DSOCI - 38. kapitola

Ticho, které Arielle na její menší vycházce po rozsáhlých pozemcích Phantasmy provázelo, občas přerušilo zašustění padajícího listu. Luxus tolika volného času, že měla možnost jen tak se procházet, jí slečna Fleck poskytla poté, co se počasí natolik zhoršilo, že život v Phantasmě prakticky pohasnul. Po náměstí už nepřecházely tak početné davy, stavební práce se musely odložit na jaro a i hektická letora slečny Fleck se trochu zmírnila. Trávila teď spolu se zbytkem Tria hodně času v domě pana Y a Arielle se tak dočasně stala svojí paní. Vzpomínala by na to období ráda, nebýt jisté příhody.

"Má nejdražší, zapomněla jsem ti předat tohle," ozvala se Ashley nenuceně, tón jejího hlasu byl tak důvěrný, jako by se s Arielle naposledy viděly před pěti minutami. Byla celá v černém a na hlavě měla jezdecký klobouk se závojem. Z jejího obličeje nebylo vidět nic, než jisřící oči.

Arielle vyjekla a bezmyšlenkovitě přijala růžové poupě, které k ní Ashley natahovala. V srdci jí cosi ztěžklo.

---

"Zklamaná naděje, že mne už nikdy neuvidíš? Že se má přítomnost vztahovala pouze k Williamově domu?" odhadla ji Ashley pobaveně.

"To ty musíš vědět nejlépe," odsekla Arielle hořce, "jsi konec konců výplod mé - zjevně nevyléčitelné - mysli."

"Nezačínej s tím zase. Jsi otravnější než zaseknutá gramofonová deska. Milé dítko, nezeptáš se mě, zač ten dar?" přerušila ji Ashley netrpělivě.

"Dar?" podivila se Arielle a sklonila pohled k růži. Až teď zaznamenala, co od Ashley vlastně obdržela. "Jak to musí vypadat pro jiné - normální lidi? Že mám směšně ohnuté prsty, jako bych držela něco neviditelného, či že jsem dostala křeč?"

"Neuhýbej od tématu!" vykřikla Ashley velitelsky.

Arielle sklopila ramena. "Dobrá, zač tedy ten....štědrý dar?"

"Nemohu uvěřit, že ti to musím připomínat, ale budiž tedy - zapomněla jsi na vlastní narozeniny!" zatrylkovala Ashley a rozpřáhla ruce, jako by snad čekala, že ji Arielle po tomto prohlášení skočí do náručí. Ta se místo toho zastavila a překvapeně se opřela o kmen stromu, který právě míjely.

"No jistě...ale to bylo už v srpnu. Jak je možné, že mi to vůbec nedošlo?"

Ashley pokrčila rameny, "Vlastně se tolik nedivím. Kdyby se kolem promenádovala nějaká zrzavá maškara a po hrstech mi rvala z hlavy vlasy, asi bych taky ztratila pojem o čase. Ne, že já bych někdy podobný incident připustila. Musíš být moc vděčná, že jsem zpět," usoudila blahosklonně a poklepala jí po rameni.

"Přímo neskonale," ucedila Arielle skrz zaťaté zuby.

"Drahoušku!" vyjekla Ashley uznale. "Byl to sarkasmus, co jsem právě slyšela? To je rozkošné, tenhle kýčovitý park je ti přece k něčemu užitečný! Komu za to vděčíme? Ach, snad ne samotnému Fantomovi Opery?"

Arielle se k ní prudce obrátila. "Takže ty si myslíš, že je to skutečně on? Postava z tajemného příběhu pana hraběte? Teď zpětně se těžko věří, že se ta historka zakládala na pravdě..."

"Jak můžeš říci, že se tomu těžko věří, když ten nejnepravděpodobnější aspekt celé té pokřivené pohádky - Fantom sám - je přímo tady? Když jsi s ním sama hovořila? Bohužel ti ale musím říci, že si vedle něj vůbec nepočínáš dobře, hraje si s tebou jako kočka s myší. A tobě se to snad i líbí, to je na tom úplně nejhorší. Nepoznávám tě. Teror od Williama ti byl odporný, tak v čem je on jiný?"

"Jakže?" zaprskala Arielle rozhořčeně, "Líbí? To je naprostý nesmysl! Ten muž je monstrum!"

"No, prosím, v tom se s tebou přít nebudu," přitakala Ashley, "ale má své přednosti. Ten hlas. Slyšela jsi už někdy předtím něco tak očarujícího jako jeho hlas? Ani monsieur de Chagny tě nedovedl tak sladce omámit jako on. A jak majestátně působí, když se nad tebou přísně tyčí! A co teprve pohled jeho modrých očí - věčně tak studený! Nejprve jsi přemýšlela co za tím mořem chladu vězí, ale teď, když znáš jeho životní příběh víš, že to proplakané slzy z něj vyplavily poslední zbytky emocí. Není to všechno svým způsobem uchvacující? Vím, jakou zálibu máš v tragických románových hrdinech s pohnutým osudem a on všechny tyhle představy splňuje do takových mezí, až se snad ani nezdá být reálným...."

"Já opravdu nechápu, kam tuhle absurdní debatu směřuješ," přerušila ji Arielle hlasitě.

"Čistě pro požitek tvého velkého přiznání, ke kterému během této procházky pomalu ale jistě dospíváš," pravila Ashley a upřela na ni významný pohled.

"Po tom zvláštním rozhovoru s Meg Giryovou..."

"Ano?"

"Musím přiznat, že jsem ho na základě jeho tváře soudila možná až příliš příkře. Ale to nic nemění na tom, jak ponižujícím způsobem se mnou jedná!"

"Jaké šlechetné prohlédnutí! Jaké nesobecké gesto!" rozvášnila se Ashley, ale jako když utne, tu se zarazila a krátce zavrtěla hlavou, "Skutečně byl nejvyšší čas, abych se vrátila."

"Ale nelíbilo se mi, jakým způsobem jsi o něm hovořila," pokračovala Arielle odhodlaně, aniž by vzala její špičkování v potaz, "používala jsi výrazů, které naznačovaly, že k němu snad chovám nějaké romantické city, což je naprosto obludná představa. Nevím, jak jsi k něčemu takového mohla dospět, opravdu protestuji-"

"I jen klid, dušinko, rudnou ti vztekem tvářičky a to ti pramálo lichotí. Já pouze podotýkala, že si ho na základě příběhu od hraběte jaksi romantizuješ. Což je bohužel problém, který jsi měla i se samotným hrabátkem. Musíš přece po setkání s ohromujícím Christianem uznat, že to byl vlastně docela průměrně vyhlížející muž s dobrým vzděláním, ale lehce nabubřelým chováním. Nicméně mu v žilách proudí modrá krev a jako takový k tomu nutně musel mít předpoklady. Všechno tohle si uvědomuješ a přesto jsi pro něj včera před spaním prolévala slzičky...a teď máš kruhy pod očima. Jak iracionální je ta láska! Neboj se, já vím, kterým směrem tvé srdce vytrvale tíhne, nemusíš se tedy nijak rozhořčovat," ujistila ji medově.

Arielle se dýchalo čím dál tím hůře, což došlo do bodu, kdy se musela vrávoravě posadit na veliký balvan. "Přetaň," zaprosila tiše, "cožpak ses pro nikoho nikdy netrápila?"

Matka se nad ní kupodivu slitovala a nechala ji už na pokoji. "Trápila," přitakala, "ale copak na tom záleží? Tobě určitě ne a mě už vůbec, poněvadž jsem mrtvá. Mé pohřbené kosti jsou k tomuto světu již netečné," zakončila dramaticky svůj proslov a pak se k Arielle vyčítavě obrátila a zadívala se jí zpříma do očí. "Mimochodem - od této chvíle ti zakazuji ty brakové romány. Vidíš co dělají s mým slovníkem?"

Arielle si podepřela bradu a zamumlala cosi neurčitého.

Ashley se shovívavě pousmála. "Mám tušení, že co nevidět na čtení stejně nebudeš mít čas."

Arielle se zájmem zvedla hlavu. "Proč?"

"Fantom s tebou zjevně má nějaké plány - vždyť ti to sám řekl. A kdy jindy než v průběhu začínající zimy by je měl začít uskutečňovat? Až se Phantasma ponoří do zimního spánku, tak se začne nudit" vysvětlila Ashley vzrušeně.

Arielle se ušklíbla. "Copak? Chceš mi snad vypomáhat jako ve Williamově případě? Stát mi za zády a šeptat mi do ucha co mám říkat?"

"Svého času to byla účinná metoda!" ohradila se Ashley.

"Svého času..." zopakovala Arielle pochmurně.

"S Fantomem si asi budeš muset poradit sama," zkonstatovala Ashley. Arielle jí věnovala pouze nevěřícný pohled a tak pokračovala: "Stejně bys - jako v případě Williama - začala revoltovat a prosazovat si svou. Tenhle muž je pro mě zajímavější, když jsem v roli diváka. Jen doufám že..."

"Co?" zeptala se Arielle už značně otráveně.

"Že tě nezabije," nadhodila Ashley klidně.

Arielle z tváře pomalu zmizel přezíravý výraz. "Proč by to měl dělat?"

"Jestli někdy budeš tak pošetilá a vyžblebtáš mu, že znáš jeho minulost...."

"Takové počínání by nebyla pošetilost, nýbrž sebevražda," opáčila Arielle, "vždyť přece....je to bývalý vrah."

"Tak si to drž na paměti, až na něj zase budeš zírat s otevřenými ústy. Pokus se s tou malátností, do které tě přivádí alespoň bojovat!" vybuchla Ashley zlostně. O vteřinu později už místo kde stála bylo prázdné.