1. kapitola - Amerika

A je to lehce odhlasováno :D tak můžeme začít :D jsem zvědavá na vaše názory :D kritiku očekávám :-) a předem se omlouvám za chybičky :-)

Loď nás vezla vstříc novému začátku v Americe. Doufala jsem, že výdělek, který nám byl přislíben, bude dodržen a my konečně splatíme dluhy.

Jsem ženou vlivného muže, vikomta, ale jmění, které měl, propil a prohrál v kasinech. Můj manžel Raul. Milovala jsem ho celým svým srdcem a i on mě tak kdysi miloval. Ale jeho ztráta majetku a příval alkoholu ho změnil v muže bez emocí. Kdysi něžný, milý, laskavý, se měnil ve starého mrzouta.

Přesto jsem ho nedokázala přestat milovat. Tedy milovat to je silné slovo. Mé city byly upřímné, měla jsem ho ráda, ale láska taková, o jaké čtou dívky v románech to vlastně nikdy ani nebyla.

---

Milovala jsem jiného. Ani nevím, jak se to stalo, ale zamilovala jsem se do něho. Byla to láska zvláštní, taková co vás přiměje nedýchat, taková co vás naučí létat. To jsem s Raulem nepoznala.

Ta láska byla k muži, který před lety zemřel, ale má láska k němu nezmizela, naopak. Ani zmizet nemohla. Z našeho plodu lásky vyrostl syn. Gustave. Raul věří, že je jeho, ale jen já znám pravdu. Gustave je synem někoho jiného. Mého anděla hudby, mého fantoma, jež mě děsil i mého ochránce, mého Erika.

Gustave můj chlapec. Tak nadaný, po svém otci a ani to netuší. Myslí si, že je nadaný po mně. Ale není tomu tak. Já jen zpívat umím, to je můj dar, ale komponovat a skládat nové skladby, takový um mi nikdy nebyl dán.

Sotva jsem Gustava naučila hrát na klavír, což mě samotné jde jenom drobátko, začal si ihned skládat písně. Jeho hudba je přesně taková, jako hudba jeho pravého otce. I jeho hudba mi dává křídla a pomáhá mi se vznášet k nebesům, ano i jeho hudba způsobuje, že se mi tají dech a také mě vrací o několik let zpět do pařížské opery, kde jsem hrála a zpívala na prknech, jež znamenala svět.

Ale Gustav nebyl jediné dítě, které jsem měla. Měla jsem ještě jedno dítko. Byla to překrásná holčička, kterou jsem měla se svým manželem Raulem. Ale ani jedno dítko jsem neupřednostňovala před druhým. Malá o pět let mladší holčička byla mou malou princezničkou a jmenovala se Elizabeth, ale my jsme ji neřekli jinak než Lizzie.

S Gustavem si věčně hrála na honěnou a pobíhali po palubě lodi, zatímco já jsem se procházela ruku v ruce s raulem a dělali dobrý dojem na všechny okolo na palubě.

Naše věčné přetvařování že jsme nejdokonalejší pár na světě, se nám dařilo. Mé herecké vlohy se mi vyplatily a Raul držel se mnou krok. Naše manželství držely pohromadě jen děti.

Večer co večer jsem je na lodi chodila uspávat ukolébavkou, kterou měli oba tak rádi a jakmile usnuly, začala má nejtěžší část. Musela jsem se vypravit, jako dokonalá manželka, na večeři v salónku s noblesními a nafoukanými lidmi.

Nenáviděla jsem ty večírky, vždy jsem se co nejdříve vytratila a šla si lehnout. Byla jsem den ode dne unavenější a unavenější. Má nemoc se na mě podepisovala víc a víc.

Má nemoc mě zabíjí, ale nikdo o tom neví. Nikdo kromě Raula, který se v poslední době snaží omezit alkohol a navázat styky s vlivnými muži. Já nás vezu za prací v opeře, která nás snad vyhrabe z toho nejhoršího, ale raul a i já se začínáme čím dál tím více obávat toho, že nebudu schopná ani vystoupit, jak se ta má nemoc horší a horší.

Nejhorší je to ale tajit před dětmi. Jak jim asi tak vysvětlíme fakt, že je brzy opustím. Má nemoc se dala léčit, ale na to jsme neměli prostředky. Léčba trvá dlouho a nemusí se ani podařit. Já věděla, že se konec blíží, ale snažila jsem se to nedávat příliš najevo.

Sama jsem už s koncem byla smířená. Raul s tím také začínal víc a víc počítat a už jsme se i domluvili na tom, jak to povíme dětem, až ten den přijde. Upřímně řečeno to Raulovi nezávidím.

Den co den jsme se blížili k Americe, a když ten den připlutí do přístavu nastal, dělo se něco neuvěřitelného. Větší zmatek jsem v životě nezažila. Jen jsme vystoupili z paluby lodi, seběhli se k nám novináři a začali se nás na všechno vyptávat.

Zachránil nás až podivný vůz, jehož posádka nám pomohla nastoupit a odvezla nás do hotelu. Gustavovi se moc ti lidé líbili, ale Lizzie z nich byla vyděšená a tiskla se ke mně.

V hotelu jsme dostali nejlepší apartmá. Začala jsem ihned vybalovat věci ze svého kufru a malá Lizzie mi ihned přišla pomáhat. Broukala si ukolébavku a hrála si s mými šaty, ze kterých byla unešená. Jakmile mi vytahala všechny šaty z kufru, běžela do salónku za Gustavem, který hrál na klavír a začala ho tahat za rukáv a přitom mu tloukla do kláves, mimo rytmus což ho rozčilovalo.

Co se ti dva takto pošťuchovali, musela jsem je chvíli co chvíli okřikovat a i raul je okřikoval, ale více ho rozčiloval fakt, že muž, který si zamluvil naše vystoupení, se vůbec v přístavu neukázal a to s námi byl domluven, že se tam s námi setká.

"Tak a už dost vy dva, Gustave přestaň hrát a Lizzie netahej svého bratra pořád za rukáv, už mě oba rozčilujete!" křikl na něj Raul a Lizzie se rozplakala a Gustave si sedl na křeslo a hrál si hračkou, kterou dostal.

"Lizzie, pojď sem drahoušku." Houkla jsem na ni a ta mi vběhla do nastavené náruče. "Musíš, na ty děti tak křičet, jen si hrály a pošťuchovaly se, to dělají všechny děti."

"Neměli dělat hluk." Odpověděl. Vzala jsem Lizzie za ruku a vedla ji do pokojíku, který měla společně s Gustavem a pomohla ji noční košilky a uložila ji. Zazpívala jsem jí ukolébavku a usnula spánkem nevinných dítek a odletěla se svými sny daleko předaleko do říše snů.

Když jsem dorazila do salónku, Raulovi hrál na tváři úsměv a četl si přitom nějaký dopis. "Co se děje Raule?" zeptala jsem se.

"Konečně se náš zaměstnavatel hodlá uráčit ukázat. Má se mnou schůzku dole v baru. Hned tam jdu." Pronesl, vzal si kabát a zmizel.

Gustave se zvedl od hračky a přešel ke klavíru a začal opět hrát a já pokračovala ve vybalování věcí. Ta píseň,kterou hrál však náhle utichla a o chvíli později se ozvala píseň další. Zněla tak neuvěřitelně. Ale až příliš dokonale na Gustavův hudební a skladatelský repertoár a um.

"Gustave, co to hraješ?" zeptala jsem se ho a přešla zpátky do salónku, ale to jsem ještě netušila, co mě čeká. Místo Gustava seděl za klavírem ON.