The Dreamcatcher - 7. kapitola

Jako každý den Zuzanka v devět hodin ráno vešla do Mercyiny ložnice. Zastihla ji už vzhůru, nehybně ležící v posteli. Nepřítomný pohled směřovala vzhůru, v prstech žmoulala přikrývku pošitou krajkou a s mírně pocuchanými vlasy rozprostřenými po polštářích vyšitých rudou nití vypadala jako bledý anděl.

"Vaše Výsosti, vyspala jste se alespoň trochu?" otázala se Zuzanka a zvedla z křesla její splývavé negližé.

"Nevím. Snad," zamumlala Mercy a těžce se zvedla z postele.

Zuzanka jí pomohla do rukávů župánku a usadila ji k toaletnímu stolku. "Stav Jeho Veličenstva císaře je stále stejný, šla jsem se přeptat, abych vám mohla přinést aktuální informace."

Mercy si opláchla studenou vodou obličej a zašátrala po ručníku. "Děkuji ti," špitla vděčně.

Před třemi dny ve večerních hodinách celý císařský palác (veřejnosti to zatím bylo utajeno) zasáhla velice šokující zpráva - císař Albert se zhroutil po svém večerním čaji. Po podrobnějším zkoumání střepů čajového šálku, který panovníkovi vypadl z ochablých prstů, byly v sedlině objeveny stopy jedu, který se nepodařilo identifikovat. Nebylo žádným překvapením, když urozená rakouská návštěva ohlásila předčasné ukončení svého pobytu v Twighburgu a do dvou dnů opustila říši.

Stav císaře byl nanejvýš podivný. Byl malátný, zesláblý natolik, že nemohl opustit lůžko a ztratil chuť k jídlu, nicméně mimo tyto příznaky byl naprosto v pořádku. Lékaři usuzovali, že za to vděčil nízkému množství čaje, které vypil, díky čemuž se mu do organismu dostalo málo jedu.

V paláci zavládlo přirozené zděšení. Kdo to mohl udělat a jak se mu podařilo vsypat jed do čaje nejstřeženějšího muže země? Bylo jisté, že to byl někdo přímo z paláce - z rodiny nebo zaměstnanců. První se dalo vcelku snadno vyloučit, druhé tedy způsobovalo nedůvěru ke všem sluhům, lokajům, dvorním dámám...

---

Erik se snažil u Matta prosadit, aby se v paláci zakázaly Ferdinandovy korzety, případně se propustily ženy, které je už nosí, ale to se u prince nesetkalo s úspěchem. Zvlášť ne poté, co se Ferdinandova "neteř" na plese oficiálně stala jeho milenkou (což ovšem kromě Erika nikdo nevěděl).

Probíhalo intenzivní vyšetřování, bylo několik podezřelých, ovšem bylo otázkou, jestli proti těmto nešťastníkům existovaly skutečné důkazy, nebo jestli vyšetřovatelé pod velkým tlakem hledali viníky za každou cenu.

Mercy měla s otcem komplikovaný vztah, protože císaři dělalo potíže vyrovnat se s jejím postižením a především vykazoval bezradnost nad tím, jak se k ní chovat, co od ní očekávat - to ostatně vysvětlovalo proč Mercy většinu života strávila v naprosté izolaci, aby se zničehonic znovu objevila ve veřejném životě a musela předstírat, že v něm byla zaběhlá už odjakživa.

Přese všechno otce milovala a čím zmatenější byly jeho city k ní, tím usilovněji se mu snažila zalíbit a o to vroucněji ho zbožňovala.

Zuzanka začala Mercy rozčesávat kaštanové vlasy. "Vůbec už nevycházíte ze svých pokojů, Vaše Výsosti. Nevyjdeme si dnes na procházku?"

"Nechci. Můj domov je najednou nepřátelské prostředí, jídlo na našem stole je nebezpečné, lidé vedle kterých jsem vyrůstala mohou být vrahové mého otce čekající na další příležitost svůj ohavný čin dokonat...mám se v tomhle jít procházet?" Mercy si začala trhat už tak dokrvava rozedranou kůžičku okolo nehtů, což byl zlozvyk, který se jí kvůli stresu vrátil z dětství.

"Můžeme si vyjít do Alexanderova parku, máte to tam přece velice ráda," nevzdávala se Zuzanka.

Mercy se mdle usmála. "Je od tebe nesmírně laskavé, jak se mě snažíš rozptýlit. Možná bychom se skutečně mohli vydat ven z paláce...ale to by se bratrovi nelíbilo."

"Půjde s námi tajný policista - ostatně jako vždy. Co víc je třeba? Navíc se korunnímu princi nemusíte pořád ve všem podřizovat. On oproti vám žije tak svobodným životem, přijde mi to líto..."

"Hovoří z tebe dobré úmysly, ale zakazuji ti takhle mluvit o budoucím císaři a mém bratrovi. Jistěže žije lepším životem než já - není slepý a především je to muž. Neprojde mi to, co projde jemu, je to jak to je, má milá. Ale snad máš pravdu. Další den věznění v těchto zdech a zešílím. Vyrazíme si jak navrhuješ, bude to vítané dobrodružství. Ale obávám se, že Matt se skutečně bude hněvat."

***

Z šedého nebe padala směs vloček a deště, kterou obyvatelům Tvayburgu do tváře metal ostrý vítr. Na předvánoční čas toto počasí v nikom vřelé city těchto svátků nevzbuzovalo.

Po ulici horního Tvayburgu kráčel volným tempem Erik, ničeho z toho nedbaje. Chodil takhle už celé hodiny a obavy, které v něm vyvolávaly skupinky lidí shromažďující se na rozích ulic, náměstích, v honosných restauracích ale i zavšivených putykách, jednoznačně přehlušovaly chlad zalézající za límec jeho pláště a vlhkost prosakující do bot z bezpočtu kaluž, do kterých už bezděčně šplánul. Nikdy se ani v nejmenším nezajímal o politiku státu, do kterého se přistěhoval. Stal se ředitelem divadla, pozvedl ho na světovou úroveň, občas i sám režíroval, případně vyučoval zpěv, ačkoliv on sám se ho už nadobro vzdal. To pro něj bylo důležité, ničeho víc nebylo třeba. Matt ho často napomínal za jeho jednostranné zaměření, ale Erik se s ním nehádal. Byl to zkrátka jeho způsob přežití v tomto světě, způsob přežití po událostech, které za sebou nechal ve své minulosti.

Ovšem to, co pozoroval v ulicích Tvayburgu ho děsilo. Ve vzduchu byla vzpoura, bezejmenný dav křičel v rozhořčeném unissimu. Bylo to něco, před čím nešlo schovávat hlavu do písku. Jak tedy bylo možné, že Erik, člověk svým založením natolik vzdálený od všech témat, která jako žluč kypěla v davech na ulicích, docela míjela Matthewa, korunního prince, politika, diplomata, vždy neochvějně přesného kalkulátora? Stála za tím Julie Dravleyová? Pokud ano, jak je možné, že na něj měla takový vliv? Zpočátku vše přikládal těm podivným korzetům, ale teď už šlo o mnohem víc než zaláskované muže a jeho podezření mu začala připadat absurdní. Ale to byla koneckonců celá ta situace.

Těžká atmosféra tehdy na plese byla jen začátek. Z nejistoty a nevědomosti se zrodila nesnášenlivost a tam, kde vedle sebe doposud tak poklidně žili a navzájem se obohacovali lidé ze všech koutů světa, byl náhle zaset nesvár. Tvayburčanům se přestala zamlouvat představa mezinárodního města a zavládla obecná nechuť k přistěhovalcům a to včetně Erika, který v říši žil už deset let.

Nejpalčivěji se však projevoval problém království Titairy, které bylo už třicet let součástí Twighburgu.

Titairy byla maličká země o rozloze, která by zabírala asi třetinu Twighburgu, nicméně velice bohatá na naleziště drahých kovů. Jejím posledním panovníkem před slučením s Twighburgem byl král Maxmilián, který s bohatstvím své země nehospodařil dobře. Téměř všechny suroviny vyvážel do zahraničí, příčemž obyvatelé Titairy se z tučných výdělků z prodejů nikdy neradovali, ba naopak. Rozdíl mezi šlechtou a mešťanstvem, případně obyvatelem venkova, se stával neúnosný a vzájemným vztahům nikterak nepomáhalo, že královský dvůr se se svým bohatstvím a snobstvím velice okázale předváděl v neochvějné víře, že je na jejich místo svrchovaně dosadil sám Bůh.

Nejkritičtější na politice Titairy byla nešťastná ekonomika, jejíž strategií byl vývoz surovin do zahraničí, aby se následně produkty z těch samých surovin kupovaly nazpět, dvakrát tak dráž. Krach a bída byly nevyhnutelné, zrovna tak jako převrat a Maxmiliánovo svržení svým vlastním lidem. Titairy se poté spojilo s Twighburgem a ač si zachovalo určitou suverenitu, bylo centrálně spravováno z Tvayburgu císařem Albertem.

Titaiřané i Twighburčané se obvykle vždy respektovali, ačkoliv Twighburčané se na své sousedy vždy dívali s jistou nonšalancí vyspělejšího státu, který ten druhý vytáhl z bezedných dluhů a obtíží. Tato nonšalance se - aniž by kdo mohl říci kde se to vzalo - změnila na podrážděnost. Titaiřané se stali pijavicemi, využívající obrovského pokroku Twighburgu, aniž by sami přispěli svým dílem.

Platilo to i opačným směrem - Titaiřané v Twighburčanech přestali vidět zachránce, ale uzurpátory své nezávislosti a arogantní snoby v ničem se nelišících od těch, kteří je kdysi přivedli záhuby.

Pokus o vraždu císaře byl jen špičkou ledovce - jaké štěstí, že se to paláci podařilo veřejnosti utajit! Zatím.

***

Později toho dne se přesně podle svých plánů procházely i Mercy se Zuzankou, ačkoliv pro ně taková procházka znamenala víc úsilí, než jen prostě vyjít ven z domu, jako pro Erika. Nemluvě o tom, že v patách měly tajného policistu.

Pod nohama jim čvachtala břečka, která měla daleko od romantiky zasněžené krajiny, když zavěšené do sebe kráčely spolu se svým stínem.

Po cestě je zastavilo mladé promrzlé děvče s modřinou pod okem.

"Copak si přeje?" zeptala se Mercy Zuzanky.

"Prodává květiny."

"Teď v prosinci?" podivila se Mercy.

"Nu, vypadají podle toho. Mají jedovatě žlutou barvu, jsou ošklivé."

Mercy se suše zasmála. "Ty jsou pro mě perfektní. Kup je od ní."

Zuzanka tak učinila a hned za dalším rohem potkali další lidi. Velmi zvláštní, nesourodou skupinku, ze které Zuzance naskočila husí kůže. Pohlédla na Mercy, která byla obvykle velmi dobrá v rozeznávání zvuků něčích kroků, která teď ale očividně neměla nejmenší tušení, že je nablízku někdo další.

Skupině vévodil muž se sněhobílými vlasy protkanými černými prameny. Se svraštěným obočím si je obě důkladně prohlédl, ukázkově se poklonil, takže bylo zjevné, že ví, koho právě míjí a Zuzanka mu rozechvěle pohlédla do nestejnorodých očí.

Pak spolu s ostatními zabočil do vedlejší uličky a rozplynuli se ve vzduchu. Zuzanka zavrtěla hlavou - přirozeně že zašli za roh a zmizeli jí z dohledu, co to do ní vjelo?

Vzápětí sebou škubla, zbledla a s bolestivým výkřikem sjela k zemi. Bylo to uprostřed mostu přes zamrzající řeku.

"Co se stalo?" vyjekla polekaně Mercy.

"Na něco jsem šlápla, Bože můj, asi hřebík," zanaříkala Zuzanka.

Mercy se ohlédla do míst, kde tušila policistu.

"Pomozte jí přece! Odneste ji do kočáru," poručila Mercy.

"Vaše Císařská Výsosti, nesmím se od vás vzdálit ani na krok," řekl mladík nerozhodně.

"A co chcete? Aby se doplazila? Jsme deset minut od brány, co se stane za deset minut? A vůbec," Mercy začínala rudnout rozčilením, "sloužíte vy mě, nebo já vám?!"

Muž zaváhal. "Jak si přejete, Vaše Výsosti," zamumlal nakonec rozpolceně a vyplnil její příkaz.

Mercy osamněla a opřela se o zábradlí. Pohrávala si s kyticí ošklivých květů, které ale krásně voněly. Co jí tedy sešlo na tom, jestli byly krásné nebo ne?

"Vaše Císařská Výsosti," ozvalo se za ní a ona ztuhla. S mírně rozšířenýma očima se otočila po tom hlase.

"Dobrý Bože, je to možné, pane Lascellesi? Mám pocit, že kam se pohnu, tam jste vy. Co tu děláte?"

"Prosím za odpuštění, je to však dílo náhody. Jdu do divadla. Zkoušíme," odvětil Daniel uraženě.

Mercy to pobavilo a zacukaly jí koutky. Trochu jí to připomnělo jejich první setkání. "Neberte si to osobně, ale těch náhodných setkání už je tolik, až to přestává být důvěryhodné," pravila smířlivě.

"Ne všechna naše setkání byla náhodná, o některá jsem se s obdivem k vám přičinil, nicméně tohle mě překvapuje mnohem více, než vás. Najít vás stát samotnou uprostřed parku.....sním?"

Mercy se znovu mdle usmála a vylíčila mu Zuzančinu nešťastnou nehodu.

"To je mi líto, doufám, že bude v pořádku. Ale být s vámi chvíli o samotě je jako zázrak. Zvlášť po našem posledním setkání. Tvrdila jste, že je nemožné, abychom se znovu setkali. A tady jsme. Není to osud?" na Danielově hlase bylo slyšet, že se usmívá.

"Občas je skutečně těžké věřit na osud. No na druhou stranu by bylo zničující, kdyby člověk žil bez hlubšího smyslu, bez větší síly stojící nad tím vším," pronesla Mercy tisknoucí květy stále křečovitějším sevřením.

"Vaše Výsosti, děje se něco? Jste tak..." Daniel nedokončil větu a ten lehký tón z jeho hlasu zmizel.

"Vyděsila jsem vás? To snad ne. Vy jste přece otrlejší povahy."

"S vší úctou, ale jak to můžete vědět?" otázal se Daniel.

Mercy se na okamžik zarazila. Pravda byla, že o něm přemýšlela tak často, až získala pocit, že ho zná. To by mu ale nikdy neřekla. "Máte pravdu. Nevím."

"Je tu šance, že si na procházku vyjedete i zítra, Výsosti? Třeba pak...s trochou času odhalíte moji povahu."

"A jak to myslíte, pane Lascellesi? Mám nakázat své nebohé dvorní dámě, aby zítra znovu šlápla na hřebík? Co když s takovou chytí nějakou infekci? To od vás není prozíravé," odtušila Mercy. "V jiném případě pro vás totiž nehraje vůbec žádnou roli, jestli se sem zítra půjdu projít nebo ne - nedostali bychom šanci promluvit si, jelikož jsem neustále pronásledována tajnými policisty. Ostatně dávejte pozor - jeden se pro mě brzy vrátí."

"Nemáte chuť občas od toho všeho utéct?"

"Nemístná otázka, pane," zarazila ho Mercy.

"Proč si mě pořád držíte tak daleko od těla a zároveň...," Daniel se nadechnul než pokračoval, "a zároveň se zdá, že vám má přítomnost není nepříjemná....Výsosti," dodal, aby zmírnil opovážlivost svých výroků.

Mercy svraštla obočí a roztržitě v rukou párkrát pohodila kyticí. "Pořád na mě tak tlačíte...trochu mě to irituje, abych byla upřímná."

"To proto, Výsosti, že tento rozhovor vedeme prakticky už podruhé. Možná trochu jinými slovy, ale pointa zůstává stejná. Jsem s vámi uvězněn v kruhu a chci z něj ven."

Mercy ztuhla. "Tak ten zrádný kruh přetrhněte, nic vám nebrání."

"Ne...tak jsem to nemyslel. Odpusťte, špatně jsem formuloval svá slova," odvětil Daniel obezřetnějším tónem.

Mercy sklopila hlavu, nejistá co říct. Pochopila jeho slova správně, ten výpad učinila spíše jen aby si koupila čas. A přitom ho měli tak málo! Za chvíli se vrátí ten špicl...

Daniel k ní přešel blíž a vzal ji za ruku, ve které držela květy. "Je zvláštní procházet se v tak ošklivý zimní den s kyticí v rukou..." konstatoval docela nenuceně na fakt, že ji už zase vzal bez dovolení za ruku. Ale tentokrát se nevytrhla.

"Koupily jsme je od jednoho děvčete tady v parku," řekla na vysvětlenou.

"Doufám, že nestály hodně," zněla jeho nenadšená reakce.

Mercy se slabě usmála. "Jistě. Zuzanka říkala, že jsou ošklivé. Ale v čem by pro mě spočíval rozdíl, kdyby byly krásné? Voní omamně...po jarním dnu. To je pro mě důležité. Povrchní věci mě neovlivňují, ani nemohou."

"Smím k nim tedy přivonět, Výsosti?"

Mercy polkla. "Ale jistě."

Daniel nepustil její ruku. Jednoduše si ji přitáhl k obličeji a Mercy přemýšlela, kolik žen už musel podobně svádět. Byl si tak jistý sám sebou, uměl říkat všechny správné věci...a snad proto pro ni bylo těžké rozpoznat jeho pravý úmysl.

"Je to opravdu krásná vůně....vybavuje se mi s ní dětství, jak zvláštní..." Daniel si odkašlal, "uštědřila jste mi lekci, Výsosti, už nikdy nebudu soudit květiny podle barvy."

Mercy se zasmála. "Zajímavá obnova 'nesuď knihu podle obalu'....ale těžko říci, jak dlouho vám to vydrží."

"Vaše Výsosti, obávám se, že se už budu muset vzálit...vidím v dálce nějakou siluetu. Pravděpodobně se pro vás vrací."

Mercy cítila, jak jí pokleslo srdce. Jak rychle těch deset minut v jeho přítomnosti uteklo! Beze slova k němu natáhla volnou ruku a on ji na rozloučenou políbil, pak ji ale velmi nečekaně podržel ve své. "Mám vaše svolení ukrást si jeden polibek navíc? Na vaši tvář?"

Mercy vytřeštila oči. "Pokud si ten polibek ukradnete někam jinam než na tvář, tak vás přetáhnu tou kyticí po hlavě...obličeji...rameni...kam se trefím, těžko říct. Jen abyste věděl."

Daniel se rozesmál. "Je to ano?"

"Nu...ano."

Daniel se k ní sklonil a nejprve ucítila dotek jeho nosu na svém a pak jeho lehký polibek. Skutečně jen na tvář. Na kratičký okamžik toho dokonce zalitovala. Nepraštila ho, kdyby neposlechl. Určitě to věděl.

Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Byl to zrovna tak letmý dotyk, jako tehdy, když spolu tančili a jejich čela se na okamžik dotkla. Přála si, aby se neodtáhl tak rychle. Přála si, aby ji držel jako tehdy při valčíku, kdy si toho nevážila natolik, aby si zapamatovala, jaký to byl pocit. Ach, ta vůně santalového dřeva!

"Nashledanou, Vaše Císařská Výsosti."

"Nashledanou," zašeptala. Pošetilá. Musel to na ní všechno poznat. Neměla mu to dovolit, teď už ví, že ji má ve své moci.

Neměla mu to dovolit.

Měla mu dovolit víc.

Neměla mu to dovolit.

Měla mu.....

"Vaše Císařská Výsosti, mám vás odvést zpět ke kočáru?"

"Buďte tak laskav," zamumlala Mercy malátně, téměř rozespale a zavěsila se do policisty, který to celé zkazil.