Remember, love never dies! 40. část

Tenhle díl bych také nakrásno mohla pojmenovat 40. část, aneb BJ mě dopaluje s tím, jak má zase pravdu. :D

Seriously, proč jsi se s Claire musela vytasit právě ve chvíli před jejím velkým okamžikem? :D Nevermind.

Milí čtenáři, děkujte za tento díl mé dnešní naprosté nespavosti, protože ve chvíli, kdy jsem se definitivně rozloučila s tím, že bych dnes snad usnula, pustila jsem se do psaní.

***

"Sakra, Raoule?! To jsi se dal zase na pití?" zabručel Henri podrážděně, když poznal hlas toho nezdvořáka, co mu skočil za krk.

"Kdepak! Nejsem opilý! To se ti jen zdá. Víš, mám trápení..."

"Milerád si to poslechnu, ale....můžeš už ze mě slézt?!" vypěnil Henri a praštil rukou do země. Ostrý kamínek mu naneštěstí rozříznul dlaň a bolestivě usyknul.

"Ach, no, promiň kamaráde. Ale skočil jsi mi do cesty." zamumlal Raoul nesmyslně a odvalil se z něj. Zůstal ležet na zemi a doširoka otevřel oči. "To jsou dnes ale pěkné hvězdy." usmál se spokojeně a natáhnul k nebi ruku. Henri vzdychl. "Tohle by se dalo kvalifikovat jako napadení policejního činitele." oznámil kysele a protáhnul si záda, ve kterých mu zlověstně zapraskalo. Potom se natáhnul po Raoulovi a pomohl mu s námahou na nohy. Vzhledem k tomu, že Raoul byl alkoholem posilněn natolik, že nebyl schopen souvislé chůze, si jednoduše přehodil jeho paži přes rameno a kolébavě se vydal směrem k hotelu.

---

Henri se z Raoulova přepadení cítil celý rozlámaný a síly k tomu, aby jej dovláčel k hotelu mu žal došly v ten nejnevhodnější moment. Oba přepadli na stranu a svorně začali plivat vodu a třást se chladem. Skončili přímo ve fontánce a na hlavy jim prýštila ledová voda. Henri zůstal zuboženě sedět na místě, zrovna tak Raoul, kterému tato brutální metoda pomohla trochu vystřízlivět. Henri vypadal tak trochu jako zmáčený pudlík a byl si toho dobře vědom. "Vážně Raoule?" zaprskal ironicky. "Vážně bylo nutné střískat se večer před velkým plesem tvého syna?!"

Raoul svěsil ramena a protřel si oči, do kterých schytal řádnou vodní spršku. "Já už nevím, co mám dělat. Netuším, co sám se sebou. Řekni, zažil už jsi někdy pocit, že jsi se děsil sám sebe? Proboha, vždyť... co se to se mnou stalo? Já nebýval takový! Nepil jsem! Nereagoval jsem na každou větu sakrasticky! Kdy se tahle hrozná proměna vůbec stala?" Raoul pěstí praštil do hladiny, ze které na něj pomrkával jeho pohupující se odraz. Henri už pomalu vstával, ale pak znovu dosedl, výjimečně ignoroval, že si ničí druhý nejlepší oblek. Ten nejlepší si díkybohu ponechal na ples. Bezmocně pokrčil rameny. "Víš, Raoule, asi by bylo opravdu zajímavé, poznat tě, před pár lety, ale myslím, že za takových okolností, bychom se nesnášeli. Já byl příšerný floutek co obrážel jednu nechutnou hospodu za druhou a ty šlechetný princ na bílém koni..."

Raoul ze sebe vyrazil tichý smích a Henri pokračoval. "Ale když jsem se změnil já, tak ty taky, příteli. Pro Gustava.....pro Claire."

"Claire? Přestaň s těmi nesmysly!" Raoul po čtyřech dolezl k okraji a s heknutím se převalil přes její okraj. S duněním dopadl na zem a zmizel tak z Henriho dohledu. Přesto zaslechnul sípavé zaklení. "Už na to pití nemám věk."

Henri se s Raoulem namáhavě dovlekl zpět do hotelu. Dalo mu mnoho práce přesvědčit usínajícího Raoula, aby se převléknul z mokrého oblečení, ale výhružka, že jestli na maškarní takto hloupě onemocní, Gustave mu to jen tak nezapomene, zabrala. O půlhodiny později ve svém pokoji se sotva vysoukal ze svého zmáčeného obleku a přemohla ho dřímota. Vytoužená únava a spánek přišly jinak, než zamýšlel. Celou noc ho trápily zlé sny, z toho podivného rozhovoru s Raoulem. Navíc si stále nebyl jist, v jakém stavu zítra vůbec bude. A pak tu byl ten rozhovor s Fantomem, který mu stále, ač si to nepřipouštěl, ležel v žaludku.

"Pro případ, že se zklamete, že to Meg vás zklame...." dunělo mu v uších, mezitím co se zoufale převaloval na posteli. "Nějaká žena vám zlomila srdce?" "Patricie...." zamumlal Henri přidušeně a sevřel v prstech přikrývku tak pevně, až nitky zapraskaly. "Ničíte životy okolo vás....necháváte si masku vašeho starého já stále v pohotovosti...místo abyste si konečně užíval štěstí." "DOST!" zahulákal Henri a vymrštil se do sedu. "Už žádná maska!" zamumlal si horečnatě a přerývavě se nadechnul. "Už žádná maska..." zopakoval a usmál se, když se mu něco zatřpytilo před očima. To už zase upadal do spánku, tentokrát poklidného. Ta maska z Henriho Ledouxe v tu chvíli totiž opravdu opadla, velikým převratem v jeho smýšlení.

***

"Tak vstávej! Dělej!" Henri bez přestání bušil na dveře Raoulova pokoje. Sice měl klíče, ale chtěl ho donutit vstát z postele. Z druhé strany dveří zaznamenal nějaké mumlání. Znělo tak trochu jako "shnij v pekle" ale nebral to v potaz. Vzápětí se dveře otevřely. Raoul vlastně nevypadal tak strašně, jak se Henri obával, což mu dodávalo jistou naději. "No, vida to půjde. Hřeben, trocha vody....navíc budeš mít škrabošku takže... Ale ano...to půjde." pochvaloval si Henri a bez pozvání vklouznul do jeho pokoje a Raoula jednoduše táhnul sebou za rukáv. "Nesu kafe. Tolik kafe, že se z toho zblázníš. A překvapení. Mým osobním úkolem pro dnešní den je postavit tě na nohy." zaculil se a kritickým okem se rozhlédnul. "Pojďme na terasu, čerstvý vzduch je první krok mého ozdravného plánu." usoudil vzápětí a vystrkal ho ven. Usadil ho na židli u malého stolku a zhluboka se nadechnul. "Cítíš to? Ten osvěžující vánek!"

"Huchmmm." zabručel Raoul nesrozumitelně, z očí jen drobné škvírky.

"Špatný přístup." zavrtěl hlavou Henri a přistřil před něj šálek něčeho těžko identifikovatelného. "Drahý příteli, slavnostně ti představuji 'ledouxovský vyprošťovák'. Je to síla, ale zavařil sis to sám. Do dna."

Raoul si z hrníčku přičichnul a vrhnul na něj zmučený pohled.

"Mysli na Gustava, na ples, na to jak hloupě ses opil večer před ním..." káral ho Henri tónem rozzlobeného učitele, i když se na situaci docela bavil.

Raoul lehce usrknul a vytřeštil oči. Po záchvatu kašle se na něj obořil. "Chceš mě snad otrávit?"

"Vida, pán se rozmluvil. Ano, ano, je to kvalita. Účinek okamžitý. Tak pokračuj."

"A ty si říkáš přítel?" zabrblal Raoul, ale poctivě ten utrejch popíjel.

"Já si říkám přímo nejlepší přítel, protože tě právě vytahuju z pořádné bryndy. A sám moc dobře vím, jaká jsou krušná rána opilcova, takže jiný přístup kýžené ovoce nevynese. A i kdybych se rozkrájel, stejně toho večer moc nevydržíš, takže se od šampaňského drž dál." pronesl Henri, tentokrát bez špetky humoru.

Raoul už se neodvážil nic namítat a mlčky tu nechutnou věc dopil.

Sotva tak učninil, Henri se znovu demonstrativně nadechnul. "Takže co říkáš na dnešní skvělé počasí?" začal znovu.

"No, je ech....opravdu skvělé." odsouhlasil Raoul zmateně, netušící co s ním Henri ještě chce provádět. Být po jeho zabrabal by se znovu do postele.

Henri vstal a opřel se zády o zábradlí a upřel na něj zkoumavý pohled, jakým obvykle častoval podezřelé u výslechu. "Takže, co se to s tebou včera dělo? Co ses mi snažil říci, než jsi nás podaroval ledovou lázní ve fontánce?"

"To že jsem udělal?" Raoul se rozpačitě poškrábal na bradě.

"Totální okno!" vyzdvihl ruce k nebesům Henri. "A že jsem tě musel dobrou půlhodinu přemlouvat, aby jsi se vůbec převléknul asi nevíš také, což?" uhodl správně, pak nad tím jen mávnul rukou. "Ale, co mi sejde na nějaké fontánce. Raději mi vysvětli, co to celé mělo znamenat. Co jsi dělal předtím, než jsi se tak zřídil?"

Raoul zkřivil obličej námahou, jak se snažil vybavit si včerejší den...

"...a to je příběh operní pěvkyně, Fantoma a trosky sedícíc vedle vás." shrnul nevesele Raoul.

"Ale vy přece nejste troska! Věřte mi, že když pracuji v nemocnici, setkala už jsem se s řadou lidí na dně, ale vy mezi nepatříte! Ne! Vy ne!" zatvrdila se Claire a ucítila cukání v rukou, pohnutku dotknout se ho. Pro jistotu se do ní štípla, aby nevyváděla takové neuvážené hlouposti. Měla dál pokračovat ve svém lhaní, teď když se jí svěřil s tak choulostivým příběhem? Ach, teď jej navždy ztratí! Ale cožpak lze ztratit někoho, koho jste nikdy neměli? Vybájeného prince z dětství....

"Claire! Ale vždyť vy pláčete!" zvolal Raoul nechápavě.

Claire si sáhla na tvář a opravdu na ní ucítila mokro.

"K-když teď....teď...." vykoktala ze sebe tklivě.

Raoul jí podal kapesníček. "Teď?" zopakoval laskavě, gentlemansky maskující svůj údiv nad situací. Ještě nikdy takto Claire neviděl. Ona je typickým příkladem bezstarostného člověka, veselého a zlehčujícího vypjaté situace. Proto s ní tak rád trávil volný čas. Nikdo ho nedokázal rozesmát jako Claire. S nikým se ještě necítil natolik....starým Raoulem, o kterém si myslel, že kdesi v jeho nitru již dávno zemřel. Ale vedle ní se opět ozýval, jakoby nic procital ze stínů zapomnění.

"Jste ke mě tak upřímný a j-já....přitom vám celou dobu jen lžu!" Claire zabořila obličej do jeho kapesníčku, aby nemusela čelit tázavému pohledu jeho modrých očí. Jeho překrásných modrých očí.