DSOCI - 52. kapitola

O dva roky později

(Jelikož právě čachruju s časem a vím, jak matoucí to může být, nabízím menší klíč k této kapitole, která bohužel vychází po delší době a věřte, že mě to mrzí.

Tak tedy - ač se to nezdá, podle mých propočtů je Arielle v Phantasmě zhruba tři roky (skutečně to tak vychází, taky mě to překvapilo :D), když připočteme tyhle dva, co právě přeskakuju, znamená to, že jsme v pátém roku jejího zdejšího pobytu. To znamená, že Arielle je už jednadvacetiletá, poněvadž v poslední kapitole jsme ji opustili jako devatenáctiletou.

Nick je s Victorií ženatý už druhým rokem, má s ní ročního syna a jelikož je od Arielle dva roky, momentálně má třiadvacet.)

Do domu Laurentisových přibyla skupinka smutečně oděných urozených pánů a dam. Nick a jeho manželka Victoria se chvíli věnovali hostům, ale Nick se brzy vytratil ze salonku plného lidí, které Fleuřina smrt nezajímala, avšak korektně nasadili zasmušilé výrazy.

Předpokládal, že nikdo nezabloudí do knihovny a tu si tedy zvolil za skrýš. Ztěžka dopadl do křesla s nachovým čalouněním a povolil si černou vázanku. Chvíli nepřítomně zíral z okna, zatímco si cosi neslyšně mumlal, než pohled přesunul na nabitý revolver na stolku po jeho pravé ruce.

Tento výhled se naskytl Victorii, když vstoupila do místnosti. Poměrně snadno vytušila, kde se její choť ukrývá.

"Zapomněl sis ji tady před odchodem na pohřeb," broukla nevzrušeně.

Nick sebou trhl a se svraštěným obočím se k ní otočil, ale nic neřekl.

"Moc dobře vím, že si s tou zbraní pohráváš od chvíle, kdy nám přišlo oznámení o nešťastném úmrtí tvé sestry."

Tím Nicka vyburcovala z letargie. Tvář mu zkameněla a prudce praštil pěstí do stolu, až se pistole zakymácela a div ze stolku nespadla. "Nešťastné úmrtí!" pitvořil se po Victorii. Vyskočil z křesla a postavil se jí tváří v tvář. "To povídej těm vedle, co tak usilovně předstírají smutek! Oba víme, že to byl tvůj násilnický bratranec, který ji utloukl k smrti!"

Victoria se zle usmála a zavrtěla hlavou. "Nikdo Fleur nenutil aby si Pierra vzala."

"Věděla jsi to...věděla jsi jaký je to zmetek...celá vaše rodina to věděla! Ale vy jste ji prostě nechali ať se vžene do zkázy, s pokryteckou maskou radosti jste jim šli na svatbu-"

Victoria ho k jeho údivu a zlosti umlčela polibkem. Než se vzpamatoval, zamávala na něj z bezprostřední blízkosti řasami. "Musela jsem tě nějak uklidnit. Pokoušel se o tebe záchvat hysterie."

---

Nick ji od sebe s odporem odstrčil. "Kéž by tě i ostatní znali tak, jako tě znám já," hlesl tiše.

Victoria pokrčila rameny. "Nikdo mě nezná jako ty. Jsi přece můj manžel, otec mého dítěte, má pravá láska..."

"Zmlkni, prosím tě," uťal ji Nick s podtónem zoufalství v hlase.

Victoria se natáhla po zbrani na stolku a přitiskla mu hlaveň k srdci. Nick ji při jejím počínání sledoval docela klidně.

"Vím nad čím přemýšlíš...," začala Victoria s přimhouřenýma očima, "zmáčknout spoušť, utéct od toho všeho. Jen mě zajímá - trápí tě víc tvůj bezútěšný život, nebo svědomí? Fleur zemřela tak náhle, nechala za sebou tvoji vinu bez šance na to, abys ji mohl odčinit...," naklonila hlavu na stranu a přejela ho zamyšleným pohledem, "vzpomínáš na vaše dětství, na to jak za tebou adorativně běhávala, ale ty jsi pro ni měl jen posměch a sarkasmus? Vybavuješ si všechny ty příležitosti ke smíru, které jsi pyšně zavrhl? Přeješ si všechno to urovnat, odprosit ji, získat zpět svou malou sestřičku? Nejde to, že? Je pryč...pomalu a bolestivě umírala zatímco ty-"

"Já tě varuju..." usykl Nick a ač měl znít výhrůžně, kvůli potlačovaným slzám jeho hlas vyzněl jako přidušený vzlyk.

"Já jsem ta, co drží zbraň," připomněla mu Victoria s chladným pobavením. "Nicméně - ty to neuděláš. Zůstaneš tu se mnou, jako perfektní manžel perfektní ženy," vycenila na něj bílé zuby v úsměvu, ale Nick v tom viděl ohyzdný škleb.

"Vážně?" otázal se vyzývavě.

Pomalu přikývla. "Vážně," zopakovala. "Kvůli Arthurovi," zašeptala téměř až blaženě.

Nickovi poklesla ramena.Victoria věděla že teď, když ťala do živého, může klidně odejít a vrátit se k hostům. Hrubě Nickovi strčila zbraň do rukou a klidně odkráčela.

Ano, Victoria jejich ročního syna často používala jako všemocnou zbraň, když ho chtěla vydírat a Nick si na to svým způsobem už zvykl. Jak rád by to tu všechno zbaběle opustil...všechno jen jeho ne. Snad může v případě jeho malého chlapečka odčinit zlo, které napáchal u své sestry...a svým způsobem i u Arielle - i ona se ho přece bála a posléze nenáviděla. Nick znovu usedl. Arielle...už dlouho si na ni nevzpomněl. Kdoví, jestli ještě vůbec žije...podle jeho úsudku pouze smrtí mohla utéct před zběsilým pátráním generála.

Všichni Williama považovali za nezničitelného, ba přímo nelidského. Ale Henry Adler věděl své. Jako lékař si byl vědom faktu, že i zdánlivě nezdolný generál Fitzgerald sídlí v docela obyčejném a křehkém lidském těle.

Dnešního červencového dne se o tom ostatně sám přesvědčil, když byl narychlo povolán do jeho domu. Tam konstatoval, že generál trpí záchvaty slabosti vyvolanými nervovým otřesem, který způsobil útěk jeho dcery. I po všech těch letech (Henry už si nepamatoval jak dlouho je Arielle pohřesovaná a vlastně mu to bylo jedno) ji fanaticky hledal, pročesával nejen Ameriku, ale i Evropu a rozkmotřil se s mnoha svými přáteli a známými, protože nehodlal v ničem ustupovat, ani se chovat takticky. Dodnes se probírala aféra, kdy vtrhl do Phantasmy, jejímž tichým společníkem byl tajemný zámožný byznysman se známostmi na nejvvyšších místech a ztratil tak podporu hned několika svých starých přátel.

Henry v jeho případě nemohl udělat víc, než mu poradit, aby se šetřil a nejméně čtrnáct dní strávil v posteli. Už ve chvíli, kdy tato slova vyřkl mu bylo jasné, že generál žádný z jeho pokynů nesplní a rezignovaně mu předepsal morfium. Předem tušil, že generál bude zneužívat jeho dávkování, nicméně si nad tím mužem umyl ruce a předstíral, že o ničem z toho nemá nejmenší ponětí. Třeba se jednoho dne předávkuje k smrti. Nejspíš by nebylo mnoho lidí, kterým by scházel, napadlo ho zlomyslně, zatímco odjížděl z jeho domu a sledoval vzdalující se střechu jeho ponurého sídla.

Phantasma byla poslední dva roky bez svého majitele. Erik se jednoho dne značně impulzivně rozhodl, že zkrátka musí pryč a tak za společnosti věrného Tria odcestoval pryč. Arielle se o jeho odjezdu dozvěděla až o čtrnáct dní později, když se Christian mezi řečí zmínil, že obdržel zprávu od pana Y z Londýna a velice se podivil, když toto prohlášení Arielle překvapilo.

Arielle o něm poslední dva roky tedy vůbec nevěděla, kromě náhodných útržků informací od Christiana.

Po dvou letech už přestala vnímat změnu atmosféry, o kteréž si vsugerovala, že za jeho nepřítomnosti nastala. Všechno, co na Phantasmě mělo své kouzlo jí najednou vyčpělo, místní atrakce se staly lacinými, pomíjívá světélka vulgárně křiklavými a mystické divy snadno prokouknutelnými zábavami pro děti.

Jen divadlo pro ni zůstávalo ve své sofistikované kráse neměnné a milovala ho stejně, ne-li víc než v začátcích své práce v zákulisí.

Poslední týdny však chodívala s kruhy pod očima, protože tam trávila dvanáct, ale třeba i osmnáct hodin denně. Mohla za to právě končící a přímo katastrofická sezona. Hráli zcela novou hru jistého ruského autora, která kladla důraz na vizuální stránku, složité efekty, nákladné kostýmy a přitom vyprávěla poměrně náročný příběh. Nastudování se potýkalo s prakticky každodenními technickými problémy, zázemí divadla se zdálo nedostatečné i přesto, že se jednalo o velmi moderně zařízenou budovu a kritiky byly zkrátka špatné. Diváci odcházeli zmatení, produkci se nedařilo obecenstvu pochopitelně vyložit komplikovaný příběh s mnoha vedlejšími postavami a technické katastrofy, které hercům na jevišti způsobily nejednu horkou chvilku, lidem v zákulisí působily stavy čirého zoufalství.

Arielle se dostal do rukou skript hry a ač musela uznat, že se jedná o jedinečné dílo, z nějakých nepochopitelných důvodů se převedení příběhu na jeviště zdálo nemožným úkolem a stejně jako všichni zaměstanci divadla prožívala značnou frustraci.

Erik toho času prodléval v Petrohradě, kde uvedení hry bylo vzhledem k národnosti autora zlehka sledováno novinami i obyvatelstvem města. Věděl, že by ho měl nezdar divadla, které sám vybudoval, trápit, ale nemohl si pomoci a nad příšernými kritikami se sám pro sebe uculoval, protože ho představa bezradného režiséra ohromně bavila.

Zarazil slečnu Fleck, která mu právě plynou ruštinou jednu takovou recenzi předčítala.

"Nejspíš je načase vrátit se a napravit škody, které byly za naší nepřítomnosti napáchány?" otázal se jí.

Slečna poklekla vedle jeho křesla a opřela se hlavou o jeho ruku, kterou měl složenou na opěrátku. "Ano, ano, pane, očividně tam bez vás už nevydrží ani minutu," zapředla spokojeně.

Erik směřoval stejnou otázku i k Squelchovi s Ganglem, kteří právě poprvé ochutnali pravou ruskou vodku a málem se z té zkušenosti už nevzpamatovali.

"Ehm...ano...ehm, pane, výtečný nápad," přitakal Gangle mezi záchvaty kašle s vytřeštěnýma očima.

Squelch neřekl nic, pouze tajně upíjel vodu z vázy neidentifikovatelných oranžových květů.