DSOCI - 4. kapitola

Zimního čtvrtku v pět hodin odpoledne Arielle jako obvykle seděla v otcově pracovně. Paní Brownová ji k Williamovi vždy přivedla tak přesně, že s pátým odbitím hodin v rohu místnosti usedala do koženého křesla naproti pracujícímu otci.
"Jak jste pokročili se starověkým Řeckem?" otázal se William a na jeden z mnoha dokumentů dal razítko se zlověstně červeným nápisem "Zamítnuto."
"Je to nadmíru pozoruhodná kultura! Přála bych si, aby nám slečna Robertsová dávala výklad věčně. Jak krásné by bylo procestovat jednou Řecko a vidět všechny ty památky naživo a…"
"Obdivuhodná část historie, ano. Ale nemluv mi tu o takovém cestování." uťal ji William a do hlasu se mu znovu vkrádal zlověstný tón.
"Omlouvám se, tatínku." špitla Arielle. Prořekla se, ta hloupoučká!
"Mohl bych ti obstarat Illiadu, jestliže jsi v tom oboru natolik zaujatá.", pokračoval dál lehce znuděně.

---

Arielliny oči zasvítily vzrušením. "Opravdu? Ani Nick..ehm, Nicholas ji nečetl, to by bylo báječné!"
"Tedy Nick." opakoval William a přimhouřil oči do úzkých škvírek.
Arielle by si nejraději udělila políček. "Nicholas, říkala jsem…."
"Neříkala jsi, že ho nemáš ráda? Proč mu tedy takhle familiárně zkracuješ jméno?" opakoval hlasem tak tichým, že to znělo jako vrčení.
"Já…ne, opravdu. Chová se ke mně hanebně a povýšeně. Je tak arogantní a…"
"A přesně tohle dívky na chlapcích z nějakých neznámých příčin tak často učaruje." pokřivil tvář v úšklebku.
"Co prosím? On? To v žádném případě, oškliví se mi! Nenávidím ho!" vykřikla Arielle a samým rozčilením ji zrudly tváře. "Žádní…chlapci mě nezajímají. Vždyť…je mi deset let, jsem…jsem dítě!" řekla frustrovaně. Věděla, že za normálních okolností jsou to rodiče, kdo tento fakt musí dětem neustále připomínat. Jak pokřivený pohled na svět vládl v tomto domě!
"A tím chceš říci, že za dalších deset let změníš názor?" otázal se vražedně.
"Ne…tatínku, nesmíte mě přece chytat za každičké slovíčko." bránila se panicky.
"O tom co smím a nesmím, budu s tvým veleváženým souhlasem rozhodovat i nadále sám." odsekl.
"Omlouvám se, tatínku." zahuhlala už podruhé Arielle.
"Tento týden s tebou nejsem spokojen. Ani tvá nebohá matka by na tebe nebyla pyšná." ucedil příkře.
"Jak…jak vlastně maminka zemřela?" zeptala se Arielle přidušeně.
William vstal a otočil se zády k Arielle, aby vyhlédl z okna. "Při tvém porodu, má drahá. Tvůj život zhatil ten její. Myslím, že teď už bys měla jít."
Jak předpokládal, Arielle se začala otřásat ramena pláčem, ani se k ní nemusel otáčet. "Mrzí mne to já…."
"Řekl jsem, abys mi šla z očí." řekl nalomeným hlasem. Vlastní odraz v okně ho však usvědčil, že jeho výraz zůstával pořád neměnný. Ledově klidný, výraz očí byl snad i pobavený. Necítil však nic. Ale to Arielle už neviděla. Se vzlykáním utekla z místnosti.
William vyšel na balkonek a vzhlédl k obloze. Z nebe se chaoticky snášely první sněhové vločky. Uměl ovládat své pocity, ale vzpomínky se k němu vracely zrovna tak nezadržitelně jako sníh, který mu zvolna dopadal na uniformu.

Ashley byla i po náročné noci plné utrpení stále překrásná. Bolest jí do tváře vtiskla melancholický výraz anděla.
"Ta drobná tvář, prstíčky a nehtíčky! Má je všechny, hned jak mi ji podali, tak jsem je spočítala." vyprávěla rozněžněle. "Jaké perfektní dítě, drahý! Věděla jsem, že naše dítě musí být dokonalé! Snad to stálo i za to, jak mi zdeformovala postavu a omezila mé aktivity." vydechla a opřela se mu o rameno. Drobné dítě v jejím náručí k rodičům natahovalo maličké dlaně.
Ashley malé Arielle podala ukazováček a dítě jí okamžitě sevřelo prst v dlani. "Ach, ale to je rozkošné, podívej, drží se mě!" oznamovala mu pyšně.
"To je reflex, které má každé dítě." řekl William a zkoumavě pozoroval dítě zabalené v samých krajkách. Byla ošklivá, pomačkaná a měla nepřirozenou barvu. A vytřeštěné oči ho pozorovaly na svůj věk snad až příliš vědoucně. Jako by mohly vidět, co Ashley nevidí.
"Chceš si ji pochovat?" zeptala se Ashley naivně.
"Ne…ne, vlastně ani ne. Měli bychom ji dát zase paní Brownové. Měla by ses začít zase věnovat sama sobě, jak jsi přece sama říkala, musíš napravit všechny následky těhotenství." usoudil s ironií v hlase. I jemu už se její manýry začínaly občas zajídat.
"Ach, máš pravdu. Devět měsíců jsem se s ní nazlobila, ať se stará zase někdo jiný! Musím si dát tolik obkladů, masáží a procházek, než všechno bude jako dřív! Někdo mi musí obstarat jahody na moji pleťovou masku. Máme ještě nějaké jahody?" zamrkala na něj.
"Ale zajisté, drahá. Postarám se o to. "
"A co ty nové šperky do vlasů? Za všechna úskalí…?"
"Ovšemže."
"Necháš mi pojmenovat si ji, jak chci?"
"Cokoliv si jen přeješ." utrousil a zahleděl se na vitrínky všech jejích už zapomenutých a nechtěných šperků po obvodu místnosti.

Když se probral ze ztuhlosti, zjistil, že mu mrazem takřka zfialověly ruce. Vrátil se tedy zpět do místnosti a natáhl dlaně k plápolajícímu krbu. Když se poprvé setkali, také sněžilo. Snažil se na ten den nemyslet, ale její fotka povýšeně vzhlížející z krbové římsy ho znovu přiměla být v myslí s ní. Tak, jak by si to zajisté přála ve své nekonečné lásce v sebe sama.
"Snad se teď smažíš v pekle."
Jako stín se plížil po domě a lekal své podřízené. Nakonec se uchýlil do loveckého salonku a poručil si sklenku, nakonec celou láhev burbonu. Zlostně pozoroval lovecké trofeje svého otce a dědečka a dalších příbuzných, které nikdy nepoznal. Bylo to právě tady, kde mu matka oznamovala, že jeho bratr John zemřel. Vrátil se ze svého vojenského výcviku, aby našel celý dům ve smutku naoko.
Tyranskému otci se ulevilo, když nejslabší a nejdražší článek rodiny jednoduše zmizel, aniž by se o to musel přičinit, neboť John podlehl následkům své nemoci.
Ač mu otec připadal mnohem více děsivý než matka, když o tom tak uvažoval, nejspíše to byla ona, kdo mladšímu synovi přivodil předčasnou smrt. John sebou vždy tak vyděšeně cuknul, když bez zaklepání vtrhla do jeho pokoje. Neotevírala dveře jako ostatní lidé, hlučně je rozrážela snad pro dramatický efekt, aby i v tomto běžném gestu projevila své rozhořčení. I on sám se toho občas polekal a to už něco znamenalo.
Trhala Johnovy básně a výlevy srdce na drobné kousíčky, jako fúrie vyhazovala obrazy, někdy je ve své nekonečné hysterii dokonce prohodila i zavřeným oknem.
William si při té vzpomínce dotkl drobné jizvy na levé tváři. Přesně tam se mu kdysi zabodl střep.
Tedy nebylo nějakého zvláštního divu, že John skonal v pouhých dvaceti letech. Necítil žal, záviděl bratrovi vysvobození z toho domu. Věděl, že teď už je mu lépe, je tam, kde si jeho duše tak zoufale přála být. Z přesvědčení se neúčastnil divadélka zlomené truchlící rodiny. Rostlo v něm nové odhodlání. Nenechá se jimi zničit jako John. Je silnější.
Po dopití láhve se s ním místnost začala povážlivě točit. Chůze se stala rozvláčnější, dokonce se tu a tam zasmál, aniž by skutečně věděl čemu. Hrozivě se mu chtělo spát, ale za žádných okolností se nechtěl zítra ráno probudit právě tady. Plížil se po zdi ke
dveřím a na chodbě usilovně předstíral zcela rovnou a bezpečnou chůzi jako obvykle. Neměl zapotřebí snižovat svoji autoritu před personálem.
I když ti si stejně neměli šanci něčeho všimnout. Na to se moc báli na něj skutečně pohlédnout. Tomu se znovu zasmál a oblečen padl na svoji postel. Ucítil něco ostrého a vzpomněl si, že to jsou právě ony ozdoby do vlasů "za úskalí" pro Ashley, které z nějakého popudu znovu vytáhl na světlo boží. Skopnul je na zem a uslyšel cinkot, jak se dvacet třpytivých diamantů rozkutálelo po celé místnosti.
Posbírá je až zítra…teď byla představa toho, že by vstal z postele, které byla mnohem pohodlnější než kdykoliv dřív, příliš odstrašující.