The Dreamcatcher - 2. kapitola

Největší společenskou událostí Twighburgu před návštěvou rakouského císařského páru bylo otevření nové sezóny Tvayburgského císařského divadla. Erik z toho byl mrzutý - nezamlouvalo se mu, že otevření letošní sezóny se má nést v duchu "největší akce v meziobdobí čekání na rakouského císaře".

"Děkuji pěkně," říkal rozčarovaně Mattovi, "ale nejsem zvyklý, aby bylo divadlo takhle zastiňováno."

Ironické bylo, že se nový divadelní rok zahajoval Figarovou svatbou, tedy dílem rakouského skladatele. To bylo samozřejmě dohodnuto a nazkoušeno dlouhé měsíce předtím, než Matt Erikovi sarkasticky doporučil aby "jim zahrál Herr Mozarta", ale i tak to byla pozoruhodná shoda okolností.

Nicméně Erika mohlo alespoň škodolibě těšit, že ze všech možných operních děl, která mohl zvolit, právě "Figarka" ukazuje šlechtický stav v nelichotivém světle. Ačkoliv veřejně tvrdil, že o tom Figarova svatba není, že je to příběh lásky, který mezi stavy ani v nejmenším neprobouzí řevnivost. Pravda byla....no, někde na pomezí obou tvrzení.

Matthew usoudil, že by mohl rozladěného přítele trochu uchlácholit a přimluvil se u rodičů, aby se premiéry oba osobně zúčastnili, čímž akci jaksi vdechli císařské pozlátko a prestiž.

Ve výsledku se však o největší pozdvižení nepostarali ani císař nebo pohledný korunní princ, nýbrž přítomnost princezny Mercedes, druhé v pořadí nástupnictví na trůn, neboť v Twighburgu se nedědilo výhradně po mužské linii - což byla jen jedna z mnoha neslýchaných výstředností, kvůli kterým se Twighburgu děsil i obdivoval celý svět - včetně jejich plánované napjatě očekávané urozené návštěvy.

A proč vlastně způsobila senzaci druhorozená dcera, se vší úctou řečeno, méně zajímavá osoba než třeba korunní princ? Princezna Mercedes se totiž veřejných akcí zpravidla neúčastnila, nikde nevisely její portréty, byla zkrátka izolovanou, tragickou postavou, o které už lidé zapomínali jak vůbec vypadá, natož že vůbec existuje.

---

Tak tedy, jak princezna Mercedes vypadala? Byla velice drobné postavy, ve svých devětadvaceti letech měla pořád téměř dětský obličej i křivky těla. Pod hustými hnědými kudrnatými vlasy vykukovaly velké hnědé oči, malý nosík a tenká ústa. Rysy jejího obličeje byly jemné, křehké, pleť velice bledá. Byla jako panenka, kterou chcete položit do nejjemnějších polštářů a krmit ji jahůdkami.

Jak již bylo řečeno, matka Matthewa a Mercedes, první manželka císaře, Emma Rose zemřela velmi tragicky při nehodě způsobené jejím opilým kočím. O čem už se méně mluví je fakt, že ve stejném kočáře tehdy seděli obě její děti - Matthew, kterého Emma zaštítila vlastním tělem vyvázl bez vážného zranění, to samé se bohužel nedalo říci o Mercedes, která přišla v pouhých čtyřech letech o zrak. Od té doby ji drželi v ústraní a zmizela z veřejného povědomí.

Jaký byl tedy šok, když se náhle objevila na veřejné události v divadle. V divadle? K čemu jí vůbec byla návštěva divadla, když neviděla?

Mercedes na sobě sice zvědavé pohledy lidí, kteří na ni ze svých loží bezostyšně mířili svá kukátka nemohla vidět, přesto je na sobě nějakým způsobem cítila a nešťastně se na židli potažené červeným sametem vrtěla. Matthew, její úžasný ochranitelský bratr, měl celou dobu položenou ruku na jejím rameni, ale co to bylo platné, přece by raději byla na sto jiných odlišných místech. Měla na ty lidi vztek. Není žádné exotické zvířátko! Měla chuť na ně vypláznout jazyk, jen aby se pak mohla radovat z jejich udivené reakce. Třeba by si pak uvědomili, jak jsou nezdvořilí? Ne, nejspíš by naopak řekli, že je nezdvořilá ona. Bylo jen velmi málo rozdílů mezi císařskou rodinou a herci - jak příhodné, že se teď mohou sejít v jedné budově.

Být to na ní, tak by tady vůbec nebyla. Mozarta měla ráda, ale klidně by si ho mohla poslechnout v klidu svého pokoje - díky úžasným vynálezům posledních let už bylo možné uchovat zvuk.

Ale tady vůbec nešlo o Mozarta, jako spíš o jejího otce. Chtěl ji dotlačit k tomu, aby postupně začala plnit reprezentační povinnosti a zařadila se do života. Chtěl aby předstírala, že netrpí žádným postižením, chtěl aby "to překonala". Jak přesně se překonává slepota? Bublal v ní vztek, frustrace a pocit ukřivděnosti.

A stejně měla raději Verdiho, když o tom tak přemýšlela.

O přestávce rodina sešla do zákulisí. Bylo to hrozné, víc než to, katastrofické. Kdykoliv mohl, stál u ní Matt a šeptal jí, naváděl, pomáhal....zkrátka zachraňoval. Jenže u ní nemohl být pořád - každý chtěl prohodit slovíčko s korunním princem. Nevěděla kdy k lidem, které ji představovali natáhnout ruku, aby ji na ni políbili, protože na ně logicky neviděla. Vrážela v neznámém prostředí do všeho a do všech. Nevěděla kdy lidé mluví na ni a kdy ne, protože v tom ruchu okolo všechno splývalo dohromady. A nikdo nevěděl jak se k ní, chudince postižené, chovat, takže buď k ní mluvili s trapným soucitem, nebo předstírali, že jí nic není. Nejhorší byli lidé, co ji zničehonic popadli za ruku a někam vláčeli, protože si mysleli, jak jí hrdinsky nepomáhají. Možná je slepá, ale jakým právem se jí bez varování dotýkají? Jí, druhé v pořadí na trůn? (Nikdy nevyřčenou pravdou ale bylo, že by ji kvůli jejímu stavu, kdyby se snad Mattovi Bůh chraň něco stalo, v následnictví stejně přeskočili. Další v pořadí narození byla Marie, ale ta se při sňatku "pod její úroveň" musela následnictví i titulu princezny vzdát, takže císařem by se stal Edmund).

Už to nemohla vydržet. Ani vteřinu - bylo jí horko, málem se zalykala, jak ji tlačilo na hrudi, točila se jí z toho všeho hlava, v očích ji pálily slzy bezmoci. Zacouvala ke zdi a místo všudypřítomného mramoru ucítila dveře. Ať si třeba vedou do sklepa, pekla nebo očistce - všechno lepší než tohle. Stiskla kliku a vklouzla za ně. Zavřela za sebou a chvíli s přerývavým dechem poslouchala. Viděl ji někdo jak sem vchází? Těžko si to mohla ověřit. Nikdo za ní ale nešel a tak se prostě popadla a rozběhla se tou chodbou, ať si vedla kam chtěla. Už nemohla, nemohla! Přestala zadržovat vzlyky i vztek - občas během běhu s chutí praštila pěstí do zdi. V tom do někoho s plnou vervou narazila. Zavrávorala, ale někdo ji zachytil. Mužské ruce. Zahalila ji trpká vůně santalu.

Byla hloupá. Kdyby nebyla tak rozčilená, nikdy by neudělala takovou pošetilost a nerozběhla se do neznámého prostoru neznámé chodby. Je bůhvíkde ve spletitém zákulisí divadla, utekla od povinností jako malá holka, otec se asi zlobí, Matt strachuje, Erikovi nejspíš způsobila potíže....

"Co to tu sakra děláte?" ozval se mužský hlas. Nutno říci, že velice chladně, téměř až přezíravě.

Mercy zalapala po dechu. "Jakým tónem to se mnou mluvíte? Víte kdo jsem?"

"Ach," vydechl muž. Nejspíš si všiml že její oči se sice dívají jeho směrem, ale ne na něj. Že zoufale těkají prostorem, ale nic nevidí a v tu chvíli si dal dvě a dvě dohromady. "Nevím co říci, omlouvám se za svoji drzost, Vaše Císařská Výsosti."

Muž už nic dalšího neříkal a ona vystrčila bradu. "Představte se mi, řekněte kde jsem, zaveďte mě zpátky, ale jen tady tak nestůjte a nezírejte na mě!"

Její výpad na něj byl poněkud nešťastný a panovačný, ale ten muž, za tím vším správně zaslechl a vytušil jen zmatení, zoufalství a trochu strachu.

"Jmenuji se Daniel Lascelles, madam. Bude mi ctí vám pomoci a dovést vás kam potřebujete, ale snad neodmídnete na chvíli se posadit a přijmout skleničku vody. Jako člověk s tímto poměrně zkušený si troufám odhadovat, že si právě procházíte panickým záchvatem."

Mercy, která se třásla od hlavy až k patě nepřítomně přikývla. Daniel ji zavedl do místnosti, ze které vyšel a usadil ji na tvrdou židli a vtiskl jí do rukou vodu. Napila se a chvíli se snažila uklidnit přerývavý dech. Pak se rozhodla od sebe odvrátit mužovu pozornost.

"Řekl jste že máte zkušenosti s panickými záchvaty, ano? Odkud?"

"V mé profesi se tomu bohužel člověk čas od času nevyhne," odvětil.

"Ve vaší profesi?"

Daniel dlouze zhluboka vydechnul. Znělo to dotčeně. Vzápětí se vysvětlilo proč. "Ano, Vaše Výsosti. Mám dnes to potěšení zpívat vám dnes hraběte Almaviva."

No tak to bylo trapné. Jistě, bavila se s Erikem a ten jí vyjmenoval obsazení dnešní premiéry, ale prostě si všechna ta jména nezapamatovala. Co na tom, ani nepočítala, že by se s pěvci setkala - a i kdyby, stál by za ní nějaký tajemník a šeptal jí do ucha jejich jména a role, za které je měla v následující zdvořilostní konverzaci pochválit. Tohle bylo zkrátka velmi neortodoxní. Ale mohla si za to celé sama. Podle všeho se dotkla jeho mužské ješitnosti. Nebo umělecké ješitnosti? Kombinaci obojího?

"Chápu. Jistě," na víc se nezmohla a vstala. "Nechci mařit váš čas. Nezačíná příští akt vaší árií? Musím se jen rychle dostat zpátky...."

"Ano, Vaše Výsosti. Dovolte abych vám ukázal cestu, oba se dostaneme kam potřebujeme včas. Snad v příštím jednání předvedu zapamatovatelný výkon," utrousil, zatímco ji vedl chodbou zpět, odkud se vyřitila.

Mercedes pevně stiskla rty. Měla chuť na něj znovu začít křičet, aby si laskavě uvědomil, s kým hovoří, ale nechala to být. Potřebovala od něj něco jiného.

"Chápu, že historka o tom, jak jste našel plačící a vztekající se slepou princeznu bloudící po divadle, by vám zvedla na popularitě a zájmu, ale kdybyste se rozhodl těchto nadějných vyhlídek vzdát ve prospěchu zachování mé důstojnosti, byla bych vám velice zavázána," začala váhavě.

"Máte mé slovo, madam," přislíbil Daniel.

Mercedes si od té chvíle, kdy zjistila, že je pěvec začala více všímat jeho hlasu. Sytý, bohatý baryton, uchu skutečně lahodící. Nemohla si na něj ale vzpomenout přímo z opery. Bohužel ji prakticky nevnímala, nedokázala zastavit tok myšlenek a v klidu se soustředit na hudbu. Napraví to v příštím jednání.

"Co to tady děláte, smím-li se ptát?"

Z úvah ji vytrhl Erikův hlas, který byl na rozdíl od toho Danielova posazený do medového a zároveň jaksi sensuálního tenoru.

Mercedes sebou trhla. "Já.....já zabloudila a tady pan...pan Lascelles byl tak laskav a pomohl mi. Nevím co bych si jinak počala."

"Jenže jak jsi...jste mohla zabloudit? Neměla jste přece nikam odcházet.... eh, nechme to být," Erik si uvědomil, že před Lascellesem nemůže s princeznou twighburskou mluvit tak familiérně, natož jí dělat kázání, takže si to nechal.

"Pane Lascellesi, já se o Její Císařskou Výsost už postarám. Běžte se raději jít připravit na váš velký okamžik. A pozor na tu vaši problematickou frázi."

"Ano, pane řediteli," ucedil Daniel skrz zaťaté zuby a odešel.

Mercedes se zavěsila do Erika a rozešli se dál.

"Co to mělo být?"

"Nechci o tom mluvit, Eriku. Chci předstírat, že se nic nestalo, jinak bych se musela propadnout do země. Všiml si někdo, že jsem zmizela? A tím někdo myslím především císaře?"

"Když jsem odcházel, tak jsem to postřehl jen já a Matt. On odvádí pozornost, já se tě vydal hledat. Nikdo se nic nedozví, když se vrátíme dost rychle."

***
Po úspěšné premiéře se v Opeře konala oslava pro zaměstnance, s nadsázkou řečeno ples, kterého se císařská rodina účastnila vůbec poprvé v historii. Bylo navrženo, aby se zahájil twighburským císařským valčíkem, který se podle tradice tančil vždy s jedním členem císařské rodiny a jedním člověkem "nekrálovským" (ale obvykle to stejně býval šlechtic).

"Já ne," namítla šeptem císařovna Marion dřív, než se jí vůbec stačil někdo zeptat. "zahajovala jsem ten banket před týdnem. A bolí mě hlava."

"Ať tančí Matthew, stejně se každý chce nejvíc podívat na korunního prince," navázal císař na svou choť.

"Já bych navrhoval Sophii, tančí z nás ze všech nejraději. To dělá to pošetilé mládí," zažertoval Matthew.

Mercedes stála vedle Matta s rukama založenýma na hrudi. Zajisté, navrhněte každého, jen ji ne. Přitom kroky toho tance uměla - musela, jako všichni její sourozenci. A kdyby měla někoho, kdo by ji dobře vedl....proč ji pořád ze všeho vynechávají a zároveň nutí, aby se chovala jako by byla úplně zdravá? Nevidí v tom to protiřečení? To je jim opravdu takovou přítěží, že ani pořádně nevědí, jak se k ní chovat?

"A proč nemůžu jednou zahajovat já?" vypálila dřív, než si stačila svá slova důkladněji promyslet. "Nikdy jsem ještě nic nezahajovala," dodala trpce.

Rozhostilo se užaslé ticho.

"Mercy," šeptl k ní Matt téměř varovně.

Marion zaklapla vějíř a přítomné ovanula její levandulová vůně. "S dobrým partnerem by to asi...šlo," připustila váhavě a obrátila pomněnkové oči na manžela.

Albert si skousl ret, ale pak přikývl. "Co ten, se kterým jsi tančila na loňském plese v Opeře? Provedl tě moc dobře, pokud si pamatuji."

"Ano, ovšem. Kdo to jen byl..? Dneska zpíval, mám to na jazyku...." Marion párkrát luskla prsty, než si vybavila to jméno, "sir Daniel Lascelles."

"Sir?" zopakovali Matt a Mercy unissimo.

Tedy aby se šlechtic stal operním pěvcem, to bylo nezvyklé. Ale aby se anglický šlechtic stal pěvcem a pak se ještě nějak zatoulal sem do Twighburgu, to už bylo i na jejich běžné poměry do očí bijící.

Marion je ale nevnímala a nenápadným gestem si k sobě přivolala Erika.

"Pane řediteli, zahajíme tento rozkošný ples, zdržíme se další asi půlhodinu a poté už vás necháme ať se bavíte bez svazování se císařským protokolem," oslovila jej.

"Ale Vaše Císařské Veličenstvo, nám je vaše přítomnost převelikou ctí," namítl Erik, protože nic jiného ani stejně říct nemohl. "Koho mohu pro Její Veličenstvo navrhnout jako tanečního partnera? Co například...."

"Ale já dnes nebudu tančit," uťala ho Marion. "toho potěšení se dnes dostane princezně Mercedes. Za nejvhodnější protějšek jsme k ní zvolili sira Lascellese, pamatuji, že mě se s ním tančilo znamenitě."

Erik zformoval rty do užaslého "ó" a vyměnil si pohled s Matthewem. Ten na něj za zády rodičů zmateně pokrčil rameny a prstem ukázal na strůjce tohoto nápadu. Mercedes.

Erik se uklonil a odešel všechno zařídit.

Slavnostní události, bankety, plesy atd. odehravající se za přítomnosti člena císařské rodiny se tradičně zahajují twighburgským císařským valčíkem.
Twighburgský valčík se od své známnější vídeňské sestry liší rychlejším tempem, střídaným volnými frázemi.

Je proto poměrně náročný, neboť střemhlavě rychlé otočky napříč celým parketem střídají dlouhé záklony a elegantní zpomalení tempa tance. Tato zajímavá pozastavení tance jsou částečně pro estetiku, z větší části však efekt pro diváky, aby si mohli vznešený taneční pár řádně prohlédnout v celé své ušlechtilosti.

Všichni členové císařské rodiny valčík ovládají už od dětství, nicméně najít pro urozenou osobu tanečního partnera či partnerku bývá zpravidla velice těžké, neboť tento tanec mimo císařskou rodinu ovládá jen hrstka lidí.

Nikdo jiný než člen císařské rodiny tento tanec totiž nesmí tančit (ačkoliv žádný reálný trest pro člověka, co by jej tančil i tak nehrozí, jde spíše o nepsané pravidlo a protokol) a tak se mu naučí jen velice málo lidí, kteří jsou obvykle předem vybráni.

(Barnuby Brachs: Průvodce dvorní etiketou)

Mercyino srdce bilo jako o závod, když ji Daniel dováděl na kraj parketu. Do čeho se to jen namočila. A zase on...doufala, že na něj potom, co se před ním ponížila, už pokud možno nikdy nenarazí. A teď s ním má tančit, zatímco všichni zírají a čekají, až upadne, protože v jejím stavu přece nemůže tančit. Ale proč by nemohla? Jestli opravdu umí dobře vést, jak slibovala Marion...

Přiměla se k úsměvu jak se slušelo...že byl značně vynucený a unylý si ale uvědomovala i ona sama, nejen její okolí.

Postavili se vedle sebe, ucítila jak ji vzal za levou ruku a ona natáhla levou nohu vpřed - snad zhruba správným směrem. Úplně teď slyšela šišlavý hlas svého učitele. "Napnout špičku, Výsosti!".

Poslušně ji tedy napnula a v tu chvíli začala hrát hudba. Daniel si ji bezpečně přitáhl kam potřeboval. Úvodní část tance bylo vlastně jen obtáčení se pod jeho rukou, dokud se nedostali doprostřed parketu. Mercy se motala hlava, definitivně ztratila poslední zbytky orientace v prostoru a už v prvních vteřinách mu upadla na milost a nemilost. Ale všechno zatím bylo v pořádku - vcelku stabilně ji vedl po parketu, jednu rukou držel tu její, druhou ji během jejích zdánlivě nekonečných piruet přidržoval kolem pasu, když bylo potřeba navést ji správným směrem a podle jeho plynulých pohybů se zdálo, že on na rozdíl od ní rovnováhu neztrácí. Zatraceně. Ona má být ta, které má jít tenhle tanec lépe.

Když se konečně dostali doprostřed parketu, teprve teď stanuli v té klasické valčíkové póze. Mercy si položila jednu ruku na jeho (znovu v hlavě slyšela přízrak svého učitele tance, takže zavčas narovnala loket) a druhou rukou vklouzla do jeho dlaně. Natočila hlavu doleva, do oné slavné elegantní polohy, nepříliš svědčící její krční páteři. Následující minuta tance byla poklidná, klasický valčík tak jak ho všichni znají, než obkroužili kolem dokola celý parket. Teď měla přijít chvíle konverzace. Lidé okolo by měli vidět jak ho nějakou inteligentní bystrou poznámkou rozesměje, jak s ním uvolněně konverzuje. V tom byl ale jistý kámen úrazu. Napadala ji jen poznámka o počasí, kterou si raději nechávala pro sebe.

"Vím, že oficiálně máte čekat, než s vámi konverzaci zahájím já, ale za těchto okolností se mi obvyklé fráze zdají být až nemístné," řekla nakonec váhavě.

Slyšela jak se tiše směje. No výborně, tak část o smíchu si nakonec přece jen může odškrtnout.

"Vaše Císařská Výsosti, znovu vás ujišťuji, že vše, o čem jsem slíbil mlčet, mlčet budu. Byl bych velice nerad, kdybyste kvůli mně pociťovala rozpaky."

"Byla bych velice nerada, kdybyste si o mě myslel, že jsem bláznivá," kontrovala Mercedes.

"To bych si nikdy nemyslel, Vaše Výsosti," opáčil Daniel.

"To je špatná formulace slov," odtušila Mercy suše, "nejde o to, že byste si to nikdy nemyslel, jako byste to spíš nikdy přede mnou nevyslovil nahlas. To jen že jsem z císařské rodiny, tak se mnou musíte mluvit neupřímně loajálně a zdvořile."

Daniela tím zarazila. Žena křehká natolik, že působí pořád jako dívenka, ale tolik zatrpklosti!

Naštěstí nemusel nic odpovídat. V tu chvíli dospěli ke křeslům, kde seděl císařský pár a jejich děti a to byla také chvíle prvního zpomalení tance. Naklonil se s Mercedes dopředu, natočil si jit tak, aby vypadala co nejelegantněji, hlavou se mírně uklonil směrem ke korunovaným hlavám a pokračovali v tanci.

"Co vás přimělo říci něco takového, madam?"

Poušklíbla se. "Byl jste ke mně dost chladný, hrubý, než jste zjistil, kdo ve skutečnosti jsem. No nutno ale podotknout na vaši obranu, že jsem do vás vší silou narazila...."

"Prosím tedy za odpuštění, ale sama uznáváte mé polehčující okolnosti," poznamenal Daniel žertovným tónem.

Znovu se dostali doprostřed parketu a on se s ní umně zatočil tak rychle, až se jí rozevlály šaty u kotníků a měla pocit, že nohama sotva našlapuje na podlahu.

Překvapeně vydechla. "Vy tančíte přímo znamenitě dobře."

"Děkuji za kompliment, Vaše Výsosti. Za to vděčím především panu řediteli. Z obvykle malé taneční scény v nové inscenaci Dona Giovanniho udělal hotový balet. Ach a samozřejmě jsem měl tu čest tančit s Jejím Císařským Veličenstvem na posledním plese v Opeře."

Mercedes to nevydržela a rozesmála se.

Nastala, jak s oblibou říkala, "kudrlinková pasáž". Jeden takt, natočit se jedním směrem a široký úsměv, druhý takt, natočit se opačným směrem, široký úsměv, jedna otočka pod jejich spojenýma rukama, další široký úsměv....

Daniel si ji skutečně uměl podržet tak, aby ji ukázal v co nejlepším světle, připadala si téměř až jako ladná baletka. Uvědomovala si, že na lepšího tanečníka už asi nikdy nenarazí.

Vrátili se znovu do základní pozice a začali kroužit na parketu opačným směrem.

"Výsosti mohu se zeptat čím jsem vás pobavil? Obávám se, že jsem zmatený."

"No jistěže," přikývla Mercy. "Jen mě baví, jak pokaždé, když někdo mluví o mě, nebo mé rodině tak věčně, 'má tu čest, to potěšení, je uctivý služebník, a Vaše Výsosti sem a Vaše Výsosti tam...'. Rozumějte, že se nesměji vám, spíš jen afektovanosti mého světa. Není žádným tajemstvím, že jsem byla celé roky od toho všeho izolovaná a asi si na to musím zvyknout. Vsadím se, že mým sourozencům nic z toho vůbec nepřijde."

"Lidé jsou vždycky rozechvělí, když mají hovořit s členem císařské rodiny, zkuste se na to podívat z jejich úhlu pohledu."

Zatočili se na místě a pokračovali dál po obvodu parketu.

"Ale já to chápu. Snad. Svým způsobem. Vy mě možná taky chápete? Když za vámi třeba přijde nějaký váš obdivovatel....nebo obdivovatelka. Asi si vás taky staví na piedestal."

Daniel se znovu rozesmál. "Jistě, ale ne na císařský piedestal."

"Ale přece jen?"

"Ano, občas ode mě lidé očekávají třeba Giovanniho, spíš než docela obyčejného Lascellese," odvětil po chvíli přemýšlení.

"No vidíte, je to víceméně stejný princip."

Přišla závěrečná část tance. Klasické valčíkové otočky zrychlené do trojnásobného tempa. Mercedes se snažila udržet krk narovnaný a nahoře, ale přece ji asi po třetí otočce začal padat dozadu. Daniel si troufal a točil se s ní obzvlášť rychle. Bylo to zběsilé, krásné, svým způsobem jaksi svobodné. Zapomněla, že na ni civí stovka lidí a čeká až upadne. Už věděla, že on ji nenechá.

Sál začal zuřivě tleskat ještě předtím, než vůbec skončili. To se dělá běžně? Nebo tančili zvlášť krásně? Mercy to bylo jedno, bylo jí jako by se vznášela. Nechala se tím pocitem moc unést a při závěrečných otočkách lehce zaškobrtla a dostala se k němu blíž než měla. Na kratičkou vteřinu se jejich čela dotkla, špička jeho nosu jí zašimrala na jejím. Vypískla a hned ucouvla. Nikdo si toho v té rychlosti v jaké se s ní točil nemohl všimnout, ale přece z toho byla nesvá. Z docela jiného důvodu, než že je někdo mohl uvidět.

Hudba utichla, ale potlesk pokračoval.

***
Večer seděla Mercy před toaletním stolkem a její jediná dvorní dáma Zuzana - jak příhodné - ji česala vlasy.

"Zuzanko," začala Mercedes, "popiš mi toho muže, se kterým jsem dnes tančila. Jak vůbec vypadal?"

Zuzanka se zamyslela. "Nu, je vysoký, docela dobře urostlý, když si to tak z těch poloprůsvitných košil co nosil na jevišti troufám říci a.."

"Ráda bych ti připomněla, že jsem s ním tančila," odtušila Mercy.

"Odpusťte, Výsosti! Tak tedy, má černé vlasy. Velmi tmavé, havraní. Propůjčuje mu to jistý exotický vzhled. A nosí je dlouhé, svázané dozadu černou sametovou stužkou. Skutečně jsem byla přesvědčená, že to měl jen na jevišti jako příčesek, ale když se pak na plese ukázalo, že jsou to vážně jeho vlasy.....kdo to takhle dnes ještě nosí?"

"No dobrá, dlouhé vlasy, staromódní účes. Pokračuj," přerušila ji podruhé.

"Má docela vysoké čelo, tmavé oči, hnědé předpokládám, docela ostře řezaný nos, velká ústa - slyšela jsem, že to tak ale mají všichni operní pěvci a působí takovým....takovým rozpolceným dojmem."

"Ale?"

"Jak bych to jen....to jak jsem vám ho popsala vám už naznačuje, že je docela ponurého zjevu. Vcelku příhodné pro roli hraběte. A když se zlým pohledem kroužil po jevišti a měl ten vlající plášť - no docela snadno umí budit strach. Ale na druhou stranu má hodné oči, velice milý úsměv a bezprostřední chování. A docela dobré načasování pro komiku - párkrát se mu podařilo rozesmát celé publikum. Působil na mě jako někdo, v kom se těžko vyznat," uzavřela Zuzanka.

"Těžko vyznat, pravda," zopakovala Mercedes.