DSOCI - 10. kapitola

Domem Fitzgeraldových se rozlehl hromový křik. Generálovi už dlouho nepovolily nervy natolik, aby se opravdu rozkřičel. Obvykle to fungovalo naopak, čím rozčilenější byl, tím hlas postupně snižoval do zlověstného šepotu s výrazem vraha na tváři. Služebnictvo do sebe vráželo na chodbách, rozděleni do dvou skupinek. První se snažila dostat co nejdále od centra hluku, aby se uchránila od hněvu svého pána, té další nedala zvědavost a vydala se opačným směrem na obhlídku podivné situace.
Křik zesílil, když William vyběhl ze své pracovny, pronásledující svou nebohou schovanku, která s vytřeštěnýma očima plnýma čiré hrůzy sbíhala schody a nevěřícně se otáčela po svém otci. "Tohle musí skončit, okamžitě SKONČIT!" supěl William. "Jak se vlastně opovažuješ? Měla bys klečet u mých nohou a být vděčná, LÍBAT MI RUCE!" jeho vztek se stupňoval až do fáze nepříčetnosti. "Ani nejsi má krev! Ne, nedívej se tak na mě! Nejsi!"
Arielle se užasle zastavila uprostřed schodiště se zrůžovělými tvářemi od běhu. Ta barva ve tvářích jí lichotila, bylo to vlastně poprvé, co vypadala zdravě a docela normálně. Ačkoliv tu stále byly její oči, samozřejmě. Mrtvolně vytřeštěné, zírala na svého otce, aniž by zamrkala, či jen pohnula očními panenkami.
"Spouštěla se s mým kočím, ani se nenamáhala nějak zvlášť to tajit. Bavila se tím, že mě týrala! Já ani děti mít nemohu...zjistil jsem to ještě několik let předtím, než jsem ji vůbec poznal! Kdybys nebyla tolik…tak strašně moc jako ona, utopil bych tě jako kočku! A když ti teď říkám, že na ty hodiny přestaneš chodit…tak na ně chodit PŘESTANEŠ!" s dusotem kolem ní proběhl dolů a zavřel se v loveckém salonku.

---

Několik vteřin dlouhých jako celá věčnost Arielle zůstala stát přesně tak jak byla, zapomněla i na dýchání. Ztuhlá sfinga, řekl by pozorovatel. Nepohnula ani brvou, stejně tak se zastavil i tok jejích myšlenek. Nebyla zato utřídit si v hlavě, co ji otec právě řekl. Jak tam stála, pomalu, zlehka ji začal docházet význam toho všeho. Její mozek se znovu rozbíhal, nenápadně se jí vracely pocity i myšlenky. Prudce oddechovala poté, co málem samu sebe udusila, roztřásly se jí ruce a celé tělo ji postupně zrazovalo, když se zhroutila do sedu na schody.
Vzápětí se ale prudce vztyčila a rozeběhla se zpět nahoru. Div si nenatloukla, poněvadž si hned několikrát přišlápla šaty, ale celá se jen chvěla vzrušením a ničeho nedbala. Nebylo právě tohle, co se jí matka snažila říci medailonem? Že není jeho? Rozčileně si pro sebe mumlala, zatímco se schovala za masivní vázu a schoulila se do sedu v tmavém rohu své skrýše. "Otázka nebyla, co odemykáš." špitala si, celá se jen třásla, zatímco posouvala rubínem na svém zvláštním přívěsku a ve tmě se pomalu zablýsknul stříbrný klíč. "Nýbrž co je zamčené." hlesla a po čtyřech se vyplazila zpod bujného porostu květin, které jí poskytly zelenou náruč soukromí. Opuštěné patro mrtvých. Stanula přímo u dveří matčiny ložnice. Ještě jednou se rozhlédla, není-li viděna a zastrčila klíč do dveří. S tichým cvaknutím se dveře skřípavě otevřely. Poplašeně se znovu ohlédla, ale chodba byla stále díky Williamou křiku liduprázdná.
Rychle vklouzla dovnitř a ze strachu za sebou zamknula. Zhluboka se nadechla a otočila se čelem do místnosti. Ještě než tak učinila, přísahala si, že zachová kamennou tvář, ať uvidí cokoliv. Přesto ji cesta časem o víc než deset let roztřásla každý nerv v těle. Kdyby se teď stalo cokoliv neočekávaného, třeba jen závan větru pohnuvší závěsem, děsem by jí puklo srdce.
"Takhle to tedy bylo?" hlesla, zatímco se otáčela. Ať pohlédla kamkoliv, potměšila na ni pomrkávala vlastní matka. Portréty, náčrty i obrazy. Její oči, ústa, sněhobílá pleť…všude.
"Tys mě prostě chtěla zasvětit do kultu tvé osobnosti, maminko?" zklamání ji udeřilo a usadilo se v její hrudi jako těžké závaží.
Nenadálým pohybem v místnosti po tolika letech rozvířila s každým svým krokem i pouhým dýcháním prach, který zahalil vitrínky s přinejmenším stovkou šperků. Drahé kameny i kovy všech druhů i tvarů, velikostí i okázalosti vystaveny na červeném polštáři jako korunovační klenoty králů.
Tak o sobě jistě i uvažovala. Jako o královně.
Přešla k posteli a popadla polštář s ozdobným zlatým vyšíváním. Neodolala náhlému pokušení a zabořila do něj tvář a snad to byl jen výplod jejího mozku, který jí pouze podsunul starou vzpomínku, ale ucítila fialky. Bylo to nemožné, ale přišlo jí to jako povědomá vůně spojená s tichou melodií, která se něžně rozezněla pokojen. Ne, ne. Její hlavou, nikoliv tím pokojem. Všechno se jí to jen zdálo. Přitiskla si polštář k hrudi. Když zavřela oči, mohla si tak živě jako nikdy dosud představit, že ji objímá. V hrudi se jí rozlilo zrovna to samé třepotavé hřejivé štěstí, jakoby si ji k sobě někdo přitisknul. Když se dokázala od svého truchlivého okolí oprostit natolik, aby se její fantazie mohla rozlétnout vstříc slunečnějším dním, mohla ucítit konejšivé prsty hladící ji po vlasech…DOST.
Bylo to až příliš živé, děsivě živé, bála se, že z toho přichází o rozum a vidí…cítí bludy. Tělo zvítězilo nad duchem. Šok jí nedovoloval udělat ani krok, seděla na podlaze a jediná akce, ke které se dokázala přimět, bylo odhození polštáře do opačného rohu místnosti.
Ale nebýt té náhlé ztráty kontroly, nebyla by si toho nikdy povšimla. Zdvihnuté prkno v podlaze pod postelí, jen kousek od její ruky. Nechtělo se jí do tmavého prostoru dávat ruku bez nejmenšího tušení, co ji tam čeká, ale zvědavost byla silnější. Vytáhla svazek dopisů a sladkobolných básní. Neměla sílu to teď číst. Všechno to sesbírala a zastrčila za výstřih šatů. Vstala a konečně se dokázala postavit na nohy. Škobrtavě se s posledním ohlédnutím dostala ke dveřím a s pocitem neskutečné úlevy za sebou zavřela bránu do minulosti. Zapomněla si hlídat, jestli před dveřmi nikdo není, ale naštěstí ji upozornil zvuk rázných vojenských kroků blížící se po schodech z nižšího patra. Nebylo ani nejmenších pochyb, že je to William. Znovu vzala za vděk zaprášeným rohem za cizokrajnou rostlinou a rychle škubala za rubín, aby vrátila klíč zpět do své promyšlené skrýše.
William na okamžik stanul přímo před ní, když se zadíval na právě ty dveře, ze kterých před chvílí vyšla. Viděla jen jeho záda, ale znatelně mohla cítit napětí v jeho ramenou. Nestál tam takto moc dlouho - nenáviděl sentiment. Rychle pokračoval ve své cestě do dalšího poschodí, nepochybně do své pracovny a Arielle se neodvážila vyplazit se z tmavého kouta, dokud ji nevyhnal kradmý pohyb na své ruce. Jen s největším sebezapřením nezakřičela, když ze sebe oprášila toho nejošklivějšího pavouka, jakého kdy viděla.
Sotva dospěla ke svému pokoji stanula tváří v tvář Fioně a Margaret, svým komorným.
"Máte za úkol zamknout mě v mém pokoji, nedávat mi jídlo a tak dále, dokud ho nepůjdu odprosit?" vyštěkla přezíravě.
Margaret sklopila pohled, ale Fiona přimhouřila oči do úzkých škvírek. "Víceméně."
Arielle bojovně vystrčila bradu, což dělávala vždycky, když ji někdo rozzuřil a když kolem těch dvou sudiček procházela, neopomněla Fioně dupnout na nohu. Fion
a dostala tik do oka, ale jinak nic neřekla. Ani nesměla. S pocitem zadostiučiní, za Arielle zamkla na dva západy.
Arielle po dveřích hodila těžké hodiny ve skle z krbové římsy. Když se tím řádně vyvztekala, vytáhla staré dopisy a zastrčila je za knihovnu. Dalo-li se to tak nazývat. Pár pustě vypadajících svazků z "Williamovy povolené" literatury. Semkla rty do pevné linky a s dupáním přešla k oknu. Vyklonila se z něj, zvažujíc všechna pro a proti. Jistě, pokusit se utéct z prvního patra je nadmíru nebezpečné, ale v otřesu, v jakém se nacházela její mysl, jí nic nepřipadalo jako neproveditelné.
Vyhoupla se na okenní parapet a vítr ji vnesl do obličeje pár dešťových kapek. Až teď jí došlo, že vlastně prší, ač z okna předtím zírala dlouhé minuty. Uvolněné pramínky vlasů se jí divoce rozlétly kolem obličeje a zakrývaly výhled, což bylo při tomto akrobatickém počínání nanejvýš ošemetné. Učinila pár nesmělých krůčků a se zavřenýma očima se odhodlávala k tomu, aby se pustila zdi za sebou a rychle se přechytila žebříku z tmavě nalakovaného dřeva, po kterém se plazily popínavé rostliny. Nemohla si být jistá jeho stabilitou a pevností, přesto se ani nijak nenamáhala nejdříve za něj alespoň zalomcovat, aby si to ověřila. Snad by v tuto chvíli víc uvítala, kdyby se zřítila dolů, protože by pak nemusela přemýšlet co dál. Co udělá, až sleze dolů? Co si počne v tom dešti? Pryč, pryč! Křičel hlas v její hlavě z plných plic. Nesejde na tom, co bude pak. Nesejde na ničem.
Scházela po pofiderním žebříku, když v tom se pod ní jedna příčka prolezlá červotoči přímo rozpadla na prach. Zřícení se v tu chvíli nedalo zabránit, ale naštěstí se už nacházela jen asi metr nad zemí. Sice si vyrazila dech, ale ve výsledku měla vlastně ohromné štěstí.
Zkřivila obličej v bolestivé grimase a s úpěním se zkroutila do klubíčka. Zatínala ruce v pěst a kousala se do rtů, dokud ta hrozivá bolest pomalu neodezněla a mohla zase plynule dýchat. Pracně se posbírala na nohy a bezhlavě se otočila zády k oběma nenáviděným domům. Pryč od otce, paní Brownové, Margaret s Fionou, všemi Laurentisovými…Pryč! Pryč!
Jen pár desítek metrů od domu mohla zmizet mezi kmeny stromů hustého lesa a ztratit se tak výhledům z okna. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizela všem kradmým pohledům slídilů. Sama, poprvé docela sama. Větvičky stromů ji švihaly přes ruce i obličej, přesto se začala bláznivě nespoutaně smát, aniž by polevila na vražedném tempu svého běhu.

***

"Není? Co tím chcete říct, že není ve svém pokoji?" zavrčel William a napjal celé tělo jako vlk před skokem na svou kořist, kterou nyní představovala nebohá paní Brownová.
"Musela utéct oknem, jiné vysvětlení nemám." zašeptala.
"Oknem. Jak…idiote!" zahřímal a smetl ze stolu hromadu spisů. "Žebřík!" vykřikl celý bez sebe.
"Ž-žebřík?!" zopakovala paní Brownová a na krku jí naskákaly obrovské rudé fleky.
"Žebřík, ano paní Brownová, žebřík!" vydával ze sebe nesouvisle. "Má u svého okna přece žebřík kvůli tomu břečtanu, o kterém už asi rok připomínám, že musí zmizet! K čertu s vámi všemi!" V náhlém přívalu energie se kolem ní prosmýkl rychleji, než stačila cokoliv říci a zmizel z místnosti.