Elisabeth das Musical, nesmrtelný příběh císařovnin - 1. jednání

O tomto muzikálu už jsem chtěla napsat hodně dlouho, protože jak víte, tak o život rakouské císařovny Alžběty se zajímám už nějakou dobu, takže je s podivem, že jsem na existenci muzikálu věnovaném této pozoruhodné ženě přišla až tento rok.

Nejprve jsem z nějakých ukázek získala (velmi mylně) dojem, že se jedná o příběh zpracovaný tak, aby věrně zachycoval osud nešťastné panovnice.

No, z této chyby jsem se poučila už z druhé písně, takže jsem v tom omylu alespoň nežila dlouho. ;D

Ale rozhodně nechci znít nespravedlivě, muzikál se drží skutečných historických událostí, Alžbětin charakter - její hrdost, kult krásy, touha po svobodě atd atd, tohle všechno je vykresleno moc pěkně.

Důležitou roli samozřejmě sehrává i Alžbětin manžel, císař František Josef. V případě jeho postavy vidíme zamilovanost do jeho andělské Sisi, rozpolcenost mezi ní a jeho matkou Žofií, nerozhodnost v životě politickém i soukromém, následný útěk ze situace k milenkám...

Překvapivě větší roli než František Josef však v muzikálu sehrává docela jiný muž a tím se tedy dostávám k příběhu.

K ději se vracíme zpětně, mnoho let po smrti všech zúčastněných, jeho průvodcem je ironicky Alžbětin vrah, atentátník Luigi Lucheni. Prolog muzikálu se odehrává během snového soudu zmiňovaného muže, který už po sté odpovídá na ty samé otázky. "Ale proč, Lucheni, proč jste zabil císařovnu Alžbětu?"

Muzikálový Lucheni odpovídá docela jinak než ten skutečný. Zabil ji, protože to sama chtěla, motivem byla láska, veliká láska a jeho jediným spojencem byla Smrt. A píšu to s velkým písmenem, protože vzápětí Smrt přichází na jeviště. (A ukazuje se, že je to vlastně fešák, ale to jen tak bokem. :D) Diví se proč se po tolika letech ještě Alžbětin příběh vytahuje, nicméně souhlasí s tvrzením, že motivem její vražda byla láska, protože císařovnu miloval on sám. A tím se vysvětluje refrén Prologu "Alle tanzten mit dem Tod, doch niemand wie Elisabeth".

---

Vracíme se zpět v čase, nalézáme Alžbětu ve věku asi patnácti let. Je to hravá, neposedná a snivá dívka, která se chce ve všech ohledech podobat svému otci, vévodovi Maxovi, ke kterému po celý život vzhlížela.

Max rychle balí a vydává se na cesty, protože chce uprchnout před rodinnou sešlostí, kterou pořádá jeho žena Ludovika. Sisi ho prosí aby směla jet s ním, protože podobné rodinné dýchánky se jí protiví zrovna tak jako jemu. Max má však svázané ruce a musí ji nechat doma. Těší ji tedy alespoň tím, že nemusí podstupovat takový dril jako její starší sestra Helena.

Důvodem oné sešlosti je veliké oznámení pyšné Ludoviky. Její milovaná dcera Helena, ona a Sisi, se vydají do Ischlu, kde se setkají s císařem a jeho matkou. Účel této návštěvy je zasnoubení Heleny a Franze, jak si obě matky naplánovaly.

Radost rodiny je přerušena cirkusovým kouskem Sisi, který se ošklivě zvrhne a ona spadne z velké výšky...do náručí Smrti. Sisi sice přežije, ale je to ten zlomový okamžik, kdy se mladičká dívka zamiluje do svého "černého prince", který jí rozumí jako nikdo jiný.

Pak už se ocitáme ve Vídni, kde pevnou rukou vládne jediný muž císařského dvora - tedy arcivévodkyně Žofie. Muzikál se lehce dotýká i císařovy nešťastné politiky v krymské krizi, kdy František Josef svým nerozhodným postojem ztratil mocného spojence a přítele ruského cara, aniž by přitom jako protiváhu získal nějakého nového západního spojence. Zároveň je zde vykreslen i císařův nelítosný postoj k revolucionářům z roku 1848.

Přesouváme se do Ischlu, kde dochází k setkání budoucích snoubenců. K všeobecnému údivu, snad i zděšení, si však císař za dámu svého srdce vyvolí Sisi, do které se na první pohled zamiluje. Ta z jeho přízně sice pociťuje rozpaky, ale náklonnost mladého pohledného císaře opětuje. Nakolik se dá u tak mladého stvoření mluvit o lásce ponechme stranou.

Následuje svatba, která je po Prologu další monstrózní scénou muzikálu a svojí melodií, choroegrafií a celou atmosférou, zdá se být událostí spíše pochmurnou, než-li radostnou. Vídeňská aristokracie si Sisi prohlíží skrz prsty, jsou strojení, intrikují a za zády pomlouvají.

Na svatební hostinu zavítá i host, který nepotřebuje žádných pozvání. Smrt je z Alžbětiny svatby rozladěný, nevěstě naznačuje, že ve svém budoucím životě nebude šťastná, projevuje i žárlivost, ačkoliv ví, že si stačí počkat a Alžbětu nakonec získá on, protože ani císař s ním nedokáže soupeřit.

Pak už přichází na řadu "převýchova" mladé panovnice, která byla ze svého domova zvyklá na spíše bohémský způsob života. Tohoto úkolu se energicky ujímá arcivévodkyně Žofie, která se k Sisi chová s muzikálovým přikrášlením skutečně velmi příkře. Sisi hledá oporu u svého muže, ten je však zcela pod vlivem své matky.

Alžběta pak zpívá asi nejznámější píseň muzikálu, sólo Ich gehör nur mir, kde vyjadřuje svoji touhu po svobodě, nenávist k dvorskému protokolu a podle mého názoru skutečně skvěle v jedné písni shrnuje komplikovaný charakter císařovnin.

Lucheni pak ve zkratce popisuje první roky císařského manželství. Alžbětě se narodily dcery Žofie a Gisela, které byly matce prakticky ihned odebrány aby se jejich výchovy chopila arcivévodkyně Žofie. Alžběta se svých dětí u tchyně i manžela dovolávala jen marně, což u páru vyvolávalo rozpory. Císař poté Alžbětu požádá, aby s ním odjela do Uher, kde by její půvab mohl zmírnit politické napětí. Alžběta si na tuto cestu vyžádá přítomnost obou svých děvčátek a ačkoliv je František Josef zpočátku proti, nakonec mu nezbývá než se vůli své choti podrobit. V Uhersku však dochází k tragédii - starší Žofie umírá. Sisi se opět zjevuje Smrt a připomíná jí jeho ničím nelimitovanou moc.

Muzikál mapuje i veřejné mínění, takže v další písni se ocitáme v kavárně mezi lidem, tudíž číslem company. Zde se docela nepokrytě drbe o neohrabané politice císařově a císařovnině nekonečném zármutku nad ztrátou dítěte.

Mezi manželským párem se tou dobou spory natolik vyhrotily, že se Sisi rozhodla svému choti sepsat ultimátum. František Josef byl při své nerozhodné povaze postaven před velmi jednoznačnou volbu - buď jeho matka, nebo manželka. Sisi dále požaduje, aby mohla převzít výchovu svých dětí a to zejména Rudolfa, který byl podroben drastické vojenské výchově, která se na korunním princi, který byl citlivý po matce, krutě fyzicky i psychicky podepsala. Dalším požadavkem byla i neomezená osobní svoboda, chtěla si sama vybírat lidi ve svém okolí, sama chtěla rozhodovat kdy a kam odcestuje a jak bude nakládat se svým časem.

Takový čin byl samozřejmě sázkou do loterie a nebylo proto divu, když vzápětí pocítila strach ze situace do které se uvrhla. V této chvilce slabosti se jí znovu zjevuje Smrt a přesvědčuje ji aby se z okovů života na císařském dvoře osvobodila, aby ho následovala tam, kde už ji nikdy nic trápit nebude. To se ale přepočítal, protože z plaché Sisi se mezitím stala sebevědomá žena, která si uvědomila vlastní krásu a naučila se ji používat jako účinnou zbraň. S hrdostí sobě vlastní proto Smrt odehnala.

Izolována v nejvyšších kruzích neměla Alžběta ani nejmenší ponětí, že lidé v ulicích se mezitím bouří. Hospodářská situace v Rakousku byla skutečně špatná a lidé hladověli, kvůli velké přestavbě Vídně často i bez náhrady přicházeli o domovy. V písni nazvané Milch je také značně nadneseně zpíváno o tom, že lidé nemají vinou Sisi mléko, neboť je ho, kvůli jejímu zvyku koupat se v něm pro krásu, nedostatek.

V další písni Uns're Kaiserin soll sich wiegen se rovněž dotýkáme Sisina kultu krásy očima její dvorní dámy, která pečlivě dohlíží na služky, které se vláčí s kbelíky mléka do její lázně nebo jí připravují ji šampon - což bylo přirozeně obvzlášť důležité, protože jak Alžběta kdysi pronesla "jsem otrokem svých vlasů". To přeruší příchod Františka Josefa, který v nečekanou denní dobu vyhledá svoji choť. Nervózní dvorní dáma mu vysvětlí, že Její Císařské Veličenstvo ještě nedokončilo svoji toaletu, ale císař může hovořit, protože ho slyší.

František Josef tedy Sisi sdělí, že její žádosti vyhovuje ve všech bodech, protože ji skutečně miluje a nechce ji za žádných okolností ztratit.

A tak se v rámu obrazu triumfálně objevuje Sisi v šatech i póze ze slavného obrazu od Winterhaltera s diamantovými hvězdami ve vlasech a zpívá reprise Ich gehör nur mir.

První jednání muzikálu pro naši císařovnu tedy končí dobře. Ale všichni víme, že se musí dodat ponuré: zatím.