Rudolf, Affaire Mayerling - 2. jednání

Druhé jednání se otevírá sólem Eduarda Taaffeho, který je však pouze snový. Zobrazuje se nám v ďábelské podobě, v jaké ho spatřuje Rudolf, neboť právě nahlížíme na jeho noční můru. Vidí Taaffeho jako člověka s neomezenou mocí i prostředky, za kterým stojí mnoho následovatelů a jehož nedozírný vliv zahalil i samotného císaře, který se proměnil na jeho bezbrannou loutku. Taaffe je zkrátka muž, co tahá za nitky, přesně tak, jak napovídá i titul písně "Die Fäden in der Hand". Scéna končí ponurým výjevem - k houpajícímu se oběšenci v Rudolfovým šatech, který se nad jevištěm houpal už od začátku scény, se připojí i oběšená Mary. Vyděšený Rudolf se probudí, když zoufale křičí její jméno.

Po procitnutí zjistí, že on je na zemi, zatímco Mary spí v posteli, aniž by měla tušení co se právě odehrávalo v Rudolfově mysli. Jeho křik ji ale vyburcuje a rychle ho běží, ač zmatená, uklidnit. (To je má nejmilejší scéna vůbec). Žádné štěstí ale netrvá věčně - Mary se musí vrátit domů a rychle se začne soukat do šatů za něžné Rudolfovi pomoci. Ten potom Mary dává prsten, na kterém je vyryto "V lásce spojeni až do smrti". Což je velmi, velmi hezké, protože se to zakládá na pravdě. Korunní princ Mary Vetserové skutečně daroval prsten, na kterém bylo vyryto I. L. V. B. I. D. T. (In Liebe vereint bis den Tod).

Mary prsten bohužel nemůže veřejně nosit a tak jí ho Rudolf připíná alespoň na řetízku kolem krku aby "byl společníkem jejího srdce". Uprostřed jejich vášnivého polibku však přichází Stefanie a Mary plná studu sbírá poslední kousky oblečení a rychle odchází.

---

Stefanie Rudolfovi udělá žárlivou scénu ve svém sólu "Du Bleibst Bei Mir!". Připomíná Rudolfovi, že pro něj neexistuje žádný šťastný konec s jeho Mary, protože je korunní princ pod drobnohledem největšího císařství světa. Vmete mu do tváře, že ona nehodlá ustupovat před žádnou jeho milenkou, že je a zůstává korunní princeznou Rakouska-Uherska, před kterou se jednou budou klanit jakožto před císařovnou.

Zdeptaný Rudolf utíká pryč a setkává se se svým otcem, který je vzteky bez sebe, protože se právě dozvěděl, že Rudolf napsal papeži s žádostí o anulaci jeho manželství.

"Přišel jsi snad o rozum?" hřímá císař.

"Právě naopak, otče, myslím, že jsem ho konečně našel," odvětí Rudolf ještě klidný.

"Už delší dobu vím o téhle...téhle mladé dívce. Ale myslel jsem si....myslel jsem si!"

"Ano, dovedu si dost dobře představit co sis myslel!" rozčilí se už i Rudolf, "Vím jakými reporty tě zásobuje Taafee....celý můj život, kdykoliv jsem něco miloval - sebrali mi to. Ale teď to nepřipustím. Ne s Mary. Už ne."

"Taky jsem jen muž," připouští císař, "vím jaké to je. Všichni máme své malé indiskrétnosti."

"Mary není žádné indiskrétnost, jak ty říkáš," ucedí Rudolf, "je nejdůležitější věcí v mém životě. Chci s ní mít dítě."

"Dobře! To se může zařídit," zarazí ho Franz Josef, "ona a dítě..."

"Ty tomu nerozumíš, otče!" zaječí Rudolf, "Chci aby to dítě bylo legitimní!"

"A dost! Zkoušíš moji trpělivost!" zakřičí císař, "To je nepředstavitelné! Pro umučení Boží, Rudolfe, ty nejsi žádný obyčejný člověk, který jednoho dne zdědí rodinný byznys. Poslání rodiny, do které náležíš, není žádné ševcovské řemeslo!"

"A opravdu do ní patřím, otče?" ptá se trochu unaveně Rudolf, "Nikdy jsem ten dojem nezískal. Ty a Taafee se usilovně snažíte, abych byl držen dál od rozhodnutích jakékoliv důležitosti...."

"A děláme správně!" odsekne císař, "Očividně nejsi schopný nést žádnou odpovědnost. Nemáš nejmenší smysl pro povinnost, neděláš čest své hodnosti!"

"V tom případě mi nezbývá, než se všech svých titulů vzdát," odvětí Rudolf jako by na tom nezáleželo, "Příslušné dokumenty budou na tvém stole dnes ráno," pokračuje s napůl drzým napůl smrtelně vážným obličejem.

"To neuděláš," řekne císař vražedným tónem. Rudolf se ušklíbne a chystá se odejít, ale císař pokračuje: "Ne pokud ti na té osobě opravdu tak záleží. Nebo na její rodině. Žádná anulace nebude. Vyjádřil jsem se jasně?"

"Ano, vyjádřil," hlesne Rudolf přiškrceně.

"Znamenitě. Předmět tohoto rozhovoru je tedy u konce."

"Jak říkáš."

"Už nikdy nenapíšeš papeži."

"Jak říkáš."

"A žádná další veřejná vystoupení. Ne dokud se nesebereš. Žádná veřejná vystoupení," zdůrazní císař ještě jednou a odejde.

"Jak říkáš!" zaječí za ním Rudolf v hysterickém záchvatu. "Ty..." Rudolf spolkne urážku co se mu dere na jazyk a zuřivě si začne okusovat nehty. (To je takový charakteristický rys, který Drew vdechnul Rudolfovi, s výtečnou bezděčností se k tomuto zlozvyku uchyluje kdykoliv je jeho postava ve stresu.)

Rudolf pak zpívá své sólo "Wie Jeder Andre Mann", ve které vyjadřuje všechnu svou touho utéct z tohoto světa, kde každý jeho sen skončí roztříštěný a pošlapaný. Všeho by se vzdal jen za to, být svobodný...jako každý jiný muž. Jako každý jiný obyčejný muž, kterému je dovoleno milovat.

Rudolf zapíjí svůj žal alkoholem a proto ho v další scéně nalézáme v baru.

Hned po Rudolfovi vchází do baru nesmělý zřejmě studentík, který je ze všeho okolo nervózní a v následující komické písničce mu místní "odbornice" radí jak na sex. :D Well, well. :D

Rudolf je z toho veselí a bujaré radosti čím dál tím víc a víc nesvůj, až ten povyk zarazí výstřelem do stropu, čímž samozřejmě všechny vyděsí. A co teprve, když na okolo stojící začne mířit! Když dosáhne čeho chtěl - tedy ticha, posměšně se usměje, znovu usedna za stůl a vrátí se k psaní do zápisníku. Jedna z dívek si však tuto jeho eskapádu nenechá líbit a vezme zbraň z jeho stolu. "Můj poklade, zamiř svoji zbraň, nic to nestojí, jen jeden výstřel."

"Jen slaboch nedokáže dokončit, co začal," pokračuje neznámý podivín, se kterým měl Rudolf menší spor na začátku barové scény. Postupně se přidá celý bar a všichni začnou Rudolfa v podstatě přesvědčovat, aby se zabil. Vtom se ale v baru zjevuje Mary - oblečená jako prostitutka.

"Co tady sakra děláš?" vyleká se Rudolf.

"Jesli je tohle svět, ve kterém chceš žít, prosím, tady jsem!" odvětí Mary zoufale.

"Mary, tohle není místo pro tebe," Rudolf ji popadne za ruku a chce ji odvést pryč.

"A co? Pro tebe je to tu dost dobré! Už dva týdny tě marně hledám a tohle je poslední místo, kde bych čekala, že tě najdu!"

"Brzy přijdeš na to, že věci se často nalézají tam, kde je nejméně očekáváš," odsekne Rudolf sarkasticky a hrubě od sebe Mary odstrčí.

"Jak duchaplné," ušklíbne se Mary. "Líbí se ti tyhle ženštiny? Chceš abych byla jako ony?" pokračuje trpce a svléká si kabát, pod kterým je prakticky polonahá.

"Tyhle ženy pro mě nic neznamenají!" namítne Rudolf.

"Potom nerozumím, co tady děláš!"

"Ne, to nerozumíš. Je to příliš komplikované," odtuší Rudolf.

"Co je komplikované?" doráží Mary.

"Můj život je komplikovaný!" zařve Rudolf.

"No, mě se to zdá snadné. Moc piješ. Topíš se v sebelítosti a pak piješ zase," podotkne Mary.

"Nerozumíš tomu a já se modlím k Bohu, abys nikdy nerozumněla," hlesne Rudolf.

"Modlíš se abych neporozumněla, protože s tím nic neděláš! A já myslela, že chceš změnit svět. Přestaň si hrát na prince a konečně se jím staň!"

Rudolf necitlivě popadne Mary za tvář. "Nemáš ani nejmenší ponětí o čem mluvíš. Nejsem to já, kdo je v ohrožení, ale ty! Jsi v nebezpečí...ty a tvoje rodina."

"Všechno má svou cenu!" namítne Mary, "Já si vybrala. Miluji tě. Kdy si vybereš ty?" Mary zavrtí hlavou a odejde pryč.

"Vybrat!" opakuje Rudolf. "Vybrat!" mumlá si téměř až nepříčetně a popadne revolver. Strčí si hlaveň do úst a až na poslední chvíli se vzpamatuje. Začne zpívat své druhé sólo tohoto jednání, "Mut Zur Tat". Ovlivněn slovy Mary přemýšlí, jestli dnešním dnem jeho život končí, či naopak bitva právě začíná. Odhodlává se pokusit se politicky uplatnit navzdory zákazům otce. Věří, že přijde den, kdy budou platit skutky a ne slova.

Otevírá se nová scéna, ocitáme se na výstavě, kde řeční Taafee za potlesku nadšených vídeňáků. Nečekaně se objevuje Rudolf s odvážným projevem: "Století se blíží ke konci. A když jedno století končí, nezadržitelně se na nás řítí nové. Nedívejme se zpět, ale raději vyhlížejme zítřek. Do této chvíle svět patřil pouze pár vyvoleným - aristokratickému světu, což je místo, kde se uznává jen vznešenost, nikoliv skutečná cena jednotlivce. Ale to by se mělo - a musí změnit. Sociální revoluce je na dosah. Kdybychom takovou šanci zahodili, vysloužili bychom si nenávist přístích generací. Zbavme se zastaralých idejí, které nás svádí z cesty k budoucnosti. Nechť je toto město majákem světla, ze kterého září světlo pokroku."

V tomto duchu se pak nese i jeho další píseň "Der Weg In Die Zukunft", z čehož je Taaffe přirozeně více než rozladěný, ale lid naslouchající jeho slovům je entuziastický a vyjadřuje svému princi nejhlubší podporu.

To však nelze brát příliš vážně, jak se strachuje Rudolfova sestřenice, Marie, v písni "Die Liebe Lenkt". Rudolfovo počínání sleduje s obavami, přesto se však obdivuje jeho statečnosti a moc dobře si uvědomuje, že jeho konání je řízeno láskou. Odtud taky název písně.

Přesouváme se do kostela, kde na sebe za deštivého dne naráží Stefanie a Mary.

"Věděla jste, že Rudolf a já jsme byli sezdáni právě v tomto kostele?" otáže se Stefanie.

"Císařská Výsosti," klaní se Mary.

"Dovedu si představit, že svátost manželství pro moderní ženu jako jste vy není nic, než zastaralá instituce," pokračuje Stefanie. "Pro mě to ale bylo něco docela jiného. Byla jsem tehdy ve vašem věku. Víte, co je tu vystaveno? Srdce Habsburků. Padesát čtyři v této hale. Občas tu zajdu, abych si připomněla, že dokonce i Habsurkové mají srdce.

"Císařská Výsosti-"

"Prosím, není třeba formalit. Zde není ničeho - jen my dvě...a Bůh," zarazí ji Stefanie.

"Mrzí mne, jestli vás rozrušila má přítomnost. To jsem si rozhodně nepřála."

"Nejprve mě Rudolfovy...indiskrétnosti šokovaly," pokračuje Stefanie, jako by ji neslyšela. "Nicméně se domnívám, že jeden si dokáže zvyknout na cokoliv. Když se nám narodilo dítě doufala jsem, že dokáže své mužské touhy udržet na uzdě. Ale tyto touhy se zdají být neodolatelné. Ale vy nejste jako ty ostatní, že?"

"Miluji ho!"

"Žiji s ním!" zaúpí Stefanie. "A ten úžasný princ na bílém koni ztrácí něco ze svého lesku každým dnem. A to břímě se stává víc a víc nesnesitelným...břímě cesty, po které nikdy nebudete kráčet."

"Já miluji jeho a on miluje mě a víc nepotřebuji vědět!" přeruší ji Mary.

"Znáte ten způsob jakým kašle předtím, než řekne malou lež? Před velkým lhaním ale žádné varování nedává. Ale když říká malé lži, vždycky předtím kašle! Jako by se ty drobné lži snažil ochránit. Ví, že mu vždy odpustím. Ale vy? Nežijete v područí stejných pravidel. Vy využíváte svého mládí a krásy, abyste si vzala po čem zatoužíte. Podvádíte, abyste si prosadila svou, povýšená nad všechna pravidla! Ale nebudete schopná uniknout následkům vašeho jednání. Nikdy vám nebude odpuštěno."

"Proč mě tolik nenávidíte?" zeptá se Mary otřeseně.

"Protože on vás tolik miluje!" odvětí Stefanie plačky. Mary se k ní překvapeně otočí, ale Stefanie se odvrátí. "To je vše. Nechte mě o samotě."

Tato scéna je na muzikál vcelku unikátní tím, že v tuto chvíli končí aniž by se v ní zazpívalo. Je to čistě dialogová scéna bez doprovodu písně a tím vybočuje, nu, ale možná proto ji mám velice ráda.

Další scéna se otevírá špiclem podávajícím své hlášení Taaffemu: "Korunní princ strávil včerejší večer s Mary Vetserovou. Ale tentokrát nebyli sami; Moritz Szeps tam byl rovněž. Zhruba po hodině je však opustil s náramným spěchem. Korunní princ a dáma pak spolu ještě chvíli byli sami."

"Takže revoluce se rodí v posteli," odtuší Taaffe. "Ta liška zná mnoho triků, má unikový plán. No přesto se mu všechno brzy zúročí, tiše nastražená past už čeká..."

To mu už ale jeho poskoci přivádí Mary a Taaffe je požádá, aby ji s ní nechali o samotě.

"Pane ministerský předsedo, vy-"

"Jen moment. Další tah je zlomový," zarazí ji Taaffe, tyčící se nad rozehranými šachami.

"Tah od koho?" usměje se Mary. "Nevidím soupeře. To hrajete sám se sebou?"

"Dá se říct. Často takhle hraji," přitaká Taaffe s chladným pobavením.

"Říká se, že člověk s prvotřídní myslí ovládá schopnost vytvořit si v mysli dvě protichůdné myšlenky najednou a přitom normálně fungovat," praví Mary lehce posměvačně.

"Napovídá se toho hodně, že?" usoudí Taaffe nevzrušeně. "Kupříkladu, že každý člověk oplývá jednou zásadní ctností. Zdá se, že ve vašem případě je to kuráž. Mám pravdu?"

"Neoblomně si stojím za tím, co považuji za správné," odtuší Mary.

"Kuráž často poukazuje na nedostatek vytrvalosti. Možná byste měla změnit stanici."

"Změnit stanici?" zopakuje Mary.

"Jste inteligentní osoba, nemyslím, že bych se musel vysvětlovat," opáčí Taaffe.

"Snad máte na mysli můj vztah ke korunnímu princi. My...známe jeden druhého. Ale to je soukromá záležitost!"

To Taaffeho rozesměje. "Nic co se týká císařské rodiny není 'soukromá záležitost'! Vaše známost...překročila hranice a dostala se na nebezpečné území. Byla by velká škoda, kdybyste skončila jako pěšák, co se musí obětovat."

"Mám to brát jako výhrůžku, pane ministerský předsedo?"

"Já nevyhrožuji," ujistí ji Taaffe, "já nikdy nevyhrožuji. Já vám to slibuji. Jak snadno můžeme ztratit hlavu, když si nepromyslíme, jaké výzvě čelíme. Nehledě na to, jak kouzelně zaslepení ve svém postoji můžeme být," pokračuje Taaffe a pohne figurkou. "Šach!"

"Takže kdo prohraje?" otáže se Mary chladnokrevně.

"Nejslabší," odvětí Taaffe, "nejslabší vždycky prohrává. Život je nelítostný, že?"

"Ne pokud člověk miluje," protestuje Mary.

"Ach, být tak zase mladým," vzdychne Taaffe sarkasticky, "s ještě nezničenými sny! Věřte mi: život je nelítostný, ale možná ještě není pozdě. Jsem si jist, že se můžeme propracovat k dohodě."

"Nač narážíte?"

"Nechte mě si to promyslet. Možná by vám přišel vhod majetek. Možná v...Miranu. Vy a vaše rodina byste nikdy netrpěli nedostatkem," nabízí Taaffe.

"Co vás vede k domněnce, že na něco takového kdy přistoupím?"

"Jste inteligentní osoba. Nehledě na to, jak je to překroucené a nahnuté pro korunního prince...šach mat!"

Po tomto dalším, opět docela delším dialogu přichází duet Mary a Taaffeho "Wenn Das Schicksal Dich Ereilt". V ní Taaffe Mary vysvětluje, že život je drahý, to už je zkrátka jeho povaha. Mary mu rozčileně vrací šek, který ji strká do ruky a Taaffe se domnívá, že se jen snaží získat větí sumu. Mary ho ale ujišťuje, že jí o žádné handrkování nejde. Taaffe tedy začne zpochybňovat Rudolfa, jeho lásku, oddanost i schopnost případně ji ochránit. Mary nic takového nechce slyšet a opakuje, že věrně zůstává stát po Rudolfově boku. Taaffe jí ale připomíná, že není jediná, která by si mohla nárokovat jeho srdce, že Rudolf měl další milenky. Mary na to reaguje tak, že roztrhá jeho šek, čímž Taaffeho rozzuří a on jí vmete do tváře, že si tím v podstatě zpečetila osud, ovšem Mary ho pošle do pekla.

Tou dobou Mary sedící u Taaffeho hledá Rudolf. Nalezá však pouze Marii, které tedy alespoň předává dopis, který má Mary předat. Ještě předtím jí však sdělí své plány podepsat ony listiny z prvního jednání s velkým příslibem změny světa. Marie navrhuje, že by takový krok měl probrat se svým otcem, ale Rudolf namítá, že to by se rovnalo podepsání rozsudku smrti.

Krátce po Rudolfově odchodu přichází rozčilená Mary. Marie jen přileje olej do ohně tím, když Mary připomene, že její rodina je na pokraji krachu. Možná mají titul, ale to je vše co vlastní. Naléhá na ni, aby se dobře provdala, ale to Mary zásadně odmítá. Kolikrát má Marii vysvětlovat, že miluje Rudolfa? Mary vybuchne a chce okamžitě jít za Rudolfem, ale Marie ji zastavuje a předává jí jeho dopis.

"Má nejdražší Mary,

zvolil jsem si cestu, která může ohrozit všechny, které miluji. Abych zajistil bezpečí tobě a tvé rodině, žádám vás, abyste opustili Vídeň. Předal jsem pro tebe Marii peníze, dost na to, aby ses dostala k Braganzovi. Měla jsi pravdu...je čas, abych si přestal na prince pouze hrát, ale abych se jím konečně stal. Ať se stane cokoliv, jsem s tebou. Jsem smích, co zachytíš v dálce. Jsem pohlazení chladného vánku. A kdykoliv potkáš zamilované, vzpomeň si na časy, kdy jsme byli spolu a...usmívej se."

Mary a Rudolf pak spolu zpívají reprise So Viel Mehr, protože sladké písně z prvního jednání se v druhém jednání mění v srdceryvné momenty, kdy vytahujeme kapesníky. Welcome to the world of musical theatre! :D

Ve chvíli, kdy Mary dává do obálky prsten od Rudolfa a posílá mu ho zpět, on se už odhodlal a podepisuje onu závažnou listinu.

Rudolf odnáší prostředníkovi červenou krabičku, která je zase jako v prvním jednání tak více než efektivně nasvícená, aniž by tušil, že ten prostředník je špicl a on se svým činem dobrovolně ničí.

Taaffe pak tento usvědčující materiál předává císaři. Františkovi Josefovi při pročítání dokumentu vhrknou slzy do očí a nakonec papír spálí nad plamenem svíčky. Tohoto výhledu se pak právě přicházející Rudolf stává svědkem.

"Nejsi schopný být mým dědicem," sdělí mu císař, "dnes půjdeš na německé velvyslanectví na počest tvého bratrance Viléma. Budeš nosit pruskou uniformu."

Přihlížející Taaffe Rudolfa nešetří a vytáhne z kapsy obálku od Mary. "To nám dnes bylo doručeno," řekne, zatímco sleduje, jak Rudolf z obálky vytahuje prsten, který daroval Mary. "V lásce spojeni až do smrti - kouzelný sentiment. Já osobně preferuji užívání prostého 'navždy tvůj'. Svět je plný chtivých žen....je to jen láska," posmívá se Rudolfovi Taaffe a odejde.

"Je to...jen....láska," zopakuje Rudolf nevěřícně a vztekle zároveň.

V další scéně se ocitáme na rušném nádraží (hra "najdi Roberta D. Marxe" opět v plném proudu) a vidíme Mary chystající se dle Rudolfových pokynů k odjezdu. Když ji míjí zamilovaný pár...neusmívá se. Nedokáže to. Namísto toho se obrací a utíká pryč. Při nádražní scéně vážně velmi impozantně využili hry světla, btw.

Vracíme se k Rudolfovi. Právě našel červenou šálu, kterou kdysi dal Mary a nedokáže se při tom pohledu ubránit slzám. Jaký je jeho údiv, když ho takto nalézá Mary, která se vrátila. A tak tu máme poslední píseň muzikálu "Du Bist Meine Welt".

Rudolf zpívá o tom, jak byl jeho život beznadějný než se Mary objevila a že za všechno čím dnes je, vděčí jí. Mary odvětí, že všechno co se jim stalo bylo největším štěstím jejich života, že to oba cítili už od začátku. Jeden druhému se vrhají do náručí se slovy, že si jsou navzájem celým světem, přičinou jejich existence.

Když se Rudolf vzpamatuje z první vlny euforie, naléhá na Mary proč neodjela dokud byl čas, jak jí radil. "Já jsem mrtvý muž," řekne nakonec hořce.

"Protože já jsem mrtvá bez tebe!" zní Maryina odpověď.

Rudolf vezme její tvář do dlaní a zopakuje její výrok z prvního jednání: "Občas je lepší zemřít znenadání, namísto pomalého přibližování se k smrti s každým novým dnem."

"Vezmě mě do Mayerlingu," řekne Mary odhodlaně.

Na to Rudolf nemá slov a pouze ji dlouze políbí a společně se tedy vydají na zmíněný lovecký zámeček.

Tam za svitu svící Rudolf pokleká k Mary a znovu jí nasazuje její prsten. Blíží se company plus František Josef a Stefanie, všichni v černém, a každý popadne jeden svícen. Jsou tak nehybnými svědky posledních vyznání Rudolfa a Mary.

"Věř v sebe, už dlouho jsi to cítil(a), nech své srdce zvolit, nech se unést. Věř v sebe, už dlouho jsi to cítil(a), otevři své srdce a důvěřuj mu, poddej se se mnou svému snu. Neměj žádný strach, důvěřuj v nás."

Mary a Rudolf postupně sfouknou všechny svíce a když nastane naprostá tma do ticha zazní dva výstřely..

Světlo se znovu rozsvítí a vidíme oba mrtvé. Opona visící nad nimi s jemným zašustěním padá k zemi a pohled na mrtvé milence se nám ztrácí v jasném bílém světle.