DSOCI - 50. kapitola

Tikání hodin v pracovně Erika na Arielle působilo skličujícím dojmem, ačkoliv si do dnešního dne ani nevšimla, že tam nějaké jsou.

Příchod slečny Fleck byl prvním zvukem po zdánlivě nekonečné době.

"Pane," zapředla se zvláštní něhou v očích a div před ním nevysekla pukrle.

"Je čas?" zeptal se Erik.

"Generál už míří k vašemu domu, ano," přitakala slečna, naklanějíc se k němu jako přitahovaná magnetem.

"On už je tady, v parku!" vyjekla Arielle, které toto sdělení vytrhlo z otupělosti a němého údivu, se kterým pozorovala zvláštní interakci těch dvou.

Erik po slečně vrhl trochu podrážděný pohled a škubnutím ruky ji poslal pryč. "To byl jediný a účinný způsob, jak oddálit váš panický záchvat."

"Tak, že mi nedáte žádný čas, abych se na jeho příchod připravila?" zajíkla se.

"Přesně tak," odsekl Erik a vykročil k onomu zrcadlu, prostřednictvím kterého se mu kdysi tak zlomyslně podařilo Arielle vystrašit.

Erik přejel pravou rukou po rámu zrcadla a ač se zdálo, že se dřeva dotýká pouze mimoděk, očividně spustil neviditelný mechanismus, který s tichým cvaknutím odklopil zrcadlo.

Arielle se zarazila a Erik se k ní s povytaženým obočím obrátil.

"A-ale, když tam byla minule ta dívka oblečená jako já...tak...já ji přece viděla. On mě uvidí?" špitla přiškrceně.

"Ne," zavrtěl hlavou Erik a potlačil povzdech, "nechal jsem tam vložit obyčejné zrcadlo. Neuvidíte jeho, stejně jako on neuvidí vás. Ale uslyšíte co se v místnosti děje...i vy musíte nést svůj podíl na tom, abyste zůstala neodhalena. Nesmíte ani hlesnout."

Arielle sklopila hlavu, ale přikývla.

---

"Jedná se o značně stísněný prostor, ale to je jedině k dobru věci. Přívod vzduchu je samozřejmě dostačující," vysvětloval kupodivu velice trpělivě.

"K čemu je to k dobru věci?" zopakovala Arielle nechápavě, i když jí na tom v tu chvíli pramálo záleželo.

"Místnost má zvenčí i zevnitř prakticky stejné rozměry," poučil ji Erik, "tajné prostory jsou snadno odhalitelné pouhým porovnáním velikosti prostoru. A teď - pokud by vám to nevadilo, bych od teorie překročil k praxi," zakončil Erik a významným posunkem pokynul ke studené chodbičce za zrcadlem. Arielle přijala jeho ruku a za jeho pomoci vklouzla dovnitř. Erik za ní zaklápěl zrcadlo s neproniknutelným výrazem, ale zvláštní naléhavostí v očích. Arielle cítila jak jí poškubává v obličeji a zaťala ruce v pěst. Brzy se roztřásla chladem protože byla ze všech stran obklopena vlhkým kamenem.

Slyšela jemné zavrzání židle - to se Erik musel posadit za svůj psací stůl. Když se místností rozezněla něžná klavírní melodie, Arielle musela svůj postřeh přehodnotit - ne, usadil se k pianu. Arielle se tou melodií nechala ukolébat a proto sebou trhla, když se ozvalo zaklepání na dveře.

"Generál Fitzgerald je zde, pane," ohlásil příchozího Gangle.

"Dobré odpoledne," zazněl Williamův hluboký hlas.

Arielle si pevně přitiskla obě dlaně k ústům a semkla k sobě víčka tak silně, až se jí vyrýsovaly vrásky na čele. Opřela se zády o zeď za sebou téměř jako by si přála vmáčnout se do ní a zmizet.

"Zdravím vás, generále," odvětil Erik na jeho pozdrav s posměšným podtónem. Jeho hlas zněl zrovna tak pevně jako vždy a Arielle ho za to mimoděk začala obdivovat. I výmluvný Gangle zněl otřeseně, když ho uváděl dovnitř - nebo se jí to jen zdálo?

"Tak se konečně shledáváme," konstatoval William chladně. "Při mé první návštěvě Phantasmy jsem měl tu čest pouze s panem Rileym."

"Toho času jsem se zde ani nenacházel," zalhal Erik s přesvědčivou samozřejmostí. "Rozumějte, jako tichý společník parku tu trávím jen minimum času."

"Tento dům je velmi dobře vybavený, je škoda, že v něm nepobýváte častěji," odtušil William přezíravě.

"Mám rád své pohodlí a proč bych si ho nedopřál, mohu-li si ho dovolit?" broukl Erik se samolibostí, o které Arielle nemohla říci, zda je hraná či opravdová.

"Očividně," zněla Williamova úsečná a zjevně neschvalující odpověď. Arielle se závratně rychle začal vybavovat život v jeho domě, Williamovo prosazování střídmosti a vojenské diktatury i v civilu.

"Zaráží mě, že i přes mé soudní povolení, přede mnou tajíte svoji identitu a nejen to, ještě nosíte masku?" Williamův hlas zazněl mimořádně ostře.

Erik se k Ariellinu údivu rozesmál. "Předmětem toho papíru, kterým se tu tak vehementně oháníte nejsem já, ale vaše pohřešovaná dcera. Není to moje osoba, která vás interesuje," řekl nakonec.

"Jedno se nemusí vylučovat s druhým," odsekl William.

"Ale, pane generále," namítl Erik a i do jeho hlasu se vkradla příkrost, ve které si s ničím nezadal s Williamem, "takovými poznámkami překračujete meze a vy to víte. Jestli počítáte s tím, že nejsem obeznámen s hranicemi vaší pravomoce, tak se mýlíte," ubezpečil ho Erik nevzrušeně.

"Máte vlivné kontakty, ale obávám se, že se na ně až příliš spoléháte," ucedil William skrz zaťaté zuby. Arielle ho takhle ještě nikdy předtím neslyšela.

"Nevím o čem mluvíte," Erik snížil hlas do sametově znějící tóniny, ze které zněl nepokrytý sarkasmus. "Vaše prohlídka dopadla k vaší spokojenosti?" otázal se konverzačně.

William se na chvíli odmlčel. "Sám snad víte, jestli se tu moje dcera nachází, nebo ne. To vy jste osoba, která by měla zodpovědět tuto otázku."

V tu chvíli se ozvalo další zaklepání.

"Moji lidé," představil je William, "nyní prohledají vaši pracovnu."

"Beze všeho," pravil Erik a Arielle mohla jasně vidět úšklebek, s jakým to řekl. "Doporučoval bych vám zkontrolovat, jestli ji náhodou neschovávám v pianu, jak se říká, pod svícnem je největší tma," pokračoval výsměšně. William tuto jeho poznámku přešel důstojným mlčením.

Arielle se rozšířily oči strachem, když uslyšela šramot naznačující, že někdo manipuluje se zrcadlem. Po necelé půlminutě ale neznámý člověk s touto činností ustal. Arielle zatínala svaly po celém těle tak usilovně, až se jí většina těla začala stahovat v křečích. Přesto ani nehlesla a stále si tiskla ruce k ústům.

"Moje dcera tu není," konstatoval nakonec William nelibě.

"Vskutku," přisvědčil Erik.

"Nechápu tedy, proč jste musel mě i vám ztěžovat život, když jste mi sem napoprvé nepovolil vstup," nadhodil William.

"Pane generále, policejní prohlídky škodí prestiži parku. Nehledě na to, že ani vy neotevíráte brány svého sídla náhodným cizincům, kteří si vyžadují vstup, nebo se pletu?" odvětil Erik.

"Já. Nejsem. Náhodný. Cizinec," odsekával William slovo po slově, zřejmě zaražený jeho klidem, který vedl k jisté míře familiárnosti, "já jsem státní osoba," zakončil William, když znovu získal svoji rozvahu.

"K takovým lidem má obyčejný člověk zpravidla ještě méně důvěry, než ke zmiňovanému náhodnému cizinci," rozvinul Erik svoji předchozí myšlenku, do které obratně zaobalil nepřímou urážku.

"Předpokládám, že pokud byste o mé dceři získal jakékoliv informace, předáte mi je," opáčil William, který se rozhodl jeho uštěpačné narážky ignorovat.

"Ovšem, to je samozřejmost," přitakal Erik.

"Musím vás před ní ale varovat."

"Ale?"

"Je psychicky labilní - dva roky svého života strávila ve stavu nepříčetnosti, dostalo se to do bodu, kdy mi lékař doporučoval ústav," vysvětloval William a Arielle měla co dělat, aby nezalapala po dechu. Přívod studeného čerstvého vzduchu zůstal neměnný, přesto měla pocit, že se dusí. Přesunula ruce z úst k hrdlu a poprvé od doby, co uslyšela Williamův hlas otevřela oči.

"To je mi líto, možná je pro vás lepší, že už je pryč," zkonstatoval Erik nezaujatě.

"Trochu bezcitný postoj k věci, nemyslíte?" opáčil William suše.

"Odpusťte byznysmenovi, máme tendenci dívat se na svět krutýma očima," řekl Erik a znovu zněl tak vyzývavě posměšně. "Proč jste tedy svoji dceru neumístil do blázince...totiž...ústavu? Očividně se vám vaše velkomyslnost zle vymstila."

"Zničehonic ze svého stavu procitla - ale zřejmě jen dočasně. Hned poté začala trpět halucinacemi, mluvila se svojí mrtvou matkou," vykládal William s podezřelou ochotou...ten samý člověk, který každý detail svého života a zejména Ashley, sveřepě tajil.

"To je smutné, opravdu. Co bychom si tu s takovým děvčetem počali? Inu, chápu, že jste chtěl prověřit všechny eventuality, ale ujišťuji vás, že ačkoliv se o Phantasmě říká, že s otevřenou náručí vítá všechny nejprapodivnější existence, v tomto případě, je očividně i toto místo na vaši dceru málo....šílené," dokončil pohrdavě.

Arielle dýchala čím dál tím pomaleji a začala pomalu sjíždět podél zdi. Nebylo tu dost místa na to, aby dopadla na kolena a to bylo zjevně jediné, co ji udrželo na nohou.

"Ano, máte pravdu. Jsem rád, že jste nakonec přece jen pochopil situaci," začal William a tentokrát to byl on, kdo nasadil urážlivý tón, "rozumějte, kdo si může být jistý, jestli není sama sobě nebezpečná?"

"Nebo ještě hůř: svému okolí," doplnil ho Erik, "už chápu proč ji tak naléhavě hledáte. Generále, doufám, že se na můj prvotní zamítavý postoj budete dívat shovívavě, nebyl jsem plně informován o stavu věcí."

"Jsem rád, že jsme nakonec našli společnou řeč," zakončil William rádoby přátelsky, ale z jeho hlasu byla patrná nechuť.

"Přeji hodně štěstí ve vašem hledání," popřál mu ještě Erik. Pak už bylo slyšet jen klapnutí dveří, se kterými padly Arielliny zábrany a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Přesto nezavzlykala nahlas, bála se, že je stále nablízku, že ji uslyší a prozradí se v poslední vteřině.

Kousla se do rtů, když na dveře asi o patnáct minut později někdo znovu zaklepal.

"Generál i jeho lidé jsou pryč," oznámil Squelch bručivě.

"Předpokládám, že žádné přátele z tajné policie už po sobě tentokrát nezanechal?"

"Ne, pane. To víme jistě. Učinili jsme všechna opatření, jak jste nařídil," zněla Squelchova odpověď.

"Myslel jsem si to, byl jsem přesvědčivý. No dobrá - vezměte Gangleho a Fleck a postarejte se o napravení škod, které napáchali ti špiclové," nařídil nakonec.

Když znovu osaměl, sklonil se k spodnímu rámu zrcadla, ozval se nepříjemný klapavý zvuk a Arielle přimhouřila oči před pronikavou sluneční září, které její oči v temnotě odvykly.

Erik si ji chvíli měřil se zvláštním výrazem. Věčně napjatý obličej se mu dokonale uvolnil a vyhladil, čímž získal děsivý i dojímavý dětský výraz. Pomohl jí ven, jednou rukou poslepu zaklapl zrcadlovou plochu a mlčky ji usadil do křesla.

Arielle se usilovně snažila sebrat - nebylo jí tajemstvím, jak nerad měl Erik ženské slzy a jakékoliv známky slabosti, tedy lidskosti. Občas jí utekl přerývavý nádech, sotva postřehnutelné vzlyknutí, ale dokázala zastavit příval slz a když schovala ruce do záhybů šatů, nešlo ani vidět jak se třesou.

Erik stál za ní a nic neříkal. Cítila jak ji pozoruje a o to zatvrzeleji potlačovala všechny příznaky svého skutečného vnitřního rozpoložení.

To všechno ale vzalo za své, když ji nečekaně položil ruku na rameno. Sklonila hlavu a znovu se rozplakala, tlak na hrudi se stupňoval, ale pláč přinášel nepatrnou úlevu.

Ucítila, že jeho ruka začala přejíždět v malých kroužcích po jejím rameni, doteky tak jemnými, až byly zrovna tak nepatrné, jako by ji na rameno upadla kadeř uvolněná z účesu. Tento kontakt hučení v její hlavě zároveň mírnil i stupňoval a ona si opřela tvář o polstrování křesla a přivřela oči.

"Neřekl jste mi, že tu už jednou byl," hlesla nakonec vyšeptaným hlasem - jako by celý jejich rozhovor s Williamem prokřičela. V mysli určitě, usoudil Erik, když ji s nakloněnou hlavou pozoroval, zatímco jí stále jemně tiskl rameno.

"Jeho první pokus vniknout sem šel mimo mě," odpověděl a mimoděk ztišil hlas.

"Takže Christian o tom všem už od začátku ví též," dovtípila se Arielle dutým hlasem.

Erik přetočil oči a pustil ji. Arielle se v tu chvíli v křesle schoulila, jako by se scvrkla o dvě čísla.

"Ano, pan Christian je nezbytnou součástí chodu parku, jak jinak," řekl už zase normálně a odstoupil od jejího křesla.

Arielle cítila, že vyslovením jeho jména se zvláštní atmosféra pokoje nenapravitelně zničila.

"Proč ho tak nenávidíte?" plácla, aniž by přemýšlela. Byla ve stavu, kdy jí všechno bylo jedno a tak se odvážila i takové drzosti.

"Tohle je co teď trápí vaši mysl?" zeptal se Erik, ale potměšilý výraz zmizel z jeho tváře, když se k ní otočil čelem. "No ovšem, jste v šoku..." zamumlal, znějíc téměř zahanben sám sebou.

Arielle zasténala a sjela z křesla, až balancovala na jeho samém okraji. "Nelijte na mě vodu," zašpitala zoufale. Sama si neuvědomovala, jak směšně její slova znějí, ale Erikovi zacukaly koutky. Znovu ji pořádně usadil do křesla a ujistil ji, že z jeho domu odejde suchá.

Posadil se na širokou opěrku křesla, ve kterém seděla a jejich paže se tak navzájem dotýkaly. Na Arielle ze záhadných důvodů teplo cizího těla působilo uklidňujícím dojmem. Nezastavitelné myšlenky ale přehlušily ten hřejivý pocit a náhle se vymrštila a přešla k jeho pianu, pak k psacím stolu a nakonec se zastavila v polovině místnosti. Erik ji pozoroval - díval se na ni zvědavě, ale jinak se zdál být jejím zvláštním počínáním nevzrušený.

"Ale já nejsem blázen," vyhrkla najednou. Její zjev v tu chvíli nepříčetností tak trochu zaváněl, Erik se však přesto z křesla vyhoupl se smířlivým výrazem.

"Neřekl jsem, že jste," ujistil ji.

"On ano! A vy- vy jste řekl-"

"Napovídal jsem mu co bylo třeba. Urážíte svoji inteligenci, pokud jste má slova brala na zřetel," zarazil ji Erik.

Arielle na něj chvíli vytřeštěně zírala, než její náhlý příval energie ustal a ona od něj ustoupila, aby se posadila na nejbližší židli - tedy za jeho piano. Chvíli trvalo, než k němu znovu vzhlédla.

"Nebo možná blázen jsem?" zeptala se tiše. Erik nebyl schopen říct, jestli se ptá jeho, nebo sama sebe.

"Jak to bylo s těmi dvěma roky nepříčetnosti?" zeptal se Erik prostě. Možná to bylo necitlivé, ale sama si na tu otázku nahrála.

Arielle si chvíli přejížděla prsty po rtech než odpověděla. "Dva roky jsem nevnímala své okolí...nic najednou neexistovalo. Chodila jsem jako ve snách, jedla a spala - ale nemluvila, o ničem a nikom nevěděla. Viděla jsem jen ji a na ničem dalším nezáleželo. A pak - jen tak - zmizela. Aby se pak objevila znovu!" Arielle se znovu rozplakala a objala si hrudník roztřesenýma rukama.

"Vaše matka..." odvodil si Erik.

"Ashley, pořád jen..." Arielle najednou začala zuřivě bušit pěstmi do kláves jeho piana, "Ashley!"

Erika by normálně takové zacházení s jeho milovaným nástrojem pobouřilo, teď ale nehnul ani brvou, když ji bral za ruce, které se tím brutálním zacházením neobešly bez nějaké té oděrky. Přiměl ji vstát a podívat se mu do očí - což bylo v jejím případě nadlidský výkon, protože se zpravidla úzkostlivě vyhýbala očnímu kontaktu.

"Vy jste ji přece nikdy nepoznala," domlouval jí sotva slyšitelným hlasem, "blouznění generála je plné příkras a ideálů, vaše....vaše vidiny se opíraly pouze o tom, co o ní víte z doslechu. Její největší moc spočívá v tom, že je mrtvá a vy se pouze domýšlíte, jaká byla. Přisuzujete jí ty nejnedosažitelnější vlastnosti - jenže jaká byla ve skutečnosti? Jistě měla své chyby, všichni je máme. Měla i své přednosti - ovšem, ale ať už byly sebevíc oslňující, jistě ne tolik, aby zastínily vás. Musíte přestat...přestat žít život mrtvé. Ji tím neoživíte - to sebe zabíjíte. Možná ne navenek, ale zevnitř!" Erik se neovládl a zatřásl s ní, jako by se snažil jí svá slova vtlouct do hlavy.

"Ale kdo tedy jsem?" zeptala se Arielle přiškrceně. Erik by nevěřil, že takový dotaz může myslet vážně, ale pohled jejích očí ho nenechal na pochybách. Náhle k Fitzgeraldovi pocítil prudký odpor. Jestli pouhá jeho přítomnost způsobila, že dokázal od základů zbortit její pracně získanou vnitřní sílu a přivést ji na pokraj hysterie a zhroucení, nedovedl si přestavit, jaká byla v době, když s ním žila.

"Prostě vy," odpověděl trochu zmateně nad pocity, které v něm její stav vzbuzoval. "Jen žijte svůj život - skutečně a bezvýhradně svůj život a všechno ostatní přijde samo. Nefilozofujte v devatenácti letech o svém bytí. Není pozdě osvobodit se od minulosti. Ale musíte to udělat hned a čistým řezem."

"Ale...ale," Arielle se zahákla prsty do klop jeho saka a Erik si i to kupodivu nechal líbit. Arielle se natáhla na špičky, aby k němu byla blíž a zašeptala jako by se bála, že bude vyslyšena: "co když se vrátí? Já se tak bojím, že se mi zase zjeví! Já nechci...já ji nechci!" vzlykla a zabořila mu tvář do hrudi.

Erikův první instinkt bylo odtáhnout se, ale nakonec zůstal nehybný s rukama pár centimetrů nad její hlavou, která mu dosahovala sotva k ramenům. Nejprve si myslel, že mluví o Williamovi, ale pak mu došlo, že je to ta mrtvá žena, která ji děsí nejvíc.

"Kdy naposledy...?" nedokončil otázku, ale bylo jasné, co má na mysli.

"Vloni...v srpnu," škytla mu Arielle do košile, kterou vydatně smáčela slanou vodou.

Erik přimhouřil oči. "Takže i tady v Phantasmě....ach. Ale to už je to přece dlouho, co jste ji neviděla."

"Bojím se, tak se bojím..." opakovala Arielle zas a znovu.

Erik vzdychl. "Každý má přece nějakého svého ducha minulosti. Nesmíte nad ní přemýšlet...uvažovat o sobě jako o...jejím žijícím odkazu. Takový nesmysl."

Arielle od něj prudce odstoupila - rozpačitá z toho, jak se na něj vrhla, ale i ostražitá zároveň. Jeho poznámka ji přiměla znovu začít uvažovat čistě, zamlžený zrak se jí vyjasnil.

"Jak víte, že mi tak říkal?" vyštěkla.

Erik semkl rty, neochotný odpovědět. Nakonec ale náhlou intenzitu jejího pohledu neustál a vyzradil svůj zdroj: "To sám generál. Nechává po celé Americe kolovat nejrůznější historky...o vás a vašem šílenství. Podle něj, jste si takto říkala sama a....," pokračoval a hodnotil výraz jejího obličeje, "z jeho vyprávění vycházíte jako zcela nepříčetná. Asi je to jeho strategie, kterou si pojišťuje, že vám nikdo nebude ochotný případně pomoci."

Očekával další záchvat - vzteku, či zoufalství, ale ona se naopak najednou docela uklidnila.

"Ano, to je chytré, velice chytré, že? Vždyť já se teď jako blázen chovám. Musím se vám teď sama divit, že mi pomáháte. Vy a Christian. Ach! Kolik komplikací jsem vám způsobila. Už je to pryč...ať si o mě americká veřejnost myslí co chce, jejich pomluvy se mě už nemohou dotknout, netýkají se mě, nejsem už ta osoba, nejsem jeho dcera, nemám s ním nic společného. Jak bych mohla? Je to monstrum. Nemůžu s ním mít nic společného," její hlas zněl jako ze sna, ale bylo to poprvé, co promluvila souvisle. Erik si nemohl pomoct, ale sledoval ji trochu polekaně. Netušil, kde se to v ní tak najednou vzalo.

"Tak jako tak s ním pokrevně příbuzná nejste," řekl nakonec.

Arielle se po něm podívala značně překvapeně, pak ale pokrčila rameny. "Ano...vždyť je to přece takové veřejné tajemství," řekla nakonec.

Erik nevěděl co na to říci, ale ona ho předběhla. "Omlouvám se vám. Chovala jsem se hloupě a přitom vám vděčím za tolik. Už se to nebude opakovat, přísahám. Odpusťte..všechno," zopakovala a rychlým krokem odešla.

Erika za sebou nechala stát v rozpacích a zamračeného.