Remember, love never dies! 47. část

V horečném spěchu sbíhala schody. Udivené bezejmenné tváře se kolem ní míhali s pocitem, jako by právě sjížděla pověstnou horskou dráhu v parku. V hlavě se jí vracela každičká trpká vzpomínka na osoby, které jí opět nelítostně zasáhli do života. Věděla, že uštědřená facka nebyla tak silná, aby ji ještě stále cítila, přesto si na tvář v jednom plameni neustále tiskla dlaň. Uvědomovala si, že je to jen v její hlavě, ale každá myšlenka Claiřiným mozkem proplouvala bez sebemenší odezvy. Otupěním se bránila návalům dlouho spícího strachu, který zachvacoval každičkou buňku jejího těla. Aniž o tom věděla, kráčela proslaveným živým bludištěm Phantasmy, ovšem pro Claiare to byl bezútěšný tmavý tunel zapadlých výjevů minulosti, který ji zarmucoval ještě více.

---

Obloha plakala spolu s ní v podobě drobné letní přeháňky, která časté návštěvníky Coney Islandu již nechávala chladné. Věděli, že se stejnou náhlostí s jakou se déšť přihnal, zase brzy odezní. Kvapně se nahrnuli pod nejbližší střechu a dál bezstarostně pokuřovali doutníky a osvěžovali se čerstvým vzduchem, který v nabitém sále začínal rychle docházet.

Raoul si příliš nedbaje deště vyhrnul límec a rozběhl se, aby Claire mizící v útrobách klikatých cest bujného porostu dohnal.

"Claire, prosím, zastavte se!"

Jeho výkřik ji probral ze stavu malátnosti, do jakého se instinktivně uvrhla. Přestože ji nemohl vidět zavrtěla hlavou a zrychlila krok. Přestala si dávat pozor na sukni příliš dlouhých šatů, která se jí zamotala do keře a zabraňovala tak v každém pohybu. Neměla ani čas se osvobodit, to už byl Raoul přímo na dohled, ve tváři úlevný výraz, když ji spatřil.

Claire pevně stiskla rty, protože věřila, že tím skryje svůj pláč. Sklonila se, aby sukni vypáčila ze zajetí trnů planné růže, ale roztřesené prsty ji odmítaly poslouchat.

Raoul jí bezeslova jediným pohybem pomohl.

"Celá promoknete, vraťte se se mnou dovnitř, prosím vás." žádal jemným hlasem jakým se promlouvá k dítěti.

Claire se rozšířily oči. "Nenuťte mě vrátit se tam, prosím vás." vydralo se jí z bezkrevných rtů.

"Tak moc se těch žen bojíte?"

"Najdou si mě, tak mě nenávidí....ale proč, ach proč? Nechci se tam vrátit!" zamumlala zoufale. "To Nicole tu s vámi měla být, tohle všechno je její svět, ne můj! Nepatřím sem, musím....musím jít!"

"Claire, neutíkejte!" Raoul se ji pokusil zastavit, ale ve snášející se tmě ji už téměř neviděl. Jako na povel se rozsvítilo tisíce žároviček které jasně prozářily prostor před nimi. Oba to na okamžik oslepilo a Claire se mimoděk zastavila. Raoul toho využil a rychle ji vzal za ledové ruce. "Nikomu nedovolím, aby vám jakkoliv ublížil, to slibuji." pravil pevným hlasem.

Claire se mu ale vytrhla. "Zbytečně neslibujte! Nezáleží vám na mě, nestaráte se co se mnou bude, nikdo....nikdo se nikdy nestaral! Jsem tu jen přítěž, vetřelec...ach."

Raoul stísněně pozoroval Claire zmítající se záchvatem nešťastného pláče. Vždy veselou a bezstarostnou Claire! "Ale ano, starám se. Záleží mi na vás, Claire. Je mi jedno, že jste lhala o svém původu, nezáleží mi, jestli máte nějaký zatracený titul nebo ne. Mě nikdy nic dobrého nepřinesl! Žádala jste po mne reakci na vaše přiznání? Nesejde mi na tom, protože den, kdy jsme se po letech opět shledali byl pod šťastnou hvězdou!"

V tu chvíli se přímo za nimi ozvalo nějaké zapraskání. Raoul se ohlédnul, ale Claire se ani nepohnula. "N-nevadí vám to?" hlesla nevěřícně, v obličeji ztrhaný každý rys.

"Vždyť se sotva držíte na nohou..." uvědomil si Raoul zděšeně a přiskočil kvapně blíž, aby ji podepřel, než se jí definitivně podlomí kolena.

"Omlouvám se, tak se omlouvám! Přesně tomuto chování hysterických hrdinek románů jsem se vždy vysmívala a teď..."

"Přestaňte se tak trápit, prosím. Trhá mi to srdce...a to jsem se tak dloho domníval, že už žádné nemám...".

Znovu se rozpršelo, ale ani jeden z nich si toho nevšimnul. Díky náhlé blízkosti Raoul snížil hlas do šepotu. Kapky vody mu máčely vlasy a zvolna stékaly po obličeji. Déšť z jeho tváře smýval nedostupnou masku sarkastického muže, která ho už léta tížila. S každou vteřinou se cítil svobodnější, lehčí, mladší...

"Dřív, jsem si nechtěl za nic na světě připustit důvody, proč jste to udělala. Bál jsem se, že už nejsem schopný rozumět tomu. Nyní nemohu než doufat, že jsem nebyl jen příliš nafoukaný a nevyložil si věci špatně. To byste mi znovu nalezené srdce uvrhla zpět do zatracení."

"Obávám se, že nerozumím...." Claire se zlomil hlas a ani se neodvážila na něj pohlédnout, ačkoliv byly jejich obličeje děleny pouhými milimetry.

"Já si myslím, že rozumíte...." vydechl Raoul a chytil ji za bradu. "Zastavte mě, dokud je čas, přejete-li si..." lehce si opřel čelo o její a napjatě se nadechnul.

"Já n-nemohu...to děvčátko v rohu, které na vás před lety upíralo zamilované oči by mi to nikdy neodpustilo." Claire pevně sevřela klopy jeho kabátu, aby snad opravdu neodešel. Ale to by teď Raoula ani nenapadlo.

"Kolik věcí by mohlo být jinak, kdybych místo stuhy v moři té holčičce podal zakutálenou panenku..."

"Ale holčička neprahla po panence..."

"Panenka už je pryč, zmizela ve víru času. Jediné co mám je jedno porouchané srdce. Ale dá se ještě napravit?"

"Nejde o to, zda jde, či ne. Chce chlapec znovu otevřít své srdce?"

"A přijme ho děvčátko? ...Claire, teď už to vím... Už nikdy ve svém životě vás nechci vidět trpět, nesnesu to! Už nikomu nedovolím, aby vám ublížil. Jak jsem si jen mohl nevšimnout, že opravdu a bez vší faleše jsem šťasten jen ve vaší přítomnosti? Přes všechna svá zapřísahání se...miluji vás, ach jak já vás miluji! Nevěříte mi, Claire? Vidím vám to na očích. Tak se podívejte do mých, jen tam je pravda!"

Čím více se jeho obličej přibližoval, tím bolestněji zapomínala dýchat. Raoul ji políbil něžně, jako křehkou panenku z porcelánu. Jeho rty klouzaly po Claiřiných pomalu, v duchu se smál sám sobě, když si uvědomil, že až ostýchavě. Už zapomněl jaký to je pocit!

Její rty byly tak hebké, zlaté vlasy mu protékaly mezi prsty, občas narazily na ozdobnou fialku která vydávala slabou vůni pozvolna vadnoucí květiny. V hrudi Raoula se vzdouvalo hřejivé teplo, až by chtěl plakat a smát se zároveň. Ostatně byly kapky na jeho obličeji stále jen dešťové?