3. Kapitola - Náročný večer

Obě děti jsem uspala ukolébavkou a vrátila se do salónku. Erik tam stále byl a trpělivě čekal. "Spí?" zeptal se mě, což jsem tedy vůbec nečekala.

"Ano spí." Odpověděla jsem mu. Pousmál se a přešel ke klavíru.

"Složil jsem ti skladbu, kterou mi zazpíváš, jak jsme se dohodli." Pověděl, ale já mu skočila od řeči.

"Nic zpívat nebudu, nic ti nedlužím. A ty nemáš žádné právo něco takového po mě chtít." Osočila jsem se na něj.

---

"Ty zazpíváš." Pověděl s úsměvem na rtech, ale v očích měl zlobu a hněv, kterým naznačoval něco zlého. Z toho pohledu mi naskočila husí kůže. "Zazpíváš, protože ty máš co ztratit, má milá." A svůj pohled obrátil ke dveřím dětského pokoje.

"Ne." hlesla jsem. "Ne, těch dětí se ani nedotkneš." A spěchala jsem ke dveřím.

"Neříkám, že jim ublížím nyní, jen jim ublížím, pokud nezazpíváš." Pronesl s úsměvem na tváři a podal mi text s árií, jež jsem měla zazpívat. Z jeho očí plál žár, který nevěstil nic dobrého.

"Hodláš mě připravit o to jediné, co mi v životě ještě zbývá pro svou potřebu mého zpěvu. Chováš se snad hůř než rozmazlené dítě." Osočila jsme se na něj, ale ihned jsem toho začala litovat.

"Zkoušíš mou trpělivost!" zakřičel a chytil mě pevně za paže a lomcoval se mnou. V jeho očích poskakoval žár zuřivosti a já se nezmohla na nic. Byla jsem jako hadrová panenka sevřená v jeho ocelových pažích. Mým tělem měl proudit děs a hrůza, ale místo toho jsem jen hrdě stála a snášela jeho běs.

"Myslíš si, že se tě bojím? Už nejsem to děvčátko, které si mohl vlastnit, já už jsem jiná osoba." Náhle jakoby se z jeho těla všechen vztek vyplavil a už zase začínal myslet racionálně.

"Nehodláš zpívat?" zeptal se a v očích stále měl ten oheň ale na ústupu, věděl, že prohrál. Ale také měl eso v rukávu v podobě mých dětí.

"Zazpívám, jen neubližuj mým dětem." Na jeho tváři se vykouzlil úsměv, ale mně se udělalo zle. Z ničeho nic jsem se nemohla nadechnout. Nejspíše z té vypjaté hádky. Můj dech se vytrácel a já cítila náhlou slabost, která mi otevírala náruč.

Uslyšela jsem jen, jak Erik vykřikl mé jméno a najednou všechno zčernalo. Ještě než jsem odlétla do říše nevědomí, jsem ucítila pevné paže, které mě zachytily.

"Christine, Christine,…" známý hlas mě probouzel z nevědomí. Otevřela jsem oči a spatřila Raoula, který se nade mnou skláněl a zkoumal, zda jsem v pořádku.

"Jen si usnula, nebo to bylo jinak." Tím narážel na mou nemoc, o které věděl a již to na mě také několikrát viděl, že mě unesla do sladkého nevědomí.

"Ani nevím, udělalo se mi jen slabo." Zalhala jsem mu, ale poznal, že je něco jinak, jen to nedal na sobě znát. Ihned se zvedl a šel mi pro sklenici vody.

Já se mezitím rozhlížela po salónku a všimla jsem si, že dveře na balkón, které předtím byly otevřeny dokořán, jsou nyní zavřené. Vzpomněla jsem si na tu příhodu s Erikem a instinktivně jsme se rozběhla do pokoje k dětem. Otevřela jsem prudce dveře a našla je spící ve svých postýlkách. Ihned se mi ulevilo.

Najednou se mi však zase zatočila hlava, ale naštěstí přišel Raoul se sklenicí vody a pomohl mi dojít k lenošce. Opatrně mě na ni posadil a podal mi vodu. Ihned jsem ji vypila a podala mu prázdnou sklenici.

Od té doby co jsem nemocná je jako vyměněný. Naše manželství vydrželo přesně čtrnáct dní. Pak ochladlo a zase zaplál oheň, až když se narodil Gustave. Jakmile byl malému rok, zase naše láska opadla a při pátém výročí jakoby se zase probrala. Pak už to šlo z kopce. Nyní už to není ani tak láska jako pomocná ruka od přítele.

"Christine, neměl bych zavolat lékaře?" zeptal se mě s obavou v hlase. Ale já jen zavrtěla hlavou a nehodlala jsem se o tom dál bavit.

"Christine, ty víš, že se ti to vždy objeví a během dne je to horší a horší, co povíš dětem? Zase se budeš vymlouvat na to, že si snědla něco špatného? Gustave není hloupý chlapec, ví, že se něco děje." Už jsem nemohla snést jeho naléhání.

"Proboha Raoule, nezačínej zase s tímhle. Zavolej tedy toho lékaře." Pohlédla jsme na něj a on se pousmál, políbil mě na čelo, přikryl mě dekou a odešel. Mezitím se vzbudil Gustave a přišel za mnou k lenošce.

"Maminko, tobě není dobře?" Podíval se na mě a všiml si, že mám na čele studený pot. Jen jsem se zmohla na to mu podat ruku a začínala mi klesat víčka. Probdělá noc nebyla nic pro mě.

"Ne drahoušku, nic mi není. Jen jsem unavená." Pohladila jsem ho po tváři a zavřela oči. Slyšela jsem jeho cupitající spěšné kroky tam a zase sem a pak mi na tváři přistál mokrý kapesník.

"To máš na tu horečku." Pověděl a pohladil mě po tváři a líbnul mě na líčko.

"Jsi hodný, děkuju broučku, běž si hrát." Hlesla jsem a usnula. Probudil mě až Raoul, který přivedl lékaře k mé posteli.