Remember, love never dies! 37. část

(Viděli jste někdy sladší fotku? S přehledem vede na Lottiném žebříčku fantomáckých fotek už od chvíle, co jsem ji prvně uviděla a že to je nějaký pátek! :D)

Ale kvůli fotce tuhle předmluvu nepíšu. Už je tomu dlouho, co jsem naposledy psala předmluvu, že? Jestli jste v očekávání velkolepé Masquerade, tak Vás bohužel musím zklamat, je tu další protahovací díl. Vůbec tu neměl být, ale - očividně - je. Vůbec jsem ho neplánovala. Vůbec nechápu, kde se tu vzal. Ale lidi...mě se tenhle díl zdál. Fakt. Zdál. Takže, až si to budete číst a budete naříkat nad tím, že je to kýčovité - ne, to teda není. "Nesestříhaná" verze toho snu byl kýč. Ani nevím, proč jsem to sepsala, ale nicméně je to tu. A až si budete chtít poklepat na čelo - sny jsou prostě magické! 8D

P. S.: Pane Lerouxi, omlouvám se za rotaci ve Vašem hrobě zapříčiněnou mým "románem". Už od začátku vycházím z Webberova muzikálu, místy se opírám o paní Kay, takže v podstatě celé RLND je hrozivé zneuctění původní knihy /eheh/, proto jsem při popisování Erika vzala v potaz muzikál, ne knihu.

To je to muzikálofilství. :))

---

Erik na setkání s právě přicestovanými Raoulem, Henrim a Claire chyběl. Přístav tak blízko u parku jako Phantasma bylo nejspíše po náměstí nejrušnějším místem, jaké jste kdy poznali. S lehce pokřiveným úsměvem zůstal sedět sám ve své věžní místnosti s klavírem. Jak si kdy mohl myslet, že jeho život kdy bude normální? S Raoulem se Christine nemusí bát neslušných pohledů a ukazování prstem. S vikomtem není třeba, aby se Gustave vyhýbal tématu "můj otec". Snad to byl nějaký krutý zásah do cest osudu, když zjistili, že je naživu a objevili ho v té zapadlé nemocnici, kam se kromě vězňů žádný normální člověk nedostal...

Dovnitř zcela neočekávaně někdo vpadnul natolik hlučně, že i Erik se polekal. Kvůli probdělým nocím, kdy mu přesně tyto obavy nedaly spát, se cítil velmi vyčerpaně a proto usnul s hlavou položenou na svém psacím stole. "Ale sakryš!" vyjekl hrubý hlas, když si Squelch povšimnul Erika. "Zmlkni ty idiote, probudíš pána!" ozval se vysoký hlas, tak charakteristický pro slečnu Fleck, ztlumený do šepotu. Erik byl natolik unavený, že nijak nedal najevo svoji bdělost a hlasy tria se mu zdály jako zdálky, když znovu upadal do spánku. "Co tady asi dělá?" ozval se znovu Squelch. "To není naše věc." prohlásil smířlivě doktor Gangle a vzdalující se kroky naznačily, že Erik opět osamněl. Pokusil se otevřít oči, ale namísto toho propadal stále hlouběji do nevědomí. Jen o pár vteřin později, nebo Erik se alespoň domníval že tomu bylo tak dlouho, se hlasy ozvaly znovu.

"...dělá si starosti!"

"Hm, ale nevyšiluje, všimli jste si? To jí není podobné. Přijel vikomt a chudák pán..."

"Proboha mlč!"

"Au, co to sakra...!"

"Tiše, probouzí se!"

"Není to náhodou, co jsme chtěli?"

"Existují šetrnější způsoby jak probudit člověka."

"No jistě, ale už je pomalu noc. Jak dlouho tady už takhle sedí-leží? Musí být celý ztuhlý a vůbec...viděli jste ho někdy spát? Někdy jsem si říkala, že nespí vůbec...i to s ním provádí ta...."

"Radši mlč, nebo můžeš litovat." usadil slečnu Fleck Gangle a tiše se přikradl k Erikovi.

"Pane? Prosím, probuďte se. Slečna Daaé si již dělá starosti." opatrně se dotkl jeho paže