Remember, love never dies! 44. část

"Moderní čtenář bývá toho názoru, že upadá-li spisovatel příliš často do sentimentality, je už předem vinen.

Jsem-li však spisovatel, je velice zbabělé obávat se emocí natolik, že se jim vyhnu."

John Irwing

---

Christine si přiložila ruku na ústa. "Ach! Už si vzpomínám! To je přece ten pokoj, kde jsme se poprvé setkali po deseti letech! Takže tady musí být...." vzrušeně vykročila na balkon.

Erik šel tiše za ní, a i když mu vrtalo hlavou co má Christine na srdci, musel se při pohledu na její zasněný výraz usmívat. Lehce se opřel o sloupek a naklonil v očekávání hlavu. Christine zkřivila obličej a zůstala mlčet. "Bojím se, že se tě dotknu. Že špatně zformuluji myšlenku, že....že, tě zraním, že mi do toho nic není a...přitom..." Christine nasucho polkla a sklonila hlavu.

"Christine, no tak. Prosím." Erik ji něžně vzal za ramena. "Emma je příčina tvých rozpaků, hádám správně?"

"Jak to víš?" vyjekla Christine a vzhlédla Erikovi do očí.

"To jak jsi nervózní, bojíš se, že se mě dotkneš...a pak, nevím o ničem jiném, co by ti mohlo tak naléhavě ležet na srdci, že bys kvůli tomu nevydržela do plesu." vysvětlil tlumeným hlasem, který ji uklidňoval způsobem, jaký to uměl jenom Erik.

"Popravdě, nechtěla jsem s tím vůbec začínat. Ale nemohu si pomoci, pořád nad tím vším musím přemýšlet, pořád se mi vybavuje jak...jak..." Christine zmlkla a odvrátila se od něj. Ne, tohle prozradit nechtěla. Erik ji pozoroval se svraštěným obočím, už se mu přestávalo dařit odhadování jejích myšlenek. "Co je to, Christine?" zašeptal. Položil jí ruce kolem pasu a hlavu se lehce opřel o její rameno. Christine se zachvěla a překryla jeho ruce svými. "Nemusíš mi nic říkat." hlesla. "Nevím proč jsem sem chodila, spíše jsem jen hledala záminku, proč tě vidět." zamumlala stydlivě.

"Pamatuješ na pohádku před spaním o malé sboristce?" Erik se jí tiše zasmál do ucha. "Máš právo na předplesovou pohádku o Fantomovi se ztracenou pamětí zrovna tak. Přestaň se trápit a pověz, co chceš vědět." povzbudil ji vřele.

Christine se zrychlil tep. "Tys ji miloval, mám pravdu? Nebo stále miluješ?"

Erik vzdychl a lenivě se obličejem přitulil k jejímu. Svoji odpověď chvíli zvažoval.

"Nikdy jsem o tom takto neuvažoval, abych pravdu řekl. Miloval jsem ji, ale byla to láska, jakou chová starší bratr k sestře. Toužil jsem ji ochraňovat, provést bolestivým umíráním, tak aby byla pokud možno šťastná. Ačkoliv byla tak mladičká, byla velmi moudrá a vnímavá, poznala, že mé city nejsou takové, jaké by si přála, jaké bych si sám přál abych cítil. A přitom to byla právě ona, kdo na tebe přišel jako první. Zaslechla tvé jméno, které jsem si mumlal ze spaní..." Erik poodstoupil a opřel se o zábradlí. Do obličeje mu vál chladný večerní vzduch.

Christine zůstala stát zkorpnělá na místě, dlaň jí zůstala ochable viset na místě, kde jí ještě před chvílí držela Erikova ruka.

"Z-zdávalo se ti o mě? Ale když jsme se setkali a pak ještě dlouhé měsíce poté, jsi působil, jako bych byla nevítaná ve tvém životě, jako cizinec. Jak je to pak možné?" zeptala se lítostivě.

Erik k ní natáhnul ruku a znovu sevřel její. "Ach, tak jsi se cítila? To jsem nechtěl, pochop, má drahá, že ta zdánlivá odtažitost byla jen obrovská nejistota. Kdo jsi? Co ke mě vlastně cítíš? Život člověka bez vzpomínek je nepopsatelný..." zhluboka se nadechnul a zalovil v náprsní kapse po hodinkách. "Mám si tě vyzvednout už za chvíli! Asi by ses měla vrátit za Claire a Meg, jistě se po tobe již shánějí." pousmál se a vtisknul jí lehký polibek na hřbet ruky.

"Máš pravdu." špitnula Christine a už se otáčela k odchodu, když se prudce otočila a vášnivě ho políbila, rukou pevně svírajíc klopy jeho saka. Erika to překvapilo, křehká Christine nikdy nebyla taková. Vjel jí rukou do vlasů a přidržel si její obličej u svého ještě o vteřinku déle....

Když Christine odešla zůstal Erik stát ještě dlouho na místě s výrazem blaženého člověka ztraceného v těch nejpříjemnějších myšlenkách. Slabý náraz do jeho zad ho však vyvedl z říše snů. Nechápavě se chytil za dotyčné místo a ohlédnul se. Vedle jeho pravé boty dopadnul kamínek, a další. Vzápětí jeden nebezpečně zadrnčel o skleněnou plochu dveří. Erik se trochu zamračil a naklonil se přes zábradlí. Dole se na něj zakřenil Henri. "Hej, hrdličko, stav se před tou slávou ještě tady dole!" trochu potměšile na něj zamrkal.

"Hned jsem tam." odvětil Erik zamyšleně. Copak po něm Henri jen může chtít? A co všechno tam dole viděl? Ačkoliv by to za nic na světě nepřiznal, docela při té představe zrozpačitěl a nervózně si uhlazoval sako, mezitím co sbíhal schody dolů a bral je rovnou po třech. Zůstal stát před proskleným hlavním vchodem a chvíli Henriho pozoroval. Pohodlně usazený na lavičce se zakloněnou hlavou z úst vypouštěl obláčky kouře z doutníku. Ačkoliv se zjevně snažil působit dojmem klidného člověka, kterého se přicházející se akce nijak nedotýká, před Erikem měl takové přetvařování marné. Nervózně poklepával nohou, uvolňoval si už tak dost ledabyle uvázanou vázanku a kousal se do spodního rtu.

Erik se zhluboka nadechnul a přešel k němu.

"Posezení u měsíčku?" pousmál se a posadil se vedle něj.

Henri se zasmál. "Dá se říci. Schovával jsem si pro tuto příležitost své nejlepší doutníky, ale Raoul se zavřel v pokoji a chce být sám," zaškaredil se, "takže jsem se smířil s tím, že posedím sám. A tak se sem posadím a co mé oči nevidí? Milostné výjevu na balkonku. Neříkal Gustave, jen zcela mimochodem, že se máme vidět za celý den až na plese, aby to bylo," zhluboka se nadechnul a napodobil jeho hlas "romantické?" zamrkal potutelně.

"Jak dlouho už tu takhle sedíte?" Erik podezřívavě přimhouřil oči.

"Inu, řekněmě, že dost dlouho." zachechtal se Henri a poplácal ho po zádech. "Nemusíte se tak tvářit, já to přece nepovím," bavil se "to přišla ona za vámi?" vyptával se bezostyšně.

Erik měl zvláštní pocit a přišlo mu absurdní, že by ho přirovnal k tomu, jak se asi cítí červanající dámy, co po nemístné poznámce rozpačitě klopí pohled. Odkašlal si a snažil se aby to na něm Henri nepoznal, když odvětil. "Christine za mnou..."

"Ó, romantické! Nevydržela to dlouhé odloučení! Za jak dlouho si ji vlastně máte vyzvednout?" zajímal se.

"Za půl hodiny." odtušil Erik.

"Hmm, tak to to tu chvíli ještě mohla vydržet, ne?" podivil se Henri a nabídnul mu doutník.

"Nepřišla za mnou, aby se se mnou....líbala." opáčil Erik a s díky si zapálil, v této konverzaci si začínal připadat poněkud nesvůj. Proto to zamluvil poznámkou, kterou původně ani nechtěl vytahovat na světlo. "Chtěla si promluvit o Emmě."

"Té z nemocnice, co zemřela?" ujišťoval se Henri.

"Ano." přisvědčil Erik stručně.

"Copak se s ní nějak znala?" pokračoval v otázkách zmatený Henri.

"Kdepak, to já se s ní znal...."

"Jak moc jste se s ní znal?"

"Nemyslíte, že v těch otázkách zacházíte poněkud daleko?" vyletěl Erik.

"Ale no tak, je to docela nevinný rozhovor...a i kdyby, berte na vědomí, že jsem profesně deformován." obrátil Henri situaci v žert.

Erik se zase usmíval a zakroutil hlavou. "Máte-li opravdu to nutkání být do situace dokonale zasvěcen...Christine byla bohužel svědkem toho, když jsem políbil Emmu."

"Óóó!" Henri zaklonil hlavu a vypustil z úst další obláček kouře. "To je ovšem nemilé! Žárlí?" otázal se věcně.

"Jestli....myslíte, že by mohla žárlit?" zamrkal Erik.

"Proč by s tím za vámi jinak chodila?" nechápal Henri, "berte si to jako kompliment, není nic rozkošnějšího, než když na vás někdo žárlí. V míře, samozřejmě."

Erik zůstal mlčet a rozebíral si svůj rozhovor s Christine. Působila jako žena potlačující žárlivost? Ona k němu? Už podruhé musel své myšlenky označit za přímo absurdní.

Henri ho klidně sledoval. "Žárlí oprávněně?" zkusil, i když se obával, že po tomto nevhodném dotazu se Erik opět rozčílí.

"Má drahá Christine si to ani neuvědomuje, ale ve skutečnosti by měla být Emmě vlastně vděčná..." hlesnul zamyšleně a potáhnul z doutníku.

Henri chvíli zvažoval co tím chtěl říci a prohlížel si jeho zadumaný profil. Jeho odpověď nakonec nebyla tak inteligentní, jak si přál. "Uh...hmmm?"

"Emma mi ukázala nevídané - je tu někdo, kdo by mě byl schopen čistě, až dětsky milovat, bez ohledu na moji tvář-"

"Ale Christine...."

"Christine mne kdysi zatratila právě pro moji tvář. Ale Emma....Ach, nechci, aby to znělo, že Christine z něčeho obviňuji. Pokud je tu nějaká dávná vina, nesu ji jen a jen já." dodal kvapně. "Jde o to zjištění, ten pocit....že bych dokázal žít i bez Christine. Nebylo by to to samé, nebyl bych tak šťastný, ale život by šel prostě dál, i kdyby tu nebyla." Erik se zdál naprosto ponořen do svých myšlenek.

Henri se snažil vcítit do muže sedícího vedle něj a alespoň částečně pochopit jeho myšlení. Kupodivu se mu to i dařilo. Nebo si to myslel. U Erika si jeden nikdy nemohl být tak docela jistý. Trochu ho rozesmutnilo zjištění, že Erik si nejspíš nikdy nebude připadat jako plnohodnotná lidská bytost, už jen to braní vší viny na sebe ho v tom usvědčilo. Někdy na něj působil dojmem, jako by se chtěl za svoji existenci všem omluvit a s útrpným úsměvem se zavřít do té věže. Nejhorší Henriho zjištění spočívalo ve faktu, který mu už delší dobu křičel do tváře, ale nedokázal ho přijmout, tak nemožný se mu zdál. Erik neustále vystupoval jako člověk, který cítí odpovědnost za svoji zohyzděnou tvář, dnem i nocí přemýšlí co tak zlého spáchal, že si vysloužil tak krutý trest...

Pocítil svíravou lítost, kterou ale nedával najevo. Erik neměl rád, když ho někdo litoval.

"Pokud mi odpustíte přílišnou upřímnost, Christine může Emmě vděčit za to, že už jí nejste tak - řekněme chorobně posedlý?" otázal se konverzačním tónem.

Erik si stále na bezstarostnost s jakou s jakou Henri otevíral ta nejchoulostivější témata nemohl zvyknout. "Víceméně." odvětil proto stručně.

Henri zůstal mlčet, nevědomky použil trik který používal na obviněné při výslechu. Pokud se dlouze odmlčíte, dotyčný znervózní a rozpovídá se. A vskutku.

"Nevím, jestli tu jde úplně o Emmu. Snažím se přijít na to, jestli jsem ji opravdu miloval...."

"Možná šlo o ten pocit, že spolu s Christine vám unikla i jediná možnost na lásku? Spáchal jste všechny ty zločiny jen abyste konečně pocítil, co to znamená, když na vám někomu záleží? Upnul jste se na Christine, viděl jste v ní jedinou možnost...."

"A přitom přehlížel nebohou Emmu a....ehm." Erik si odkašlal, aby to nešťastné "a" co mu vyklouzlo zamaskoval, ale Henri se nedal.

"A Meg." dořekl klidně, ale uvnitř něj to vřelo, "myslíte že...že...k vám něco pořád cítí?" snaha o klidný tón se vytratila, ani nevěděl jak.

Erik se na něj podíval se zvláštním leskem v očích. "Ne, nemyslím si. Pokud se mne opravdu ptáte na názor, tak to co prožívá s vámi je její první láska. První pravá láska." zdůraznil.

Henri se znovu ošil. "Uvidíme." špitnul, ale Erik jeho poznámku nepochopil, ostatně neměl na to ani myšlenky. "Je to tu." oznámil Henrimu. "Jdu si pro Christine."

"Už? Já mám v tom případě ještě půlhodiny času. Zajdu zkontrolovat Raoula." zaculil se s výrazem chůvy malého trucovitého dítěte. Než se jejich cesty na chodbě hotelu rozešly Henri se se spikleneckým výrazem nakonil k Erikovi. "Good luck, pravili by místní." zasmál se a bez zaklepání suveréně otevřel Raoulovy dveře.

Erik se zhluboka nadechnul. A pak ještě jednou. S kyticí růží, kterou si mezitím ještě vyzvednul ze svého pokoje, zaklepal.