DSOCI - 12. kapitola

Ashley seděla na okraji postele a rozmařile pohupovala nohou. Na obličeji měla napůl tázavý a znuděný výraz.

Arielle zoufale pomrkávala, aby zahnala děsivě živý výplod vlastní mysli. Cítila tíhu matčina těla na posteli. Její vůni. Bylo na ní něco zvláštního, přímo učarujícího, co člověku nedovolilo spustit z ní pohled. Pod zjevnou a mělkou krásou se ukrývalo cosi hlubšího, v hlubokých očích se zračila melancholie a žal, ač ústa se usmívala. Měřila si dceru velmi kritickým pohledem.

"Tedy, drahá, snad by ti prospěla ofina, co říkáš? Máš vysoké čelo, ten ošklivý nos jsi snad zdědila po...inu, jak už sama dobře víš, tak po Williamovi ne." vrhla po ní cosi jako vítězoslavný pohled dvou spiklenců.

Arielle pevně stiskla víčka k sobě. "Nejsi tu. Nejsi tu. Nejsi...nejsi." mumlala si, aby ji přehlušila.

"To je zbytečné. Naprosto zbytečné. Odejdu až budeš sama chtít. Myslím tím opravdu chtít. Ale kdo se jednou ohřeje v teple mé přízně, už nikdy nechce odejít. Umím lidi učinit závislými." vyprávěla sametovým hlasem.

Arielle znovu otevřela oči a zírala na ni v němém úžasu.

"Tohle..." Ashley se uchechtla a na chvíli se odmlčela, než začala větu znovu. "Tohle je mimořádně špatně rozehraná partie, oč se tu pokoušíš. S tvým otcem."

Arielle se nadechla, aby ji odporovala, ale Ashley rozmrzele mávla rukou, aby mlčela. "Zapomeň na to, co ti v afektu řekl. On sám se bude pokoušet předstírat, že to nikdy neřekl. Jistěže bude, znám přece svého zlatého Williama." pokračovala s mírným úšklebkem na rtech. "Vyhov mu v tom. Je to pro tebe otázka existence." zdůraznila.

---

"Jsem šťastná, že ten muž není mým otcem." hlesla přidušeně Arielle.

Ashley protočila oči v sloup. "Špatně, špatně, zase špatně. Neuvědomuješ si, že když s ním nejsi v jedné pokrevní linii, je ti to jen na škodu? Že už není nic co by ho zastavilo...ach. Hloupé. Neumíš hrát hru. Musím tě učit všechno?"
"Jsi. Halucinace. Jsi já." upřesnila Arielle už poněkud uraženě.

"Zajisté. Ovšem. Někde hluboko v sobě to máš. Mě. A proto si tě ještě drží naživu. Ač si tak ošklivě koleduješ." pravila a vstala z její postele. Měla na sobě draze zdobený noční úbor. Začala přecházet po její místnosti, náhle jí bylo všude plno. Bylo to poprvé, co se Arielle necítila osaměle. Ashley aurou své silné osobnosti dokázala zaplnit celý prostor. Opravdu najednou získala pocit, že má-li ji ve svém životě, už víc nepotřebuje.

"Co si počít? Obvykle jsem si dopřála pleťovou masku, potřebujíc nad něčím přemýšlet, ale..." plavným krokem přešla k Ariellinu toaletnímu stolku a otevřela jeden po druhém všechny kelímky a dózy se znechuceným výrazem. "Strašné, hrozné. To neumíš využít svých zbraní nad ním pro svůj užitek? Ne, nemluv na mě. Tiše." znovu na ni udělala netrpělivé gesto jako na služku, která až příliš dlouho okouní u dveří a jala se přecházet po pokoji o to usilovněji.
"Když chceš utéct, uteč! Nezastavuj se v polovině a nečekej, až si tě najde. Když se chceš zabít, skoč! Jinak si tě přijde znovu zavřít do klece. Hloupá." řekla až štítivě.
Po tomto výlevu se uklidnila a pokojně se posadila zpět na její postel. V ruce měla nádherný kartáč na vlasy, co rozhodně nebyl Ariellin. "Na. Smíš mě česat. Radím ti být opatrná."

Arielle bezmyšlenkovitě popadla stříbrný kartáč a začala rozčesávat matčiny nádherné vlasy. Počínala si velmi jemně, ale Ashley si přesto neustále stěžovala.
"Málem zešílel, když zjistil, že přišel i o tebe - au, pozor přece! Podceňoval tě, abys věděla, to v mém případě učinil mnohem dalekosáhlejší bezpečnostní opatření. Na druhou stranu si ke mně služebnictvo nedovolovalo to, co k tobě. Ukaž čarodějnici Brownové kdo komu velí, nebo se chceš snížit na úroveň plebejce? To bych musela začít vážně pochybovat, že jsi mé krve, holčičko. Je nepochybné, že směřujš ke stejně tragickému osudu jako já, ať uděláš co uděláš, nevyhneš se tomu. I já to věděla. Možná ne tak jasně jak to teď říkám, ale dozajista jsem to cítila. O to víc jsem si cestu do pekla zpříjemnila. Ale ty?" znovu se nespokojeně rozhlédla. "Takhle ti to přece nestojí za to."

Arielle strnula. "Ale já chci žít!" vyhrkla.

Ashley pokrčila rameny. "To je v našem případě neskromné přání. Všechny ty šperky, šaty, početná skupina služebnictva jen pro mé potěšení...už ti to najednou nepřipadá jako zbytečně rozmařilý luxus, viď? Nejbohatší je ten, kdo přežije." natáhla se napříč postelí. Arielle učinila totéž. Chvíli tak vedle sebe ležely, než se Ashley znovu ozvala. "Ale nakonec... Raději mrtvá, než-li chudá."

Po chvíli ticha, kdy Arielle začaly padat víčka, Ashley znovu promluvila. Zněla už jen jako z ozvěny, Arielle pomalu upadala do nevědomí. "Nejsem ničím výjimečná, víš?" broukla neochotně. "Snad v tom, že jsem o tom ostatní přesvědčila. Mohu ti pomoci..."

***

Elena s tlukoucím srdcem kráčela temnými chodbami domu Fitzgeraldových. Vedla ji paní Brownová s poněkud škodolibým výrazem. Přiváděla ovečku do jámy lvové.

William přetáčel Eleninou navštívenkou v prstech a nakonec ji zmačkal do kuličky a zahodil do krbu. V tu chvíli byla guvernantka uvedena do ranního pokoje. Se smíšenými pocity pohlédla na vlastní jméno spalované lačnými plameny.
"Vaše přítomnost zde, jak už jsem vám nastínil v naší korespondenci, je nanejvýš nevítaná." usoudil William a bez výrazu k ní vzhlédl.
Elena se celá jen třásla, když promluvila. "Přijměte moji pokornou omluvu, pane generále, ale stav slečny Fitzgeraldové mne znepokojuje a mohu-li být jakkoliv nápomocná, ráda posloužím."

"Nápomocná? Čím byste mi zrovna vy mohla být nápomocná?" zopakoval William sakrasticky.

"Dovoluji si říci, že slečna a já k sobě máme blízko."

"Pustila jste si ji k tělu víc, než bych vám doporučoval." varoval ji William s nebezpečným leskem v očích.

"Ujištuji vás, že náš vztah udržuji na profesionální úrovni učitelky a žačky." zakoktala Elena.

"Nevěřím vám. Myslíte si, že jsem hlupák? Vím o všem, přirozeně. O tom, že za mými zády probíráte látku, kteroužto jsem vám výslovně zakázal. Že jí dovolíte být v blízkosti toho...chlapce. Myslíte si, jak jste chytrá, že jste mě obelstila, ale ve skutečnosti se vám vysmívám do tváře, ubohá slečno Robertsová." pokračoval s ohrnutým rtem.

"Tak dost! Pane generále, vyprošuji si, abyste takto jednal v mé přítomnosti s dámou!" ze stínů se vyloupla štíhlá mužská postava a Elena v úleku zatajila dech. Byl to vysoký muž asi kolem třiceti let. Měl tmavé vlasy i oči, ze kterých se nedalo mnoho vyčíst. V bystrém obličeji bylo znát jisté rozhořčení. Dle oblečení se dalo usoudit, že to byl nedbale elegantní muž a v pravé ruce svíral kožený lékařský kufřík. Při bližším pohledu do jeho tváře Elena spatřila drobnou jizvičku na mužově hranaté bradě.

"V mém domě se lidé musí podrobovat mým pravidlům." William vycenil zuby jako hladový žralok a učinil pár kroků k Eleně a naklonil hlavu na stranu. "Máte rozšířené zornice, ztěžka popadáte dech, orosené čelo a třesoucí se ruce, mi naznačuj
í, že jsem vám dal snad dostatečně za vyučenou a již nebudete narušovat mé soukromí. Očividně nemáte daleko k mdlobám, proto vás nechávám s klidným vědomím ve velmi laskavé péči doktora Adlera. Přeji hezký den!" věnoval jí široký úsměv, jako by právě zakončili příjemný rozhovor nad šálkem čaje a odporoučel se z místnosti.

"Na okamžik se posaďte, slečno...."

"Robertsová." vydechla Elena.

"Robertsová. Jsem doktor Adler, jak vám naznačil již pan generál." odvětil muž a vtiskl jí do rukou sklenku brandy.
"Těší mne, pane." Elena vypadala, že se co nevidět rozpláče.

"Nu, tak se už uklidněte. Je od vás opravdu statečné, že jste se sem odvážila přijít i přes pověst, jaká se k ctihodnému panu generálu váže." doktor poklekl k jejímu křeslu a jemně ji vzal za ruku. "Mám pocit, že se vám snad rozkočí tep. Tolik vás vyděsil? Velmi se vám omlouvám, ale nemohl jsem zasáhnout důrazněji. V generálově přítomnosti jsem vskutku bezmocný, jako u lůžka na smrt nemocného pacienta. Doporučuji vám, abyste se vyhýbala tomu muži. Sám jsem doufal, že ho již nikdy nespatřím, ovšem nešťastné okolnosti mne do tohoto chmurného domu opět přivedly."

Elena zvedla k ústům třesoucí se sklenku. "Vy jste snad slečnu Fitzgeraldovou ošetřoval již předtím?"

"Nikoliv. Přímo generála. Snad si vzpomínáte na onen incident ve městě, kdy byl těžce zraněn rebelantskými dezertéry?" Henry Adler jí věnoval posmutnělý pohled.

"Ach, ovšem. Zajisté." Elena se zdála, jako by ho příliš neposlouchala, pohled jí těkal přes doktorovo rameno kamsi do dáli.
"Vážený doktore Adlere," začala vzrušeným hlasem, "ač jsme se právě seznámili a je to ode mne nanejvýš troufalé, existuje-li nějaký způsob, náznak, lékařská rada směrem k panu generálovi aby....to nešťastné děvče smělo znovu chodit do sousedního domu na mé hodiny, byla bych vám neskutečně zavázána. Smilujte se nad prosící ženou, jste-li gentleman!" popadla ho za rukáv se zoufalým výrazem, který potvrdil upřímnost jejích slov.

"Prosíte mne o velmi choulostivou věc, slečno Robertsová, jakýkoliv neuvážený čin, který by popudil generála by pro mne měl ošklivou dohru." doktor se uvolnil z jejího sevření a bezmocně na ni pohlédl.

"Z celého srdce vás o to prosím, pane. Sama si nedovedu vysvětlit mé ochranitelské jednání vůči slečně Fitzgefaldové, ale v tomto domě je něco špatně. Cítím to!" Elena rozhodila rukama a dopila zbytek skleničky, kterou odložila na stolek. S tím povstala a zhluboka se nadechla. "Uvědomuji si, o co vás žádám, sama jsem se o tom nyní mohla přesvědčit. Přesto musím trvat na své naléhavé prosbě."

"Proč? Nerozumím. Čeho myslíte, že tím dosáhnete? Nepochybuji o vašich vynikajících učitelských schopnostech, ovšem nedomnívám se, že to případu generálovy dcery nějak pomůže." argumentoval doktor.

"Se slečnou...s Arielle pro nás naše setkání znamenají více, než - jak vidím - můžete pochopit. I tak děkuji za váš čas. Doktore." trhnula hlavou k poněkud strohému rozloučení a otočila se k odchodu.

Henry se po ní ohromeně ohlédnul a po chvíli se rozeběhnul za ní. Dostihl ji v tmavém koutě chodby, dozajista poněkud nevhodnému místu setkání dvou nezadaných lidí jejich věku. "Počkejte přece! Slibuji, že udělám, co bude v mých silách. Ani - ani nevím, proč tak činím, ale, u všech ďasů budiž. Ano. Ano, řeknu mu to." vydával ze sebe nesourodě.

Eleninu tvář rozjasnil úsměv. "Pane doktore, jsem vám zavázána! Nevíte, co to pro mě znamená. Děláte to pro její dobro, věřím v užitečnost těch pro někoho zanedbatelných pár hodin, kdy je mimo dosah tohoto...špatného vlivu. Děkuji vám." Na okamžik ho uchopila za ruce, ale když si to uvědomila značně v rozpacích ho pustila. "Sbohem, pane doktore."

Slabě se usmál. "Nashledanou, slečno Robertsová."