Remember, love never dies! 16. část

Po čtrnácti dnech se Meg poprvé odvážila vyjít ven. Lámající se nohy jí občas vypovídaly službu, proto ji na procházkách věrně doprovázela Christine.

Odváděla její pozornost bezstarostnými tématy a Meg s přibývajícím časem přestávala být zamlklá. Přesto však nikdy nepromluvila sama od sebe a veškerou konverzaci musela obstarávat Christine.

Chodívaly ven odpoledne, když bylo venku slunečno a přívětivě. Vyhýbaly se rušným místům protože kvůli jejich známým jménům by se okolo nich brzy shluknul zvědavý dav a Christine tomu Meg nechtěla vystavovat. Náhodný procházející by v nich však nejspíš jen ztěží poznal ty divy z pódia. Obě značně pohubly, avšak na Meg to bylo patrné o něco více a obličeje jim brázdily temné kruhy pod očima. Zatímco Christine nasazovala podivný křečovitý výraz, o němž si myslela, že je snad úsměvem, průsvitná Meg kráčela po jejím boku s netečným výrazem a občas jednoslovně odpověděla na Christinin monolog.

---

S madame Giryovou byla ochotna promluvit si až po dlouhých několika dnech. Do přijímacího pokoje kde Christine s dojatým výrazem pozorovala Gustava, který ji hrál její oblíbenou árii na klavír, občas propluly hlasitější útržky jejich hovoru. Omluvy, výčitky, rozebírání toho, co se vlastně přihodilo...

Christine v takovém případě vždy sklonila hlavu a předstírala, že nic neslyší a Gustave začal hrát ještě usilovněji, aby je přehlušil.

Raoul docházel za synem denně. Gustave mu zapáleně popisoval nejnovějších atrakce a Raoul i přes svoji nechuť k tomuto tématu se zaujetím chlapcovu vyprávění naslouchal. Gustave byl malý génius. Rozebíral všechny klady a zápory daného čísla, ale ze všeho nejraději mluvil o hudbě. Obdivoval se Erikově tvorbě a hodnotil jednotlivá vystoupení na Coney, kam ho Raoul občas brával i s madame Giry, aby ji dostal z tísnivého prostředí hotelu a výčitek svědomí.

Gustave vyjádřil politování nad tím, že Meg už nevystupuje a pozorně Raoulovi ukazoval, že všechny choreografie jsou bez ní o dost méně technicky náročné. Raoul by si toho sám ani nevšimnul, i když to mohlo být tím, že Meg na jevišti zhlédnul jen párkrát a kdo ví, jestli už vůbec někdy vystoupí...

Procházky Meg a Christine se staly denní rutinou po několik týdnů. Ačkoliv se Meg už uzdravila, Christine svoji přítomnost na jejím blouděním po odlehlých místech parku brala za samozřejmost. Dny plynuly velmi pomalu a stereotypně. Raoul se na sobě snažil nedávat znát, nakolik ho život na Coney ničí. Gustave byl přímo ve svém živlu a velmi se spřátelil s triem. Jednoho památného večera na jevišti dokonce zazněla jeho vlastní skladba a po čase skládal dál a dál. Po měsíci vyšla recenze vychvalující Gustavovi partitury do nebes a Gustave jí byl nevýslovně potěšen. Jeho jméno však zůstávalo ve skryté anonymitě a nikdo netušil, kdo je ten nadaný skladatel. Gustave si navyknul trávit dlouhé hodiny u klavíru a svého otce připomínal den ode dne víc.

Asi po měsíci toulek po Phantasmě Meg poprvé sama od sebe promluvila. Její hlas zněl tak zvláštně, tím jak se odnaučila jej používat. "Christine, já chci vidět jeho hrob." špitla rozhodnutě. Při jediném pohledu do její tváře Christine došlo, že se k té prosté větě odhodlávala dlouhý čas a je o svém rozhodnutí pevně přesvědčená. Proto spolkla všechna vystrašená ujišťování se a vzala ji za ruku. "Chodívám tam denně, občas i s Gustavem. Čekala jsem, že mě o to požádáš, až budeš...cítit, že je čas a jsi připravená."

Meg měla značnou dobu pocit, že vyplakala snad všechny slzy na světě a už není možné plakat. Přesto cítila, jak jí po tváři sklouzávají slzy. Zmohla se jen na přikývnutí.

U Erikova náhrobku tiché slzy přešly v žalostný pláč. Hmatatelný důkaz jeho smrti ji zdrtil. Christine zůstala stát opodál se sklopeným pohledem a Meg, stejně jako Christine po pohřbu poklekla před jeho hrobem. "Já se omlouvám. Já se tak moc omlouvám." otřásla se Meg. Promlouvala, jako by před ní Erik mohl stát. Stále se nedokázala zbavit odpovědnosti za jeho předčasný odchod. "Kéž by jsi mi mohl odpustit. Ale nemůžeš, já to chápu. Jsou věci, které se ne-nedají odpustit." zavzlykala usedavě a políbila květ bílé růže před tím, než ji nechala padnout k záplavě dalších květů, které sem bezpochyby nanosila Christine.

Těžko říci, jak dlouho tam ty dvě zlomené ženy stály. Slunce už začínalo pomalu zapadat za obzor, když se v tichosti obrátily k odchodu.

Slova mířící k nebesům za mrtvým andělem byla poslední, která Meg řekla. Přestala od té doby úplně mluvit a občas se nenápadně na několik hodin vytratila z hotelu. Christine bylo jasné, že chodí na místo, kde na věčné časy odpočívá Erik a její domněnky usvědčovaly bílé růže, které zde po sobě zanechávala. Těžko říci, proč si vybrala právě tuto něžnou květinu. Meg tak činila podvědomně, neboť po čem ze všeho nejvíce toužila, bylo zbavení se dusícího pocitu viny a v žádné květině se nemohla nevinnost zračit více, než v růžích barvy padlého sněhu.

Ačkoliv Ledoux stále vytrvale žádal o rozhovor se slečnou Giry, jeho přání bylo splněno až měsíc po prvním nápadu promluvit si s ní. Christine za podpory Raoula neustále opakovala, že její zdravotní stav se nelepší a není možné vyslýchat ji. Nebylo však v jejich silách chránit Meg věčně.

"Takže potvrzujete výpověď manželů de Chagny, že jste spolu s vaší matkou v době smrti pana Y byla v šatně madame de Chagny?" otázal se Ledoux překvapivě mírným tónem. Naprosto zničený zevnějšek Meg ho polekal. Christine se o sebe snažila pečovat a vypadat víceméně jako normálně, aby neděsila Gustava, poté co ji kvůli tomu do duše promluvil Raoul. Meg se však o nic takového nepokoušela a Ledoux nemohl uvěřit, že před ním opravdu stojí slavná 'Ooh La La Girl' jejíž sláva se donesla i do Paříže.

"Jak jsem řekla." odvětila Meg bezvýrazným hlasem. Ledoux ji znovu přiměl mluvit a za to ho ve skrytu duše začala nenávidět. Ať ji zatkne, nebo nechá být! Ať třeba do konce svého života hnije ve věžení, její čin by zasluhoval takový trest! Ale proč musí promlouvat s tou nastrojenou loutkou pařížské policie?

"Pracovala jste pro něj už od počátků parku?" otázal se Ledoux, ačkoliv odpověď přece znal. Byl z Meg naprosto vykolejen.

"Ano. Deset let." odpovídala Meg neměnným tónem.

"Takže jste se s ním setkala i osobně?" položil útočnou otázku Ledoux později, než plánoval.

"Přirozeně." špitla Meg a usilovně se snažila nerozplakat.

"Co mi o panu Y můžete říci?" připravil se k psaní Ledoux.

"Byl to člověk velmi uzavřený do sebe. Nikomu nedůvěřoval, s nikým neprobíral své soukromí." začala Meg docela pravdivě. "Říkaly se o něm zvláštní věci. Třeba, že pro park komponoval a nosil masku. Ve skutečnosti se jen uměl obklopit schopnými lidmi, kteří pro něj pracovali." vypustila Meg z pusy tu ošklivou lež, kterou jí do hlavy vtloukli Raoul s Christine.

"A maska?" brouknul Ledoux, mezitím co si utíral inkoustovou skvrnu z prstu.

"Nenosil žádnou masku."

"A jaké bylo jeho skutečné jméno?" vychrlil Ledoux dychtivě.

"Nevím, monsieur. Pro všechny zaměstance tu vždycky byl jako pan Y. A pokud někdo až příliš slídil do jeho osobních záležitostí, byl brzy propuštěn. Tedy nebylo ani v našem zájmu to vědět." Meg si uhladila záhyby šatů, jen aby nějak zaměstnala nervózní ruce. Ledouxovi, který ji vystavoval svému již pověstnému zkoumavému pohledu toto gesto neuniklo ale kupodivu na ni po projevené slabosti nezaútočil a nerozcupoval její chabé výmluvy.

Proč? Ale proč? Co se to s ním jen dělo? K dosažení svých cílů dosahoval všech prostředků. Pokud to bylo nutné nasazoval svůj šarm a uhlazené chování, kterému se naučil z domova. Jindy byl hrubý a nevycválaný, kdy využíval praxe ze snad všech pařížských hospod, které již navštívil. Podlézal se, tahal za nitky, vyhrožoval a naháněl strach. To všechno uměl a jak to uměl! Muž mnoha tváří, tím byl Henri Ledoux. Teď tu však stál, docela zkoprnělý a i když tu bylo ještě tolik věcí, na kolik se chtěl zeptat sklonil rezignovaně zápisník. "To je vše, mademoiselle." Se zdvořilým rozloučením utekl. Zrychloval, až běžel. Potřeboval alkohol. Potřeboval pít a získat ztracenou jistotu. Uvolnit stažené hrdlo. Přestat přemýšet, co se to s ním vlastně stalo.

Věděl přesně do jakého baru jít. Stejně tak věděl kam se posadit a koho tam nalezne. Za chvíli již poněkud udýchán usedl naproti Raoulovi de Chagny s jeho věrnou přítelkyní - skleničkou vody, do které upíral zádumčivý pohled.

Abychom pochopili tuto zvláštnost jeho chování, je třeba se vrátit o několik týdnů nazpět a přestat sledovat osudy nešťastné Meg.

Henri Ledoux a Raoul de Chagny na sebe v pravidelných internavalech naráželi téměř všude. Zábradlí s vyhlídkou na moře, bar, opuštěný park...

S jistou nelibostí zjistili, že rádi navštěvují tytéž místa. Zpočátku se pokoušeli vyhýbat se těmto místům - obvzláště Raoul, ale postupem času tuto snahu oba vzdali.

Ze všeho nejpodivnější byl vztah, který mezi nimi vzniknul. Svým způsobem si rozuměli, ale zároveň se rozčilovali a jejich rozhovory nejednou končili zuřivým výbuchem. Ironicky se oslovovali "drahý příteli" ačkoliv se nedalo říci, že by byli přátelé. Avšak ani bohatá francouzská slovní zásoba neměla výraz, který by označoval jejich podivné dýchánky a tak to zkrátka bylo přátelství s uvozovkami. Přátelství plné ironických narážek, posměšků a hádek. Ledoux se Raoula zpočátku snažil využívat k získání nových důkazů, či z něj ve slabších chvilkách dostat tajemství jeho zvláštního postoje k panu Y, ale nezjistil zhola nic. Po měsíci si překvapeně uvědomil, že už o něm jako o podezřelém přestal uvažovat. Moreau by o něm řekl, že je slaboch a že podezřelé si za žádných okolností nesmí pouštět k tělu a už vůbec nesmí projevovat svoji slabost. Ale on své nadřízené nikdy neposlouchal.

Raoul povytáhnul obočí. "To jsou ale silné abstinenční příznaky." uchechtnul se. Očekával, že mu Ledoux výpad oplatí, jak už ostatně bylo zlatým pravidlem každé jejich konverzace, ale k tomu nedošlo. Ledoux, celý zesinalý si objednal láhev koňaku.

Raoul na něj vypustil obláček dýmu ze svého doutníku a povzdechnul si. "Tak co se děje?"

"Mluvil jsem s mademoiselle Giry."

"A?"

"Nic."

Raoul zvrátil hlavu a nepokrytě se rozesmál. "Nic? Chystal jsi se rozcupovat ji a tak se obávám, že prohraješ sázku s hospodským. Vypadá to, že vraha do dnešní půlnoci mít nebudeš!"

Ledoux, který v sobě za redordní dobu měl už třetí koňak vyhlédl z okna na ulici zalévající se sluncem. "Žádné poznámky, že ještě ani není čas obědu a už jsem v lihu?"

"Odvádíš téma. Dost lacinně, musím řici. Nejvyšší čas přemýšlet o omezení koňaku na náklady policie." nenechal se odradit Raoul.

"Nevím, co chceš slyšet!" zabručel Ledoux a zamračil se, když mu Raoul sebral láhev. "Zkus někdy vodu. Neblábolí se po ní." ucedil.

"Jako by ti záleželo na tom, jesli blábolím, nebo ne!" natahoval se Ledoux po láhvi, kterou však Raoul s pobaveným výrazem držel v dostatečné vzdálenosti.

"To máš pravdu. Ale dnes to vypadá, že máš na srdci něco zajímavého. A je to poprvé po...no vlastně úplně poprvé, příteli."

Ledoux spustil ruku a nechal ji padnout na desku stolu. "Nevím co se to stalo. Najednou...zapomněl jsem všechny otázky a ona byla tak....potřebuju se opít!" zavrčel a vyrval Raoulovi láhev z ruky.

Raoul na něj několik minut zůstal bez mrknutí zírat.

"Co je?" utrhnul se na něj Ledoux.

"Obávám se, drahý příteli, že jsi zjevně podlehl ženě."