Remember, love never dies! 17. část

Meg z prapodivné schůzky s Henrim Ledouxem nebyla právě moudrá. Když neochotně vypověděla k smrti úzkostlivé Christine průběh jejího výslechu, dostalo se jí nevěřícné reakce.

Dokonce i Gustave vzhlédnul od rozmontované hrací skřínky, kterou svého času dostal od Erika a překvapeně na ni zamrkal. I on již měl za sebou za přítomnosti Raoula a Christine schůzku s Ledouxem.

"Co se děje?" hlesnula Meg.

Christine začala přecházet sem a tam, zatímco Gustave se raději vrátil ke skřínce.

"No tak?" svraštila Meg obočí.

"Inspektor nikdy nenechá někoho odejít tak snadno. Jen tak...s pár chabými otázkami." rozhodila Christine rukama a posadila se na divan poblíž do práce zabraného Gustava.

Meg pokrčila rameny "Nějaký inspektor mě nezajímá."

Christine se vymrštila a popadla ji za ramena. Pak se ohlédla na Gustava a zatlačila Meg do jejího pokoje. Poté, co za nimi zavřela dveře na ni naléhavě pohlédla. "Já chápu jak..."

"Ne! Ne, to nechápeš!" zavrčela Meg.

"Dobrá, prosím uklidni se." Christine si slabě povzdechla a vyhlédla z okna. "Jenže, víš o co tady jde. Sebemenší chyba a..."

"Budu po právu pykat za svůj čin?" dokončila Meg sarkasticky její úvahy.

---

Christine na okamžik skryla obličej v dlaních. Meg k ní přešla a položila jí ruku na rameno. "Omlouvám se, nemyslela jsem to tak." špitla. "Ale ať už celá tato záležitost skončí jakkoliv, přijmu to. Dostanu co si zasloužím. Nemohu vyjádřit pouhými slovy, kolik ti už dlužím, Christine Daaé." prohlásila a dlouze ji objala.

Christine si se stísněným pocitem položila hlavu na její rameno a z očí se jí vydralo pár slz.

O chvíli později osaměla. Raoul šel s Gustavem na nejnovější představení tanečnic, kterým kdysi velela Meg a Christine ještě zdálky mohla slyšet chlapcovo odhadování, která odvážná duše se pokusí zaujmout místo Meg tenrokrát. Žádná nevydržela příliš dlouho a pověst kabaretu Phantasmy rychle upadala. Meg to bylo srdečně jedno a její matka si neodpustila dlouhý povzdech, kdykoliv na toto téma přišla řeč.

Meg opět zmizela na jednu ze svých procházek a výjimečně svolila madame Giry aby mohla jít s ní. Madame se k ní chovala jako k porcelénové panence, které by mohl uškodit pouhý špatný pohled a obě se ponořily do hlubokého ticha.

Christine odmítla obě nabídky na společnost a zůstala ve svých pokojích. Už několik týdnů cítila, jak se jí ztrácí půda pod nohama a strádala den ode dne víc. Starostlivá madame Giry jí vystrojovala jak jen mohla, ale péče o dceru pro ni přece jen byla přednější, jak už to u matek bývá.

I když park nyní oficiálně patřil Meg, starat se o něj i nadále musela ona. Trio se v tomto ohledu projevilo jako velmi schopné, přesto se však musela denně potýkat s rozhodnutími a problémy, kterým nerozumněla. Bála se, že Phantasmu přivede ke zkáze a zdálo se, že pouhý týden od smrti Erika stojí na samotném okraji krachu. Pak, jako záblesk z čistého nebe, přišel Gustave s jeho hudbou, ve které Erik znovu ožíval. Opět přilákal davy do koncertních hal a zisky se zlepšily. Ve chvílích, kdy parkem zaznívala Gustavova hudba, Christine se rozechvěla. Něžné tóny jí dodávaly útěchy a roztančily každičkou buňku jejího těla. Slyšela v ní Erika tak jasně! Nemohla jej mít u sebe, přesto však cítila doteky jeho rukou když Gustave hrál, či byl hrán. Propadala v oněch chvílích do sladkého zapomnění své žalostné situace. Oči měla doširoka rozevřené a zářila v nich dětská radost, jako když mladičká věřila Anděli hudby každé slovo. Celé tělo se jí podvědomně napínalo ke zdroji hudby a v obličeji se ji dokonce tu a tam kmitl slabý úsměv.

Erik! Jak se mohla pokusit přenést přes jeho smrt, "jí dál" jak sama radila Meg, když i tenhle hotel byl jeho dílem? Když kdykoliv, kdy vyhlédla ven spatřila nápis 'Mister Y's Phantasma'?

Tu noc, kdy se na ni tak strašlivě rozčílil, tu strašlivou noc kdy ho opustila s Raoulem a zuřil jako smyslů zbavený a kdy na ni křičel, že její manžel se bude muset stát nejen milencem, ale i otcem! Cítila se tehdy tak ukřivděně, jako malé neschopné dítě. Dnes pocítila pravdu jeho slov. Nedokázala žít bez ochránce po svém boku, ale přesto musela. Je matkou, opatrovnicí tak náročného parku a aby tomu nebylo konce, je podezřelá z vraždy Erika. Co více, bála se, že Ledoux přijde Meg na stopu a zatkne ji. Meg se k tomu možná staví nezajímavě, ale Christine si příliš dobře uvědomovala, že by to křehká Meg nezvládla.

Ve své dobrotě na sebe přejímala cizí bolest, ale neuvědomovala si, že to ji ničí. Ztráta Erika ji zabíjela a žal Meg už se do ní nevešel. Pohár hořkosti a bolesti přetekl.

Svezla se na kolena a prohrábla si v zoufalém gestu vlasy.

Jako ubohé ptáčátko, které bez své matky nedokáže žít, Christine docházelo sil bez Anděla hudby.

***

Henri ležel v posteli v bytě, který mu pronajala policie a s vytřeštěnýma očima sledoval z okna nebe, jakožto jediné klidné místo v Phantasmě. Nebe je všude stejné, i na tak šíleném místě ho mají neměnné. Pozoroval líně plující obláčky a snažil se rozpomenout, jak se tady vlastně ocitnul. Možná došel sám. Třeba ho někdo dovlekl. Raoul? Těžko. Ten by ho nejspíš klidně nechal spát v odpadcích a druhý den by se na tom náramně bavil. Snad tedy došel sám.

Už dlouho takto nepřebral a při každém pohybu bolestně usyknul, hlavu měl jako střep. Ve chvíli, kdy se probudil, znovu ucítil ten svíravý pocit v hrdle, kterého se včera snažil zbavit alkoholem. Nedokázal si vzpomenout, co dělal po třetí láhvi koňaku, přesto ve chvíli, kdy se mu otevřela víčka znal příčinu jeho stavu.

V posteli zůstal celý zbytek dne. Bylo mu jasné, že shánět se po něm nikdo nebude a při té myšlence ho divně zamrazilo.

***

"Já si myslím, že ta sestava nebyla tak špatná. Ano ve své podstatě mizerná, ale po odchodu mademoiselle Giry zatím ta nejlepší..."

"Ale papá! Z baletu neměla ani základy, to bylo očividné. Tak proč se pokoušela napodobovat mademoiselle?"

Christine se při zvuku Gustavova hlasu spěšně postavila a rychle si urovnala pomačkané šaty. Usnula ve svém pokoji s uslzenýma očima. Kvapně se posadila před zrcadlo a pokusila se uvést svůj vzhled od původního stavu. Ruce se jí však povážlivě třásly.

Na dveře někdo odhodlaně zaklepal. "Gustave?" hádala Christine.

"Ne, to jsem já. Raoul." ozval se za dveřmi její manžel. "Smím?"

"Samozřejmě." zahalasila Christine předtím, než zkontrolovalala, že má oči již suché. Zůstala sedět obrácena zády ke dveřím a pozorovala Raoula v odrazu, zatímco si stále pročesávala vlasy.

"Ach, Christine. Vypadáš tak unaveně. Měla by jsi se prospat." povzdechl si Raoul a přistoupil k ní. Vzal ji ve známém gestu za ramena a zahleděl se stejně jako Christine na jejich odraz.

Christine složila kartáč na toaletní stolek a obrátila se k němu. Ocitli se tváří v tvář, přesto ani jeden z nich nepocítil ony motýlky v břiše, hřejivý pocit, který cítili pokaždé, když se dotkli či na sebe jen pohlédli. Je možné, aby cit vyvanul tak snadno?

Raoulovi na Christine stále záleželo, trápilo jej, vidět ji v tomto stavu. Je matkou jeho syna, ať už geny říkají cokoliv, ale s trochou lítosti si uvědomoval, že nic víc. Seděla přímo před ním, přesto byla tak vzdálená! Stále se jí dotýkal, ale bylo to, jako by položil ruce na ramena své sestry. Ztěží ji vnímal, jako svoji choť. Svázali spolu své životy, ty se však už od samého počátku samovolně rozplétaly. Snad i bez přičinění Fantoma, přesto ho zuřivá nenávist zaslepovala a obviňoval jej ze všeho zlého, co ho kdy potkalo.

"Nemohu spát, zdají se mi noční můry." přiznala Christine tiše a objala se pažemi.

Raoul si povzdechl a posadil se na okraj postele.

"Předpokládám, že můj spánek není předmětem tvé návštěvy? Či si snad Gustave zase něčeho povšimul? Co ti říkal?" napřímila se Christine.

"Ne, to ne. Dělá si o tebe starosti, to ano ale...měl jsem na mysli něco jiného."

"A to?"

Raoul znovu vstal a pokleknul si u jejích nohou, aby jí jasně viděl do očí. "Přemýšlela jsi o naší budoucnosti, Christine?" bez čekání na odpověď pokračoval. "Po všech těch nešťastných událostech tady na Coney. Po našem nešťastném manželství, které jsem učinil nešťastným já, to nepopírám..."

"Raoule..."

"...navrhoval bych, až celá tato záležitost s vyšetřováním vraždy Fantoma skončí abychom se rozvedli."

Christine na něj v němém úžasu vytřeštila oči.

Raoul ji vzal za ruce. "Stále jsi blízká mému srdci, ale nejsem si jist, kdybych ti tu na místě vyznal lásku, zda by to bylo upřímné. Věci se změnily."

Christine položila svoji ruku na jeho. "A kdybych tady, na místě, vyznala lásku já tobě, nevěřil by jsi, že ano?"

"Věřila by jsi tomu ty sama?"

"Ano, Raoule, věřila! Já tě opravdu miluji! Ale ta láska...není dost. Na to, pokračovat v manželství, vychovávat syna jako pár...už je to pryč. Střecha Opery....všechno."

Raoul se na ni zvláštně podíval. "Byla ta láska vůbec někdy dost, Christine?"

Zavrtěla hlavou. "Už od samého začátku ne. Ach, tak mne to mrzí!" klekla k němu na zem a pohladila ho po tváři. "Byla jsem příliš mladá, nedovedla jsem rozlišit..."

"Koho miluješ více? Koho si přeješ mít po svém boku? Christine! Jak to tehdy vůbec bylo? Tu noc, kdy jsi jej opustila? Proč já?"

"Já...jednoduše myslela, že to tak má být! Nasadil jsi pro mne život, Erik tě málem zabil, ale ty jsi ani na okamžik nezapochyboval, necouvnul jsi před smrtí stojící přímo před tebou. A to kvůli mě? Byl jsi mým princem na bílém koni, kdežto Erik mým věznitelem. Ztěží jsem chápala, co se to se mnou dělo. Myslela jsem si, že když s tebou uprchnu, zachráním se tím i před závažností té volby, budu moci zapomenout a věc považovat za ukončenou. Ach, Raoule! Jak moc jsem se bála vlivu Erikovy síly nade mnou!" promlouvala Christine zajíkavě.

"Nebyl jsem tou správnu volbou. Moci si ten okamžik prožít ještě jednou, přesto bych neváhal a vydal bych se za tebou do podzemí Opery znovu." Prohásil Raoul pevně.

Christine si povzdechla a vykroutila se z jeho sevření. Přála by si říci, že by si i ona vybrala stejně, ale nebylo by to pravdou. "A já i přesto nikdy nebudu litovat, že jsem byla tvojí manželkou." pousmála se.

Raoul pomalu vstal a opustil její pokoj.

Jejich manželství tímto bylo neoficiálně zpečetěno.

Vzhledem k tomu, že Christine po zbytek večera neopustila svůj pokoj a prostřednictvím madame Giry se omluvila i z večere se Raoul rozhodl, že se dnes zdrží déle.

Všichni seděli společně u krbu a k všeobecnému údivu se připojila i Meg. Raoul skryl obličej za novinami, přesto si nemohl pomoci a přes okraje po mademoiselle Giry pokukoval. Vlasy měla stále neupravené a pokud se nemýlil zahlédnul v nich i pár zacuchaných větviček. Oči skelné s věčně nepřítomným výrazem, čímž mu krutě připomínala Christine. Její ústa se nikdy neusmála a prodělaná nemoc na nich byla znát asi nejvíce, neboť je měla celá popraskaná a nedávno, si je v hrůzách svých nočních můr prokousla do krve. Ramena nosila svěšená a o oblečení nedbala, přesto už po zásahu madame Giry její vzezření nebylo tolik ošuntělé. Jaký zásah zhůry se musel stát aby vybíravý Henri ztratil hlavu pro ni?

Madame Giry se postavila za její křeslo a po pár nevrlých protestech jí začala světlé vlasy česat. V tu chvíli se však z hrací skřínky, se kterou se Gustave stále zaobíral rozlinula upravená melodie oné původní a Meg zapomněla na všechny stížnosti, že to příliš tahá. Okouzleně naslouchala a Gustave pyšně sledoval její reakci. Původně hravá melodie, byla nyní pomalá, líbezná až uspávající. Raoul si po chvíli uvědomil, že se nejedná o melodii novou, nýbrž zpomalenou verzi té původní. Nechápal, jak toho chlapec docílil, ale i on ve sladkém omámení naslouchal, dokud Gustave skřínku nezaklapnul.

"Bude se to maman líbit?" otázal se zadumaně.

"Je to překrásné! Bude nadšená!" ozvala se Meg, s rozpuštěnými vlasy. Nutno podotknout, že k dobru Henriho vkusu, po úpravách madame Giry jí to slušelo o dost více. Celkový dojem z ní to však žal nezachránilo.

"Děkuji, Meg." zrůžověl Gustave nepatrně v obličeji.

Raoul svraštil obočí. Nevybavoval si, kdy se ti dva spřátelili natolik, aby Gustave Meg tykal, situaci však nijak nekomentoval.

Meg, značně znvervóznělá z neustálých pohledů Raoula vstala a s přáním dobré noci se rozloučila. O chvíli později ji madame následovala a Raoul s Gustavem zůstali sami.

"Papá?" ozval se Gustave ve chvíli, kdy Raoul skládal noviny.

"Copak, Gustave?"

"Chtěl jsem se zeptat..." hlesnul nejistě s pohledem upřeným na panáčkovi sedícího na dvířkách skřínky.

"Poslouchám..." povzbudil ho Raoul.

Gustave začal zuřivě přeskládávat všechny své notové zápisky. "Je možné, že se mi to zdá, či...má moje hudba na ostatní lidi vliv? Někdy mám pocit, jako bych je ovládal! Bojím se toho! A zvláště...zvláště pak..."

"Na Christine." dořekl Raoul.

Gustave ruce ochable spustil a přikývnul.

Raoul k němu přešel a posadil ho do křesla. "Máš výjimečný talent, jsme na tebe s tvojí matkou velmi pyšní." řekl tiše s potlačovaným zoufalstvím v hlase. Jak jen by mohl na tuto otázku odpovědět? Nikdy nechápal hudbě, notám. Slyšel, ale nevnímal. Naslouchal, ale necítil. Proto nikdy nedokázal proniknout do taje pouta Christine a Fantoma. Teď, sedíc přímo naproti výplodu toho vztahu mu došlo, že odpověď na jeho otázky byla prostá, že pohádka o Anděli hudby má hlubší význam, jenž si odmítal uvědomovat.

"Ale papá! To není jen talent! Možná bych měl přestat hrát! Je to tak děsivé...a... a přijde mi to špatné!" protáhl Gustave obličej.
Raoul se k němu natáhnul a sevřel ho v náručí. Neovládl se a musel se usmát. Možná nebyl jeho krví, ale cítil, že je to více jeho syn, než Fantomův. To on ho utěšuje teď, to on ho utěšoval jako malého a on mu vštěpoval svoji výchovu. A teď v něm shledával sebe, ne něj. Fantom nikdy nerozlišoval co je špatné, co dobré. Viděl jen své tužby, a k jejich docílení používal všech prostředků. Neštítilo se mu zneužívat své hudby, skrýt za svým hlasem svoji šerednou tvář.

To Gustave pociťoval přílišnou sílu jeho tvorby a snažil se jí učinit přítrž. Tak snadno z něj teď mohl jediné, čím připomínal Fantoma dostat! Přesto cítil, že to nemůže udělat. "A baví tě tvá hudba? Baví tě co děláš?" zeptal se lámajícím hlasem.

"To není jen, že bych cítil, že mne to baví. Já cítím, že je to mojí součástí." vydechnul Gustave.

"Pak...pak musíš hrát obezřetně. Nenechat se strhnout a to zrovna před tvojí maminkou." povzdechnul si Raoul a pomalu ho pustil.

Gustave ho chytil za zápěstí. "Ale proč? Proč zrovna ona?"

"Chlapče, nejsem si jist, jestli jsem ten pravý, kdo by ti to měl vysvětlovat." Raoul si protřel oči a znovu se usadil do křesla.

"Ale kdo jiný, papá?" ozval se Gustave s dětskou upřímností, která mu vzala vítr z plachet.

"Vzpomínáš si na pohádku o Anděli hudby?" začal Raoul neochotně.

"Ach ano! Míval jsem ji nejraději, vzpomínáš papá?" zatleskal si Gustave.

"To i tvá matka." dodal Raoul zachmuřeně.

"Vyprávěla, že ji zná od jejího tatínka, který zemřel." přikývnul dychtivý Gustave.

"Jenže...tvá maminka ten příběh nejen poslouchala jako malá, ona tu pohádku prožila." Raoul nemohl uvěřit, že to opravdu říká nahlas.

"Papá, nejsem už malý abych..."

Raoul zvednul ruku. "Ne, ne počkej! Jen se zamysli! Povídala ti maminka, odkud znala pana Y?"

"Pan Y? Anděl?"

Raoul sevřel ruce v pěst a odvrátil se od něj. Oběma rukama se zapřel o krbovou římsu. "Ano. Když začínala zpívat v Opeře. Proslavila se...díky němu. Učil ji zpěvu." odtušil suše a ani nevěděl proč vynechal tu část, kdy se skrýval za zrcadlem, unášel ji do podzemí a "nehodu" s lustrem. Chránil toho padoucha! Inu, to je povedená estráda!

"Takže ji připomínám Anděla hudby?" vytřeštil oči Gustave.

"Ve své podstatě..." brouknul Raoul a znovu se na něj otočil.

"Ale to není celý ten příběh, viď papá? Co bylo..."

Raoul ho káravým pohledem umlčel. "Dostal jsi ze mě více, než bych ti měl prozrazovat. Pokud chceš vědět víc, budeš se na to muset zeptat tvé matky. Ale... aniž by jsi jí hrál, slyšíš? Víš o čem jsme mluvili...slibuješ?"

"Přísahám, papá."