Remember, love never dies! 21. část

Phantasmou střídavě pronikaly vlny paniky či zoufalství a nakonec se usadila odporná lidská zvědavost podněcovaná zlomyslnou radostí z lidského neštěstí a utrpení. Nikdo tuto katastrofu pokud bylo známo nepřežil, jak se šuškalo parkem jen pár hodin po tragickém zřícení lešení.

"Vždycky umírají ti chudí! Kolik tam těch dělníků pracovalo? Kde to popadalo rozhodně okolo dvaceti. A ten spratek tý nádhery to přežil!" prskla osmahlá stánkařka k okruhu posluchačů. "Prý to za něj schytal ten francouzskej policajt. A ten byl prachatej! Jo, jak ten byl prachatej... škoda ho, kšefty dělal dobrý." namítla druhá stánkařka. "S ním to šlo z kopce! Prý si dělal oči na Giryovou! Věřili byste tomu? Kdysi byla hezká, ne že ne! Ale teď? Kdyby vlezla na pódium vypískali by ji dřív, než by otevřela pusu!" uchechtla se ta první, čímž spustila salvu smíchu.

---

O dalších pár hodin později Phantasmu zachvátilo vzrušení. "Tak někdo přece jen přežil!" vyprávěl hostinský posilněn absintem a skelnýma očima. "Jeden z dělníků, nějakej Smith nebo tak nějak. Chudej chlápek, makal od nevidím do nevidím, nikdo se o něj nikdy nezajímal. Občas sem zašel." pokrčil rameny a za tuto cenou informaci si s chutí převzal novou sklenku. Klepy nejsou drahé.

A pak, nad ránem se okolo sutin rozestavěné haly shromáždil velký dav střídavě osvěcován blesky fotoaparátů. Nikdo už ani v nejmenším nepředpokládal že ke značnému seznamu mrtvých dělníků se po Smithovi připojí někdo živý. Neustále přibývající jména zesnulých už všechny, snad kromě rodin dotyčných, nechávala nemilosrdně chladnými.

"Je to možný? Těžko!"

"Už to spadlo před tolika hodinama! Jak by mohl...?"

Raoul tyto řeči okolo stojících snášel se zaťatými zuby. Bylo mu náhle jedno, že Gustave svévolně přes zákazy opouští hotel na vlastní pěst. Co na tom teď sešlo? Mozek měl otupělý, nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Henri zachrátil život jeho syna! A on sám je teď....ne - ne, musí si tyto myšlenky zakázat! Vždy i v té největší temnotě prosvítá jisřička naděje!

Po jeho boku se lehce kymácela k smrti bledá Meg. Christine i Gustavovi nakázal, aby zůstali doma a otřesený Gustave se ani nezmohl na protest. Přes všechna jeho varování se však na místo dostavila i Meg, žádnými silami ji nedokázal udržet v hotelu. Stála zde, zavěšená do něj, neboť se obával jejího pádu a vytahovala se na špičky a nakukovala k tomu nešťastnému místu.

Příčinou tohoto shromáždění zde, za přítomnosti nenasytných novinářů, byl nanejvýš žhavý drb, jenž se po Phantasmě rozšířil rychleji, než morová nákaza. Na dně sutin odklízeči škod nalezli vzpříčenou kovovou konstrukci která podpírala příhodný kus dřeva. Zdálo se, jako by pod tímto přístřeškem sestaveným samou rukou prozřetelnosti někdo ležel. Nešlo přesně určit kdo, byla tu však reálná naděje, že by mohl být ještě živ. V takové hloubce sutin už nikdo ani nedoufal.

Vyprošťování šlo pomalu. Především hrozilo velké nebezpečí, že se vše sesune a muže rozdrtí. Jako další potíž se o chvíli později vyjevila skutečnost, že levá noha neznámého uvízla pod velkým kamenem. Nikdo nebyl dvakrát ochoten prozrazovat cokoliv blížšího, ale Raoul a Meg, kteří stáli hned vepředu (čehož se jim dostálo díky tomu, že Meg park vlastní) zaslechli, že se jedná o mladého muže, na dělníka oděného příliš elegantně.

"On! Musí to být on!" vyjekla Meg a sevřela Raoula v objetí. Poněkud zaskočený Raoul ji chabě poplácal po zádech. "Říkal jsem vám, že Henri přežije všechno." pronesl zadrhávajícím se hlasem. Až teď si uvědomil, co pro něj Henri znamená. Přítel. Ach dobrý Bože, kéž se mu ještě dostane šance říci mu to bez ironického úšklebku! Jak hloupý byl, kolikrát si z něj utahoval docela bezdůvodně...dostane se mu šance na omluvu?

Henri skutečně žil. Kaluž krve z jeho rány na hlavě se neustále zvětšovala, stejně tak levou nohavici černých kalhot měl nasáklou krví, ale žil. Byl v bezvědomí a jeho plíce sváděly o každý doušek vzduchu namáhavý boj, přesto však stále dýchal a srdce bilo. Obličej měl zesinalý šokem a každý sval stažený bolestí. Našli jej právě včas, neboť kyslíku mu ubývalo velmi rychle. Byl schopen vnímat jak na něj mluví, ptají se jestli dokáže otevřít oči, jak se jmenuje, ale na hrudi ho tlačila beznaděj, neboť nedokázal přijít k sobě, otevřít ústa, či jen pohnout rukou. Po chvíli hlasy utichly a ze svého okolí nevnímal už nic. Viděl ve své hlavě celou škálu výjevů, od záblesků světla po louku plnou barevných květin a bzučícího hmyzu kam ho brávala maminka...

Vše zastínil hřejivý pocit když uviděl záplavu světlých vlasů, teplou dlaň která vklouzla do jeho a omamnou květinovou vůni, jenž ho obklopila jako ochranný štít. Snad se mu to mohlo zdát, ale cítil roztřesené pohyby, jak se mu někdo pokoušel zastavit krvácení. Možná to byl jen poslední přelud, odvádějící jej do míst, odkud se už nevrací, ale zaslechnul konejšivá slůvka šeptaná do jeho ucha. Třeba to byl andělský dotek, ten lehký polibek na čelo...

Jestli skutečně zemřel, nebylo to tak špatné. Pokud je živ, nedokáže s určitostí říci, či ty záblesky nesourodých obrazců jsou skutečné, nebo sní. Přesto to stále nebylo tak špatné. Jen se tak zbavit té bolesti...

Probral se až o pár dnů později, v newyorské nemocnici. Pokoj sdílel právě s oním dělníkem, jenž jako jediný z pracovníků tragédii přežil. Henri měl oproti němu veliké štěstí. Rána na hlavě, ač se zdála strašlivá si nakonec vyžádala jen pár stehů. S nohou to bylo o něco horší, stal se při svých prvních nejistých procházkách po nemocničním parku zcela odkázán na hůl. Ale to bylo to nejmenší. Pan Smith musel být převezen na jiný pokoj, neboť jeho stav se neustále zhoršoval. Henrim otřáslo zjištění, že jeho smrt už je takřka jistá. Tak bude přece jen jediným přeživším...

Návštěvy měl u sebe časté. Tak časté, až jej to příjemně udivovalo. Raoul s Gustavem, dokonce i madame de Chagny jej vzala na milost a přišla mu poděkovat za záchranu syna. Chtěla se i snad začít omlouvat za své předchozí jednání k němu, ale zarazil ji. Nač taková omluva, naprosto si to zasloužil.

Návštěva na kterou čekal nejtoužebněji však stále nepřicházela. Vzdal se nadějí, že uvidí svoji vílu, anděla jenž ho provedl peklem. Stále si nebyl jist, či to nebyl sen, ale pevně doufal, věřil, že to byla ona. To ona ho vyvedla ze spáru smrti, ona je ten důvod proč se vrátil k živým...

A také to byla ona, Meg Giryová, kdo o něj očividně nejevil pražádný zájem.