Remember, love never dies! 15. část

"Ch-Christine?" hlesnula sotva slyšitelně Meg, když konečně otevřela oči. V obličeji byla smrtelně bledá a trvalo jí značně dlouho, než siluetu u její postele poznala.

Christine překvapením vypadla z rukou kniha, které stejně nedokázala věnovat pozornost.

"Meg!" vyjekla a vzala ji za ruku. "Jak se cítíš?"

"Kde to jsem?" zachraptěla Meg odcházejícím hlasem. Skřípavý zvuk vlastního hlasu ji poděsil. Christine rychle popadla z nočního stolku skleničku s vodou.

"Napij se. Jen klid, jen klid. Jsi v hotelu. Tvá matka je tady také..."

Meg hltavě polykala ze sklenice, kterou jí Christine přidržovala u úst. Poté hlavu znovu nechala vyčerpaně padnout na polštář. "Co se stalo?"

---

"Lékař říkal, že jsi se zhroutila. Podle jeho vyšetření jsi musela nejméně dvě noci nespat...Raoul tě našel promočenou na lavičce. Jaké štěstí, že si při své procházce zašel tak daleko!" pousmála se Christine a pečlivěji ji přikryla.

Meg se rozechvěla a zpod víček se jí vyvalil proud slz.

"Neplač prosím. Všechno už je v pořádku." promlouvala k ní Christine laskavě, ale Meg zavrtěla hlavou. "Víš co to bylo za místo? Erikovo nejoblíbenější. Dlouze tam sedával. Někdy i celou noc. Já ho občas sledovala." štkala Meg.

Christine nepatrně pobledla v obličeji ale šetrně jí otřela uslzený obličej. "Měl rád opuštěná místa. Ale nemysli už na to, Meg. Nechci abys zapomněla, vím, to nejde...jen už se tak nemuč, prosím."

"Zabila jsem...zabila..." mumlala Meg, ale Christine ji přehlušila.

"Nechtěla jsi, byla to nehoda. Musíš si to přestat vyčítat a jít dál. On sám by si to přál." šeptala Christine naléhavě.

"Nepřál! Nezáleželo mu na mě! Ani trochu mu na mě nezáleželo!" vyjekla Meg lámajícím se hlasem.

"To ale není pravda a sama to dobře víš. Odkázal ti jeho největší dílo. Phantasmu." diskutovala s ní Christine tlumeným a trpělivým tónem.

Meg se na okamžik zarazila. Úplně na Erikovu závěť zapomněla. Nevěděla co říci a povolila zaťaté ruce. "Pořád tomu nemohu uvěřit. Phantasma, že je teď moje? Nedokážu ji řídit!" zavrtěla hlavou zoufale. "Jsi si jistá, že to opravdu mě...."

Christine se povzbudivě usmála. "Jsem si naprosto jistá. A není proč pochybovat, řídila jsi to tu už delší dobu, ani sis to neuvědomovala." pokračovala. "Věřil ti! Moc ti důvěřoval a já věřím, že jeho odkaz budeš vést se ctí. O Phantasmě ještě uslyší svět!"

"Ach, Christine! Bojím se, že to nedokážu. Je tu příliš bolestných vzpomínek." opakovala zatvrzele s očima upřenýma do zdi před sebou.

Christine jí odhrnula pramen propocených vlasů z čela. "Nikdo tě nebude nutit zůstat tu. Kupec pro Phantasmu by se jistě našel snadno. A prodej parku takového formátu jako je Phantasma by tě zabezpečil do konce života. Mohla bys jet, kam bys jen chtěla. Třeba zpátky do Paříže, se mnou...." promlouvala k ní měkce, aby jí vzhledem k jejímu stavu konečně uklidnila.

"Bojím se, že mi praskne hlava. Nevím co mám dělat. Bojím se, že se rozhodnu špatně." špitala Meg se zatajeným dechem.

"Ať se rozhodneš jakkoliv, bude to správně. Nikdo ti nebude mít nejmenší právo co vyčítat." ubezpečila ji Christine.

"Mohla by jsi mě nechat chvíli osamotě? Potřebuji přemýšlet." řekla Meg zastřeným hlasem, opět s nepřítomným pohledem.

"Jistěže." přikývla Christine trochu starostlivě a opustila místnost.

Kdykoliv se však Meg pokusila kloudně uvažovat, měla tíživý pocit, že její mozek již nedokáže splodit rozumnou myšlenku. Tonula v naprostém a zničujícím zoufalství viny, kterou žádná laskavá slova nedokázala zmírnit. Topila se a kdykoliv měla pocit, že se blíží k hladině a hřejivému slunci, mocný proud silnější než ona, tak slabá a zničená, ji opět stáhnul ke dnu. Phantasma ji střídavě připadala jako záchraný kruh a závaží, kterého je třeba se neprodleně zbavit.

Samým vyčerpáním a neochotou mozku spolupracovat Meg znovu upadla do bezesného spánku.

***

Zoufalý Raoul, netušící co už si ve svém vězení, jak Phantasmu překřtil, počít, zavítal do nejbližší krčmy. Neměl v plánu pít, už vůbec se zase opít do němoty. Tíha nevyřčeného tajemství, které v sobě Christine po deset dlouhých let dusila a od základů tím ničila jejich manželství zmizela. Potřeba opít se, zapomenout na všechny zmatené myšlenky a Christinin podivný výraz, s jakým sledovala Gustava zmizela též. Neměl už důvod pít, jediné co si přál byl návrat do Francie. Konejšivá náruč rodné vlasti mu nepopsatelně scházela. Nechápal nadšení Gustava z tohoto vulgárního místa, nerozuměl ani Christine a její tiché smířenosti se situací, v jaké se kvůli Ledouxovi dostala. Pocit oslnění křiklavým parkem zmizel, davy shlukující se okolo atrakcí ho dráždily. Neustálé posměšky na jeho adresu v něm probouzeli zlost, kterou musel udržovat pod kontrolou s čím dál větší námahou.

Paříž! Elegentní a vkusná. Žádná oslepující světla a uměle vytvářený dojem tajemna! Paříž je honosná dáma a Coney Island je vedle ní koketa, v jejíž společnosti se první týden možná skvěle bavíte, ale po delší době vám její krása vyčpí a zmizí jako dým.

Raoul si objednal sklenici obyčejné vody čímž vzbudil údiv obsluhy, která očividně o vodu nebyla požádána, jak je park starý.

Vešel právě v době, kdy bylo v hostinci nejrušněji, proto musel vzít zavděk židlí u stolu, který již zaujímal nějaký muž. Držel před sebou roztažené noviny a nebylo mu vidět do obličeje. Z titulní stránky se na Raoula šklebila titulka Smrt pana Y prošetřuje francouzská policie.

Nevěděl jestli se rozčílit, či začít plakat nad beznadějí z možnosti útěku před tématem jeho smrti. A tak se zasmál. Nepřirozeným a jeho uším vzdáleně znějícím smíchem. Jak dlouho už se nezasmál z ryzí radosti! Za ním i před ním byla jen vyhlídka temných let beznaděje.

Osoba naproti němu po tomto zvuku noviny složila a se samolibým výrazem pečlivě složila. Když muž noviny zastrčil do kapsy, zasmál se i on, při pohledu na Raoula.

"Monsieur de Chagny! Máme na sebe vskutku štěstí." uculil se Ledoux.

Raoul se strojenou zdvořilostí přikývnul. "Nečekal bych vás tady, monsieur Ledoux."

"Ve skutečnosti jsem tady docela častý host." brouknul Ledoux a kopnul do sebe sklenici koňaku.

Raoul se ušklíbnul. "Pro vás asi zásada 've službě nepiji' neplatí, že?"

Ledoux se uculil ještě víc. "Kdysi jsem takový opravdu byl. Zásadový a loajální policista. Byl jsem velmi snaživý a před sebou jsem měl jistý kariérní postup. Asi bych tu teď ani nebyl, kdybych s tou pošetilostí, co víc hloupostí, jménem poctivost nadobro neskoncoval." rozvyprávěl se, posilněn již několikátým koňakem, jenž ho přivedl do sdílné nálady.

Raoul by za normálních okolností neměl zapotřebí se s někým jako Ledoux jen tak vybavovat v nechutném baru. Po tolika závažných rozhovorech a vypjatých situací ho ale náznak nenuceného hovoru potěšil, ačkoliv si to nepřipouštěl.

"Očividně se vám neúcta k poctivosti vymstila, vzhledem k tomu, že jste tu. A nadšený z toho zřejmě nejste." poznamenal.

Ledoux k němu zvedl skelný pohled. "To vskutku ne. Ale já s tím vším skoncoval! Co se stalo, když jsem byl ten hodný? Zničili mě! Rozcupovali! Co jsem mohl dělat, než ze sebe udělat člověka, kterému bych se sám za normálních okolností vyhýbal?" přesvědčoval Ledoux sám sebe.

"Takové rozhodnutí už je jen na vás." pokrčil Raoul rameny. "Každý občas v životě zažije nějaký otřes, který mu sebere pevnou půdu pod nohama." dokončil svoji úvahu chmurně.

"I vy?" zeptal se střízlivějící Ledoux.

"Samozřejmě. Můžete si myslet, kdovíjak jsem neměl snadný život, každý si to kvůli mému postavení myslí...opak je pravdou." Raoul začal nepřítomně vyťukávat do stolu zběsilou melodii.

"Asi mi neprozradíte, jestli ten 'váš otřes' souvisí s panem Y, že?" zkusil to Ledoux, což svědčilo o jeho už o něco čistější mysli.

Raoul zavrtěl hlavou. "Stejně tak, jako vy mi neprozradíte, proč tak krutě musíte lámat srdce všem místním ženám, že?"

"Je to zkrátka zábavné!" štěkl chladně Ledoux a naroval si límeček.

Raoul ho klidně sledoval. "Nemusím být detektivem, abych si po vašich slovech nedomyslel, že je v tom něco víc."

Ledoux se zašklebil, ale nepokoušel se mu jeho slova vyvrátit. "No dobrá! Tak si to oba nechejme pro sebe!"

Raoul pokývnul hlavou. "Skvělý kompromis."

Na okamžik se rozhostilo ticho, které znovu prolomil Ledoux. "Proč tu vlastně jste vy? Slyšel jsem, že jste kvůli usmiřování se se ženou přestal obrážet místní bary."

"Opravdu si nedostatek důkazů nahrazujete drby, že?"

Ledoux si hluboce povzdechnul. "Důkazů vskutku není tolik, kolik bych si přál. Pan Y byl opravdu zvláštní muž. Nikdo ho asi neměl rád." usoudil.

'Nikdo ho asi neměl rád.' Ledouxova slova Raoulovi opakovaně zněla v hlavě. Jak moc se mýlil! Kdepak, té stvůře se v životě dostalo více lásky než jemu samotnému.

"Nejspíš." řekl ledabylým tónem.

"Žádní svědci, jen mrtvé tělo. Nikdo o něm pořádně nic neví. Je tu jen záhadná diva a její rodina." pokračoval Ledoux ve svých úvahách.

Raoul svraštil obočí. "Co je na nás tak záhadného? Proč už nám nedáte pokoj?"

Ledoux náhle praštil pěstí do stolu. "Protože tam je něco víc! A já to vím! Přijdu na to! Vy a vaše rodina v tom máte nějakým způsobem prsty! A já na to přijdu!" křiknul odhodlaně a se supěním opustil bar.

Raoul unaveným gestem skryl obličej v dlaních. "Do jakého pekla jsem se to jen dostal?"