2. Kapitola - Setkání dávné

Tak vážení a je tu pokráčko :-) jestli to někdo z vás přečte a napíše i komentík budu jedině ráda.

"Gustave, běž už spát, je pozdě." Pronesla sem a chlapec se ač nerad zvedl ze země, kde seděl a Poslouchal hudbu a odešel do pokoje, kde spala už malá Lizzie.

"Takže to všechno byla jenom pustá lež. To byl tvůj cíl nás všechny oklamat? Dělat mrtvého, aby náš příběh skončil? Uvést svůj život v zapomnění? Měla jsem vědět, že tu budeš. Měla jsem to tušit celou tu dobu. Celé tohle jednání nese tvůj tajemný znak. Jak se opovažuješ mě teď zkoušet vlastnit? Jak se jen opovažuješ vtrhnout do mého života?" osočila jsme se na něj.

---

"Oh, Christine, má Christine, v čase, kdy mě celý svět pohřbil, má Christine, ve tvé předsvatební noci, ah, Christine, tys našla místo mého úkrytu a přišla jsi. Nezkoušej to popřít. Tu dávno zapomenutou noc."

"Tu noc…" mučil mě vzpomínkami na tu osudnou noc.

"Kdysi byla noc bez kousku měsíčního svitu. Příliš temná, aby bylo něco vidět, příliš temná, abych se o něco pokoušel." Začal naléhavě vzpomínat na domu společně strávenou. Kdy jsem slepě a naléhavě šla za ním.

"Přišla jsem k tobě, abych ti řekla, že musím odejít, nemohla jsem vidět tvou tvář, ale cítila jsem tě tak." Nesla jsem se ve vzpomínkách na tu osudnou noc.

"Ano tak to bylo." Vzpomínal společně se mnou, ale pak se ze svého snu opět vytrhl. "A když bylo po všem, předtím než sluneční paprsky dopadly na zem, Styděl jsem se, za to co jsem udělal, bál se podívat se ti do očí. Zůstal jsem, dokud jsi spala a pošeptal ti sbohem a utekl jsem do temné bezměsíčné noci."

"A já tě milovala ano, milovala, následovala bych tě kamkoliv bys odešel." Začala jsem se svými slovy a vyjevila mu své city, které jsem tolik let k němu cítila a bohužel stále je k němu cítím. "Vzbudila jsem se a chtěla ti přislíbit mou lásku a namísto toho jsem viděla, že jsi pryč." Vytkla jsem mu přitom.

"A já tě miloval, opustil, měl jsem tě, a oba známe důvody proč. My oba víme proč, ale nebudu litovat od teď až do mé smrti, budu na tu noc vzpomínat. Na tu noc, tu noc pod bezměsíčnou oblohou. A teď."

"Jak jen můžeš mluvit o nějakém teď? Pro nás už není žádné teď…" odtáhla jsme se od něj a pohlédla mu do očí vyčítavým pohledem.

"Nemysli si, že ti to někdy odpustím." Osočila jsem se na něj a probodávala ho pohledem.

"Oh, Christine, já to tak nechtěl, ale byla si rozhodnutá si vzít Raoula, a já ti nehodlal bránit ve štěstí."

"Ach, ty žertuješ? A kdo mě unesl v den představení do labyrintu pod operou a hodlal si mě vzít? Kdo mě mučil a vydíral, abych s ním zůstala? Raoul to nebyl. To ty. Celou dobu si to byl ty, a když jsem za tebou přišla…" odmlčela jsme se a on mě chytil za ruku.

"Dnes už je to ale jedno. Každý žijeme svůj život. Jak si mě vůbec našel? Jak si věděl, že přijedu sem?" pousmál se a poodešel kousek stranou.

"To já tě zaměstnávám. To já ti platím, já jsem ten pan Y." pronesl mírně pobaveně. Mě se z toho tajil dech. Nemohla jsem uvěřit, že to on mě sem nalákal.

"Ne ty mi lžeš." Hlesla jsem a nezmohla se na více slov.

"Ne je to tak. Já tě platím a ty zazpíváš." Přiblížil se ke mně. "Ty jsem můj anděl hudby, jen ty můžeš zpívat mé písně. Bez tvého hlasu umírám. Vrať mě do života. Zpívej pro mě!" křikl a svůj stisk zesílil.

"Pust, mě to bolí." Hlesla jsem slabě a jeho prudký a zlověstný pohled se změnil na pohled litujícího člověka a jeho stisk lehce polevil. Pustil mě, až ve chvíli, když přiběhl, malý Gustave.

"Mami, mami, stalo se něco strašného." Zahalekal Gustave a chytil mě za ruku a vedl mě pryč. Ale já ho zarazila. Cítila jsme na sobě a na synovi obezřetný Erikův pohled.

"Gustave, zlatíčko, co se děje." Pověděla jsem a vzala jeho obličej do dlaní.

"Musíme si pospíšit, Lizzie,… Lizzie." Hlesl a rozplakal se.

"Drahoušku co se děje? Ne tak, neplač, co se stalo?" zeptala jsem se ho znovu a utírala mu slzy. Ale on mě zase chytil za ruku a táhl do jejich pokoje.

"Lizzie něco spolkla a nemůže popadnout dech." Sotva to ze sebe vykoktal skrze vzlyky.

"Lizzie!" křikla jsem a vběhla do dětského pokoje. Malá Lizzie seděla na postýlce a dávila se. Instinktivně jsem ji chytila a bouchala do jejích zádíček, co to šlo. Mezitím přiběhl Gustave s uslzeným obličejem a sedl si na postel. Ucítila jsme i Erikův pohled na svých zádech, jisto jistě stál ve dveřích, ale mě to teď bylo jedno. Chtěla jsem jen zachránit své dítě.

Najednou z Lizziina krku vyletěla nějaká drobná překážka a ona se konečně nadechla. Ihned jsme ji pevně objala a hladila ji po vlasech. "Zlatíčko, tys mě ale vyděsila." Hlesla jsem, zatímco jsem jí výskala vlasy, a ona ubohá mi kašlala a plakala na šaty.

Gustave našel tu malou věc a prohlížel si ji a pak mi ji podal do ruky. "Mami podívej, to je tvoje ztracená náušnice." A ano, měl pravdu, byla to má perlová náušnice, o které jsme si myslela, že jsem ji ztratila na palubě lodi.

"Zlatíčko, pročpak si jedla náušnici?" podivila jsem se.

"Já ji nejedla, já si jí jenom půjčila, a když jsem spala tak jsem ji spolkla." Pronesla a zase mi začala plakat do náruče. Usmála jsme se a hladila ji po vlasech dál. Pohlédla jsem na Erika a ten při mém pohledu odešel zase zpátky do salónku, kde čekal, až přijdu.