Lottin (ne)divadelní deníček: září 2016

Září tak strašně rychle uteklo! Mám pocit, že to říkám na konci každého měsíce, ale je to tak.

Můj návrat do Brna byl úžasný - můj život zase začal být zajímavý, město samotné už mi vůbec nepřipadá tak cizí jako před rokem touto dobou, ba naopak, vracím se do něj strašně ráda.

Září bylo bájo. A bájo v tomhle článku opakuju často.

Jeden plakát na Mahenově divadle. :)

---

Tohle je momentka ze zahajovacího koncertu Národního divadla Brno. Účast byla rekordní, vystupující umělci dechberoucí. Krásný letní večer. :)

To jsou boty Barbary Jane. Já pako si ten týden do Brna přivezla jen jedny jediné, velmi nepohodlné boty a na konci týdne jsem v nich už umírala. A když jsem následně trávila víkend u Báry, nezbylo jinak, než aby mi půjčila nějaké své, protože jinak bych nebyla schopná ani normální chůze. A tak mi půjčila tyhle vesmírné a třpytivé. Viděli jste ještě někdy víc galaktickou obuv? :D

Během mé návštěvy u BJ jsme se daly na street art.

No dobře....prostě jsme si vzaly křídy a šli si malovat na chodník. :D

V divadelním stylu!!!

To je můj portrét od zasloužené umělkyně Barbary Jane.

Je tak krásné znát někoho tak infantilního a do divadla nadšeného jako vy. Je to vzácné. Je to skvělé. Jsem velmi vděčná. :D

Jo a tohle s BJ taky děláváme. Prostě chodíme po Brně a foukáme bubliny. Ve dvou mi ty občas divné pohledy kolemjdoucích ani nepřijdou. Je to bájo. Bubliny!!!

Takhle vypadají výlety BJ a Lotte: naspeedovaná hyperaktivní BJ půlkilometru před funící a nestíhající Lotte.

A kam jsme to výletovaly? Na Macochu. :)

Ten vláček vypadá roztomile, ale vězte, že klame tělem. Kličkoval po silnici velmi podivným způsobem naznačujícím, že nás pan řidič chtěl smést z povrchu zemského za každou cenu.

Nicméně jsme přežily! Ha!

Pohleďte, na první představení sezony (jak pro nás s BJ, tak NdB celkově) jsem dosáhla vrcholu své divadelní estetiky. Rudé nehty a tenhle dokonalý prsten, který mi půjčila Bára. Uhhh, nádhera! Ten den jsem rovněž poprvé uchutnala martini, podávané s olivou. Byla jsem bondovská v ten samý den, kdy mé ruce vypadaly tak vrcholně divadelně. Perfektní. Divadelní. Estetika.

Já si ráda fotím lístky do divadla, btw.

Ulici u Svoboďáku zdobí deštníky. Spousta deštníků! A je to nádherné!

Obchodní dům Vaňkovka oděný do Janáčka. Výborně. Výborně. Lotte schvaluje.

Kniha měsíce: Stieg Larson: Muži, kteří nenávidí ženy

Přiznám se, že ji mám stále ještě rozečtenou, ale už teď se směle ocitá na mém listu. Napínavá, skvěle napsaná detektivka. Titulek knihy jasně napovídá o čem je a nutno říci, že když jsem dnes v tramvaji četla kapitolu rozuzlující zápletku, začala jsem se paranoidně ohlížet po docela počestném občanovi sedícím vedle mě. Ale hádám, že i tak se pozná dobrá kniha, která dokáže strhnout.

Film měsíce: Spectre

Nejnovější bondovka, která mě strhla k bondovkám obecně. Na bondovkách jsem svým způsobem vyrůstala, protože je sledoval můj tatínek, ale sama od sebe jsem si nikdy žádnou nepustila. Když jsem tudíž na letním kině viděla Spectre, který mě přiměl následně se podívat na všechny bondovky z craigovské éry, byl to big deal. A teď mám na ploše počítače Daniela Craige. Asi nějaké bondovské období, kterého by se u mě nikdo nenadál. :)

Seriál měsíce:

Penny Dreadful. Mysteriózní viktoriánské psychologické drama. S Evou Green.

S Draculou, Dorianem Grayem, Frankensteinem....tak nějak popis perfektního prokrastinačního seriálu, když začala ta škola.

Jen bych upozornila, že je to seriál trochu brutálnějšího, explicitního žánru, takže zcela mimo ty romantické něžné věci, které tu obvykle doporučuju. :)

Co mě zaujalo:

Září pro mě bylo měsícem vystupování z komfortní zóny. Ne tak brutálním (ale krásným) způsobem jako focení plakátu pro Národní divadlo Brno, ale i tak. Jsem na sebe vcelku pyšná. :D

Video měsíce:

Scéna mezi Raoulem a Meg v australské produkci Love Never Dies. Co přesně mě na ní tak fascinuje? Dynamika jejich vztahu? Chemie Sharon Millerchip a Simona Gleesona? Ten pocit, že tento pairing je nemožný a snad právě proto tak interesantní? Tak či tak...ti dva pro mě byli nejsilnější zážitek z australské produkce. Dohromady i zvlášť. :D