Remember, love never dies! 27. část

Henri si nemohl pomoci a pečlivě zkoumal výraz Meg. Jak se tváří, teď když ví, že ten, koho miluje je přece jen naživu? Jaká trýzeň, ta úleva v jejích očí, letmý úsměv který jí kmitl na tváři a objetí, které si vyměnila s Christine, jenž vypadala, že co nevidět omdlí. Její láska k Fantomovi ji dovedla až na samý okraj, přes který stejně jako kdysi jeho matka přepadla a dostala se na samé dno. Teď ve svém náručí svírala ženu, kterou Fantom podle všeho miloval a kvůli které jí nikdy nevěnoval ani pohled. Unaveně si promnul spánky a odvrátil od výjevu před svým psacím stolem pohled. Vždy si myslel, že ženy chápe. Nikdy to nebylo o nic těžší, než jen poznat jejich povahu, zjistit po čem prahnou a dát jim to - pak už dosáhl, čeho chtěl. U Meg to neplatilo. Tušil, po čem asi toužila, proč se zamilovala do tak podivného člověka...a poprvé ve svém životě kapituloval, neboť věděl, že mystického hudebního génia překonat nemůže. Je vedle něj zkrátka obyčejný muž, co dohromady nemá co nabídnout.

---

Nezabila ho, nezabila! On žije! Vzala mu vzpomínky, vzala mu život z jeho mysli, ale ne z těla! Co jen v tom deníku stálo? Že ta střelná rána byla vlastně jen škrábnutí? Zranila ho, ale on žije! Jistě si vzpomene, až uvidí Christine, tolik ji miluje! A třeba jí odpustí, zachrání její ztracenou duši...

Christine ji svírala až příliš pevně, nemohla ani dýchat, ale nic neřekla, jen se tu a tam slabě usmála. Stále nenašla dostatek odvahy, aby pohlédla na Henriho. Věděl všechno, iluze se definitivně rozplynula. Rozhodně už ji nemohl shledávat vílou, nejspíš litoval chvíle, kdy ji k ní vůbec přirovnal. Ubožačka, která vztáhla ruku na dítě, a málem někomu vzala život. Jako by té bolesti nemohl být konec znal i její temnou minulost, věděl, že počestnou ženou se nazývat rozhodně nemůže. Odvaha už nehrála roli, byl tu jen nebetyčný stud a hanba. Snad to uhasilo jeho poslední naděje, snad už ví, že nikdy nemohou být spolu. Co by dala za poslední pohled jeho oříškových očí do jejích...ten samý pohled jaký ji nesčetněkrát věnoval na Coney - tak už se na ni nikdy nepodívá. A tak se raději už ona nikdy nepodívá na něj, protože by nedokázala snést ten chlad v jeho očích, ten chlad jaký se mu v obličeji rozhostil tehdy v nemocnici. Jeho výraz byl tak zuřivě divoký a nebezpečný - nechápala kde se to v něm vůbec vzalo. To nebyl její rozkošně nemotorný Henri. Ale kdo tedy?

"Ach Christine, celá se chvěješ." špitala Meg vystrašeně. Christine se snažila potlačit třes, ale nedokázala nad svým tělem převzít kontrolu. Musela se vzchopit, už jen kvůli Gustavovi. Oči se jí protáčely v sloup, ale při vší vydané síle neomdlela. Nebude dělat scény, nemůže znovu tak vyděsit Gustava jako na tom mole. Tak snadno se vystrašil a starostlivě celé hodiny stával u její postele....

Téměř rok, jeden celý a mučivě dlouhý rok se domnívala, že Erik je mrtev. Chodila k jeho falešnému hrobu, proplakala pro něj tolik slz a on si teď nejspíš ani nevzpomíná kdo je. Neví, že je jejím Andělem hudby, nevybavuje si, že bez něj nedokáže žít - třeba ji ani nepozná, až ji uvidí. Co mu jen řekne? A jak zareaguje? Ubohý Erik zavřený v nemocnici, kde hloupé jeptičky křičí při pohledu na jeho tvář!

Raoul s nezúčastněným pohledem diváka sledoval tak rozdílné emoce před sebou. Pevně držel zmateného Gustava za ruku a zkoumal, jestli Christine omdlí, nebo ne. Jeho pohled se tu a tam střetnul s očima Henriho, ale ve většině případech kdy na něj pohlédnul, Henri upřeně pozoroval Meg. Potřásl hlavou a znovu se naklonil nad Gustava, který ho zatahal za rukáv. Jak jen má vysvětlit něco, čemu sám stěží rozumí?

***

Erikova situace v nemocnici ve skutečnosti nebyla natolik špatná. Při prvních setkáních snad opravdu pár sester poděsil, ale už následky nehod viděly i horší deformace. Masku nasazoval jen při procházkách venkovním areálem, nebo v případě lekavějších sester. Neměl rád, ten studivý pocit na pravé polovině tváře a poprvé zažíval lidskou reakci na jeho tvář. Nevěděl jistě, jestli opravdu poprvé, ale měl ten pocit a Erik svým pocitům vždy věřil. Ostatně, když se podíval do zrcátka, bylo mu jasné, že se na světě nemůže najít nikdo, kdo by ho přes tu ohavnost dokázal mít rád.

Snad až na Emmu. Ležela stejně jako on na bedlivě střeženém oddělení a stejně jako on ani sama nevěděla proč. Umírala na rakovinu a Erik ji svými triky se zrcátky nebo pozpěvováním melodií, které nedokázal pojmenovat lepšil bolestivé dny.

Někdy se oproti tomu zdálo, jako by ani nemocná nebyla. Roztomile se mu pletla pod nohy, neustále něco švitořila a usmívala se. Pozorovala ho se zaujetím a dychtivostí, pokaždé když promluvil. Erik k ní promlouval tlumeně, s trpělivým výrazem jí znovu a znovu odpovídal na její otázky a vedl její ruku, když zkoušela ve společenském pokoji hrát na klavír. Byli zvláštní dvojicí, usuzovali sestry.

"Co se vám zdálo, Eriku?" zašeptala Emma, když malátně zvednul hlavu z opěrky křesla. Erik si protřel oči a překvapeně se po ní ohlédnul. Usnul přímo ve společenské místnosti nemocnice.

"Co prosím?" brouknul rozespale.

"Usmíval jste se, když jste spal." nenechala se Emma odradit.

"Zpěv. Slyšel jsem tak krásný a nadpozemský zpěv. Jen výplod mé fantazie." pousmál se a na okamžik zavřel oči, aby si vybledlý výjev oživil.

"Třeba to nebyl výplod. Nějaká...uhm zpěvačka z vaší minulosti?"

"Nevzpomínám si, já opravdu nevím." pronesl Erik trochu zkroušeně a zavrtěl hlavou. "Ale není možné, aby někdo zpíval tak andělsky a byl skutečný." zamítnul její teorii vzápětí.

"A neviděl jste k tomu hlasu tvář?" vyzvídala Emma s dětskou zvědavostí.

Erik začínal být poněkud netrpělivý, ale laskavý tón hlasu si zachoval. "Snad...možná obrys. Nějaká žena....na jevišti a vím, že jsem stál v zákulisí. Zpívala tak krásně, a já byl nevím proč, tak napjatý..." Erik mávnul rukou. "Sen bez významu, věřte mi."

"Neměli bychtom to přece jen říci sestře? Vždyť jste si vzpomněl na tu vaši příhodu se zrcadlem, když jsem vám půjčila kapesní zrcátko."

Erik se zachmuřil a natáhnul před sebe ruce se štíhlými prsty znovu pátrajíc po jizvách svého dětského běsnění. "Vše, co jsem si dosud vybavil nebyly dvakrát příjemné věci. Proto pochybuji, že by se v mém životě mohlo kdy vyskytovat něco tak...úchvatného."

Emma mu chlácholivě položila ruku na dlaň, ale Erik se z obezřetným výrazem vykroutil a vstal. "Pokud mne omluvíte půjdu si ještě odpočinout."

Ubohé umírající děvčátko, které se do něj zamilovalo. Erik jí litoval, chránil, chlácholil když bylo třeba, ale vše konal s opatrnou plachostí. Nikdy nepřemýšlel, co k ní vlastně cítí, ale nebylo v tom nic víc než vděčnost za její společnost a její klidnou reakci, když ho poprvé spatřila bez masky. Měl zvláštní tušení, že na takové ženy ve svém životě neměl štěstí. Přes to všechno ji nedokázal milovat, cítil se nepříjemně když ho brávala za ruku, tiskla se k němu víc, než etika dovolovala a až příliš se ho vyptávala. Její čas se povážlivě krátil, proto ji z jejího omylu neměl to srdce vyvádět. Nedokázal si představit, co se stane až malá, roztomilá Emma zemře v tak nespravedlivě mladém věku, ale zapřísahal se, že zemře šťastná s ním po boku, bude-li si to přát.

Byla teď nejspíš to jediné, co měl když - jak mu bylo oznámeno - jeho bratranec zemřel.