6. kapitolka - Ztracená v zrcadle

Zdravím Vás po dlouhé době vážení přátelé zeleného údolí :-). Dnes budete mít opět čas podívat se do říše fantazie v podobě povídky.

A co vás všechny dnes čeká?

Dozvíme se, co se stalo, když dorazila Christine ze schůzky jíž měla s Raoulem a také jaké má Raoul plány s Christine do budoucna. :-)

a nyní směle do toho.

---

Když jsem dorazila do pokoje, kde jsem očekávala, že bude Charlotte spát, byla tam tma a průvan. Jenže když jsem zapálila svíčku, abych se podívala, které okno nechala Charlotte před spaním otevřené, překvapilo mě, že obě okna byla zavřená. Ovšem když jsem se rozhlédla po pokoji, všimla jsem si, že je můj odraz v zrcadle podivně zakřivený. Přistoupila jsem k němu tedy blíž, abych se podívala, co s ním je.

Zrcadlo bylo skutečně nakřivo. Bylo posunuté z jedné strany do svého vnitřního rámu, avšak jakmile jsem se ho dotkla, abych ho otočila a pohlédla, co je za ním, zaklaplo zase zpátky. Raději jsem od něj ustoupila.

Převlékla jsem se do noční košile a přehodila přes sebe župan. Hodlala jsem totiž zapálit v krbu oheň a trochu se ohřát s knížkou v ruce. Nerada usínám s nožkami bosými a studenými, to nikdy neusnu.

Oheň v krbu se rozhořel poměrně rychle, jenže než jsem stačila se uvelebit v křesle u krbu, všimla jsem si věci, která mi vyrazila dech. Celou dobu jsem si myslela, že Charlotte spí, ale nyní jsem viděla její prázdnou postel.

Charlotte se často prochází po opeře, a tak mi to nepřišlo nijak zvlášť podivné. Dokonce jsem počítala s tím, že se rozhodla vyrazit na oslavu, jež byla pořádána na počest nových ředitelů opery. Až ráno mi došlo, jakou strašnou chybu jsem udělala, když jsem si myslela, že se Charlotte jen toulá po opeře. Ráno by totiž, po takové noční vycházce, či večírku, spala v posteli, jenže dnes v ní nestrávila noc.

Vyběhla jsem z pokoje ještě v županu a pokusila se jí najít, či najít madame Giry, která by mi s tím hledáním mé sestry pomohla. A také jsem se chtěla podívat po Meg, jež by nám také mile ráda pomohla.

Ovšem přišla pro mě další strašlivá rána. Když jsem běžela k pokoji Meg u dveří stál spolu s ní Raoul a to, co jsem spatřila, mi připadalo jako špatný sen, či hloupý vtip. Oba se vášnivě líbali. Nejen že má sestra zmizela, kdo ví kam, ale nyní mi můj milý zlomil srdce tím, že věnuje svůj polibek ženě, jíž nazývám přítelkyní.

"Raoule? Meg?" ti dva se při vyslovení jmen ohlédli, a když spatřili mou tvář, okamžitě se od sebe odtrhli a dělali jakoby nic.

"Christine, drahá." Rozpačitým hlasem mě oslovil Raoul. "Není to tak, jak to vypadá." Pronesl a na tváři mu hrál rozpačitý úsměv.

"Vážně? Takže jsem tu teď vážně neviděla, jak se tu líbáš s Meg?"

"Christine, já." Začala se Meg míchat do našeho hovoru, ale já jí v tom zabránila.

"Ne, Meg, nic neříkej, už tě odmítám nazývat svou přítelkyní." Rozběhla jsem se od těch dvou zrádců pryč a cestou jsem omylem vrazila do madame Giry.

"Ale, ale, mladá dáno, to jsou způsoby." Slzy mi kanuly z očí.

"Madame Giry, omlouvám se. To jen že Meg a Raoul. To je tak strašné." Madame Giry mě začala utěšovat a pokoušela se ze mě vypáčit, co se mi vlastně přihodilo. Vypověděla jsem jí tu strašnou věc, kterou jsem právě spatřila a madame Giry se rozhodla v tom udělat pořádek. Přeci jen, Meg byla její dcera a tak hodlala bránit její čest.

"To není všechno, madame Giry." Smutně jsem pověděla a setřela si z tváří slzy.

"Co se ještě stalo dítě? Mluv." Naléhala.

"Charlotte zmizela."

"Jak to myslíš, že tvá sestra zmizela?"

"No když jsem přišla od pokoje, nebyla tam, jediné co tam bylo, byl průvan, který šel od zrcadla, které bylo trochu pootevřené.

"A tys ho otevřela? Vešla si dovnitř?"

"Chtěla jsem, ale místo toho se zavřelo. Co je uvnitř zrcadla?"

"Nic, děvče, nic." Pověděla, ale ve tváři jsem jí četla obavy a výčitky. Jakoby se snad z něčeho vyzradila.

"Něco tam být musí, co je tam? To tam Charlotte zmizela? Kam to vede? Musíme jí zachránit." Odhodlaně jsem se snažila v madame Giry získat oporu, podporu v mém pátrání, ale ona jako kdyby to už vzdala. "Není snad Charlotte mrtvá? Nebo zakletá v zrcadle? Musíme oh rozbít, aby byla osvobozena?"

"Mluvíš hlouposti děvče. Není zakletá v zrcadle. Je to horší." V očích jsem jí vyčetla velkou vlnu obav. Bála se, ale čeho? Koho?

"Co je horší? Musíme sehnat pomoc."

"Ne!" vykřikla náhle. "Nikdo se nic nesmí dozvědět. Beztak budou všichni v ředitelské kanceláři již informováni." Pronesla velmi rázně.

"Ale kde je Charlotte? Co je za zrcadlem?"

"To nechtěj vědět."

"Půjdu za ní."

"Tam se nedostaneš, leda by si to přál." Pověděla, ale pak si asi uvědomila, že udělala chybu.

"Přál a kdo?" vyzvídavě jsem se ptala dál.

"Fantom opery, tam je jeho sídlo." Pověděla mi madame Giry velmi posmutněle. Věděla, že už nemá cenu nic tajit a zapírat. Nejspíše to věděla velmi dlouho, ale nikomu to nechtěla povědět. Věděla jsem, že v lóži číslo 5 jde prý slyšet zlověstný hlas fantoma opery, obzvlášť pokud není prázdná a následně z ní lidé utíkají.

>

"Ach, proboha!"