědom toho, co dělá! On sám by nic takového nikdy neudělal! Byla to jeho ruka, ale ne jeho vina! A neříkejte mi, že to není váš problém!" zaúpěla a skryla si tvář do dlaní, aby neviděla jeho nezaujatý chladný obličej.

"A co navrhujete?" zeptal se jí Woland nevzrušeně.

"Vezměte si Ferdinanda a propusťte jeho oběti!" vzdychla odcházejícím hlasem a sundala si ruce z tváří, aby ho nerozzlobila.

"Ferdinand je živ a zdráv a pokud byste se ho zeptala, pravděpodobně by vám rád vysvětlil, že umřít v nejbližší době nehodlá," odtušil Woland.

"To pro vás přece není žádná obtíž!"

Woland po ní vrhl významný pohled a ona se zhluboka nadechla. "Ovšem. Jistě. Vy se neangažujete."

Woland ji za její správnou dedukci odměnil pokývnutím hlavy, ale pak se rozmyslel a dopřál jí verbální odpověď: "Vy o ničem z toho samozřejmě nevíte, protože jste takové dítě, nemluvně žijící v blažené nevědomosti, ale v lidské historii přijdou ještě horší věci a lidé než Ferdinand. Nepopsatelně horší. A já nikdy nezasáhnu, protože to není v mé přirozenosti a on nikdy nezasáhne, protože doufá, že se poučíte ze svých chyb. Já nejsem tak naivní, já pouze vím, že vy lidé se nevyhnutelně jako slepá mláďata motáte v jakési hyperbole. Nahoru a dolů, nahoru a dolů. Kulturní rozmach v antice, období temna ve středověku a potom znovu osvícení v renesanci a tak dále a tak dále. Myslela jste si, že Twighburg dosáhl svého vrcholu, když je současně považován za nejrozvinutější a nejmodernější zemi Evropy? Dobře, radujte se tedy jak jen umíte a dokud můžete, ale pro mě to znamená jen to, že zákonitě musí přijít nějaký Ferdinand a znovu vás dostat na dno, aby zákon oné křivky mohl neúprosně pokračovat dál. A tak to bude pořád - po celý váš život a i po něm, protože tohle je vyšší zákon, kterému na lidských životech nesejde, stejně jako mě," zavrtěl hlavou a na chvíli se od ní odvrátil. "Ale je tu samozřejmě ta záležitost s vaším přáním na konci plesu. Vím, že jste celou dobu pomýšlela na to, že ho využijete k odstranění Ferdinanda, ale doufám, že jsem vám dostatečně objasnil, že to neudělám, stejně tak, jako jsem v minulosti nechal žít tyrany a v budoucnu nechám diktátory."

Hořce přikývla a Woland se odmlčel a dlouze na ni hleděl. Mercy se na něj nemohla ani podívat, připadala si ubohá a zrazená. Pak drobnými pěstičkami praštila do křesla ve kterém seděla, vstala a postavila se přímo naproti něj.

"Dobrá, tak dobrá. Tak dejte tu moc, odstranit Ferdinanda, mě. Nechte mi zrak, který jste mi propůjčil na tento ples a nic už nebude stát v cestě tomu, abych se mohla stát císařovnou. Edmund mě už nebude moci přeskočit v nástupní linii. A já se s Ferdinandem vypořádám sama a dám vám jeho duši - či co přesně to je - a vy propustíte všechny ty nebožáky, kteří mu podlehli, včetně mého bratra."

Woland se zdál jejím výpadem nedotčený a zlehka si podepřel bradu. "Takže vy byste se chtěla zase stát člověkem? Už nechcete tančit na loukách, koupat se v jezerech a ničím na světě se netrápit?" vstal a vzal ji kolem ramen. "Už se nechcete marnivě pozorovat v odrazu vodní hladiny? Už netoužíte po nadpozemské kráse a křehkosti a především svobodě? Přestala jste se bát stárnutí? Toužíte po tom, aby se vaše kůže zcvrkla a zkroutila, vaše vlasy zešedivěly a rusalky už vás mezi sebe nechtěly? Pamatujete, jak byl svět krásný a snadný, když jste si pletla věnečky a věšela je po stromech bez jediného ohlédnutí po svém lidském životě? A vy se teď znovu chcete vrátit do toho lidského hemžení, vydat se mu napospas a dokonce se stát císařovnou? Přijmete korunu, která zabila vašeho otce a bratra s pocitem mučednice?"

Mercy se od něj odtáhla a sáhla si na krk. Náhrdelník ji začal tlačit víc, než kdykoliv předtím a ona stísněně pohlédla na ruku potřísněnou vlastní krví. "Jste krutý, Maestro," zašeptala.

Woland pokrčil rameny. "To je všechno? To je vaše argumentace pro vaše přání? To mi má stačit, abych proti veškerým svým zásadám uzavíral dohody s člověkem o lidských duších?"

Mercy se zhluboka nadechla. "Nejsem rusalka. Jsem člověk, jsem to patetické stvoření, které si chce myslet, že život má nějaký vyšší smysl. I po setkání s vámi chci stále věřit, že svůj osud držím v rukou já. Chci pomstít svého otce a bratra a pokračovat v jejich práci. Dokážu všem, že nejsem méněcenná a už nebudu opomíjená. Byla jsem vám hostitelkou na plese a vy jste mi za to slíbil přání, které bude ve vaší moci. Odmítáte zasahovat do lidských dějin a já, ač nerada, chápu proč. Ale můžete tu moc svěřit mě - neuzavíráte žádnou mefistofelovskou dohodu, plníte přání své hostitelce tak, jak jste to slíbil. Nejsem žádná mučednice - nemá cenu před vámi zastírat, že by mě nenapadlo od vás něco takového žádat, kdyby v otázce nebyl můj bratr. Protože jsem jen člověk - sobecký člověk co závidí rusalkám, ale nikdy nebude jednou z nich."

"Mohla byste," poznamenal Woland s cukajícími koutky.

"Ne….ne, nemohla," řekla Mercy bez zaváhání.

"V tom případě….," protáhl Woland lenivě a mávl dlouhými prsty na Helu. Ta k Mercy přešla v doprovodu Kňoura svírajícího rudý sametový polštář v předních packách a navzdory svému vážnému, úctyhodnému výrazu (nebo snad právě kvůli němu), vypadal velmi komicky. Hela si Mercy změřila velmi pochybovačným pohledem, ale pak jí vysekla ukázkové pukrle a sundala jí z hlavy těžkou stříbrnou korunu a položila ji na onen polštář. Mercy se na okamžik zatočila hlava, jako by jí z ramen sebrala tíži celých nebes. Poté jí odepnula i korunovační náhrdelník a Mercy se poprvé po několika hodinách mohla znovu svobodně nadechnout. Hela jí namazala místa poraněná těžkými, drtivými šperky známým zažloutlým krémem a Mercyina kůže se okamžitě zacelila a přestala pálit. Mercy zhluboka vydechla a rozšířenýma očima pohlédla na Wolanda. Chtěla si zapamatovat ten okamžik předtím, než z ní zase udělá obyčejného, průměrně vyhlížejícího člověka.

Woland vzal její pravou ruku do své a políbil ji na hřbet dlaně. Mercy před ním poklekla jako královna Margot, jedna z rusalek, hostitelka na ďáblově plese a povstala jako korunní princezna Mercedes, člověk, na kterém navzdory jejímu přesvědčení, nebylo vůbec nic průměrného.