Lottin (ne)divadelní deníček: Černá labuť

...která nemá nic, ale dočista nic společného s filmem Černá labuť s Natalií Portman.

Tak tohle představení se popisuje velmi těžce. Nevěděla jsem, do čeho jdu, když jsem vstupovala do divadla, nevěděla jsem jak svůj zážitek rozebrat s BarbarouJane....a tak jsme velmi přízemně mluvily o smažáku. Dovolte mi ale říci, že ten smažák byl k věci.

Pokud jste četli knihu Nassima Taleba, trochu chápete, proč je můj úvod tak zmatený. Pokud jste stejně jako já s tou knihou do kontaktu nikdy nepřišli, je to asi o něco horší.

Dovolte mi tedy trochu definovat co je to ta černá labuť (která nemá nic co do činění o Odille) - černé labutě jsou nepředvídané jevy, které mají velký dopad na náš život. Černé labutě jsou nevyzpytatelné, nicméně jeden společný jev mají - náhodu.

Během představení také opakovaně zazněla věta, která se mnou zarezonovala - "Neočekávané věci jsou z hlediska našeho života důležitější, než věci očekávané." Tím by se to tuším dalo celé velmi pěkně shnout. Společně s citátem: "Vše, co se snažíme předvídat, je posuzováno z hlediska naší předešlé zkušenosti. Zkušenost však ukazuje, že nám žádná předešlá zkušenost nepomůže...".

Pokud teď přemýšlíte, jaká byla proboha podoba představení, na kterém jsem byla, protože tohle nezní jako něco dramaticky ztvárnitelného - tak vám to tedy popíšu, ale obávám se, že to ani tak nebude mít ten efekt. Na Černou labuť asi prostě musíte jít. Už chápu, proč mi můj spolužák na otázku jak se mu tohle představení líbilo, odvětil že moc, ale že mi nedokáže říct, o čem to bylo.

No a já se hecla, že napíšu celý článek. :D

Představení se skládalo ze dvou částí - první byla část, kdy herci roboticky přecházeli po jevišti za doprovodu mechanicky znějící hudby a střídali se ve světle reflektoru, kde každý pronesl nějakou krátkou, obvykle velmi ironickou poznámku. Takhle z hlavy si zpětně vybavuji hlášky typu:

"Kolikrát ti mám říkat, že profesionální rybář prostě není povolání, Jakube?"

"Dubček svoboda, Dubček svoboda!"

"Kunda sem, kunda tam..."

"Lidi se poučili, žádná další válka už nebude..."

"Zeman do politiky už nepůjde!" ("Kéž by," zašeptala vedle mě tichouce BarbaraJane)

"Piiijte vodu, piiiijte pitnou vodu!" (V Brně byl v té době problém s vodou a směla se pít jen převařená. Černá labuť je totiž představení na základě řízené improvizace - tudíž žádné představení není stejné, protože herci jsou povzbuzováni k improvizaci a mají reagovat na současné dění. Poznámka o vodě v době, kdy to bylo nejaktuálnější, sklidila dlouhou salvu smíchu).

Jak vidno, něco nás pobavilo, nad něčím jsme vzdychli, nad něčím vzdychli velmi těžce.

Těmito krátkými výstupy byly střídány scénky, které nebyly nijak představeny a divák musel sám vydedukovat o co v nich jde.

---

Ocitli jsme se tak na palubě Titaniku, kde se příliš sebejistý kapitán nestačil divit, v kavárně, kde rozmrzelý číšník Harry vysvětluje zákaznici, ať nepředstírá, že pije svůj čaj, když nad ním sedí už tři hodiny, načež se Rowlingová omlouvá, ale vysvětluje, že v té kavárně je teplo. Jsme svědky meetingu úspěšných podnikatelů ve vysokém patře mrakodrapu...a datum je 11. září.

Při scénce, kdy se výjev (hlasatel v rádiu hlásí déšť a bio trojku, načež rozmrzelý manžel, který si venku něco rozpracoval nazná, že když bude pršet, nemá to smysl a jde na jedno) přehrál v moravském a následně ve středočeském prostředí, přičemž si herci řádně vystřelili a rýpli si do nářečí a stereotypů obou krajů, jsem brečela smíchy. Zrovna tak mě dorazil výjev z porady České televize, kdy despotický šéf vyhrožoval svému podřízenému "Chceš abych tě poslal do Brna?! Chceš dělat regionálky?"

Zrovna tak nás velice pobavila relace "písně, které majitelům vynesly miliony, aby po nich vzápětí ani pes neštěknul" - načež herci prostě jen naprázdno otevírali pusu na přehrávané písně, ovšem ten způsob jakým se u toho kroutili a tvářili....to je zase jedna z těch věcí, co se musí zažít, aby to pobavilo, no. :D

A teď k tomu smažáku....pokud chcete odhalit temné tajemství smažáku, jděte na představení.

Pokud víte, že se na představení nedostanete a smažák vám kvůli mým narážkám nedá spát, čtěte tedy dál, ale pokud na představení přece jen půjdete, připravíte se o pět minut pocitu naprosté absurdity - a to je škoda! :D

Tak tedy: na závěr představení herec doprostřed jeviště přivezl opravdovou mikrovlnku. Začal nám vysvětlovat recept na smažený sýr v hrníčku, který si můžete připravit o obědové pauze v práci.

To si prostě vytřete hrníček máslem, vysypete moukou, nastrouháte do něj sýr, rozkepnete vajíčko, zasypete strouhankou a šoupnete do mikrovlnky na pět minut. Úžasný herec se postaral o to, aby příprava smažáku byla vtipná, ale s čím jsme nepočítali bylo to, že on ten hrníčkek vážně na pět minut strčí do mikrovlnky. Představte si ten výjev, kdy sedíte v divadle, zíráte na otáčející se hrníček v mikrovlnce, v pozadí sedí na židličkách znudění herci, kteří se na publikum ani nepodívají a....udiveně jsme si špitali, dostávali záchavy smíchu (z abusrdity situace, z nečekanosti výjevu, projevovala se u nás ta obvyklá lidská vlastnost, že když je člověk vyveden z míry, tak se prostě rozesměje) a takhle celých pět minut.

Ta představa, že sedíme v divadle a...celých pět minut čučíme na mikrovlnku!

A to nemluvím o tom, že k v obecenstvu padaly hlášky typu: "Už to začíná vonět!" a "Voní to docela pěkně.".

Po uplynutí pěti minut jsem úlevně zašeptala "Sláva!" jenže vzápětí nám herec s úsměvem řekl, že tomu smažáku musíme předtím, než ho vytáhneme z mikrovlnky, dát ještě minutu. A tak jsme čekali další minutu. :D :D :D

A celé to bylo tak mimo mísu, že herec za svůj smažák sklidil takový aplaus, až jsme mu jím skočili do řeči. :D :D

Pointa mikrovlnky byla přesně v tom mottu, které jsem zmiňovala už na úvodu: "Neočekávané věci jsou z hlediska našeho života důležitější, než očekávané věci."

Tak už chápete mé rozpaky nad neschopností popsat tuhle inscenaci?

Vždycky, když s Bárou odcházíme z divadla, tak nemůžu zavřít pusu. Básním o hercích, o kostýmech, režii, kulisách, o tom jak miluju zvuk rozcvičujícího se orchestru...neřízená záplava nadšené Lotte.

Ale po odchodu z Černé labuti jsem k Báře po chvíli usilovného přemýšlení pronesla: "Tak by mě zajímalo....jakej byl ten smažák."

Černá labuť je úžasné představení. Donutí vás zamyslet se nad velmi filozofickými náměty, přímo dumat o smyslu života a naší úlohy v něm a jak jsou mnohé věci, které malicherně řešíme nepodstatné a vzápětí slzet smíchy nad pitvořením se protáhlého středočeského přízvuku ("helééééé!"), vulgárnímy výroky našeho prezidenta, či přátelském rýpnutí si do toho našeho Brnečka.

Byl to inteligentní humor. Ano, vážení. On ještě existuje. Taky jsem byla v příjemném šoku.

A to obsazení! Úžasní, úžasní herci! Charismatičtí, vtipní, vážní, i docela absurdní. Uhrát něco takového je majstrštyk!

A oni fantastičtí herci byli: Magdaléna Tkačíková, Milada Vyhnálková, Roman Blumaier, Michal Bumbálek, Jakub Šafránek a Martin Veselý.