Remember, love never dies! 4. část

Nad Phantasmou znovu vyšlo slunce, které ozářilo svým jasným světlem Coney Island. Gustave stál u okna už drahnou chvíli, aby se přesvědčil, jestli vůbec vyjde. Jak může svět jen tak, naprosto normálně zase žít dál? Lidé v davu se hrnoucí dovnitř vůbec nezajímalo, že tu někdo zemřel, že zemřel člověk, který jim daroval všechny radosti Phantasmy. Kráčeli si dole se svými přízemními starostmi a jeho život mezitím ležel v troskách a život jejich impresária pana Y vyhasnul.

V přijímacím pokoji stočený v křesle spal Raoul. Klidně oddechoval a v jeho aristokratické tváři nebyl náznak poznamenání ze včerejšího večera. V jeho snech se vrátil čas, znovu stál s Christine na střeše Opery Populaire, byl statečný mladíček, "romantický idiot"...

Nebyl po krk zahrabán v dluzích a už vůbec by si o něm nikdo ani nedovolil říci, že je to povaleč v kasinech a opilec.

Christine právě s námahou vstávala z podlahy u dveří. Cítila řezavou bolest za krkem a každičký sval v těle měla ztuhlý. Kdyby ještě byla baletkou v Opeře, madame by jí donutila hned to rozcvičit. Zvádla by to ještě? Dokázala by být tak ladná jako kdysi? Okouzlila by dnes ještě hned dva muže? Zámožného vikomta a geniálního Fantoma?

"Maminko? Spíš ještě?" ozvalo se jemné zaťukání na dveře.

"V pořádku, Gustave, pojď dál." zazněla odpověď.

Gustave opatrně otevřel dveře a Christine jako první sjela pohledem k jeho ruce. Opravdu na ní nosil Erikův prsten. "Hledají tě ti lidé." na okamžik se zarazil. "Lidé jim říkají trio."

Christine na něj nechápavě zamrkala. "Opravdu? A kde jsou? A tvůj...." přejela si rukou po hrdle, když jí najednou došel hlas. "A Raoul je kde, zlatíčko?"

"Neodkladně tě chtějí hned vidět. Čekají na tebe v domě... v domě pana... tedy, tatínka." vykoktal zmaten, jak má od této chvíle oslovovat Raoula a jak se zmiňovat o Erikovi. "A tatínek, ehm Raoul spí v křesle přijímacího pokoje. Spí docela tvrdě." znělo to, jako by ji přesvědčoval aby za triem opravdu odešla.

Christine ho pohladila po vláscích. "Hned se vrátím, jestli se Raoul probudí...."

"Já už mu něco povím." slíbil okamžitě.

---

"Nemusíš mu lhát." zvedla mu obličej, aby se jí podíval do očí. "Lži mezi lidmi jen tvoří propasti." povzdechla si a přehodila si přes sebe plášť. "Jak jsem říkala, hned budu zpět." políbila chlapce na čelo a vyšla ven.

Rychlým krokem se proplétala mezi davem lidí a kápi si stáhla co nejvíce do obličeje. Mezi lidmi to jen vřelo. "Je mrtvý. Někdo ho zastřelil. Prý zemřel v náručí Christine Daaé. Je jen otázkou času, kdy bez něj park zkrachuje. Podívejte! To je ona! Christine Daaé! Hej, Christine, je to pravda?"

Christine zpanikařila, když se kolem ní pevně semknul dav a ze všech stran se ozývali zvědavé hlasy.

"Jděte si po svém." rozehnal je hromový hlas Squelche, který se náhle objevil po jejím boku.

"Slečno Daaé." zlehka se jí uklonil vzápětí. "Snad vám nevadí, že vás oslovuji takto, ale mistr nikdy o madame de Chagny nechtěl ani slyšet." rozpovídal se a Christine bodlo u srdce.

"Víte, mí přátelé říkali, ať vám vyjdu naproti, dnes je tu asi dvojnásob lidí. Ale to jen kvůli těm povídačkám o smrti pána. Jsem zvědav, jak dlouho nám to tu vydrží. Ostatně to bude záležet i na vás." pokračoval dál a neomylně ji vedl k Erikově věži. Christine už otevírala pusu, aby se zeptala na význam toho všeho, ale on ji zarazil, když jí úslužně otevřel dveře. "Prosím, slečno Daaé. Vše se dozvíte." znovu se poslužně uklonil, když kolem něj prošla dovnitř.

Christine v očích znovu pálily slzy, když procházela jeho pokojem. Nad klavírem visela její podobizna, na podlaze musela překračovat nejeden zmuchlaný notový papír. Jeho přítomnost tu byla natolik cítit, až nechápala, jak může být mrtvý. Jako by ho viděla, jak k ní sbíhá po schodech....

Squelch ji gestem pokynul, ať vystoupí do nejvyššího patra, kde jak z vyprávění slyšela přechovává figurínu a ozvývá se odtamtud dlouho do noci hraní klavíru. Byla si naprosto jistá, o jakou figurínu se jedná. Nechápala, proč ji sem zavedli. Cožpak pro ně tohle místo není plné bolestných vzpomínek?

Vešla do kruhovité místnosti, plné dokončených partitur a prostěradlem skrytým klavírem a něčím, co nepochybně musela být ona figurína. Dvakrát netoužila ji znovu vidět, proto uvítala, že přes ní někdo, možná snad ještě Erik, přehodil bílou látku.

Gangle, dokonce i slečna Fleck, se jí znovu uklonili a Christině už to začínalo být protivné. Povolila si knoflíček pláště u krku a zkoumavě se na ně podívala. Všichni tři vypadali tak zuboženě. Líčidla měli rozmazaná po obličeji a slečna Fleck dokonce na sobě neměla žádný její na stranu posazený výstřední klobouček. Už nevypadali děsivě a tajemně a už vůbec by je nikdo neposlal uvádět show na jeviště Phantasmy.

"Přáli jste si se mnou mluvit?" prolomila ticho třaslavým hláskem Christine.

K její radosti se slova ujala slečna Fleck, která narozdíl od Squelche nebyla na zdlouhavé řeči a věci řešila s vojenskou rázností.

"Věc se má tak, slečno Daaé. Toho dne, kdy se mistr dozvěděl, že váš syn je vlastně jeho syn, ten den kdy s jekotem utekl před jeho tváří." nepatrně se ušklíbla a začala po místnosti přecházet sem a tam. "Nám dal několik jasných instrukcí, co musíme neodkladně splnit v případě jeho smrti. Počítali jsme, že něco takového budeme muset řešit o mnoho let později, ale jak sama víte, situace se změnila." hlas se jí na okamžik zlomil. "V první řadě je vám odkázana Phantasma, celý park, všechny tržby..." odříkávala ne dvakrát nadšeně. "Až váš syn dovrší plnoletosti, bude to tu jeho. A co nás nejvíce překvapilo." odkašlala si. "Zaplatíme z pokladny Phantasmy všechny dluhy vaší rodiny. A jak jsme si zjistili malá částka to zrovna nebude." povytáhla obočí. "Nehledě na to, že odteď...." pevně k sobě stiskla rty a přestala s přecházením napříč pokojem. "Od této chvíle jsme vaši věrní služebníci, slečno Daaé."