Remember, love never dies! 22. část

Henri ležel ve svém pokoji a zasmušile pozoroval strop. Hlavní sestra mu oznámila, že pan Smith před hodinou zemřel. Po těle mu běhal mráz při vzpomínkách na ty hodiny pod sutinami, na ten nevýslovný pocit když si uvědomil, že už možná nikdy neuvidí slunce - a Meg jenž byla sluncem sama o sobě. Ach, Meg...

"Dále!" zabručel když někdo zaklepal na dveře. Vzápětí sebou trhnul a prudce se posadil, načež špatně zareagovala jak jeho noha tak i hlava, která se mu zamotala. "Ach, jen klid, lehněte si prosím." vyjekla Meg a jemně ho vzala za rameno a přitlačila zpět na polštář. V jedné ruce svírala obálku jejíž roh celý pomačkala nervozitou.

"Mademoiselle..." vydechl Henri. V tu chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly zapomněl na sžíravý vztek, že ani jednou za ním nepřišla, že po Raoulovi neposlala alespoň hloupý vzkaz, přání brzkého uzdravení....

---

Meg na něj chvíli bezradně hleděla a pak se opatrně posadila na okraj jeho postele. Henri opět ucítil tu záhadnou vůni květin, které jak bylo zvláštní, si nikdy nevšímal. Pošetilec! Jak překrásná vůně! Natáhnul se a vzal ji za ruku. Jen aby se ujistil, aby věděl - ach ano, musela to být ona! Ta něžná ruka jenž ho vyvedla z temnot. Už o tom není pochyb!

Meg se na jejich spojené ruce podívala poněkud vystrašeně a tázavě zároveň. "Byla jste tam! Byla jste to vy! Prosím řekněte, že jste tam byla tu noc kdy se zřítila hala!" zašeptal Henri s nadějí v hlase. Pohled Meg byl rázem o to vystrašenější. "Vy to víte? Domnívala jsem se, že jste byl mimo sebe..." nasucho polkla. "Ti muži co vás vyprošťovali se všichni zaobírali vaší uvízlou nohou - tak nás s Raoulem požádali...Raoul se vám snažil ošetřit tu ránu na hlavě a já...."

"Políbila jste mne!"

Její tvář polil ruměnec a kvapně se mu vytrhla ze sevření. "I to si pamatujete? Já - totiž, potřeboval jste uklidnit, aby mohli v pořádku osvobodit vaši nohu. To je celé. Nehledejte v tom nic víc, monsieur." pronesla zadrhávajíc se. Opravdu nepočítala s tím, že vnímal její přitomnost onu noc.

Henri k sobě pevně semknul obočí a jeho výraz nabyl na přísnosti, která Meg poděsila. Vstala z jeho postele, protože se náhle snad i bála být mu tak nablízku. "Přijela jsem, protože vám přišel dopis. Vám ho samozřejmě doručit nemohli a dali ho mě, netuším proč. Mám pocit, že kamkoliv přijdu, tak se mi vysmívají a pak tohle..." Meg zmateně zamrkala a položila obálku na jeho noční stolek. "Víte, asi bych měla jít. Kočí na mě čeká, slíbila jsem mu, že se nezdržím." pokrčila útlými rameny a zacouvala ke dveřím.

"Počkejte prosím!" Henri horečnatě uvažoval jak ji alespoň na chvíli udržet nablízku. "Já - čtení mi stále činí potíže, to víte ta hlava, nemohl bych vás požádat...?" ukázal na dopis.

"Jste si jist? Tedy - samozřejmě vám to přečtu, ale jestli jsou tam nějaké osobní věci tak..."

"Toho se nemusíte bát, jak vidím dopis má hlavičku pařížské policie, tedy je to věc pracovní."

Meg se ošila. "Ani k těmto informacím bych neměla mít přístup, nemyslíte?"

"Věřím, že se nejedná o nic delikátního. To by mi byl musel být předán do vlastních rukou." odtušil Henri.

Chvějícimi se prsty vysvobodila nažloutlý papír z obálky. Zachvátila ji panická hrůza, neopodstatněný přesto rostoucí děs, že mu přednese výzvu k vlastnímu zatčení. Její postoj k trestu za svůj čin nezměnila, to postoj k Henrimu se změnil. Zavírala před tím oči, utíkala před těmi jeho, které se na ni dívaly s takovým zbožňováním a něhou. Odmítala Raoulovu naléhání, aby ho přestala mučit a přijela za ním. Přesto ho však nepožádala, aby mu ten dopis předal on, nikomu o tom dopisu neřekla. Bylo to zrazení vlastního slibu, avšak vítaná cesta k jeho přítomnosti. Nyní ale netoužila po ničem jiném, než po útěku. Jaké by to asi bylo, kdyby Henri zjistil, že je vražedkyně? Jestlipak by zmizela ta světla v jeho očích a úsměv, který ji věnoval pokaždé na uvítanou? Nenáviděl by ji, či by jí zkrátka opovrhoval? Jaký by to jen musel být pocit, kdyby to byl právě on, kdo by ji v poutech odváděl vstříc spravedlnosti?

Vážený pane Ledouxi,

s politováním Vám oznamuji, že monsieur Moreau zemřel na těžký infarkt. Dočasně jsem zaujal jeho post, do té doby než přijedete. Vedení pařížské policie rozhodlo, že po návratu se novým vedoucím našeho odboru stanete právě Vy.

S jistým údivem se přijala zpráva, že se momentálně nacházíte v Americe za účelem prošetřování vraždy pana Y. Nikdo nechce zpochybňovat úsudek monsieur Moreaua, avšak bylo vydáno neprodlené nařízení, aby jste z Coney Islandu odjel zpět do Paříže. Tento případ není v naší kompetenci, pokud nevěříte povídačkám o Fantomovi Opery. Policie se musí zaobírat fakty, nikoliv mýty, proto se Vám jménem našeho ředitelství omlouváme, za toto vynucené pátrání v cizí zemi po neexistujícím přízraku, o kterém už se dobrých deset let neslyšelo.

Americké velvyslanectví nám oznámilo tragickou nehodu, kdy se na Vás zřítilo lešení, proto mi dovolte Vám v závěru dopisu popřát brzké uzdravení. Posílám Vám lodní lístek zpět do Francie s platností za měsíc, kdy už budete této cesty schopen.

S pozdravem

Aaron Roux

Ve chvíli, kdy hlas Meg dozněl, pokojem na okamžik zavládlo šokované ticho. Henri ztratil řeč už v prvním řádku dopisu, Meg pomalu vytahovala z obálky lístek. Odjede, zachrání se...

"Dovolte mi to říci Raoulovi jako první. Bude nadšen, to znamená, že de Chagnyovi smějí odjet z Coney." nasadila bodrý tón, jenž byl však křečovitý a jejím uším tak vzdáleně znějící.

"To-to znamená, že odjedu i já." pronesl Henri s údivem, že Raoul je to první co ji nyní zajímá.

"Vůbec jste sem nechtěl, musíte být rád, že? Inu, kdybychom se už nepotkali, tak šťastnou cestu." pokračovala Meg se sebezraňujícím divadlem a když se Henri zmohl na odpověď svírala už kliku.

"Meg, nenechejte mě odjet!" hlesnul Henri. Nikdy v životě snad až na jednu výjimku se nedoprošoval. Příčilo se to jeho hrdé povaze, ale mizející půda pod nohama bořila všechna přesvědčení.

Meg zavřela oči a usilovně zaháněla slzy. Otočit nazpět k němu se nedokázala, nesnesla by pohled na něj, když ze svých úst vypouštěla "Ale proč bych to dělala? Zapomeňte na Coney, vraťte se ke starému životu. Nic vás tu nedrží."

"Ani vy?"

"Ani já." škytla přidušeně a vyběhla z místnosti.

V kočáře směřujícím zpět do rušné Phantasmy se Meg nepokrytě rozplakala. Zabořila obličej do sukně nasakující její slzy. Jak od ní bylo kruté, když Henriho nechala aby se do ní zamiloval! Nakolik bylo osudové, když to samé pocítila ona k němu! Možná mu ublížila, ale snad o to rychleji zapomene. Ubohý Henri! Kdyby jen tušil, jak černé je její srdce! Může být vrahovo srdce jiné? Celý život bestie jako ona poutal do želízek, cožpak by teď s jednou takovu svůj život mohl spojit? Nebylo jiné volby. A už není cesty zpět.