The Dreamcatcher - 12.kapitola

Po zemi se šířil vánek, snad to byla mlha, která Mercy lechtala na bosých nohou. Zimozřivě si přejela dlaněmi po nahých pažích a uvědomila si, že je jen v noční košili. V dálce slyšela cvrčky a podivné hučení ladících se nástrojů, které nikdy předtím neslyšela. Možná, že Erik zkouší nějakou zvlášť nezvyklou operu?

Vzápětí se jí strašlivě rozbušilo srdce a ona nechápala proč. Její tělo se napjalo jako před skokem, zareagovalo rychleji, než její mysl. Mohl za to závan známých vůní. Skořice a levandule. Mercy se stáhly útroby a sjela na kolena. Po skořici vždycky voněl papá. Jakýsi vzdálený smích a kytička levandulí v ruce bylo zase to poslední, co si dokázala vybavit po své matce Emmě, když s ubíhajícími roky její dětské vzpomínky na matku mizely. Vůně se stupňovaly a jejich kombinace začala být příliš intenzivní a nepříjemná. Mercy cítila, jak ji v hlavě pulzuje silná bolest a neměla daleko k mdlobám. Pak ale obě vůně ustaly a stejně tak rychle zmizela i bolest. Něčí ruce ji vyzvedly nahoru.

"Mercy...," zašeptal jí do ucha Danielův hlas.

Prudce se od něj odstrčila. "Ne," vyjekla přidušeně, "to není....nejste on!"

Vzápětí vzduch prořízl studený smích. "Ale poslední tanec stejně bude můj."

Mercy se s trhnutím probudila a divoce lapala po dechu.

***

Vzduchem slabě voněla vůně sušených květin, které ležely v miskách na dlouhém dubovém stole, kolem kterého na masivních židlích sedělo dvanáct mužů.

Levandule.

Ty sušené květiny byly levandule.

Matthew na ně upřeně hleděl a nemohl si vzpomenout, proč je mu při pohledu na ně tak smutno. Něco z minulého života, odbyl tu vzpomínku hlas v jeho hlavě, který poslední dobou slýchával často. Matthew nevěděl, komu patřil, ale jeho určitě nebyl. Nebo ano? Zněl cize i povědomě zároveň.

Uvědomil si, že jedenáct párů očí kolem stolu na něj zírá v tichém očekávání. Odkašlal si. Měl něco říct. Nevěděl co, ale ještě před chvílí to měl na jazyku...

"Zahájení," špitl kdosi koutkem úst.

"Zahajuji korunovační poradu," vydal ze sebe slabým hláskem. Už se pamatoval. Dnes se mělo definitivně rozhodnout o datu a průběhu jeho korunovace na císaře twighburgského.

"Úplně na úvod," ujal se slova dvorní rada, muž s onou nepříjemnou příhodou z Opery, kdy mu do kapsy záhadně skočil přívěsek s pudlem patřící zahraničnímu gentlemanovi, "je nezbytné, aby si Veličenstvo vybralo své panovnické jméno."

Matthew zkřivil obočí.

---

Rada zamrkal, když se od mladého císaře nedočkal žádné odpovědi. "Veličenstvo má samozřejmě na výběr ze svých dvou osobních jmen. Matthew Alexander. Jde o to, že první jméno Veličenstva zní anglosasky, kdežto druhé slovansky. Naše kořeny jsou přirozeně slovanské, nicméně vzhledem k carovi Alexandrovi III. je z praktických důvodů lepší zvolit první jméno Veličenstva."

"Vždy jsem používal své první jméno, lid mě pod ním zná. I z osobního hlediska to bude lepší," začal Matthew a nevěděl, co to tu plácá. Nikomu z přítomných úctyhodných pánů jeho osobní zájmy na srdci neležely, byl pro mě jen korunovanou hlavou, se kterou musí zvlášť ošemetně žonglovat při svých pletichách.

"To by bylo," pronesl rada, když se po Matthevově poznámce krátce rozpačitě odmlčel. "Další bod porady?"

"Datum korunovace," řekl suše muž s šerpou, starosta Tvayburgu.

"Co nejdřív, to je prosté," odvětil první náměstek. "Situace v říší je dlouhodobě napjatá a tlak mezi Twighburgem a Titairy se nedaří ani lepšit ani alespoň stabilizovat. Nástup vznešeného následníka na trůn by mohl opět spojit lid. Nebo přinejmenším po velmi chmurných měsících zavdat příčinu k oslavám. Cokoliv," dodal poněkud zoufale.

Matthew z jednoho na druhého těkal ztrápeným pohledem. Tohle mu poslední dobou dělali často - mluvili o něm, jako by ani nebyl v místnosti.

"Přípravy na korunovaci se spustily hned po smrti císaře Alberta," ozval se s omluvným pohledem směrem na Matta ministr války. "Myslím, že teď, po vypršení smutku by se korunovace mohla uskutečnit klidně třeba za týden!" zvolal optimisticky.

Dva, naznačil mu ústy neslyšně starosta.

"Dva týdny!" opravil se ministr tím stále tak jásavě naladěným hlasem. Matthew povytáhl obočí.

"Dva týdny," zapřemýšlel Mattův tajemník. "To vychází na Valpuržinu noc. Pověrčivým lidem se to asi nebude zamlouvat."

"Pověrčiví lidé," začal starosta důležitě, "jsou chválabohu v naší osvícené říší už jen raritou."

"I na menšiny je třeba myslet," odtušil tajemník s falešným úsměvem, "není to ostatně to, co od nás titaiřané chtějí?"

"Těžko říct, co ti po nás chtějí!" prsknul vrchní velitel císařského vojska pohrdlivě. "Jejich dojemný pocit útlaku přišel nezaslouženě jako rána z čistého nebe. Sami nevědí, co chtějí."

"Zpátky k věci," ozval se Matthew, který si nejasně uvědomoval, že Titairy není důvodem, proč tu sedí, a upřeně zírá na rozdrcenou levanduli, zatímco kolem něj se naparují převeledůležití vládní pávi.

"Odpusťte, Vaše Císařské Veličenstvo," ujal se zpět slova dvorní rada. "Obřad korunovace by měl proběhnout podle styčných bodů prvního plánu s krycím názvem Jablko. Je to dražší varianta, ale teď potřebujeme všechen lesk a pompu, kterou císařský svět může nabídnout. Potřebujeme oslnit twighburčany a vykázat do patřičných mezí titaiřany."

"Není takový přístup přesně ten důvod proč se titaiřané bouří?" otázal se první náměstek poněkud unaveným hlasem.

"Titairy není předmětem této porady, jak už nám jednou ráčilo připomenout Jeho Veličenstvo," odsekl starosta se spokojeným výrazem.

Matthew zaslechl titul, se kterým si stále spojoval svého otce a vzdychl. Víc z jejich debaty už nevnímal.

Porada se táhla donekonečna a přitom si ani nevšiml, kdy skončila. Prostě zůstal sedět sám v zasedací místnosti. A hlavou se mu honilo jen jediné slovo.

Špatně, špatně, špatně.

Tohle je celé špatně. Ke svému překvapení si uvědomil, že se mu třesou ramena a pohled se mu zamlžoval. Dokonce i svých emocí jako by byl jen roztěkaným divákem. Složil si hlavu do rukou na stole a rozvzlykal se.

Někdo další tiše vešel do místnosti a s klopýtáním o nedbale rozházené židle, které za sebou vládní činitelé nechali, k němu došel. Matthewova ramena se dotkla malá ručka a on ke svému narušiteli s lehkým škubnutím zvedl hlavu.

"Mercy," hlesnul a uvědomil si, že ten zvláštní pocit strádání, který v posledních týdnech pociťoval, zmizel. Neviděl ji od otcova pohřbu a přitom pro něj sestra vždycky byla nejdůležitějším člověkem v životě. Připadalo mu, jako by se na ni díval zdálky, jako by k němu přišla ze zamlžené krajiny a hlavě mu podivně hučelo, asi jako kdyby strčil hlavu pod vodu.

"Co se děje?" zeptala se a hladila ho po vlasech. "Proč se už vůbec nevídáme?"

"Já nevím," odpověděl Matt po pravdě a ona udiveně nakrabatila čelo. "Chci říct," opravil se, "že máme spoustu práce s mojí korunovací."

"Ach tak," odtušila rezervovaně. "Ale kvůli tomu se mi přece nevyhýbáš....a nepláčeš?"

"Sestřičko," zašeptal Matthew rezignovaně a opřel si čelo o hřbet její ruky, kterou svíral ve své. "Vždyť to je neodvratitelně se blížící katastrofa. Začátek konce."

"O čem to proboha mluvíš?"

"O své korunovaci, přece," usykl netrpělivě a pustil její ruku. "Já...já....," zadrhl se mu hlas, "nemůžu vládnout."

"Matte, já přece chápu, jak je to těžké - přijít o otce a zároveň se ocitnout pod tak obrovským tlakem-"

"Tak to nemyslím!" obořil se na ni Matthew.

"A jak tedy?" otázala se i ona s docházející trpělivostí.

"Já se nemůžu stát císařem. Já se prostě....," Matthew si div nezačal rvát vlasy, "nemůžu stát císařem," zopakoval.

"Pro umučení Boží, Matty! Já chápu, že jsi nervózní, ale trochu mě děsíš..."

"To není nic oproti tomu, jak se bojím já!" vykřikl Matthew.

"Čeho?" zeptala se Mercy rovněž zvýšeným hlasem.

"Já naši zemi přivedu do záhuby. Všichni ode mě čekají, že zachráním situaci, spojím rozhádané národy ale místo toho....nejsem uzpůsobilý vládnout, chápeš? Já vím, že nejsem!"

"Z čeho tak usuzuješ?"

"Jsem jako.....připadám si....představ si to jako bych byl nemocný. Ale ne fyzicky....ale rozhodně ne ani psychicky, já nejsem blázen, chápej!" vykřikoval Matt freneticky.

"Nechápu, snažím se, ale nechápu," zavrtěla hlavou Mercy a oba se na chvíli odmlčeli. Atmosféra mezi nimi zhoustla tak, jako ještě nikdy předtím.

"A pořád ti to nestačí jako příčina přerušení styků se slečnou Dravleyovou a tím Ferdinandem?" zeptala se nakonec Mercy slabým hláskem.

"Tohle není z tvojí hlavy!" zaburácel Matthew rozčileně. "Kdo ti nasadil brouka do hlavy? No kdo? Erik, že ano?"

"A s kým si mám promluvit, když ty ses najednou tak strašlivě změnil?" zeptala se Mercy plačtivě.

"S tím hamižným parchantem? To máš tedy úroveň, sestřičko, jen co je pravda!"

"Jak to o Erikovi mluvíš?" zděsila se Mercy.

"Šlo mu jen o peníze. Přátelil se se mnou ze zištných a kariérních důvodů. Pijavice je to! A byl to právě mistr Ferdinand a Julie, kdo mi pomohli prohlédnout jeho lži," Matthew začal zuřivě přecházet po místnosti sem a tam. Nikdo ho nechápal, jen Julie a její strýc dokázali svojí společností zmírňovat jeho úzkostné stavy...jen oni mu dodávali naději, že dostojí svým panovnickým povinnostem. Všichni ostatní jeho stav jen zhoršovali, ale Ferdinand nalezl lék....

"To přece není pravda," Mercy zalapala po dechu a tvářila se, jako by mluvila s někým cizím. "Erik takový není a ty to víš. Vždyť oni tě s ním rozeštvali právě proto, že Ferdinanda už od začátku podezříval z něčeho nekalého!"

Matthew se chladně zasmál a Mercy od něj o krok ucouvla a narazila zády do skleněné vitríny, až v ní vystavené zbraně slabě zavibrovaly.

"A to jsi do něj pořád zamilovaná, že se ho tak dojemně zastáváš?" zeptal se cizí hlas, který nemohl být Mattův. Přece ale vycházel z jeho hrdla a on ho nemohl zastavit. "Jsi patetická, sestřičko, vrcholně patetická. To tě musí podruhé ponížit a vysvětlit ti, že o tebe nemá zájem, abys ho i ty prohlédla?"

Mercy zesinala. "Přestaň," zašeptala, "přestaň! To přece bylo před sedmi lety, jak to ještě můžeš vytahovat...."

"Jaká škoda," pokračoval Matthew nelítostně a přitom si panicky povoloval vázanku kolem krku, přesto však nemohl zabránit tomu krutému hlasu, aby trápil jeho milovanou sestru, "přitom mám dojem, že právě ty, bys pro něj byla perfektní. Jiná než slepá by ho snad ani milovat nemohla."

***

Zapíchla do klobouku jehlici, kterou ho upevnila na svých vlasech a posléze sledovala svůj odraz v zrcadle. Tento její nejnovější model byly temně modré šaty bohatě vyšívané a trochu zbytečně extravagantní svou blýskavostí. Ladící klobouček s černou krajkou svou decentností výsledek trochu vybalancoval.

Vůbec nikdo z celého města ji neměl rád a ona se snažila s tou nenávistí naučit žít, těšit se z pohoršených pohledů, dokonce na sebe pozornost sama přitahovat nákladnými róbami…ale nedařilo se jí to.

"Přiznejte si to, Julie, vy si to celé začínáte užívat," ozval se za jejími zády Ferdinand, jako by četl její myšlenky.

Julie mu věnovala mdlý úsměv. Zdaleka ne, ale přesně to chtěla, aby si myslel. Kdyby ho do pocitu bezpečí ukolébala natolik, aby jí znovu povolil sundat ten korzet....

"A kampak jdete, drahoušku?"

"Na procházku," odvětila prázdným hlasem.

"A kam?" nedal se odradit Ferdinand.

"K řece," odsekla.

"Hm, hm, z téhle strany města je docela deprimující," uchichtl se Ferdinand a odešel.

Julie našpulila rty a práskla za sebou domovními dveřmi.

Ferdinand měl nicméně pravdu. Z dolního Tvayburgu se řeka, půlící tuto a vznešenější horní část města, zdála černější než noc. Julie vzdychla a se svěšenými rameny pomalu přecházela kolem. Už na první pohled budila jasný dojem člověka, který vlastně nemá kam jít.

Vyšla pryč z dolního Tvayburgu a zamířila do opuštěné periferie, kde se nacházely pouze polorozpadlé barabizny - tahle malá okrajová část města kdysi byla onou obávanou špatnou čtvrtí, kam nikdo slušný nechodil. Jenže pak se roztahovačně šířila dál a dál, až zabrala téměř polovinu města a tak ulice, kde se momentálně nacházela Julie, už prakticky nikdo neobýval.

Zašla do ubohého smutného lesíku zahlceného odpadky, náhodnými svršky oblečení a prázdnými lahvemi. Kráčela po cestičce vysypané drobnými kamínky a krčila nos nad nevábnou vůní zamořeného prostředí.

Cesta vedla stále nahoru a nakonec už trochu supící Julie vyšla na skalnatý kopec. Pod ní se jako na dlani rozprostíral celý Tvayburg - jedna část ponurá a zamlžená, druhá zářivě zlatá, plná věžiček a praporů. Úplně vzadu pak viděla dým vytrvale stoupající k obloze - to bylo z průmyslové oblasti na úplně opačném konci města, než kde se právě nacházela.

Tohle místo mělo být její nový začátek - průlom v jejím trudném životě v Anglii. Místo toho se ocitla v nejhorší noční můře. Ironicky se usmála. I to se dalo svým způsobem počítat za průlom. Člověk by měl skutečně být opatrný s tím, co si přeje, tuhle lekci se naučila vskutku tvrdě. Čím dál jasněji si uvědomovala, že promarnila svoji největší šanci vymanit se z Ferdinandova područí. Tehdy, když na chvíli nemusela nosit ten trýznivý korzet, když jí Erik nabídl pomoc....jistě, i bez korzetu zůstávala ve Ferdinandově vlivu - ačkoliv neměla ponětí, jak to bylo možné - ale přece to byla oproti současnému stavu téměř svoboda. Kdy jindy se měla pokusit vzepřít než tehdy? A Erik k ní byl tak laskavý....jako málokdo v jejím životě i před Ferdinandem. Teď už bylo pozdě - neměla nadvládu sama nad sebou, při posledním rozhovoru s Erikem musela bojovat o každou souhlásku, když se pokoušela hovořit sama za sebe…

Jako ve snách zvedla ruku a vyprostila jehlici ze svého účesu a sundala si klobouk. Zaklonila hlavu a nechala vítr, aby ji cuchal vlasy. Potom klobouk obloukem zahodila a rozpustila si je úplně.

Zasáhlo ji kruté uvědomění si, že v tuto chvíli, jsou její hříchy natolik závažné, že ani princ na bílém koni, který by ji vysvobodil ze zakletí Ferdinanda, by nemohl odčinit co všechno jako jeho bezduchá panenka napáchala. I kdyby byla svobodná, její vina by nad ní zůstala viset už navždy. Možná už prostě nemá cenu doufat a upínat se k zázraku, který stejně nepřijde. Zhluboka se nadechla a slastně zavřela oči. Jen jeden krok do prázdna. Konečné řešení.

Někdo ji chňapnul za zápěstí tak silně, až to zabolelo. Překvapeně otevřela oči a pohlédla na ruku, na které se blýskal prsten s velkým černým kamenem. Hned věděla, komu patří.

"To prosím nedělejte," řekl Erik trochu zadýchaně. "Musím říct, že jste mě vyděsila, kdybych k vám doběhnul jen o vteřinu později....vážně byste to udělala, že?"

Vytrhla se mu. "Ne, jen jsem nabyla přesvědčení, že umím létat," odsekla ironicky.

Trpělivě naklonil hlavu na stranu. "Ale, Julie," oslovil ji jemně, "už zase se bavím s Ferdinandovou neteří?"

Nechápavě zvedla obočí. "Jak prosím? Už jsem vám přece prozradila, že ve skutečnosti jeho příbuzná nejsem."

Pokrčil rameny. "Jste dvě. Julie, nelítostná Ferdinandova neteř rozvracející celou říši a pak Julie, vystrašená dívka, co se mě snaží varovat, ale nedoufá v pomoc na oplátku."

V očích měla úzkost, ale projevit ji nemohla. Právě naopak se na něj zašklebila. "Když budete hledat pozorně, možná těch Julií najdete ještě víc. Podle vás to zní, jako by se jich ve mně o nadvládu střídalo snad tucet. Proč na mě tak zíráte?" obořila se na něj vzápětí.

"Bojím se, co vyvedete, když vás pustím z očí. Copak by se stalo, kdybych tu nebyl?"

"To je zajímavá otázka," odtušila Julie hořce. "Co vy tu ale vůbec děláte, je možná ještě zajímavější dotaz. Sem přece nikdo nechodí...."

"Nostalgie," odvětil Erik a shýbnul se, aby sebral její klobouk. "Prostá nostalgie. Tohle je jedno z prvních míst, které jsem v této zemi viděl."

Překvapeně se po něm ohlédla a Erika proti jeho vůli rozesmál její znechucený pohled. "Tohle?" zeptala se opovržlivě a mávla rukou kolem.

"Tohle," přitakal Erik. "Začínal jsem v dolním Tvayburgu, věřte nebo ne. Neměl jsem žádné přátele, ani životní cíl, prostě jsem se jen chtěl někam schovat. Dolní Tvayburg se mi tehdy zdálo jako to pravé místo pro mě. O životě jaký vedu teď, se mi ani nesnilo."

Julie zkřivila tvář a chvíli zmateně těkala očima sem a tam. Potom si zabořila tvář do dlaní. "Proč mi o sobě pořád říkáte věci, které použiju proti vám? Kdy se už poučíte?!"

"Takže o mé kariéře visící na vlásku už drahý Ferdinand ví?" zeptal se Erik nevzrušeně, protože poznal, kam tou otázkou míří.

"O nějaké kariéře se v tuhle chvíli už nedá mluvit, jste zruinovaný," opáčila Julie jako vzpurné dítě. Potom se ale chytila za spánek. "Mrzí mě to, ale já prostě nemohla jinak. Snažila jsem se ale...Bože, neměl jste mi to říkat!" zkřivila obličej a přiložila si ruku na hrudník.

Nemohla dýchat, už zase zažívala ten zvláštní pocit, jako by šla proti vichřici a bojovala o každé vyřčené slovo a vzduch. "Je mi to opravdu líto. Pochopila jsem, že vám na vašem divadle velice záleží. Skutečně mě to mrzí...všechny ty věci co jsem n-napáchala...." znovu pohlédla dolů ze srázu a zaposlouchala se do větru. To trýznivé vábení smrti.....

Ukonči své trápení, ukonči ho sobě i těm, kterým škodíš, šeptal vítr v korunách stromů.

Jsi zbytečná.

Působíš jen trápení.

"Ale no tak, to jsme si už vyjasnili," ozval se Erik a znovu ji chytil za ruku. Přinutil ji zacouvat od okraje srázu do bezpečnější vzdálenosti.

Julie se mu už nevytrhla - naopak jeho ruku křečovitě sevřela. "Proč mě prostě nenecháte?" zašeptala.

"Julie," oslovil ji Erik důrazně, "nechte si už přece pro všechno svaté pomoct. Nemusíte mi vůbec nic vysvětlovat, jestli nechcete, nebo nemůžete, ale už mu nedovolte, aby vás tyranizoval!"

Ztěžka se nadechla. "To je poprvé, co mi říkáte Julie..." zamumlala. Vzápětí jí tělem projela nesnesitelná křeč.

Uviděla, jak Erik ztuhnul a podívala se stejným směrem jako on. Připadalo jí, jako by vystoupila z vlastního těla a očima někoho druhého pozorovala rozšiřující se krvavou skvrnu na krajce svých šatů.

"Já to věděla, já to věděla," mumlala horečně, když se Erikovi zhroutila do náručí. "Tak takto, pane, vypadá útěk od Ferdinanda...." hystericky se rozesmála a upadla do bezvědomí.