The Dreamcatcher - 3. kapitola

Na dveře číslo jedenáct na Kulzerově třídě v dolním Tvayburgu zaklepala zahalená ženská postava. Otevřela jí Julie a změřila si ženu před sebou krátkým pohledem, než beze slova ustoupila stranou. Zahalená žena vstoupila dovnitř. Neoznačený kočár, který ji sem dovezl dál čekal před domem.

Julie ji pomohla odstrojit se a s jejím pláštěm v náručí se vydala do šatny. Nechala si splývavou látku protékat mezi prsty. Tak jemná, hebká, precizně vyšívaná. Nikdy nebude nosit takové věci, nebude mít vlastního kočího, třpytivé šperky na krku, pohádkově učesané vlasy a v nich tiáru....nikdy, nikdy. Přitiskla si kožešinu, kterou byl plášť olemovaný k obličeji. Zašimrala ji na kůži, vdechovala drahý parfém, v hlavě slyšela tlumenou smyčcovou hudbu a cinkání křišťálových skleniček, které jí ta vůně asociovala....

"Co to proboha vyvádíte?"

Julie sebou provninile škubla a upustila plášť. Na prahu dveří stál mistr Ferdinand. Povytáhl obočí.

"Já....pane...." Julie projednou vůbec nevěděla co říct.

Ferdinand si ji přeměřil stejným pronikavým pohledem jako tehdy, když ji spatřil poprvé. Potom se ušklíbl a pokýval hlavou. "Chápu. No tak to hlavně seberte," řekl a zamrkal na ni. Skutečně zamrkal.

Julie si po jeho odchodu zakryla tvář dlaněmi a tiše si spílala. Potom potupeně sebrala plášť neznámé elegantní dámy a pověsila ho.

Julie už byla v domácnosti mistra Ferdinanda téměř dva měsíce a její podezření vůči pánovi narůstalo. Klientky k němu chodili zahalené, skrývající svoji tvář za závoji a vějíři, nebylo nezvyklé, když se připlížili i zadních vchodem. Proč? Vždyť vyráběl jen korzety, co se musí skrývat na korzetech?

---

Julie mu chodila uklízet do dílny - všechno nesporně nasvědčovalo tomu, že korzety skutečně vyrábí (ač tedy nechápala, čím přesně si získaly takovou popularitu, vypadaly velice nepohodlně - i na poměry korzetů), takže to nebyla žádná kamufláž pro něco jiného, jak by se mohlo zdát.

Julie se zapomněla ve svých úvahách a zůstávala stát v šatně, ačkoliv přesně to měla přísně zakázáno. Nikdo ze služebnictva nesměl být v panské části domu pokud byl v domě klient. Julie vždycky přemýšlela co za tím vězí a jen to navyšovalo její podezření. Brzy měla pochopit proč. Zaslechla vzdálený jekot - křik čiré agonie. Na okamžik jí ztuhla krev v žilách hrůzou. To musela být ta cizí žena, klientka! Dřív než si mohla promyslet co dělá, vyběhla po schodech nahoru k Ferdinandově dílně. Sklonila se ke klíčové dírce a nahlédla dovnitř.

Žena uvnitř si zkoušela výtvor mistra Ferdinanda, lesklý zlatý korzet, který na její bledé kůži rámovala krvavá linie. Ta chudinka se svíjela v křeči, křičela tolik, že už o sobě ani nevěděla. Potom jako mávnutím kouzelného proutku přestala a sesunula se na podlahu. Do Juliina zorného pole se poprvé dostal i Ferdinand. Otočil se směrem ke dveřím a podíval se přímo na ni. Ne - nemohl se podívat na ni. Nemohl ji vidět! Julie se s cuknutím odlepila ode dveří a jako střela se rozeběhla pryč, div nezakopla na schodech, které brala po dvou.

O dvě hodiny později když už byl mistr Ferdinand zase sám (jak byla ta žena ve svém stavu schopna odejít?) si zazvonil na čaj.

"Jdi ty," vypália Julie na Helene, dřív než se druhá zmíněná vůbec stačila nadechnout, "já byla včera."

"Hm," zabručela Helene otráveně, popadla tác a odešla.

Asi za pět minut už se ale vrátila v mnohem bujařejší náladě. Hlasitě práskla tácem o stůl v jídelně pro služebnictvo a škodlibě se zahleděla na Julii.

"Pán si s tebou chce promluvit. No to ses tu moc dlouho neohřála," dodala potěšeně.

"Zmlkni," doporučila jí Julie a důstojně odešla. Na chodbě ji však potřeba sebeúcty opustila a s dočista rozklepanýma kolenama vyšla schody do Ferdinandovy pracovny. Zaklepala a po vyzvání aby vstoupila, mu stanula tváří v tvář.

Ferdinand mávnul rukou, aby za sebou zavřela dveře a ona tak nervózně učinila.

"Takže vy máte ráda pozlátko, chápu to správně?" vybafnul Ferdinand velice nečekaně.

Julie naprázdno otevřela pusu.

"Přála byste si nosit krásné róby a drahé šperky, mít takové služky jako jste vy sama, flirtovat se šlechtici, tančit na plese s korunním princem - slyšela jste už, že náš korunní princ je náramně pohledný? Diamantové prsteny na vašich rukou by se třpytily a odrážely světlo od křišťálových lustrů nad vaší hlavou, chichotala byste se s kamarádkami zrovna tak bohatými a váš život by byl pohodlný, bezstarostný a vaším jediným problémem by byly dvorské intriky..."

Ferdinand popadl Julii za loket a přitáhl si ji k velkému stojatému zrcadlu. Julie se třásla, ale nevěděla která emoce to způsobuje. Jeho slova, ty nedostižné sny, to jak vemlouvavě jí je dokázal nasadit do hlavy, jako by ji hypnotizoval? Odpor nad ním jako člověkem, nechuť kterou v ní vzbuzovalo, když stál těsně za jejími zády, držel ji za nadloktí a šeptal přímo do ucha, až jí z toho na zátylku naskočila husí kůže? Upřený pohled který měl zavrtaný do zrcadla a ona z něj nemohla spustit oči? Ferdinand si ji vzápětí přitáhnul tváří v tvář, takže pohledu jeho nestejných očí musela čelit přímo.

"Prohlédnul jsem vás, Julie. Dlouho jste mi byla kuriózní záhadou, ale dnes jste se mi nechtěně odhalila. A pak jste odhalila i vy mě. I to bylo nechtěné. Nejste hloupá. Je vám jasné, že teď mi musíte prokázat svou loajalitu, nebo je to váš konec, že ano?"

"Já...." vydechla Julie.

"Nu?"

"A-ano," zašeptala rezignovaně a sklopila hlavu.

***

Salonkové dýchánky u madame Elvíry se nedaly označit za večírky snad proto, že byly velice lenivé. Hloučky lidí se rozvalovaly po divanech a křeslech, pokuřovaly, poslouchaly hudbu, popíjely šampanské, s hlavami zvrácenými do opěradel se o něčem tiše bavily, smály se, nevzrušeně nechávaly plynout život kolem....

Snad právě proto na nich bylo cosi kouzelného, milého, co lákalo tvayburgskou smetánku k jejich účasti v hojném počtu.

Hostitelka byla okouzlující. Třicetiletá žena s hnědými vlasy, pronikavýma zelenýma očima, nízkým čelem, rozkošným nosíkem, ďolíky ve tvářích a od přírody usměvavou tváří a darem vzbuzovat v lidech důvěru. Měla nadání říkat v pravou chvíli pravé věci a především to byla velice inteligentní žena. Vitálnost, kterou vyzařovala její tvář, ale přece postrádala. Byla chladná, uzavřená, cynická. Obklopovala se krásnými věcmi, protože jak sama říkala, hledala v nich světlo. Hledala a nenacházela.

Elvíra pocházela ze střední třídy, ale málokdo to věděl, protože se dobře provdala a vymyslela si tak zářivou minulost, až jí začala po jisté době sama věřit. To vypovídalo hodně o její povaze - Elvíra občas nebyla schopná poznat rozdíl mezi pravdou a lží a do svých sítí tak dokázala lapit nejen ostatní, ale i sebe sama. Její manželství s nyní již mrtvým Denisem Clairmontem bylo tak poklidné, jak jen na Elvířiny poměry mohlo být - Denis brzy poznal, že ho Elvíra jen využívala pro jeho peníze, ale rozhodl se předstírat, že to nevidí. Byl to už pán v letech a vše po čem toužil bylo dožít klidně a důstojně po boku krásné ženy. Elvíra mu to umožnila a chovala se k němu tak laskavě, jak jen dokázala.

Kvůli jejímu prominentnímu postavení tak nebylo nezvyklé, když se v jejím salónku objevili i členové císařské rodiny. Tentokrát byli hned dva: princové Matthew a Edmund.

Matthew seděl naproti stolku s gramofonem a s podepřenou hlavou nepřítomně naslouchal klavírní skladbě.

Edmund seděl v protějším rohu místnosti. Jedna slečna se mu opírala o rameno, druhá mu seděla na klíně a Edmund jí s vyzývavým úsměvem zajel rukou pod sukni a přejížděl dlaní po stehně.

Matthew se okázale díval jinam.

Edmund byl Casanovou císařské rodiny. Veřejnosti byla tato skutečnost víceméně známa, ale do novin se o jeho praktikách nikdy nic nedostalo. Twighburgské noviny nebývaly cenzurovány, nicméně každá svoboda měla vedle císařské rodiny své meze. Císařští sourozenci o jeho manýrech občas dělali ironické poznámky, ale do života mu nikdy nekázali. Jeho rodiče naopak zase předstírali, že o ničem neví.

Je ovšem nutno na Edmundovu obranu podotknout, že dámy vždycky věděly, do čeho se s ním pouští - nikdy žádné nesliboval, že z ní udělá princeznu, že jí bude věrný a ona jeho jediná. Rovněž bylo obdivuhodné, že setkal-li se u některé ženy s neúspěchem, přistupoval k situaci kavalírsky - jakkoliv by se mohlo zdát, že měl velké ego, které si svými aférkami hýčkal, ve skutečnosti bral život samotný s nadhledem a proplouval jim pokud možno co nejbezstarostněji a neúspěchy si nebral k srdci. Slovo ne, tedy skutečně bral jako ne.

Edmund byl velice pohledný - ač jiným způsobem než Matthew. Měl stejný odstín světle hnědých vlasů s medovými odlesky a modrých očí jako Matt, ale tím ty podobnosti končily. Edmund byl na rozdíl od Matta drobné postavy, měl útlá ramena a hrudník. Vlasy se mu lehce kroutily, měl jemně tvarovanou čelist a delikátně řezaná ústa. Jeho citlivý zevnějšek byl zvláštní protiklad k tomu, co se mu ve skutečnosti honilo hlavou.

Ke gramofonu přistoupil vysoký muž - Matthew poznal toho pěvce - šlechtice, se kterým tančila Mercy. Vzápětí k němu přešla i Elvíra a začala mu něco vyprávět. Daniel něco s úsměvem odvětil a Elvíra ho žertovně plácla vějířem přes ruku.

Matthew si povzdechl - Erik měl pravdu, tohle byla nuda, udělal dobře, když sem nešel. Ale Erik se vyhýbal všem druhům zábav, plesů a večírků, pokud neměly nějakou spojitost s divadlem.

Elvíra jako by vycítila změnu jeho nálady a přistoupila k pohovce, na které seděl.

"Vaše Císařská Výsosti, snad vás dnes nenudíme?"

"Ale vůbec ne," zalhal Matthew.

"Právě jsem se bavila s panem Lascellesem, který měl tu čest tančit s vaší urozenou sestrou. Je to jistě roztomilá dáma, snad ji příště přivedete s sebou," nadhodila a sledovala ho přitom s napůl skloněnou hlavou jako vrabčák.

"Má sestra neholduje těmto druhům zábavy, jakkoliv jste znamenitá hostitelka," pousmál se Matt s nečitelným výrazem.

"Jste ke mně příliš laskavý," oplatila mu Elvíra zdvořilostní frázi.

"Netušil jsem, že vaše styky sahají až do divadla," prohodil Matt a střelil pohledem po Danielovi.

"Ach, mé styky sahají úplně všude. Na dnešní odpoledne mám pozvání na čaj do dolního Tvayburgu."

"To snad ne," Matt se na ni upřeně zahleděl jako by čekal, že objeví nějaké známky toho, že pouze žertuje, ale Elvíra podle všeho mluvila naprosto vážně.

"Neděste se tolik, Vaše Výsosti. I tomuto koutu země přece jednou budete vládnout," zasmála se Elvíra.

"Jistě a těžko říct, co si s tím místem počít," odtušil Matt.

"Inu, nechala bych ho přesně tak jak je," usoudila Elvíra.

"Vskutku? Proč to? Je to hnízdo násilníků, zlodějů, překupníků a dalších prapodivných bytostí."

"Pravdaže. Tvoří pozoruhodný kontrast k tomuhle všemu," rozmáchla rukou a přejela očima pozlacenou krbovou římsu, "Navíc tam prý vládne i spiritismus. Věříte na tyhle věci, pane?" zeptala se ho nevinně.

"Jistěže ne," obořil se na ni Matt, "a doufám, že vy rovněž ne."

"Skutečně?" Elvíra se hraně podivila. "Jedno jméno z tamnějších končin se poslední dobou v horním Tvayburgu ozývá ze všech stran - a nejednou v jaksi nadpřirozeném kontextu."

"Milá madame Clairmontová, nezačínejte prosím s mistrem Ferdinandem i vy. Nikdy jsem toho muže nepotkal, ale bohužel už mi začíná lézt na nervy," Matthew protočil oči.

Elvíra s rozpustilým úsměvem pokrčila rameny.

Matthew se na ni zahleděl. "Proboha, neříkejte, že je to on, s kým dnes máte tu schůzku? Také jste se uchvátila přestavou kouzelného korzetu?"

"Vaše Výsosti, vy si s dovolením protiřečíte. Nevěříte na nic nadpřirozeného, ale teď jste se nad tou představou dočista zděsil," triumfovala Elvíra.

Matt se zarazil. Nachytala ho. Zase. Vždycky mu to dělala.

"Je samozřejmě jen a jen ve vašich rukách pro jaké....," Matthew se dostal do ošemetných vod a nervózně si pohrával s prsty, "spodní prádlo se rozhodnete. Ehm," neubránil se tomu a zrůžověl ve tváři. Matt se nikdy nečervenal. "Omluvte mě, musím....mám ještě nějaké schůzky."

Vstal a Elvíra se mu s potměšilým úsměvem uklonila. Než Matt odešel, přece se po ní ale ještě jednou otočil.

"Neodpověděla jste mi. Byl to mistr Ferdinand, kdo si vás k sobě pozval?"

"Ano, Vaše Výsosti, byl to on."

Matthew však ani napodruhé neodešel. Elvíra si toho zprvu nevšimla, ale když se po pár minutách ohlédla, všimla si, že se soustředěně baví s neznámou ženou. Tmavovláskou s vlasy vyčesanými poměrně extravagantně ale slušivě nahoru, s velikými řasami, kterými na prince sladce mávala, ale byla to jen maska. Elvíra se podívala a hned prokoukla, že se před ním dělá hloupější, než ve skutečnosti je. Na sobě měla světlé šaty v odstínech bílé, modré a růžové. O čem si spolu tak mohli povídat?

"Ty," zaluskala netrpělivě na jednoho sluhu, "kdo to je?"

Livrejovaný lokaj jí podal její navšítenku.

"Julie Dravleyová. Kdo to sakra je?"