DSOCI - 5. kapitola

První rána se ozvala kolem jedné hodiny ranní. Vzbudila a rozrušila Arielle, která byla v prvních chvílích po náhlém procitnutí velmi zmatená. Zaposlouchala se, ale už nic neslyšela. Unavená znovu klesla do polštářů a do pěti minut nevěděla o světě.
Další dunivý otřes už téměř jakoby zavibroval její postelí. Vztyčila se do sedu a tentokrát to slyšela. Celý dům byl očividně na nohou, rozčilené hlasy, kroky dokonce i přímo před dveřmi jejího pokoje. Podle skřípavého zvuku byla velmi narychlo otevírána vstupní brána sídla Fitzgeraldových. Vklouzla do střevíčků, narychlo přes sebe přehodila negližé a s bušícím srdcem otevřela dveře. Rozechvěle kráčela k centru hluku - byla to otcova ložnice.
"Nebohé dítě!" vzkřikla paní Brownová.
V Arielle to bezděčně škublo. Paní Brownová jí nikdy neříkala "nebohé dítě", už vůbec si ji k sobě neměla potřebu tak tisknout a používat hlas, který by se dal označit za milý. Po chvíli vydedukovala, že jen sehrává divadélko před cizími lidmi postávajícími u dveří tatínkovi ložnice.
"Co se děje? Co to má znamenat?" vydala ze sebe. Uvědomila si, že jí zběsile drkotají zuby. Tato zvláštní situace ji stresovala.

---

"Tvůj tatínek byl zraněný. Ach, má nebohá holčičko, musíš teď být moc silná." rozplakala se žena.
Arielle se s odporem vyprostila z jejího dusivého náručí. "Jak?" hlesla bezkrevnými rty.
"Ve městě propukla vlna opravdu silných nepokojů." ozval se postarší muž, který paní Brownovou pozoroval se zkřiveným obočím. "Davy se zbláznily - rabují, devastují, vypalují a…tvůj otec jako místní nejvýznamnější osobnost se stala přirozeně….hlavním terčem."
Arielle vytřeštila oči. "Jak?" zopakovala jen.
"Poměrně nedůstojně. Nějaký buran ho probodl, inu považte, vidlemi."
Z hloučku lidí, ke kterým onen muž patřil, se ozval protivný šepot. Arielle jim nerozuměla, ani nechtěla. Nemohla vnímat nic.
Doširoka rozevřela oči a muž, který k ní promlouval, okamžitě ucuknul pohledem.
Nedůstojné? Jak vlastně může být nějaké zranění nedůstojné? Tatínek bojuje hned za těmi dveřmi o život a jim to přijde nedůstojné? Zmateně pohlédla na paní Brownovou, ta se ovšem pohledu do jejích očí vyhýbala zrovna tak.
Tichem se prodral zvuk, který snad ani nemohl patřit člověku. Zvířecí výkřik, tak hlasitý, plný bolesti a čirého utrpení. Arielle z toho mohla prasknout hlava, krev měla v jednom ohni a každý sval se jí vzepjal, letěla volným pádem do pekel agonie na úrovni, jaké jedenáctileté tělíčko nikdy nezažilo.
Čísi chladivá ruka ji popadla za paži a prostě táhla pryč. Ledová dlaň příjemně hasila požár v jejím těle, dobrovolně se nechala odvést do kuchyně. Byla to paní Brownová, přirozeně. Postavila před ní šálek čaje, protože to byla její britská medicína na všechno, kdykoliv si nevěděla rady.
Přecházela po místnosti sem a tam a tiše rozmlouvala s Rút, která Arielle kolem ramen přehodila teplou deku.
Arielle poslušně upíjela čaj a prázdným pohledem zírala před sebe. S nejvyšší pravděpodobností trvalo dlouho, než se probudila ze svého stavu strnulosti, nebyla to schopna později posoudit. Všichni ji nechali být, nepokoušeli na ni mluvit, nebo snad utěšovat. Byl to zkrátka pohodlnější způsob, ač se snažili předstírat, že jim jde jen o její dobro a nechtějí ji traumatizovat ještě více.
Doktor Adler byl u Williama opravdu velice dlouho, což nesvědčilo nic dobrého. Opustil místnost až o dobré tři hodiny později.
"Považuji jeho stav natolik stabilizovaný, že mohu na pár hodin odjet za dalšími pacienty. Do oběda se na generála přijedu znovu podívat." ohlásil neurčitě a za pochodu si navlékal kožené rukavice.
"Ale co můžeme udělat my?" paní Brownová zůstala stát spolu s Arielle na úpatí schodiště a pochmurně sledovaly ne právě výřečného lékaře.
"Čekat." řekl stručně "Vše teď závisí na tom, jestli se probudí, nebo ne. Neustále u něj musí být někdo, kdo mu bude měnit obklady, naneštěstí dostal vysokou horečku. Je to voják, silný a zvyklý bojovat o svůj život. Dávám mu …obstojné šance." řekl přes rameno a za chvíli už jim jeho vlající kabát zmizel z dohledu.
Paní Brownová Arielle znovu chytila za ruku. Tentokrát jí byl ledový dotyk jejích rukou protivný, ale nechala se. Bez jediného slova se s ní vracela do otcova pokoje.
Čekala, že místnost bude nějakým způsobem jiná. Zakrvácené obvazy u postele, zpřeházený nábytek, náznaky krušné noci jejího umírajícího majitele….cokoliv.
Neviděla však žádnou změnu, snad jako by se nic nedělo a William těžce oddychující v posteli byl docela v pořádku. Jenže nebyl. Celou hruď měl obvázanou a po tvářích mu stékaly krůpěje potu. Arielle se mylně domnívala, že jsou to snad slzy. Kdyby tak jemného vyjádření pocitů byl William vůbec schopen.
Paní Brownová se skloněnou hlavou máčela jemný kapesník ve vodě, aby ho vzápětí mohla umístit na jeho rozpálené čelo.
"Budeš se o něj schopna postarat? Jen na pár hodin, musím zajistit chod domu i za těchto kritických okolností." obrátila se na ní nečekaně.
Arielle přitakávala, ač ji nemohlo nenapadnout, proč ji o to žádá, když se v domě nachází tolik služebnictva. Sám William měl dokonce dva komoří. Bylo v tom něco víc, jistě škodolibého. Viděla, jak je zničená a tohle byla poslední smrtící rána. Nechat ji s polomrtvým otcem o samotě. Přesto souhlasila, protože cítila, že nemůže odmítnout.
Eloise Brownová se s neproniknutelným stoickým výrazem vytratila z místnosti a Arielle přešla blíž k otcově posteli.
Pozorovala ho poprvé bez masky, kterou v její přítomnosti nasazoval. Masky odstupu despotického rodiče. Fascinována tím zcela novým pocitem, který se jí uhnízdil v hrudi, se posadila na okraj jeho postele. Mohla sledovat Williamův obličej a poprvé to bylo, aniž by jí hrozil nový konflikt, záplava výtek a trestů. Vše v jeho přítomnosti najednou vrhalo docela jiný stín. Pocítila šílené nutkání dotknout se ho, ucítit dotyk jeho kůže, prozkoumat jaké to je, mít opravdu otce a ne úředníka za stolem, co řídí její konání, myšlenky i pocity.
Naklonila se k jeho obličeji a pramínek havraních vlasů mu dopadl na tvář. Byla stále blíž, a blíž a z tak intimního kontaktu s nějakým člověkem, jakýmkoliv člověkem, popravdě jí právě ani nezáleželo na tom, že je to její otec, dostávala až závrať.
Jemný polibek na jeho tvář, tak láskyplné gesto plné něhy a přesto zjistila, že se jí vlastně oškliví. Slabě vykřikla, když se chtěla odtáhnout, ale zjistila, že jí v tom cosi brání. On jí v tom bránil.
Vystrašeně pohlédla do jeho tváře, ale on i nadále spal a přesto ji nečekanou silou přidržel ve své blízkosti.
"A…Ashley." zachrčel.
"N-ne. To…"
"Ano. Jsi tady. Tak přece jsi tady. Konečně." pevně sevřel kus splývavé látky na jejím rameni do pěsti.
"Ano, ano. Jsem tady. Musíš mě pustit." vykoktala, řekla by cokoliv, jen aby povolil ten tlak.
"Už tě nikam nepustím, to přece nečekáš, ne?" pravil, ztěžka oddechujíc.
Dobrý Bože, blouzní, dočista přichází o rozum.
"Chápeš, proč jsem to všechno musel udělat, že ano? Už jsi získala odstup a vidíš to mýma očima."
"Rozumím, všemu co jsi udělal. Nesoudím tě." zajíkala se, aniž by měla nejmenší ponětí, o čem
mluví.
"Ty mě ani nemáš právo soudit. Ona to jednou udělá."
"K-kdo?"
"Arielle." zasípal a pustil ji.
Spadla z jeho postele a iracionálně se začala plazit z jeho dosahu, jako by snad byl schopen vstát a jít si pro ni.
"Proč by tě měla soudit? Zač?" pohledem zalétla ke krbové římse s pohledem pevně zabodnutým na fotografii matky. Teď, když se za ni vydávala, se s ní cítila nejblíže spojená, jako doposud nikdy za svůj život.
William už ale neodpověděl.
Arielle se třásla od hlavy až k patě, když pracně vstávala. Potřebovala odpověď, pulzovala jí v hlavě, tížila na srdci a řídila mozek. Systematicky začala otevírala všechny otcovy skříně, vytahovala ze zapomnění jednu Pandořinu skříňku za druhou.
První zajímavá věc, na kterou narazila, byla fotografie, ze které se jí na okamžik zastavilo srdce.

Nikdy předtím ji neviděla, ač se domnívala, že všechny matčiny portréty a fotografie už zná. Ale tahle byla jiná, byl na ni zobrazen i William. S melancholickým zamyšlením hleděl přímo do hledáčku, zatímco Ashley se něčemu rozpustile smála s hlavou zdvihnutou k oblakům. Na co se jen tak mohla dívat?

Arielle s třesoucí rukou fotografii obrátila. Byla pořízena před patnácti lety, z doby, kdy se teprve poznali. Beze vší opatrnosti, aby po jejím šacování otcových osobních věcí nezůstaly stopy, obrátila zbytek jeho zásuvky, kde učinila tento objev naruby.
Tlustá kniha, která se jí na první pohled nezdála nikterak zajímavá, však vyjevila své tajemství, když ji nešťastně upustila na perský koberec. "Ne." zašeptala a trhla sebou tak ošklivě, až si bolestivě narazila bok o vyřezávanou komoru. Schoulila se do klubíčka v rohu místnosti a tiše se rozplakala. Slzy se ale brzy změnily v hněv, tak spalující, až se jí zdálo, že všechno kromě jí a otce zčernalo.
"Proč?" vykřikla, stojíc nad jeho postelí jako bohyně pomsty. "Proč jsi ji nechal věřit, že jsem zemřela při jejím porodu? Proč jsi ji nechal vyčítat si moji smrt? Jakým právem ji tak trápíš a trháš srdce z těla? Jaká odporná lež, krutá bezohlednost!"
Nenávist z ní jen tryskala, na místě by ho snad mohla i zabít, stejný vzduch, který dýchali, byl otrávený jeho přítomností.
"Ne…ne." William od ní odvrátil tvář.
"Já tě můžu donutit odpovědět." ucedila skrz zaťaté zuby.
"Tolik let a ty ses stejně vůbec nezměnila, má sladká Ashley." zašeptal.
"Ale ano, donutím tě." natáhla sevřenou pěst nad místa, kde přes obvazy začala prosakovat krev.
Neviděl její počínání, ale něco na jejím hlasu ho donutilo mluvit, než stačila uskutečnit svůj plán. A to bylo Ariellino jediné štěstí, protože by nikdy neměla odvahu ho dotáhnout do krutého konce.
"Jen další pouto, kterým si ji k sobě vážu. Strach. Odevzdanost. Závislost. Pocit provinění. Bolest. Slepá dětská důvěra pomine, ale já si ji udržím i pak. Protože ona mi…patří."