Lottin (ne)divadelní deníček: Králova řeč

Konečně jsem šla v Brně na činohru a konečně jsem šla do krásného Mahenova divadla, nejhezčího divadla v Brně.

Na Královu řeč jsem chtěla jít už celou věčnost - od doby, co jsem na tuto inscenaci poprvé uviděla plakát v roce 2013. No a kdo si počká....

Králova řeč je věčně vyprodaná, ač se v NdB hraje už třetím rokem. A ono není divu - dovedu si představit že u tohoto titulu je nejlepším marketingem právě ten titul, protože Králova řeč je velice úspěšný a krásný film. Dokonce můj nejoblíbenější.

Je zároveň nefér ale i nemožné film a hru tak trochu neporovnávat. Děj je přirozeně stejný, na divadelních prknech ale trochu rozvinutější, vygradovanější. Ženské postavy příběhu - manželky Bertieho a logopeda Lionela mají více prostoru, jejich charaktery tvoří i něco víc, než jen chápavé a podporující manželky. Divadelní paní Lougeová se trápí se steskem po rodné Austrálii, nastiňuje určitou nevraživost Angličanů vůči jejich rodině, jakožto přistěhovalcům, dokonce se potýká se sledováním policie, kvůli čemuž ztrácí práci. Přeje si vrátit do Austrálie, do čehož se zase nechce Lionelovi a mezi manželi tak vzniká jisté napětí.

Královna Alžběta je zase vyobrazena jako milující žena, podporující manželka, ale zároveň dominující figura manželství, popostrkuje Bertieho správným směrem s kapkou ráznosti sobě vlastní, připravena vzít příležitostně věci do vlasních rukou, přičemž je ale stále nepochybně poznat, že tak činí z lásky a o to hlubší pak byly společné scény Alžběty a Bertieho, které skutečně dojímaly.

Princ David, dočasný král Edward, je ve filmu vyobrazen poměrně negativně, na divadelních prknech je to ještě o něco vystupňovanější - psychicky trápí svého zranitelného bratra podobně necitlivým způsobem jako jeho otec s krutou lehkomyslností - je zřejmé, že si neuvědomuje, kolik škody páchá, ale nijak ho to neomlouvá. Je tu kladen o něco větší důraz na jeho vztah s Wallis - je vidět, nakolik mu popletla hlavu, jak je pro ni schopen udělat cokoliv a především jak mu šikovně nasazuje do hlavy vlastní myšlenky tak, aby věřil, že jsou jeho.

To nač tu čekáme nejvíc - vztah mezi králem a jeho logopedem byl o něco hlubší - velmi ostražitý začátek, úsměvný vývoj, křehké upevňování, zuřivý boj a dojemné usmíření. Divadelní Bertie se Lionelovi otevřel o něco více, podělil se o více detailů z jeho krušného dětství a dospívání, jeho vztahy s rodiči a sourozenci jsou více rozebrány. Právě ta scéna, kdy se Bertie Lionelovi svěřuje s dětstvím, které ho traumatizovalo natolik, že o něm ani není schopen vyprávět a musí ze sebe slova dolovat zpěvem mě velmi dojala, plus mě u srdce zahřála scéna, kdy se Lionel a Bertie srdečně smějí absurdnímu a lehce trapnému setkání obou jejich manželek, načež Lionel zamyšleně praví něco ve smyslu: "Takhle se smát jsem vás ještě nikdy neviděl."

V divadelním provedení je tedy kladen důraz více na Lionela jako laskavou otcovskou figurou. Je svérázný, ale k zamilování, je přívětivý a citlivý, ale především velice bezprostřední - s nonšalantní samozřejmostí od začátku bortí bariéry mezi králem a jeho "poddaným", ale činí tak s upřímnou bezelstností a především snahou skutečně pomoci, podpořit, navést.

---

Kulisy se během představení v podstatě neměnily - z diváckého pohledu nalevo byla maličkatá pracovna Lionela (o jejíž velikosti se během představení i žertovalo), vpravo zase byla pracovna krále Jiřího V. a později i VI. Na pozadí se občas objevaly balkonky se státními představiteli (v divadelní inscenaci totiž dostávají výrazně více prostoru jak Churchill, tak i ministerský předseda Balwin a arcibiskup Lang - je tu nastínění politického pletichaření, které za abdikací krále Edwarda stálo zrovna tak jako jeho aféra s Wallis, což je aspekt příběhu který film ponechává stranou. V tomto bodu inscenace se mi nejvíce vyryla do paměti ponurá scéna, kdy ze stropu visela rakev krále Jiřího V. a pod ní stáli tito tři pánové a velmi suchým britským způsobem přemýšleli o budoucnosti Anglie a v podstatě vybírali, kterého královského sourozence by bylo nejvhodnější dosadit na trůn. Nad hrobem ještě visela koruna, které se posléze zřítila dolů. Špatné znamení, konstatovali pánové).

Pracovalo se i s otočným jevištěm a projekcemi - mohli jsme vidět projev Hitlera, autentické záběry korunovace Jiřího VI. a kapítek úsměvný photoshop jak si herec Davida/Edwarda (David Kaloč) podává ruku s Hitlerem (to muselo být zábavné jak pro toho, kdo tu fotku vyráběl, tak i pro herce samotného, když se tak uviděl). Právě přes tyto projekce byla do hry i zakomponovaná zmínka, která v českém uvedení Královy řeči jaksi nemohla chybět - totiž podepsání Mnichovské dohody.

Kostýmy se mi také líbily - pánové nosili střízlivé obleky, případně Bertie měl onu slavnou červenou uniformu, Lionel zase takový "tatínkovský svetr" a motýlka, Myrtle byla do kontrastu s Alžbětou oblečena spíše prostě, Alžběta zase nosila perly, kloboučky, na nechvalný večírek v Balmoralu měla krásné šaty. Wallis zase vypadala jako by trochu vypadla z muzikálu Chicago - korálky a jazzový šmrnc.

Než se dostanu k sekci o hercích samotných poznamenám, že jakkoliv film miluji, jsem ráda, že se jím nikdo z obsazení "nenechal zahnat do kouta" - každý si roli pojal po svém, můžu s klidem říci, že herecké ztvárnění všech bylo filmem nepoznamenané a to bylo dobře - v opačném případě by to stejně bylo na sílu a my diváci bychom to vycítili. Navíc kdo chce film, tak ať si pustí film, že ano.

Roli Bertieho hrál Martin Sláma - byl navenek prchlivý, uzavřený, přímo neproniknutelný - uvnitř ale velmi zranitelný, téměř křehký. To jak se během představení postupně začal čím dál více k Lionelovi upínat svým způsobem lámalo srdce. Koktal velmi dobře (jedna z vět co bych si nepomyslela, že kdy řeknu) - pamatuji se, že na mě udělalo dojem, jak se mu nějaké písmeno zvlášť uvěřitelně zadrhávalo v hrdle, už tedy nevím, které to bylo, ale to není pointa. :D Ještě víc než jak koktal mě ale přímo bolelo i za něj, jakým způsobem se s tím trápil, jak se mu stáhnul obličej, když se na něčem zadrhnul, jak ztraceně působil.

Čím jsem ohromila moji maminku (:D) bylo to, že jako Lionela jsem viděla Ladislava Freje. Ten Lionela vykreslil jako mírného, zábavného člověka, beznadějného snílka (pasáže o jeho divadelních konkurzech byly přímo na divadelním prkně asi ještě větší zážitek než ve filmu :D), ale především tvořil skvělý protipól k panu Slámovi - jak on vykreslil Bertieho přímo topícího se ve svých problémech, pan Frej bral naopak všechno s nadhledem - nic nebyl problém, ničeho se nezalekl, zář královského světa ho ani neoslepovala ani neděsila, viděl věci z lidského hlediska a i v emočně vypjatějších scénách se snažil odlehčovat situaci, ale takovým způsobem, aby okamžik nijak neshodil.

Můžete tedy snadno říci, že Králova řeč se mi líbila. A to moc. A i když jsem v určitých scénách mohla citovat spolu s herci, jak důvěrně ten film znám, přece mě nejedna věc překvapila. A co víc - všechna překvapení byla příjemná. Skvělá režie, vnímavé pojetí, talentované obsazení - má první zkušenost s Mahenovou činohrou zkrátka nemohla být lepší.

Video níže si vřele doporučuji poustit. Jsou tam krásné rozhovory, ale především i poměrně hodně ukázek z představení, na které NdB bývá spíše skoupé. :D