Remember, love never dies! 46. část

Meg se jako ve snách posadila do výklenku okna, skrytá za těžkým závěsem pohledům ostatních. Zamyšleně pozorovala dav proudící po nasvícených schodech. Záclona se náhle zavlnila rychlým pohybem. Meg vzhlédla přímo do tváře Erika. Poprvé jeho maska nebyla nápadná, v tom moři barev a křiku. "Ach!" vydechla prostě.

"Už je po vás sháňka, Meg." vyjádřil se korektně nad zmatkem, který propukl z Henriho strany.

Meg zkřivila obličej. "Neprozrazujte mě ještě." požádala ho. Erik nenápadně proklouznul za ní. Nic neříkal, jen ji přejel zkoumavým pohledem.

"Jak jste mě našel?" špitla tiše.

"Inu, přemýšlel jsem, kam bych se schoval, abych byl v centru dění, ovšem neviděn. Myslím, že tohle máme společné, často jsem rád sledoval lidi pode mnou ve věži."

Meg se jen pousmála.

"Tak co se děje, tohle má být velký a šťastný večer..." nadhodil.

"Ach, nechci být patetická ale..."

"Nikdy bych si o vás nemyslel, že jste patetická."

"Jde o Henriho."

Erik se zarazil. "Tak Henri! Co se s ním stalo?"

Meg svěsila hlavu. "To je otázka! Co se to s ním celý večer děje? Jako by ho někdo vyměnil, celý večer je myšlenkami jinde a...a...kdykoliv se mu naskytne příležitost utíká za Raoulem."

"Slyšel jsem, že musel řešit nějaký incident."

"Incident?" zopakovala nechápavě.

"Stíny z minulosti Claire, zdá se. Nějaká žena ji udeřila."

"Jakže?" zvolala Meg. "Kolik toho asi ještě je, co nám neprozradila? Ach." přiložila si ruku na ústa. "Nechci prozrazovat, co bych neměla."

"Ale já o Claire přece všechno vím." usmál se Erik. "Zapomínáte, že jsem v její péči strávil celý rok, kdy tady jsem byl za mrtvého."

"A neprozradil jste ji?" zeptala se udiveně.

"Jak bych mohl?" odvětil upřímně.

---

"Ne, nemám z dnešního večera dobrý pocit." vzdychla Meg a znovu se zahleděla z okna. "Měl patřit vám, ne mě." zavrtěla hlavou. "Není to fér, že musíte tajit, kdo jste, někdo by měl konečně docenit vašeho génia." řekla přiškrceně.

"Ale Meg! To je jen pozlátko, pomíjivé věci! Já nemohu být šťastnější. Tančím s ženou kterou miluji, na plese pořádaném naším neskutečně nadaným synem. Ty nejprostší věci, jsou ty nejkrásnější."

"Máte pravdu." příkývla Meg, celá bledá. Než se Erik nadál pevně ho objala. "Děkuji vám, Eriku. Je načase abych se přestala schovávat jako malá holčička." s tím ho poněkud zmateného opustila. Jen po pár vteřinách kdy se opět zjevila v sále, u ní stál Henri. "Dobré nebe, Meg! Tohle už mi nedělej!" pronesl úzkostlivě a pohladil ji po tváři. Nepřítomně si pohrával s uvolněným pramenem jejích vlasů. "Má drahá, pojďme se projít. Gustave prý nechal nádherně vyzdobit park."

"Ráda." přikývla a ohlédla se směrem, kterým Henri spiklenecky mrknul. Byl to Erik. Co to proti ní jen kují za pikle? Znovu se po něm ohlédla ale to už mířil na parket s Christine.

Přijala jeho rámě a vydali se po pěšince lemované keříky omotané žárovičkami vydávající příjemné tlumené světlo. Byl to velký protiklad k obvyklému řvavému stylu Coney Islandu.

Zdálo se, že Henri tu není za dnešní večer poprvé, pevně ji vedl ke konkrétnímu bodu, i když to zapíral.

Prostor před nimi se rozzářil tak náhle, až Meg bezděčně ucouvla. Henri se zhluboka nadechnul, jeho přerývavý dech se však i přesto nezklidnil. Ocitli se u fontánky, ne té, do které spolu s Raoulem spadli, protože právě tam se Henri neměl potřebu vracet. Ne v tento moment. Hluk maškarního bálu utichl, jediné co mohli slyšet, bylo jemné zurčení vody nasvícené tak, aby vypadala jako tekuté zlato.

Henri si toho efektu ani nevšimnul, s tlukoucím srdcem je posadil na lavičku a Meg ho nechala mluvit, protože správně vytušila, že jinak by svůj monolog pro samou nervozitu nemusel dovést do konce. Najednou to byl navlas ten stejný Henri, jakého si ho pamatovala ze samých začátků jejich známosti a připadal jí zrovna tak roztomile nešikovný jako tehdy, nyní byl ten pocit ještě zesílen.

"Meg," zašeptal Henri vroucně, jako by pouhé vyslovení jména své nejdražší nahlas byla ta nejvzácnější věc na světě. "já vím, že jsme si přísahali, že po odjezdu z Coney Islandu, po tomto posledním rozloučením s Amerikou, začneme v Paříži znovu, otočíme na novou, nepopsanou stránku našich životů. Ale já si přesto z celého srdce nepřeji nic víc, než si jednu věc přece jen zachovat. Tebe." hlesnul.

"Ach, Henri!" Meg ho vzala za ruce. "O něčem takovém přece nesmíš pochybovat!"

Henri jejich propojené ruce na okamžik zdvihl a přiložil na její dlaň rty.

"Byl jsem naprosto ztracená existence, než jsem tě potkal." pokračoval s očima sklopenýma k jejich rukám. "Žil jsem od jednoho prázdného a propitého dne k druhému, myslel jsem, že ubližování druhým a večírky jsou smyslem mého pravděpodobně krátkého života. Jaká změna jen po jediném setkání s tebou! Nepřeji si nic jiného, než svázat zbytek mého života s tvým a učinit ho lepším a to díky tobě."

Meg užasle zamrkala, když Henri poklekl a otevřel krabičku ve které se ve svitu fontánku zatřpytil prsten s diamantem.

"Nejdražší Meg, učiníš mě tím nejšťatnějším mužem a staneš se mojí ženou?"

Meg si přiložila ruku na srdce, které jí tlouklo jako o závod. Otupělá mysl téměř zapomínala, že má odpovědět.

"Ano, jistěže ano!" zajíkla se odumírajícím hlasem.

Henri jí prsten navléknul s dojatým výrazem. "Maman mi ho svěřila těsně předím, než zemřela. Byl jsem přesvědčen, že ho nikdy nikomu nepředám...nemohu být šťastnější, že se mýlím."

Aniž by si to uvědomila, vzápětí Meg klečela vedle něj a s rozzářeným výrazem se na sebe na okamžik prostě dívali. Pak jejich rty splynuli v prvním polibku budoucích manželů Ledouxových, nejšťastnějšího páru Paříže.