The Dreamcatcher - 1. kapitola

Pozoruhodné zvěsti o tom, jak se z velice obskurního a před světem uzavřeného císařství Twighburg najednou stala nejvíce prosperující říše Evropy záhy přilákaly pozornost mnoha lidí snících o lepším životě, věřících, že v této zemi se všem daří dobře, ale zejména se stalo sídelní říší všech vědců, mistrů, objevitelů a revolucionářů, kteří byli ve své vlasti nepochopeni. Není proto divu, že za poslední dva roky císařství zaznamenalo exponenciální nárůst obyvatelstva, utečenců ze sousedních zemí. To znamenalo jen další kulturní a průmyslový rozmach...ale samozřejmě i jisté potíže více či méně zlověstného rázu. Twighburg byla na jednu stranu nejvíce osvícená říše, ale v poznámce pod čarou nutno zmínit, že vydat se do ní je na vlastní nebezpečí. Troufáte si? Pokud ano, tak prosím, jen račte, představuji vám císařství Twighburg a pod něj připadající, z hlavního města centrálně řízené království Titairy.

Dokud nepřišel vynález traťové dopravy, byl Twighburg skryt před očima světa kvůli své tehdy nezáviděnihodné, nyní výhodné pozici. Z jedné strany je chráněno Markovým mořem, věčně rozbouřeném, zuřícím, s černými vlnami agresivně se rozlévajícím se po břehu. Není dne, kdy by bylo klidné, není dne, kdy by se po něm dalo plavit. Každému, kdo se na něm kdy zkoušel přepravit nepřineslo nic než smrt a zkázu. Studená řeka vedoucí z Markova moře protíná hlavní město císařství a tvoří živoucí hranici mezi horním a dolním Tvayburgem. V horní části najdete paláce, kostely, vybrané restaurace - a samozřejmě palác císařské rodiny. Dolní část patří chudině, tvoří ji změť ponurých uliček, které nemají žádný řád, protože byly postupně přistavovány podle potřeby bez ohledu na estetiku. Učenci se nad tím ušklíbají, ale kolují pověsti o spiritistech, prorocích a mázích obývajících tuto část města.

Kde Twighburg nechrání moře, tam jej ohraničuje pohoří Zhistra, které sice není ani neschůdné, ani nebezpečné či ponuré jako Markovo moře, ba naopak, ale přesto tvoří překážku při vstupu do země.

Zemi vládne císař Albert XI. z rodu conterbereyů, po jehož boku stojí jeho druhá manželka, císařovna Marion. Nejstarší dvě děti: korunní princ Matthew a princezna Mercedes pochází z císařova prvního manželství se zesnulou císařovnou Emmou Rose, dalších pět potomků už pochází z druhého císařského svazku. Početnou rodinu tvoří princové a princezny Marie, Edmund, Andrew, Sohpie a Brendan, přičemž nejstaršímu z nich, tedy korunnímu princi, je jednatřicet a nejmladšímu teprve deset let. Jediná pricezna Marie, toho času už hraběnka Marie, je provdaná a v Tvayburgu současně nepobývá.

---

Jak už bylo naznačeno, nejlepší, nejpohodlnější a především nejbezpečnější způsob jak se do císařství dostat, je vlakem. Je to dlouhá cesta a při cestování ve třetí třídě ne právě komfortní, ale toho mlhavého dne, kdy vlak dorazil na hlavní nádraží bylo zjevné, že tím se nechává odradit jen málo lidí. Jednou z mnoha v davu, byla osamnělá ženská postava v omšelém kloboučku, hedvábném šátku po matce, jakožto jejím jediným rodinným dědictvím a prošívaném hnědém kabátku. V ruce držela potlučený kufr, který byl na to, že si v něm převážela veškerý svůj světský majetek žalostně malý. Na chvíli se zarazila na schůdcích vlaku a rozhlédla se po mumraji okolo. Přes sebe se valily davy lidí, s nakvašenými výrazy se vyhýbající jeden druhému a rychle ztrácející trpělivost s pomalejšími, kteří brzdili nebo úplně zastavili provoz.

Když zvedla hlavu ukázala nenápadný, ale pohledný obličej s hnědými vlasy hladce sčesanými dozadu, třpytivýma ingeligentníma očima, průměrným nosem i ústy - zkrátka další nepříliš zapamatovatelná chudá dívka, jedna z mnoha a mnoha. Jen jedním se odlišovala - cílevědomostí s jakou kráčela, s jasným plánem a cílem cesty. Nepřijela do Twighburgu z Anglie jen tak naslepo - nenechala se zlákat pohádkami o této zemi. Na to byla moc chytrá. Odpověděla na inzerát, získala pracovní pozici a odcestovala za lepším. Nechápala, co si počne ten zbytek - lidé tlačící se pod ní. Dojeli do oné "země zaslíbené" a teď se mačkají na nádraží a najednou neví, co si počít. Jaký šok, nikdo je tu nečeká se slavnostními fanfárami, nevítá je tu sám císařpán ve zlatém kočáře - o spodinu se nikdo nezajímá a oni by už za ta léta bídné existence mohli být chytřejší a nic takového neočekávat.

Julie si slabě povzdechla a seskočila ze schůdku. Rázně se protlačila davem, neváhaje občas použít i loktů.

Před šedou nádražní budovou na ni čekala bryčka s nevrle vyhlížejícím kočím. Nepomohl jí naložit kufr, vlastně se na ni prakticky ani nepodíval a ve chvíli, kdy usedla vedle něj, práskl do koní a zamířil do dolního Tvayburgu.

Julie byla obeznámená se zvláštností této části města, ale nedivila se proč se její zámožný pán rozhodl usadit právě tam. Už zažila všelicos a sloužila různým typům lidí a bylo jen velice málo věcí, které by ji ještě mohly vevést z rovnováhy. Její neochvějná jistota ale přece jen začala zažívat jistou krizi, když vjeli do dolního Tvayburgu. Na tom místě bylo něco zvláštního, ale těžko se dalo říct co. Vlastně se to nedalo říct vůbec. Něco zkrátka viselo ve vzduchu, atmosféra se změnila a ztěžkla...Julie potřásla hlavou a zavčas zarazila své myšlenky, ve kterých se nechala příliš unést. Něco si namlouvala, je to místo jako každé jiné, špinavé, zašlé, ponuré a místy nebezpečné. Bude sem zapadat, vždyť v takové čtvrti Londýna se sama narodila. Ne...ne v takové. Nejspíš žádné místo jaké kdy navštívila nebylo jako Tvayburg.

Zastavili před velkým domem postaveným ve viktoriánském slohu, což Julii přišlo přímo úsměvné. V podstatě od Anglie zase tak daleko nebude. Bílá fasáda domu byla od smogu dočista zašedlá, černě natřené okenice vypadaly jako prázdné mrtvé oči.

Interiér domu byl obložen dřevem, odněkud se ozývalo rytmické tikání hodin a na zdech s tmavými tapetami visely podobizny podmračených mužů a žen, zádumčivě pozorujících procházející. Tu a tam prošli kolem skleněných vitrínek plných záhadných lahviček, podivných přístrojů, tikajících a skřípajících kovových předmětů, koster zvířat, případně knihovniček plných ohmataných výtisků v kožených vazbách, na jejichž hřbetu se nacházely popisky vyvedené v neznatelných klikyhácích, nepodobných žádnému písmu, které Julie znala. V domě nebyly žádné dekorační předměty s výjimkou váz s černými tulipány, které se v domě objevovaly na těch nejnahodilějších místech. Byly to divné rostliny - neměly černé jen květy, ale i stonky - byly spálené.

Seznámení se se zbytkem personálu bylo krátké, protože jich bylo na takový dům velice málo. Kuchařka, její pomocnice, jedna další kolegyně služebná, lokaj, komorník, kočí a majordomus.

Juliin pokoj se nacházel za bílými lakovanými dveřmi v chodbě za kuchyní. Byl malý, skromný, chvála Bohu méně ponurý než zbytek domu a bez tulipánů.

Julie si vyskládala oblečení do dubové skříně, na jejíž dno zahrala kovovou krabičku od čaje se svými poklady, fotkami a vzpomínkami a převlékla se, natáhla si zástěru a ukryla vlasy pod bílý čepec. Potom se vrátila do podlouhlé místnosti přiléhající ke kuchyni, kde jedlo služebnictvo a shromažďovalo se ve volném čase.

Druhá služebná Helene k ní líně zvedla pohled od čajové konvice.

"Dobře že jdeš, zrovna jsem tě chtěla zavolat. Pán chce abys mu donesla čaj."

Julie povytáhla obočí. "Výslovně já?"

Helene se zašklebila. "Výslovně ty. Nemysli si, že jsi nějak speciální, jen chce vidět novou služku."

Julie Helenin úšklebek opětovala, vzala jí konvici z rukou, položila ji na tác spolu s čajovým servisem a vyrazila ke schodům do prvního patra.

Odložila si tác na stolek vedle masivních dveří a zaklepala. Když se ozval velmi temný těžký bas pobízející ji ať vstoupí, znovu tác zvedla, zručně si otevřela loktem a vstoupila.

Když pohlédla na postavu sedící v křesle u praskajícího krbu s nohama na podložce, na chvíli se zarazila. Nedala však na sobě pokud možno nic dát a poklesla v kolenou v úklonce. "Pane," špitla profesionálně tlumeným hlasem.

Muž v křesle byl hrozivého zjevu. Měl dlouhé prořídlé ryšavé vlasy, jedno oko modré, druhé potažené mléčně bílým povlakem. Na levé tváři měl jizvu. Byl pohublý, kostnatý a když Juliin pohled sklouzl k jeho nataženým nohoum postřehla, že měl jednu delší než druhou.

"Takže vy jste slečna Dravleyová," odtušil.

"Ano, pane," potvrdila Julie.

Změřil si ji zkoumavým pohledem od hlavy až k patě a Julie se snažila vyhýbat pohledu jeho nezdravého oka. "Bude se vám tu líbit. Všechno bude v pořádku, dokud nebudete strkat nos do mých věcí a vynášet interní záležitosti tohoto domu ven. Mí klienti si cení diskrétnosti."

"Jste obchodník, pane?"

Tvář mistra Ferdinanda se roztáhla do pokrouceného, nesymetrického úsměvu. "Jsem řemeslník, jsem umělec, jsem mistr. Činím z žen smrtící nástroje, dávám jim po čem touží. Vyrábím korzety."

***

"Ten muž se mi nelíbí. Ty korzety a co dělají s jejich nositelkami - je na tom něco nepřirozeného, temného," pronesl další twighburgský přistěhovalec. Jenže Erik tu na rozdíl od Julie pobýval už deset let, žil v horním Tvayburgu a měl velmi prominentní postavení ředitele Tvayburgského císařského divadla. Co víc, úzce se stýkal a přátelil se členy císařské rodiny. A právě svému nejlepšímu příteli, korunnímu princi Matthewovi, svěřoval své obavy.

Korunní princ, vysoký, pohledný muž s medově zbarvenými vlasy, studenýma, trochu kalkulátorskýma modrýma očima, ušlechtilými rysy obličeje a hrdě řezanou čelistí odmítavě zamával rukou se štíhlými prsty. Pohlédl na svého společníka, muže s polovinou obličeje skrytou za bělostnou maskou a střetl se s pohledem očí o odstín tmavší modři než jeho vlastní a ušklíbl se.

"A co, Eriku? Co mi tím chceš říct? Přidáš se k těm bláznům, co tvrdí, že je temný mág, že svádí nevinné duše a potom je uchovává v lahvičkách zapečetěných rudým voskem?"

Erik se zvrátil v židli své pracovny a vrhl po princi nepříjemný pohled. "Věděl jsem, že tohle bude tvoje reakce. Ale varovat jsem tě musel."

"No tak to máš úspěšně za sebou. Můžeš mi případně s klidem vmést do tváře 'já ti to říkal', ale pochybuji, že k tomu dostaneš příležitost. Jestli bych se měl začít bát i nějakých nicotných korzetářů, za chvíli bych zešílel a trpěl nejtěžší formou paranoie jako nebohý bláznivý císař Edward. Takový osud mi snad nepřeješ, ne?"

"Nejsem obeznámen s tímto císařem, ale jde mi jen o..."

"Ts, ts, ts, skočil mu do řeči Matt, "douč se dějiny země, která tě tak pohostinně přijala, buď tak laskav. To je nezdvořilé."

Erik smířlivě pokrčil rameny a rozhodl se změnit téma, Matthew už se očividně odmítal o mistru Ferdinandovi nadále bavit. Byl racionálně založený člověk nadšený pro vědecký rozvoj, politiku a diplomacii a Erikova špatná tušení a instinkt v kombinaci s pohádkami o Ferdinandovi které se přičily jeho přesvědčení v něm vyvolaly nelibost.

"Soustřeďme se tedy raději současnost. Jsou pravdivé ony zvěsti o návštěvě rakouského císařského páru?"

"No to se podívejme!" Matthew protočil oči v sloup. "Tvayburgské tandamy jsou nezastavitelné i před státními tajemstvími. Hm. Ano, je to pravda. Za dva měsíce očekáváme zpátečníckého Franze Josefa, překrásnou Elisabeth a nevybouřeného Rudolfa. Jak nadmíru vzrušující. Ještě před pár desetiletími námi Rakušané pohrdali, teď přijíždí celá uctivá delegace. Protože zatímco u nás můj otec uklidnil zemi zmítající se nepokoji a postaral se o největší vědecký, hospodářský a zemědělský rozkvět jaký nemá ve světě srovnání, František Josef znamenitě úřadoval, mizerně vládnul a přímo katastroficky válčil. Kdopak je teď asi komu pro smích."

Erik, který se nemohl o politiku zajímat méně většinu jeho vítězného monologu vypouštěl a pragmaticky se otázal na věc jeho zájmu: "Předpokládám, že nějaké gala akce na počest vznešené návštěvy se plánují i pro divadlo?"

"Můžeš jim třeba zahrát Herr Mozarta," doporučil mu Matt s letmým úšklebkem. "Ale ano, samozřejmě. Císařský ples v Opeře tě nemine. Císařovna Marion by si taky přála nějaký recitál v paláci, takže už uvažuj, které sólisty k nám vyšleš prezentovat. Ale nijak zásadněji se tě to nedotkne. Já si všechny všechny škrobenosti, formality, průvody, bankety a další ohavnosti až do samého dna vypiju za tebe. A vlastně i za celé obyvatelstvo, které si myslí, že je to bůhvijaká zábava. Ono mě by možná taky bavilo stát u cesty, vřískat na celé kolo a mávat vlaječkami."

"Sluší se vyjadřovat se o svých poddaných s takovým sarmasmem?"

"Absolutně ne," odvětil Matthew a vzápětí se oba zasmáli a připili si.

"Ale teď vážně, co tě dnes tak otrávilo? Nebo kdo? Má lady Elvíra na kontě nějaký nový výstřelek?"

"Ale prokristaboha!" vybuchul Matt a jeho otázku tím potvrdil. "Proč si mě s ní vůbec spojuješ? Nic s ní nemám! Je to zlatokopka, nemá úctu, je veskrze zkažená a debutantky ve společnosti kvůli ní usínají s pláčem."

"Ale zároveň je inteligentní, výřečná, sebevědomá, ambiciózní a velice krásná žena a ty se jí nezdáš být tak znechucený, když je právě nablízku," podotknul Erik. "Femme fatale žádné čarodivné korzety zkrátka nepotřebují...."