DSOCI - 9. kapitola

Přicházely teplejší jarní dny a tak Elena znovu začala brát své svěřence do zahrady. Obvykle je vedla do romantického altánku, který byl její oblíbené místo, ale dnes se rozhodla spojit příjemné s užitečným a obědovou pauzu strávili spolu piknikem. Barney se tímto nápadem nezdál nadšen, o to víc to těšilo Elenu.
Dělali právě cvičení do psychologie, kdy se měli navzájem definovat v jednom slově. Arielle tušila, že se v nejbližších minutách rozhodně nedozví nic lichotivého.
Nick přejel očima svou sestru, na Arielle se podíval jen letmo.
"Fleur je rozmazlená a Arielle…" na okamžik se zarazil a s pokrčením ramen dodal "černá."

---

"Černá?" podivila se Elena, zatímco Fleur se pustila do hlasitého protestu.
"Temná, ponurá, jak jen chcete..."
"Dobře, dobře, to by stačilo. Nicholasi, teď se zase vraťte ke své sestře." uťala Elena počínající hádku hned v zárodku.
"Není to dostatečně výmluvné? Rozmazlená. Vždy dostane přesně to, co chce. Miláček rodičů. Pokřivený náhled na svět, ve kterém se domnívá, že se všechno točí kolem ní." vyprávěl Nick s neskrývaným potěšením, že pro jednou smí ventilovat své emoce.
Arielle i Elena se ve stejnou chvíli s obavami ohlédly po Fleur. V obličeji za krátkou dobu vystřídala širokou škálu barev a slova se jí v hrdle zasekla do vzteklého výkřiku, se kterým se po Nickovi vrhla jako divoká kočka. Arielle se lekla a málem upadla do borůvkového koláče. Nicméně pohled na Fleur, která Nicka přímo srazila na zem a zasadila mu dlouhými nehty krvavý šrám na obličeji, byl přímo královský. Dokonce se kousala do rtů, aby zachovala neutrální výraz.
Elena na okamžik strnula, ale rychle se vzpamatovala a odtáhla nepříčetnou Fleur z bratrova dosahu. Nick zůstal ležet na zemi a prudce oddychoval. Výraz na jeho obličeji byl výjimečně snadno k přečtení. Těžká rána zasažená jeho egu bolela víc, než nepěkný škrábanec na pravé tváři.
"Nejde o to, že bych tě neměl rád, sestřičko. Já tě přímo nenávidím." při posledním slově mu hlas přeskočil, až křičel. Stálo ho hodně námahy ve křiku nepokračovat, když se otočil a rychlými kroky si to mířil zpět k domu.
Fleur se cítila zahanbeně a navíc si roztrhala rukáv šatů. Vysmekla se Eleně a rozeběhla se na opačnou stranu. Zdálky zaslechly její vzlykání.
"Snad bychom je teď měly nechat o samotě. V životě jsem se nesetkala s tak špatnými sourozeneckými vztahy." zaklela Elena a rychle přežvykovala koláč, který před chvílí málem nepřežil srážku s Arielle. "Co si o tom myslíte?"
Arielle překvapeně zamrkala. "To se ptáte mě? Já jen…jistě jste si musela povšimnout, že ani mezi námi nepanují ideální poměry." odvětila taktně.
"Vím, jak hrubě se k vám Nicholas chová. Snažím se ho alespoň v mých hodinách usměrnit, jak jen to jde." řekla Elena laskavě, ale pořád se jen třásla a v necelé minutě spořádala celou svoji porci. Ohlédla se směrem, kam zmizela Fleur. "Nejhorší je, že to děvče to dělá bezděky. Všechno, čím svého bratra dohání k šílenství. Nemám postavení k tomu, abych kritizovala způsob výchovy mých zaměstnavatelů ale…" Elena se odmlčela. Strach ji donutil větu nedokončit. Za tohle místo byla až příliš vděčná.
Elena byla téměř jediný člověk, před kterým se Arielle nebála projevit svůj názor a tak zapřemýšlela nahlas. "Fleur se Nickovi snaží zalíbit, v jeho přítomnosti je to docela jiný člověk. Na její poměry. Jenže to už on nevidí."
Elena se napřímila. "A proč myslíte, že tomu tak je?"
"Protože on je…Nick je zkrátka příliš zatrpklý." Chvíli se odmlčela, ale nakonec si stejně nemohla pomoci a dodala "A také arogantní. Tím nejsebestřednějším způsobem. To mají nakonec jako sourozenci společné."
Elena s ní víceméně souhlasila, ale přirozeně si nemohla dovolit říci to nahlas. Tak se jen usmála a vstala. "Dnešní úkol jste splnila nejlépe. A oceňuji, že se to obešlo bez rvaček. Můžete jít, Arielle, přeji vám hezký zbytek dne."
"Nashledanou, slečno Robertsová." Arielle se zlehka usmála, posbírala si rukavičky a vypravila se na cestu k domovu. Prvních pár let jí otec dával k dispozici kočár, ovšem když mu přestávalo být po chuti, že Arielle na hodiny do sousedního domu dochází už dlouhým třetím rokem, snažil se jí studium všemožným způsobem znechutit. Nelichotivými poznámkami na slečnu Robertsovou, žárlivými výbuchy kvůli Nickovi a nakonec, když ji v tom nejmrazivějším zimním období nechal chodit pěšky. K Laurentisovým tak vždycky dorazila s drkotajícími zuby a mrazem ošklivě zfialovělýma rukama. Elena ji vždy rychle posadila s čajem ke krbu.
Ale teď už bylo jaro a procházka kolem rozkvétajících lučních květů Arielle nevadila. Zmírnila krok, ale nikde se neodvážila zastavit a posadit do trávy, protože věděla, že otec její cestu vždy hlídá z okna.
Tentokrát však ani nestačila opustit hranice Laurentisových pozemků, když jí do cesty spadl střevíc. Vlastně nechybělo mnoho a dopadl by přímo na ni. Udiveně zvedla hlavu a spatřila uplakanou Fleur na stromě.
"Co to vyvádíš? Mohla jsi mě zranit!" vyjela Arielle nečekaně prudce, protože byla stále v úleku.
"To byla nehoda, já nechtěla." zamumlala Fleur. Arielle si vybavila zakrváceného Nicka a moc jí to nevěřila.
"O čem ses to bavila s Robertsovou? O mě?" vyhrkla Fleur vzápětí takřka obviňujícím tónem.
V Arielle to hrklo, ale snažila se tvářit nevzrušeně. "Ovšemže ne. Bavily jsme se obecně, o ničem zvláštním."
"Něco o tom…incidentu přece říkat musela." nedala se Fleur.
Arielle poraženecky vzdychla. "Říkala, že ještě neviděla tak špatné sourozenecké vztahy."
Fleur seskočila z větve stromu a významně k ní natáhla bosou nohu. Arielle vzdychla o to víc a došla pro její zakutálený střevíček.
Fleur chvíli nic neříkala, než ji popadla za ruku. "Ale ty přece chápeš, že je to jeho vina. Viď? Vyprovokoval mě."
"Ano, nemusíš se přede mnou ospravedlňovat. Chápu to." řekla Arielle jednoduše proto, že to bylo, co Fleur chtěla slyšet.
"Já přece nemohu za to, že mě rodiče milují. Kdyby se choval trochu slušněji tak i k němu by byli shovívavější. Celou tu věc s tím, že ho nemají rádi, si jen vsugeroval, protože on se tak vyžívá v sebelítosti." pokračovala umíněně.
Arielle se v duchu vysmívala jejich starostem. Oproti té její, byli Laurentisovi docela normální rodina.
"Jen mu dej čas. Vychladne a bude jako dřív." doporučila jí stručně.
"Ale to já právě přece nechci." dupla Fleur.
"A co bys prosím tě chtěla?" Arielle se její otrávenost dařila maskovat čím dál tím hůře.
"Aby - aby byl slušný!"
"Ale to on přece není k nikomu. Zrovna mě takové přání povídej." zabručela a otevřela zahradní branku. "Už se tím netrap, Fleur." dodala místo rozloučení a nechala ji za sebou.
Kráčela k domovu a přemýšlela, jestli ji má znepokojovat, že ji dnešní den vlastně vůbec nevyvedl z míry, ač slečna Robertsová kvůli tomu snědla polovinu koláče, Fleur plakala na stromě a Nick doma trucoval s rozedraným obličejem. Pořád jí to nepřipadalojako nic, co by ji mělo vykolejit. V první řadě byla vděčná, že právě uplynul den, ze kterého jako poražený ponížený neodcházela ona, ale Nick. A tak trochu si v duchu představovala, jak mu to zranění Fleur způsobuje jako odplatu za všechny ty ošklivé věci,
co o ní říkává.
"Černá." zamumlala si pro sebe s děsivým úsměvem, jaký často nasazoval i William.