Remember, love never dies! 39. část

"Jste v pořádku?" ozval se obezřetný hlas. Henriho překvapilo, když před sebou uviděl Erika."Ne-nemůžu dýchat." zasípal.

Erik se napřímil. "Mám někoho zavolat?" otázal se s panikou v očích.

"N-ne. To je jen hádám záchvat....záchvat úzkosti." zasténal Henri.

Po této odpovědi se Erik zase trochu uvolnil. "Sedněte si, hlavu mezi kolena, dýchejte zhluboka." poručil kvapně a přiměl ho, znovu se posadit. Henri bez protestů udělal jak Erik radil a chvíli se jen soustředil na dýchání. Málem zapomměl na Erikovu přítomnost. Zaskřípání kamínků, když Erik přešlápl na místě ho však z jeho omylu vyvedlo. "Připadám si jako...jako totální a naprostý-"

"Ale no tak." přerušil ho Erik tónem, který se zdál skoro káravým a rozhlédl se. "Tohle je místo, kde jste málem zemřel. To už tak bývá, že taková místa v lidech nevyvolávají zrovna..." lenivě zvednul hlavu, aby ji nastavil paprskům odpoledního slunce, v očích trochu váhavosti a dychtivosti současně. Henri krátce zauvažoval, kolik je pravdy na tom, že na slunce skoro nikdy nevychází. "...nejlepší pocity." dořekl Erik a přivřel oči. "Neměl jsem sem chodit, já ani nevím, jak jsem se tady ocitnul." Henri si promnul spánky a zhrouceně zůstal sedět na místě. Erik se na něj znovu podíval. "Můžete před svými běsy utíkat, ale nikdy tak úplně neuprchnete. Věřte, to vám říká člověk na místě." uchechtnul se a zhluboka se nadechnul.

"V Paříži se mi to dařilo." zabručel Henri, uvažující proč mu to všechno vlastně vypráví. "Vidíte? A v tom je Coney Island tak zvláštní. Ano, ano. Všechno vás tady nějakým způsobem dožene, situace se tu vyhrocují do dramat...proto tu nikdo nechce žít. Přijet se na sezonu pobavit a rychle s díky zmizet zpět do svých domovů...tak už to na Coney Islandu chodí." Erik použil obrat Meg a zamyšleně si prohlédl ubohé zbytky své slavné koncertní haly.

---

"Vy jste tu žil deset let." poukázal Henri. "Mhmm, žil. Spíše přežíval. Proseděl jsem deset let ve věži a komponoval a navrhoval pro Phantasmu....čas nechal běžet okolo sebe, s překvapením zaznamenal když se už zase slavil nový rok...přežíval je spíše vhodnější slovo. Ano, přežíval, monsieur Ledouxi."

"Bez Christine..." vyklouzlo z Henriho rychleji, než se stačil zastavit.

Erik na něj úkosem pohlédnul. Pak se znovu lehce zasmál. "Jistě, bez Christine. Zní to vaším uším pateticky, monsieur? Nicméně je to tak, já zkrátka nemůžu být bez ní. Někdo to nazývá osudovou láskou....někdo zase zvrácenou šíleností." stiskl rty do pevné linky a znovu se zadíval na ruiny. Henri slyšel, jak si tiše zamumlal. "Škoda, jaká škoda."

Henri se trochu ukřivděně napřímil, ale na to, aby vstal, se ještě necítil. "Neřekl jsem, že je to patetické. Chápu to. Svým způsobem..." prohlásil příkře.

Erik se po něm zaskočeně ohlédnul. "Ach, jistě. Vy a Meg. Christine i madame Giry mi o tom vyprávěly. Vlastně i Gustave. Jste oblíbený pár, všichni se prý už dlouho předem domýšleli, kdy se vlastně dáte dohromady."

Henriho obočí vylétlo do výšky. To byla novinka i pro něj. Erik jakoby si toho nevšímal pokračoval dál. "Změnil jste kvůli ní svůj životní styl, skončil s pařížskými večírky, přestal lámat jedno srdce po druhém....Gustave se myslím vyjádřil tak, že jste přestal být protiva." Erikovy rty se zvlnily v pobaveném úsměvu. "Ach, ano Meg. To a fakt, že váš nejlepší přítel je vikomt jsou nejspíše důvody toho, proč mě tak nenávidíte..." pokýval hlavou a přejel rukou po oprýskané omítce.

Henri zkřivil obočí. "O lidech si dělám úsudky sám a jestli si myslíte, že Raoul..."

"Nemyslím si nic. Jen se uklidněte." Erikův tlumený hlas Henriho ukolébával. "Opravdu. Vikomt má plné a opodstatněné právo mě nenávidět." řekl prostě.

Henri zavrtěl hlavou. "Vůbec vám nerozumím."

"Fantom by měl být složitá a pokřivená osobnost, není-liž pravda? Být tomu jinak, historky o mě by byly přece strašně nudné."

Henrimu nejdříve zacukaly koutky, nakonec se zasmál. "Ovšemže. Vy ale zníte tak netečně....letargicky, když přijde řeč na Raoula."

"Ptáte se, proč ho...eh, ne-nenávidím?" podíval se na něj Erik pochybovačně.

Henri nasadil svůj seběvědomý výraz. "Když jsem vám dovolil šťourat se mi v hlavě, tak mám právo na oplátku."

Erik pokrčil rameny a nakonec se posadil vedle něj. "Ne, teď už mi nevadí." odvětil.

"Teď, když už máte Christine." doplnil Henri.

Teď to byl Erik, kdo musel chvíli potlačovat smích. "Ano, teď když mám Christine." přitakal.

"Mohl bych se zeptat ještě na něco?" zkusil to Henri.

"Když už jsme v tom..." pokrčil Erik rameny.

"Jak jste si pro všechno na světě mohl nevšimnout, že se do vás ta nejúžasnější žena jakou znám zamilovala?" vyhrkl Henri, co mu už tak dlouho nedávalo spát.

Erik vzdychl. "Já nevnímal svět okolo, jediné co mě zajímalo bylo mé soužení se. Sobecky jsem odbýval ostatní, zahleděl se do sebe....ale nemyslím, že to byl ten hlavní problém. Ten spočíval v mé hlavě. Nikdy, ani v tom nejdivočejším snu by mne nenapadlo, že by ke mě Meg mohla zahořet takovou náklonností. Pro mě! Bylo to tak nemyslitelné, že i kdybych si někdy náznaků které ke mě vysílala povšimnul, ihned bych takovu myšlenku zavrhnul. Zrovna Meg, která zná moji temnou historii, dokonce i ví, co skrývám pod tou maskou...právě o ní jsem se domníval, že se mne bojí ze všech nejvíce." krátce se zamyslel. "Hned po Christine." dodal.

Z Henriho tak trochu opadnul respekt, který nechtíc před Fantomem musel mít. Jeho postoj, hlas, něco zvláštního, co z něj vyzařovalo a nahánělo mu husí kůži zmizelo, když se dostal přes tu neproniknutelnou slupku. "Přísaháte, že si na mě za rohem nepočkáte s pandžábským lasem, když teď něco řeknu?"

Erik, se kterým se nikdo nikdy neodvážil takto svérázně hovořit byl nejprve trochu zaskočen, nakonec se uchichtnul. "Má pověst mě předchází, což? Přísahám, že ať už se mi chystáte vmést do tváře cokoliv, za rohem si na vás nepočíhám." Erik si opřel hlavu o zídku a znovu se musel zaculit.

"Jste tak chorobně přesvědčen, že vás všichni nenávidí, až jste si od sebe odehnal ženu, která vás milovala, dokonce jste tak ztratil možnost vidět vyrůstat vlastního syna. V podstatě permanentně si lebedíte v té své sebelítosti, že jste dokázal přehlédnout, když se do vás zamilovala Meg a teď, i když už jste Christine znovu získal, si pěkně koledujete o to, že ji zase ztratíte. A opět z pěkně přihlouplých důvodů, neboť když už byste konečně mohl být šťastný, tak si ten pocit...prostě neužíváte. Ne. Vy dál hledáte záminky, proč by se to celé mohlo zvrtnout. Pořád si myslíte, že se vás Christine bojí, i když po vaší smrti se ocitla v takovém stavu, že se sama nezhroutila jen kvůli Gustavovi. Je tak zjevné, že vás miluje, až mě to bije do očí! Nedokážete žít, jen neustále v napětí očekáváte, kdy se stane další katastrofa a když nepřichází sama, zkrátka jí dopomůžete, podobně, jako když jste docela zbytečně a co zastírat, prostě hloupě, opustil Christine před jedenácti lety." vychrlil ze sebe Henri prakticky jedním dechem, proto se po svém proslovu zhluboka nadechnul.

Erik ztuhl a přimhouřil oči. Napřímil ukazováček a chystal se něco říci. Pak svěsil ramena a ruku zase svěsil. "A na to všechno jste přišel za tu chvíli našeho hovoru?"

Teď to byl Henri, kdo zvednul ruku. "Ztrácíte pojem o čase. Jsme tu nějakou hodinu, dvě." zkonstatoval při pohledu na hodinky.

Erik zavrtěl hlavou, pak se k němu otočil, ve tváři měl výraz, při kterém se Henrimu rozblikaly varovné majáčky v hlavě.

"Přísaháte, že mě na příštím rohu nezatknete a se slávou se nevrátíte do Paříže s hanebným Fantomem, když vám teď něco řeknu zase já?" zamrkal.

S tím Henri vůbec nepočítal a tak jen mlčky kývnul.

"Oproti mě, vy jste zase muž, který si ve svém trápení 'nelebedí' jako já. kdepak. Vy se mu zuby nehty vyhýbáte, hrajete si na hrdinu, nebo novodobého Dona Juana a ničíte životy okolo vás, jen abyste se svým vlastním nemusel zabývat. A pak se divíte, když se domnělému zapomenutému děsu náhodou ocitnete tváří v tvář a skončíte se záchvatem a najdu vás tady polozhrouceného na zemi. Něco mi během toho nanejvýš poučného rozhovoru s vámi došlo, monsieur Ledouxi. I já jsem jedním z těch vašich děsů. Nejde o loajalitu k vikomtovi, i přes to, že se kvůli mě Meg kdysi trápila byste mi byl schopen stejně jako ona odpustit. Jde o to, že si myslíte, že ona ke mě stále něco cítí, viďte? Berete mě jako hrozbu, měl byste se vidět pokaždé, když nás dva uvidíte v hovoru! Nemáte mě rád, protože i vy místo abyste si konečně užíval svého štěstí a masku toho....toho..." Erik se uchichtnul a Henrimu vzápětí došlo proč. "...protivy si jednou provždy nechal spadnout, pro jistotu si ho někde v sobě pořád necháváte v pohotovosti, pro případ, že se zklamete, že to Meg vás zklame a necháváte si to jako pojistku, protože víte, že s vaším starým já by to tolik nebolelo. Poslyšte, to už se vám muselo stát někdy předtím, že? Nějaká žena vám zlomila srdce? A proto jste byl takovým, jakým vás popisovali, ovšem já už toho muže neměl šanci poznat, neboť něžné city k Meg vás změnily k...trochu se v tom ztrácím, řekněme k tomu úplně původnímu já, předtím, než jste byl tak zlomem láskou?"

Henri na něj zůstal zírat s pootevřenou pusou.

Ozval se až po hodné chvíli ticha.

"Tak. Tenhle hovor už mě opravdu začíná děsit. Ale asi jsem si o to koledoval." přiznal neochotně.

"Vlastně ne. Měl jste ve všem úplnou pravdu, víte? Za všechny své problémy ve své podstatě může...mé lebedění si v sebelítosti. Vážně skvostný obrat."

Henri na něj znovu zůstal zírat.

Erik se zasmál a zvednul se, tak nějak automaticky ho napodobil i Henri.

"Předpokládám, že už jste v pořádku a mohu vás s klidným svědomím nechat o samotě?" otázal se Erik.

"Ano, jistě." po chvíli váhání k němu natáhnul ruku. "A...děkuji. Za všechno." dodal o něco tišeji.

Erik jeho ruku krátce stisknul. "Ach, bylo mi ctí. Opravdu nanejvýš poučně strávené odpoledne, jak jsem řekl. Pěkný zbytek dne, monsieur Ledouxi."

"Henri." opravil ho jmenovaný tak nějak automaticky, pak se trochu pousmál. "Někdo kdo za pár hodin dokázal....tak děsivě přesně odhalit můj charakter by mi mohl říkat jménem. Myslím." dodal nejistě, když zaregistroval Erikův udivený pohled.

"Inu, Henri, naviděnou na maškarní. A..někdo, kdo se jako jediný odvážil říci mi krutou pravdu do očí, by mi mohl taktéž říkat jménem...vím, jak je u vás Fantom oblíbený, ale až vás omrzí....jsem též známý jako Erik."

"A pan Y."

"Pan Y." zopakoval pobaveně. "Ach ne, toho nechám navždy tady, na Coney Islandu, stejně jako Fantoma nechám v Opeře. Já už chci být jen Erik. Prostě Erik." řekl se sklopeným pohledem.

"Tak tedy naviděnou na maškarní...prostě Eriku." oplatil mu Henri rozloučení.

Erik se zvučně zasmál. "Řekněmě, že lepší. Mějte se." s tím se odporoučel.

Henri se pomalu rozešel opačným směrem, k hotelu. "Bolí mě hlava." mumlal si pro sebe. "Moc mě bolí hlava, z těch analýz myšlenkových pochodů Fantoma....Erika." pokračoval ve svém tichém monologu, mezitím, co s námahou větší než obvykle, otevřel těžké, vyřezávané dveře hotelu. "Ale ne, Fantom mě jen tak neomrzí..." uchichtnul se a pokračoval ve své samomluvě. "Naprosto mě bolí hlava z rozborů i mých myšlenkových pochodů. Už žádné hraní si na cvokaře."

"Cvokaře?" zopakovala postava na schodišti, scházející dolů.

Henri polekaně vzhlédnul. "Já mluvil nahlas? Tak to jsem si neuvědomil." rozpačitě se usmál a pozdravil se s Christine. "Kam máte namířeno?" otázal se konverzačně.

"Vlastně nevím, jen už jsem sama v tom hotelovém pokoji šílela. Gustave má dnes samozřejmě velmi rušno, Erik odešel na čerstvý vzduch a už je pryč dobré dvě hodiny...." rozhodila rukama.

"Nemusíte si dělat starosti, to já jej zdržel."

"Vy?" obočí Christine překvapeně vylétlo do výšky a zatvářila se podezřívavě. "Prosím, neberte si to osobně, ale že jste se nepohádali? Prosím, řekněte, že ne! Erik je teď pořád v tak....zvláštním rozpoložení." vzdychla Christine.

"Vlastně jsem si potykali. Pomohl mi s...potížemi, ano." ozval se Henri trochu dotčeně.

Zavládlo překvapené ticho. "Opravdu? Omlouvám se, já nechtěla aby to vyznělo špatně. Ovšem vaše vztahy jsem vždy pokládala za napjaté a jak říkám Erik..."

"...si lebedí v sebelítosti." zopakoval Henri spokojeně nejčastější obrat jejich konverzace.

Christine na chvíli oněměla. Po chvíli se trochu pousmála. "Ach, zkuste se trochu vžít do jeho situace. Jeho život byl tak těžký...a ne, že já bych to zvlášť ulechčovala..." vzdychla a nasadila si rukavičky. "Nemáte představu, kam šel?"

Henri se pousmál, "Šel směrem do parku. Prý tam má nějaké oblíbené místo." napověděl jí a s pokývnutím hlavy se konečně dostal do svého pokoje. Vyčerpaně padnul oblečený na postel a oči se mu okamžitě zavřely. Musel dospat to brzké ranní vstávání, aby s Meg viděli východ slunce, jinak na té maškarní neodtančí ani valčík.

Probudil se velmi pozdě, jak usoudil při pohledu z okna. Zívnul a znovu zavrtal hlavu do polštáře, usnout už se mu ale nepodařilo. Byl až příliš odpočatý a neustále musel rozvažovat o svém zvláštním rozhovoru s Fantomem....či budiž, Erikem. V čas, kdy každý slušný člověk musel spát se lehkým krokem vyloudal z hotelu. Zamířil do parku, procházel si jednotlivá stromořadí posázená lavičkami, nakonec si dělal kolečka v bludišti z živého plotu a čekal, až se dostaví únava. "Může být dnešní večer ještě otravnější?" vzdychl si pro sebe. Ve chvíli, kdy větu dořekl mu něco těžkého a měkkého padlo plnou vahou na záda. Henrimu, který s tím nepočítal, vypověděly nohy službu, podlomila se mu kolena a skácel se na zem. "Co to...?" ani větu nedořekl, tak jej to šokovalo. Nemohl se zvednout, protože ta věc ho teď drtila a přimáčkla k zemi. "Henri! Henríku! Henryyy!" někdo zadeklamoval jeho jméno, přičemž nakonec, aby tomu dodal korunu, ho vyslovil zeširoka, s americkou výslovností.