The Dreamcatcher - 11. kapitola

Baletní soubor Twighburgského císařského divadla měl za sebou úspěšnou premiéru Labutího jezera. Ne tolik úspěšnou pro Erika, který během jediného večera stihl zažít hned několik více či méně nepříjemných překvapení.

Operní soubor právě dohrával blok Alciny a La Traviaty a příští týden se měla konat premiéra Bludného Holanďana. Krátce po Holanďanovi měl premiérovat i Don Giovanni, což bylo jedno z Erikových oblíbených děl. Nebylo proto divu, že si udělal tu radost a inscenaci dirigoval.

Giovanni se právě zkoušel přímo na jevišti, kde byl čas zvlášť omezený a drahý a Erik byl tudíž velice rozmrzelý, když Lascellesovi už počtvrté za sebou zakolísal hlas v té samé frázi Giovanniho duetu s Zerlinou.

Lascelles sám vypadal unaveně. Ve chvíli, kdy ho hlas už zase zradil na tom samém tónu, zaklonil hlavu a zašeptal si ve své mateřštině peprnou nadávku. Rozhodil rukama a podíval se téměř prosebně na Erika.

"A to mi k tomu nic neřeknete?" zeptal se ho s nádechem zoufalství v hlase.

"Co vám mám říct?" opáčil Erik prudčeji, než zamýšlel. Ale byl podrážděný a na hrudi ho od oné baletní premiéry tlačila stále sílící panika. "Že role, kterou zpíváte nyní už pátou sezonu v řadě, role na které jste si vybudoval jméno, vám zčistajasna dělá problémy? To chcete slyšet?"

Daniel zlobně stáhl rty a z temných očí mu metaly blesky. "Co kdybyste mi raději řekl, co dělám špatně?"

"Nemám vám co říct," zopakoval Erik. "Váš hlas je v pořádku. Po technické stránce je rovněž všechno v pořádku. Mozart je pro váš věk a současný vývoj hlasu nejvhodnější interpret. Giovanni je vaše ikonická role, zčásti nám představení vyprodává už i vaše jméno. Nic není špatně. Ať už máte za problém cokoli, nemám vám na to co říct, jen to, že je pouze ve vaší hlavě. A do té vám já nevidím."

Daniel na něj zůstal zírat a napjatá ramena mu spadla dolů. "To není možné," zamumlal.

Erik zamítavě mávl rukou. "Nechme toho. Tahle zkouška už nikam nepovede, jděte domů, pro dnešek je to všechno."

Když se Erik později s partiturou v podpaží vracel do své kanceláře, zastavil se náhle na místě. Z odpočívadla na kterém stál, pod sebou uviděl Daniela sbíhajícího dolů ze schodů. Vnitřní dialog, který ač nahlas nevyřčený, Daniel sám se sebou očividně vedl, Erika poněkud škodolibě pobavil. Trochu mu v tu chvíli připomněl nezapomenutelnou La Carlottu.

Daniel zlobně mávl rukou jako by odháněl mouchy a na chvíli se zastavil a shlížel dolů na baletky přecházející ze šatny do zkušebny s tylovými sukénkami v náručí. Vzápětí praštil oběma rukama do zábradlí a pokračoval v chůzi. Neušel však ani pět kroků a už se zastavil znovu a posadil se na schody. Chvíli vypadal úplně zničeně a skryl si tvář do dlaní. Vzápětí se zase rozčílil a znovu udělal tu zuřivou gestikulaci. Jak rychle se na jeho tváři objevil vzteklý výraz, tak rychle i zmizel a s dětsky ublíženým pohledem se podíval vedle sebe, jako by tam s ním seděl někdo další. Hned se zase odvrátil a začal si nervózně třít ruce o sebe, jako by jeho neviditelný společník jeho prosbu o podporu nevyslyšel

Jakkoli rozčilený Erik za posledních pár dnů byl, teď musel bojovat se smíchem. S kolika problémy se za poslední dobu musel potýkat! A Lascelles tu předváděl hotovou pantomimu, když se mu nepovedla jedna zkouška.

---

***

Situace uvnitř císařské rodiny byla truchlivá. Matthew se ve vší tichosti a tajnosti hroutil, protože jeho přesvědčení o tom, že se nemůže stát císařem nikterak nesláblo, ba naopak. Edmund začal vyvádět víc než kdykoliv předtím a začal se zadlužovat. Andrew se stáhl ke svým přátelům z potulných divadelních souborů. Císařovna Marion odjela se svými dvěma nejmladšími potomky Sophií a Brendanem na svůj soukromý letní zámeček a prakticky tím zbytek své rodiny nechala napospas svému osudu. Situace mezi ní a jejím nevlastním synem, mladým císařem, se začala vyostřovat. Marion ve svém žalu najednou pocítila nechuť, že trůn po jejím milovaném muži, převezme syn jeho první ženy, v jejímž stínu musela celý svůj život stát.

Mercy se uzavřela do sebe. Odmítala chodit ven a Zuzance se nepovedlo přimět ji ani ke krátkým procházkám. Za normálních okolností by měla alespoň podporu svého bratra, ale bylo to, jako by zemřel spolu s jejím otcem. Byl blízko, ale ztracený. Propadl něčemu nebo někomu. Erik si myslel, že za to mohl ten korzetář Ferdinand. Nebo možná Mattova milenka Julie. Co se asi stalo s Elvírou? Mercy nevěděla, ale nejspíš jí to bylo jedno. Neměla tu ženu moc ráda. Ale poté, co přišla Julie a podle všeho napáchala ty obludné škody, by Mercy mileráda vběhla Elvíře do náručí a přijala ji jako sestru.

Seděla v křesle ve svém pokoji a bylo jí smutno a úzko. Už dávno si zvykla žít ve tmě, pud sebezáchovy ji k tomu donutil. Ale po otcově smrti se bála, že ji ta černota brzy pohltí. Toužila po oslepujícím slunečním světle, mihotavém plamenu ohně, barvách květin, tvářích svých nejbližších. Všechny tyhle vjemy, pro ostatní tak přirozené, se jí začaly vytrácet z paměti. Když mluvila s Mattem, zjevovala se jí v mysli dětská verze jejího bratra tak, jak si ho ještě pamatovala, když viděla. Ale to bylo strašně dávno a už to nebyl pravdivý obraz. Ale přece jediný, který měla. Matt jí nikdy nenabídl, aby prozkoumala jeho tvář tak, jako Daniel. Mercy zkřivila tvář. Copak teď asi dělá? Zpívá a klaní se za bouřlivého potlesku, chodí do divadelního klubu a na večírky, možná flirtuje s nějakou další naivní dívenkou, která se do něj k jeho pobavení zakouká tak očividným způsobem stejně jako ona....zkrátka žije. Docela obyčejně a normálně žije. Mercy po ztrátě otce připadalo absurdní, že zbytek světa nezůstal ochromený a poškozený jako její rodina. Že ostatní lidé dole ve městě ráno vstávají, aniž by měli úzkostí stažené hrdlo, že se smějí a žijí si svůj život jako by se nic nestalo. Nenáviděla je za to. Záviděla jim. Obojí ve spalující míře.

Do místnosti někdo vešel a Mercy ovanul chladný vzduch.

"Zuzanko?"

"Prosím, Vaše Výsosti, jsem to já," ohlásila se svým jasným hlasem. Mercy nenáviděla i ji, za to, jak se snažila vidět i v tom nejhorším něco dobrého, když ona to nedokázala. Nenáviděla i sebe za zatrpklost s jakou se k ní chovala. Zuzanka za nic nemohla a Mercy to věděla. Ocitla se v začarovaném kruhu a bála se, že už ho nic nedokáže prolomit.

"Kde jsi byla?" zeptala se Mercy ostře, protože zima, kterou s sebou Zuzanka do místnosti přinesla, musela být z nějaké venkovní potulky, ze které se právě vrátila. Navíc zněla udýchaně.

"Já...tedy....v divadle," zajíkla se.

"Prosím? A smím se zeptat, co jsi v tuhle dobu mohla dělat v divadle? Nepředpokládám, že speciálně pro tebe zahráli zvláštní neplánované představení," Mercy mluvila navenek příkře, zatímco zažívala velmi podivný pocit v hrudi. Jako by se všechno uvnitř ní hrozivou rychlostí propadalo dolů.

"S-setkala jsem se s panem Lascellesem," pípla Zuzanka a Mercy se ani nesnažila předstírat, že s ní takové sdělení neotřáslo.

"Ale ne tak jak si myslíte! On mě požádal, abych za ním přišla - kvůli vám! Byl tak...tak upřímný a nešťastný. Dojalo mě to a tak jsem svolila abych...."

"Abys co?" zeptala se Mercy přidušeně.

"Napsal pro vás dopis a tak úpěnlivě mě prosil, abych vám ho přečetla. Říkal, že mě nezná a svěřuje mi do rukou něco velmi citlivého, ale že poznal, že mi věříte a že to mu stačí jako záruka. Nedokázala jsem odmítnout, Výsosti, odpusťte. Chcete-li mě potrestat, právo bude na vaší straně."

"Nech toho, prosím tě," Mercy si opřela čelo o dlaň a chvíli přemýšlela.

Dopis od něj! Na vteřinu nezapochybovala o tom, že svolí, aby ho Zuzanka přečetla. Možnost rozzlobit se na ně oba za takovou opovážlivost byla jediné správné rozhodnutí a zároveň pro ni taková volba ani neexistovala. Proletěla její myslí a stejně rychle i zmizela. Vůbec neměla na výběr.

"Musím na tebe apelovat stejným způsobem jako pan Lascelles," začala velmi slabým hlasem. "Nejspíš skutečně držíš v ruce dokument soukromé povahy a...." Mercy se zadrhl hlas.

Zuzančiny šaty zašustily. Poklekla vedle jejího křesla a ucítila její ruku na své. "Výsost ale přece ví, že jsem jí plně oddána a to za každých okolností?"

Mercy se poprvé usmála. "Ano, vím." Pak se zhluboka nadechla. "Prosím, přečti mi to. Ale nijak text toho dopisu nekomentuj. Jen buď mýma očima."

Vaše Císařská Výsosti,

psát Vám dopis je taková drzost, že ač nad tím přemýšlím celý den, stále se mi z té představy třese ruka. A nejen to, i hlas. Právě se vracím ze zkoušky tak neúspěšné, že i slovo debakl je pro to slabý výraz. Ode dne pohřbu Jeho Veličenstva Císaře, Vašeho otce, se nedokážu soustředit vůbec na nic, dokonce ani na zpěv, ve kterém jsem vždy spatřoval smysl svého života. Vše, co se mi kdy zdálo důležité vybledlo jako nepodstatné od okamžiku, kdy jsem Vás zahlédnul ve smutečním průvodu za rakví Vašeho otce.

Byl to krátký okamžik, kdy jste se svými sourozenci prošla kolem mě a vzápětí mi zmizela z očí, když se kolem mě semkl přítomný dav a odřízl mě od Vás. Byla to tak názorná ukázka vzdálenosti našich světů a já Vám přece píši tenhle dopis, své doznání. Připadám si pošetilý, ale cítím, že pokud to neudělám, nenaleznu už klid.

Měla jste zahalenou tvář, kterou jste neustále odvracela ve svém smutku stranou. Díky tomu jsem však navzdory závoji na Vašem klobouku, na ten jeden pomíjivý okamžik mohl zahlédnout Vaši tvář.

Z očí Vám kanuly slzy a jedna za druhou skrápěly Vaše černé šaty. Mimo ty slzy jste ale nevypadala nešťastně. Viděl jsem ve vašem obličeji rezignaci, zlomenost a prázdnotu. Připadalo mi, že se propadáte do temné propasti a ač Vás z obou stran drželi vaši bratři, přece jste padala a padala a nebyl nikdo, kdo by Vás zachytil. A já si tak moc přál, abych to byl já! A pokud je to příliš drzé, tak abych Vám alespoň směl vrátit jikru naděje do života. A pokud je i to ode mne příliš, tak bych toužil po tom, nebýt jediným, kdo to viděl, aby přišel někdo jiný a učinil to, o čem já pouze bláhově snil.

Myslím, že mi už nikdy nic v životě nezlomí srdce tolik, jako tehdy pohled na Vás. Byl to jen nejvýš tři vteřiny dlouhý okamžik, namítnete. Chovám se jako dítě, pomyslíte si. Ale přece stojím na svém, když se Vám doznávám, že od té doby nejsem schopen pokračovat ve svém životě tak, jako předtím. Je mi úzko pro Vás a je mi úzko i pro mě.

Věříte mým slovům? Budou má slova vůbec vyslyšena, nebo jste už nakázala své dvorní dámě aby tento dopis hodila do ohně? Už zase se cítím tak bezradně, jako když mě od Vás unášel smuteční dav.

Vím, že jste mi nikdy předtím nevěřila, tak v čem by tento dopis měl být jiný?

Vaše nedůvěra nejspíš pramenila z mé vyhýbavosti hovořit o mě. Při každé příležitosti, kdy se hovor začal stáčet na mě, jako soukromou osobu, jsem rychle učinil nějakou opovážlivost, abych Vás uvedl do rozpaků a odvedl pozornost od sebe. Odtud vaše časté poznámky o tom, že s Vámi hraji kruté hry pro vlastní pobavení.Prohlédla byste, kdybych se Vám pokoušel lhát a to já ani v jediné řádce tohoto dopisu nebudu. Skutečně byly časy, kdy vaše nedůvěra ke mně byla oprávněná. Ale ty už jsou dávno pryč. Jak jen Vás o tom přesvědčit? Vždyť i mě samotného to vyvedlo z míry a dokonce jsem se s tím snažil bojovat.

Když jsme namítla, že o mě nic nevíte, nabídl jsem vám popis svojí tváře a myslel si, že tak povrchním gestem všechno napravím. Jak správně jste udělala, když jste se mi vzápětí vysmála za moji domýšlivost, ač v jiném kontextu. Teď už ale chápu, čím jsem si tu zesměšňující poznámku zasloužil a že byla zcela na místě.

Vyslyšte tedy můj příběh a sama posuďte, jaký jsem člověk. Jsem zcela ve vašich rukách a svoji důvěru musím rovněž vložit i do rukou vaší dvorní dámy. Pokud jste jí ale svoji cennou důvěru svěřila Vy, pak jsem i já v naprostém bezpečí.

Nebuďte na mě prosím príliš přísná - člověka utváří to, jak se ze své minulosti poučil, nikoli to čím se kdysi provinil. Nebudu nic zastírat - jakkoliv je pro mě podobný výlet do minulosti bolestný, vůbec nic bych neudělal jinak, neboť v opačném případě bych prožil život v trápení.

O tom, že pocházím ze šlechtické rodiny v Anglii víte. Má rodina je sice prominentní, ale patřím pouze k venskovské šlechtě z Yorkshiru - Lascellesové nikdy nehýbali děním a nezapisovali se do kronik. Zkrátka jen existovali.

Naše rodina pořádala plesy, které byly pro okolní vesničky největší společenskou akcí roku. Večeřeli jsme s farářovou rodinou. Pořádali čaje o páté. Hráli whist. Sedávali v saloncích a probírali, kdo by byl dobrou partii pro tu či onu nezadanou mladou dámu. Nebyl to naplňující život, ale v nitru každého Angličana je vrozená hrdost, která takovouto smutnou existenci považuje za důstojnou a úctyhodnou.

Narodil jsem se jako jediný syn a mojí úlohou bylo převzít otcův titul a panství abych jednou.....nedělal vůbec nic, mám-li být upřímný. Mým úkolem nejspíš bylo najít si ženu, přivézt si ji na panství, mít děti, pořádat plesy, shánět nevěstu či ženicha svým potomkům, každoročně podporovat okolní vesnice, aby si mohli spravit cesty a náměstí a mé jméno se dostalo na děkovné plakety....

Nebyl jsem šťastný. Cítím, že nejste ani Vy, ale prosím nehněvejte se za tuto úskočnou poznámku a dovolte mi dokončit své vyprávění, než dopis rozezleně roztrháte na kusy.

Ke zpěvu jsem se poprvé dostal už jako chlapec. Matce se líbil můj hlas a bylo příjemné zpestření jednotvárných večerů, když mě posadili za klavír a nechali mě hrát a zpívat. Už tehdy jsem tíhnul především ke klasické hudbě, spíš než k táhlým baladám, do kterých mě nabádali rodiče.

Do jistého věku byl můj zápal roztomilý. Poté ale má vášeň začala být obscéní a nedůstojná. Musel jsem přestat.

Navenek jsem tak učinil, ale v tajnosti jsem si mohl dovolit docházet na soukromé hodiny k bývalému barytonistovi Londýnské královské opery. Jeho dům byl plný starých operních plakátů a já mezi nimi přecházel s radostí a smutkem v srdci. Toužil jsem zpívat všechny ty role, přímo jsem viděl své jméno na těch plakátech. Zároveň jsem však věděl, že to nikdy nebude možné, kvůli mému postavení.

Připadal jsem si frustrovaně. Před lidmi se obvykle zavírají dveře k příležitostem, pokud nemají dostatečně vysoké postavení. Já se ocitl na druhé straně barikády právě proto, že jsem byl přílši privilegovaný. Byla to ironie, která se do mého života vrací neustále.

Jsem ohledně svého talentu neskromný a tak beze studu píši, že jsem projevoval mimořádné nadání a můj dobrý, předobrý profesor se mě s těmi nejlepšími úmysly pokusil dostat na tu svatou půdu - Královskou operu.

Samozřejmě že nic jiného, než obludný skandál z toho nevzniklo, protože se záhy vše dozvěděl můj otec. Rozzuřil tak, jak jsem ho ještě nikdy neviděl. Vyhrožoval vším - od toho, že mě vyhodí z domu a zanechá naprosto bez prostředků až k tomu, že mě dá k námořnictvu a pošle na nejodlehlejší možný kout země.

Po nějaké době se však uklidnil a rozhodl se k méně drastickému, nicméně neméně strašnému rozhodnutí - oženit mě, usadit a nechat zabřednout do stejné šedi, v jaké žil on a to pokud možno tak hluboko, abych už nikdy nezačal snít o něčem jiném, totiž abych ztratil veškerou představivost stejně jako on. Abych si stejně jako on myslel, že jiný život než ten jeho neexistuje, popřípadě není správný.

Dřív, než otec stačil realizovat svůj plán, zemřel ve spánku na infarkt. Pro moji matku, která se až do této doby do našeho konfliktu nijak nezapojovala, pouze občas uronila slzu nad hanbou svého syna, nebylo těžké usoudit, že jsem svému ubohému otci zlomil srdce a zabil ho. Jesliže mnou doteď část rodiny opovrhovala a další část mě považovala za prapodivnou hříčku přírody, na kterou pohlíželi se zvědavostí a nedůvěrou, teď mě všichni zavrhovali a nenáviděli.

Zdědil jsem titul a panství a získal svobodu, ale za cenu intrik, podlých nástrah a krutostí ze strany těch, kteří by měli být mými nejbližšími.

Krátce na to jsem onemocněl. Teď, po odstupu necelých deseti let musím říct, že má nemoc nebyla nijak vážná. Nachlazení, které mě skolilo nečekaně prudce kvůli podlomenému duševnímu stavu. Byl jsem zdravý a mladý, dostatečně silný na to, abych se bez následků uzdravil. Ale tehdy jsem si namluvil, že pokud něco nepodniknu a nevyužiju své svobody k naplnění toho, co jsem považoval za své životní poslání, tak zemřu. Utrápím se a zemřu. Melodramatické, že ano?

Myslím, že to pouze mé podvědomí mě popostrčilo k naplnění mého potlačovaného snu. Namluvil jsem si, že na tom visí můj život, protože jinak bych se nikdy neodvážil. Musel jsem to vědět už tehdy, ale až teď jsem ochoten si to přiznat.

Existovaly dvě možnosti, kam jít a začít nový život. Amerika a Twighburg. Zvolil jsem Twighburg. Ani nevím proč, nijak jsem to nepromýšlel ani neplánoval. Vsadil jsem všechno na jednu kartu a při první příležitosti odjel. Nebo spíše utekl.

Své štěstí v Twighburgském císařském divadle jsem zkusil právě v tu chvíli, kdy tam jmenovali nového ředitele. Ano, byl to Váš přítel, tajemný muž s maskou.

Naše současné vztahy jsou sice komplikované, ale doteď jsem mu vděčný tak, že to slovy nelze vypovědět, za šanci, kterou mi tehdy dal. Nepodivoval se nad mým původem, neptal se na minulost, zajímal ho jen můj hlas. Byl jsem tehdy první, koho ve své nové funkci přijal do čerstvě se reformujícího souboru. Důvěřoval jsem jeho vizi a má intuice byla správná.

Oba jsme lidé, pro které je nejdůležitější jejich umění. To nás kdysi spojilo, aby nás vzápětí i rozdělilo. Oba jsme na svůj talent náležitě hrdí a tím pádem přesvědční o svých schopnostech. Takové vlastnosti na sebe začaly zákonitě narážet ve chvíli, kdy jsme na nějakou záležitost měli odlišné názory.

Několikrát jste podotkla, že tato má hrdost je ve skutečnosti pýcha a já se s vámi pokorně nebudu hádat. Nepopírám, jsou chvíle, kdy mi lesk a sláva divadla stoupá do hlavy a jsem náchylný k tomu, být poněkud přespříliš spokojený sám se sebou.

Na svoji obranu podotýkám pouze tolik, že jsem si své postavení tvrdě vypracoval. Začínal jsem na desetiminutových roličkách, a byl jsemo obsazován prakticky do každé inscenace hned v několika úlohách najednou včetně záskoků. Byly chvíle, kdy jsem se z toho tlaku hroutil. Nicméně do Anglie jsem se nezatoužil vrátit nikdy.

Smutek z otcovy smrti jsem dlouho nebyl schopen cítit a pronásledovala mě kvůli tomu provinilost. Nemohl jsem mu odpustit, že mě nedokázal pochopit a že se o to ani nesnažil. Pronásledoval mě jeho vztek a slova, kterými ponižoval mé umění, moji hodnotu jako člověka. Nedokázal jsem se podívat do očí své matce, protože jsem se v její přítomnosti cítil jako odporný vrah.

Jsem vrah?

Můj otec nikdy problémy se slabým srdcem neměl. Rozčiloval se s gustem a často a nikdy se nezdálo, že by mu tu škodilo a podlamovalo zdraví. Proč to bylo právě rozčilení na mě, které ho zabilo?

Připadám Vám stejně prohnilý, jako jsem připadal své matce, když si stále stojím za svým a tvrdím, že bych na své minulosti dočista nic neměnil, protože mě dovedla přesně tam, kde právě jsem? Připadám si před vámi zranitelný, jako jsem nikdy před nikým doposud nebyl. Místo abych tím byl znepokojen, pociťuji klid.

Otevírám Vám své srdce, duši a celou minulost ne proto, abych Vás ve chvíli, kdy jste nejzranitelnější ještě více rozrušil, nebo hanebně pokoušel, jako jsem tomu činil v minulosti.

Chci, abyste věděla, že nejste sama, jak moc a upřímně mi na Vás záleží. A taky - jistě už tušíte, co chci napsat dál, ale přece se tak třesu před dokončením této věty - jak velice Vás miluji.

Vím, že ve chvili, kdy jsem poprvé vstoupil jako zpěvák na jeviště, jsem se navždy vykázal z Vašeho světa. Lehkomyslným flirtováním, vyhledáváním Vaší přítomnosti, uváděním Vás do rozpaků, ale především postupným poznáváním vaší osobnosti, kterou pod mnoha ochrannými štíty - rezignovanými, sakrastickými či zatrpklými, chráníte hluboko uvnitř, zrovna tak jako já, jsem se do Vás zamiloval a s omluvou za takovou netaktnost si dovoluji tvrdit, že i vy do mě. Záměrně jsem spojil naše cesty, ač jsem věděl, že to nemá být. Netušil jsem, co si tím sám sobě způsobím a omlouvám se za to, co jsem tím způsobil Vám.

Pročítám si tento už tak dlouhý dopis a vím, že jeho úvod vyznívá poněkud sobecky, jako bych měl na mysli především sám sebe. V jeho závěru jsem však už pochopil na čem mi především záleží. Na Vás a pouze Vás. Prosím přijměte moji útěchu v jediné podobě, v jaké jsem v tuto chvíli dovolen Vám ji nabídnout. Truchlíte po smrti otce a ta ztráta má pro Vás docela jiný význam než měla pro mě a Váš smutek je tak jiný, než byl ten můj. Jedno jsme ale jistě měli společné - ten beznadějný pocit, že se utrápíte k smrti. Že jste prázdná a i svět okolo Vás je takový. Není tomu tak, prosím věřte mi, že není. Smutek co Vás dnes zabíjí, Vám zítra dodá sílu. Nevěříte-li mě, věřte alespoň v naději, kterou v sobě nese nový den.

Tak moc bych si přál pomoci Vám více a tohle všechno Vám vypovědět přímo, ale vím, že nemohu.

Prosím Vás co nejúpěnlivěji za odpuštění za všechno, čím jsem se na Vás ve své domýšlivosti provinil. Modlím se za to, že jsem Vám neublížil tolik, jako jsem si ublížil sám sobě.

Vám navždy oddaný,

Daniel Lascelles.

V místnosti zavládlo ticho. Chvíli to vypadalo, že se Mercy rozpláče, ale podařilo se jí své emoce ovládnout. Věděla, že kvůli Danielovi prolije ještě nejednu slzu, ale ne před Zuzankou. Odvrátila se od ní a popaměti došla k posteli, na kterou se posadila. Chvíli lapala po dechu a pak natáhla ruku. "Dej mi ten dopis a nech mě osamotě."

"Vaše Výsosti..."

"Udělej co tí říkám a nic neříkej, proboha," zajíkla se Mercy. Zuzanka vstala a Mercy slyšela blížící se kroky. Vzápětí jí na dlani pohladil papír. Pevně ho sevřela v rukou a čekala, dokud neuslyší zavírající se dveře.

Přejela prsty po papíru. Na několika místech Daniel v rozrušení přitlačil natolik, až ucítila rýhy v papíru. Domýšlela si, o jaké pasáže se asi mohlo jednat.

Jeho dopis byl upřímným, živoucím vyjádřením Danielovy povahy, o tom nebylo pochyb. Vzbudil v ní přesně ty samé emoce, jako kdyby s ním hovořila osobně. Popuzoval ji, ba přímo rozčiloval, aby ji vzápětí okouzlil svým přirozeným šarmem, lehce kousavým smyslem pro humor, inteligencí....jedině hřejivé teplo jeho hlasu jí dopis nemohl zprostředkovat.

Prozradil jí vše o své minulosti, ten dojemný příběh o tom, jak se z anglického šlechtice mohl stát operní pěvec, nad kterým tak často uvažovala.

Ani na okamžik si nemyslela, že je to 'odporný vrah'. Psal o svém složitém vztahu s otcem a jedním dechem dobrotivě dodával, že její smutek je čistší a upřímnější povahy než byl ten jeho. Málo věděl o tom, že i ona se potýkala se složitým truchlením, že i jí otec ublížil tím, že ji většinu života nutil žít v izolaci, aby ji vzápětí bez varování či pomoci uvrhl zpět do veřejného života, protože se mu právě zamanulo. A že ho přesto milovala. Možná, že toho měli společného ještě mnohem víc, ale to nikdy nezjistí....

Sám psal o tom, že jejich světy jsou neslučitelné. Psal, aby se jí omluvil, za to, že se do něj zamilovala. Za to že on....

Mercy se schoulila do klubíčka a pevně stiskla oční víčka. Avšak pozdě, z očí už jí padaly slzy. Tiše vzlykla.

Omlouval se za to, že se do něj zamilovala a za to, že se on se zamiloval do ní.

Nikdy do jejího života neměl vkročit...i kdyby však mohla, Mercy by vůbec nic nevrátila zpátky. I to měli společné.