Tanz der Vampire - Robert D. Marx, dreamy Count

Time for understudy love!

Když jde na vyjmenovávání oblíbených Krolocků, jsem docela stručná, protože nemám zase tak rozsáhlý seznam. Nevím proč, ale na tuto roli jsem nejvíc vybíravá, až se samotnou občas udivuju. Co je ale pointou mého sdělení a tohoto článku je fakt, že mezi pány nikdy neopomenu vyzdvihnout Roberta. Občas mi přijde, že se mu nedostává tolik uznání, kolik by zasloužil...ale Lotteland rozhodně není místo, kde by se něco takového mohlo stát! Pojďme se tedy na jeho hraběte podívat. :)

Gott Ist Tot - Robert má v každé výšce velmi příjemný hlas, oceňuju, že se nesnaží schválně zpívat hlasem hlubším, než jaký přirozeně má. Tohle jsem totiž už u vícero herců zaregistrovala a dumám a dumám proč vlastně to dělají? Nu, jsem ráda, že to není Robertův případ.

Co naopak dojem místy kazí, jsou lehce nepochopitelné grimasy, co Robert občas nasazuje. Vždycky je to pouhý několikavteřinový záblesk, ale i tak, vůbec chvílemi nechápu. :D

Hodně mě baví sledovat jeho prezentaci hraběte už jen proto, že ho hraje jako různorodou, skutečně komplikovanou osobnost. Jeho reakce jsou nepředvídatelné a tím pádem vždycky překvapí.

Když se v písni ozve Sarah, působí to, jako by svým povzdechem lákala spíš ona jeho, nikoliv naopak. Takový pocit jsem z té písně ještě od nikoho jiného neměla, což...dokazuje co jsem rozebírala jen ob větu zpět. :D

Einladung zum Ball - Robert od svého zjevení v Sářině koupelně začíná spíše jemně, dalo by se říci, jako by bral ohled na Sáru a neděsil ji víc, než je nutné. Rozhodně se mi zdá jako asi ten nejumírněnější hrabě v této scéně. Místy se dokonce zdá, jako by se na ni zlehka pousmál, pokukuje po ní přes rameno a dívá se na ni skutečně pozoruhodným způsobem, jako by si prohlížel něco obvzlášť cenného, zároveň se ale musí značně přemáhat, je tam okamžik, kdy od ní rychle odtáhne ruku a odvrátí se se zmučeným výrazem.

Těsně předtím, než přichází to známé vyhoupnutí se na její vanu, tak ji lehce vezme za bradu, tváříc se spíše vlídně, než hrozivě. Stále vidíme krvelačnou stránku jeho hraběte, ale jde o to, že se pro Sáru přetvařuje, aby si získal její důvěru a následně nalákal do svého hradu. To je hezké. Robert hraje hraběte. Hrabě hraje, že mu v první řadě jde o ples a ne o Sářinu krev. Double act. :D :D

---

Vor dem Schloss - interakce mezi hrabětem a profesorem & Alfredem je vždycky velmi zajímavá část. Robert se snaží tenhle "awkward moment" uvítání zpočátku sehrát neutrálně do autu, vysílá ke svým návštěvníkům vřelé ale neupřímné úsměvy, nechová se k nim ani tolik pohrdavě, jako je ve zvyku, jako spíš s rezervovaným odstupem. Když se to vezme kolem a kolem, tak ho ani tolik nezajímají - on už má na hradě Sáru a tihle dva jsou svačinka pro ostatní, kterou jim slíbil. :D

Když přijde ta pasáž, kdy se hrabě jaksi pozapomene a rozpovídá se o sobě a svých pocitech víc, než by možná sám chtěl, je vidět, že Robert ji ani tak nepodává jako "zapomenutí se", než spíš, že chce svým příchozím zahrát na city, můžete vidět, jak se při prvních slovech s všeříkajícím pohledem k těm dvoum otáčí, aby si ověřil nakolik mu tahle strategie vychází, dokonce se jim monšalantně ukloní. Věci se mu ale vymknou kontrole, když začne vzpomínat až příliš.

Na základě téhle scény jsem k titulku článku přidala ono "dreamy Count". Robert se naprosto kouzelně zahledí kamsi do dálky, tak trochu se rozzáří, jako by ve výletu do minulosti spatřil cosi krásného, drahého, ale beznadějně ztraceného a pohřbeného pod staletími neúprosného času a i přesto po tom vztáhne ruku, přichází ten okamžik kdy zapomene, že není sám, rozhodně už nic nehraje na efekt pro své dva diváky. Pak mu dojde, že ať už se upíná k čemukoliv, nikdy na to nedosáhne a ruku svěsí a učiní bezradné gesto.

Jeho hrabě rozhodně není rezignovaný, pochmurně smířený se svým osudem, což je opravdu unikátní pozorovat, protože to samozřejmě člověku docela překope vztah k postavě jako takové. Ovšem že Krolocka v tento okamžik hluboce litujeme, to se nemění nikdy.

Když pak přijde procitnutí, neprojeví zaskočení nad vlastní "chvilkou slabosti", jako spíš údiv nad velmi procítěnou a intenzivní reakcí profesora a Alfreda (:D). Chvíli přemýšlí co si s těmi dvěma vlastně počít, než na ně udělá ono "Bu!" a když se pak rozesměje, je to spíš úlevné než pobavené. ("No sláva, už jsem se bál, že na mě takhle zůstanou zírat věčně.")

Rovněž je zajímavé, že hrabě Robert je citlivější na "osobní prostor", než ostatní. Když k němu profesor přejde blíž, zatímco se snaží určit stáří jeho hradu, nejprve se sveřepě dívá před sebe a jasně vidíme, jak mu to není po chuti a nakonec k němu otočí hlavu s tak výhružným pohledem, že profesor okamžitě couvá zpět.

Jak konverzace pokračuje dál a dojde k představování profesora a Alfreda, jde vidět, že hrabě už jejich konverzace definitivně přestala bavit a hovoří tedy značně lhostejně, ale stále tak, aby to bylo v mezích nějaké té formální slušnosti.

Rovněž je zajímavé, že jeho hrabě si z profesora ani tak neutahuje tím, že předstírá, že zbožňuje jeho knihu. Naopak, když se vyslovuje, že ji četl a je fanouškem, procedí to skrz zaťaté zuby s nanejvýš znechuceným pohledem. Je jistě možné, že to už udělal jiný herec předtím, ale já osobně vidím poprvé hraběte, co by měl s profesorovou knihou vyloženě osobní problém. Znám spíš ten přístup, že se ostatní herci profesorovým teoriím povýšeně smějí a baví se nad tím, když si ten hlupáček senilní skutečně myslí, že se kniha líbila.

Když pak profesor začne se svojí logikou, posvátnou logikou, Robertovi jakoby přejde po tváři stín a dokonce i vycení zuby (ačkoliv v téhle scéně nemá upírské špičáky) - tak trochu jako by se mu v té chvíli začala formovat ta myšlenka, kterou později zpívá v Die Unstillbare Gier o tom, že lidé se ve svých životech upínají k různým věcem - lásce, vzdělání, penězům atd....- ale on sám nedokáže najít smysl v ničem, než v zabíjení a krvi. Stejně je zajímavé, že se mi tenhle okamžik se hřbitovní scénou nikdy předtím nespojil, přijde mi, že na tom něco je.

Pak přichází Herbert a Marc Liebisch to zkrátka jako vždy totálně zabíjí svými pohledy a výrazy. :D On nikdy nezklame. :D

Když se pak dostaneme ke scéně s Alfredem - tam je naopak velmi...nu, kontaktní. Počáteční antipatie se asi vztahovala výhradně na profesora. :D Každopádně Robert si opět hlídá Alfredovy reakce jakoby se ujišťoval, že jeho slova účinkují jak mají a potom mu dokonce velmi pomalu a obezřetně položí ruku kolem ramen, což působí poměrně pokřiveně a otcovsky zároveň, hádám? Dost dobrá improvizace navíc. :)

Totale Finsternis - když se v tomto duetu Robert na jevišti střetnul s Amelii Dobler, hned jsem tušila, že to bude nanejvýš zajímavé sledovat. Amelii jsem vždycky viděla jako takovou spíše snivou Sáru, která od hraběte skutečně očekává všechny ty krásné věci, nespoutanou svobodu, rovněž od ní vidíme, že ve vztahu hraběte a Sáry tu romanci vidí a tomu i kontakt s ním uzpůsobuje.

Když k tomu připočteme Roberta, který je k Sáře svým upírským způsobem docela něžný, je jasné, že se na jevišti sešel dream team pro mé srdce, které ty dva tak usilovně páruje. :D :D :)

Sára začne zpívat o tom, že by dala cokoliv proto, aby byla jeho a taková, jakou by si ji přál a Robert viditelně není v téhle situaci komfortní, ošije se a odvrátí se od ní, výraz jeho obličeje jasně říká "Nebohé děvče, cožpak nevíš co říkáš?". Můžeme sledovat jak se to v něm pere a jak nakonec lačnost poráží soucit.

Když potom Sára zpívá pasáž o lásce a kletbě a on se k ní posléze otočí čelem, aby za ni dopověděl, že v tomhle případě jí láska žádnou kletbu rozhodně prolomit nepomůže, vyjádří to vskutku rozladěně, tak trochu jako by ji káral. Jako by se ji jakýmsi pasivním způsobem snažil přesvědčit ať uteče dokud je čas, protože on sám ji nepustí, protože krev bude vždycky to nejpřednější a tohle je tudíž jediné varování, které ji dokáže nepřímo dát.

Přichází pasáž na konci, kdy hrabě zpívá Sáře o nadcházejícím plese a proč musí její přeměna počkat. Robert v tu chvíli Amelii krouživými pohyby přejížděl prsty po klíční kosti, což opět působilo nevídaně důvěrně a mile. A to i vzhledem ke kontextu. :D

Die Unstillbare Gier - okamžik, který vždycky sleduju s největší pozorností je hned úvod písně a Krolockovo vzpomínání na svoji první oběť. Robert se zdá těmito myšlenkami skutečně rozechvělý do morku kostí, zašlé vzpomínky ale nejsou černobílé - jak na ten okamžik myslí nerad, zároveň se k posledním chvílím předtím, než definitivně ztratil veškerou lidskost, jaksi dojemně upíná, zvlášť když si vybavuje ty příjemné vjemy, jako například zlatou barvu obilí, které v něm teď už neprobouzí nic, jen chlad. Opět tu rezonuje jeho pojetí, kdy jeho hrabě rozhodně není se svojí situací smířený, nezpívá ani frustrovaně či rezignovaně, ale se zlobou sám na sebe. To tak trochu potvrzuje i následující pasáž, kdy má praštit do vedlejšího náhrobku - Robert do něj nepraští pouze jednou, ale hned několikrát.

(A jen tak poznámka na okraj: Robert si s tím pláštěm skutečně vyhraje. Snad i ještě víc než Drew Sarich. :D)

Do protikladu k tomu všemu ale o své nikdy nekončící žízni nezpívá se znechucením nebo nenávistí, ale s jakýmsi prožitkem následovaným melancholií, když si to uvědomí.

Je to vážně zajímavé - o hraběti mě nikdy nenapadlo uvažovat jako o romantickém hrdinovi, to jen v Robertově případu. A to je kouzelné, vážně, protože jsem nečekala, že se dá v hraběti něco takového odkrýt a přitom postavě zůstat věrný.

Tanzsaal - nedávno jsem se při těžce seriózní debatě s Tahmed o Tanzu (not really :D) vyjádřila v tom smyslu, že na Robertovi občas jde vidět, že dělal cover nejen pro hraběte ale i Herberta. Úvod scény kdy má ke svým "poddaným" kratší proslov na vrcholu schodiště si očividně užívá, mezi svými je z něj o dost větší extrovert než jakým byl při setkání s profesorem, dokonce bych i řekla, že si tu pozornost i užívá. No a ty obličeje co dělá, to je top. :D <3

Robert je také asi nejvíc tatínkovský když na kontakt s Herbertem přijde, je vidět, že se Marcovi skutečně snaží věnovat tolik pozornost, kolik to v té scéně jen jde a to je prostě...miloučké, co říct. :D

Mám ten dojem, že i na company reaguje mnohem živěji, než jak jsme zvyklí, není to tak, že by mezi nimi jen procházel, ale on na ně i různě pomrkává, jednu upíří slečnu dokonce zálibně pohladí po tváři. To je hádám tím, že se s nimi zákonitě musí znát lépe než lead, protože většinu představení je mezi nimi, že ano. :)

Když Sarah schází ze schodů, tak po celou dobu rozmlouvá s Herbertem, ten ho dokonce musí upozornit, že už je v sále jeho host, a to si užívám, protože jinak člověk žádné otec&syn okamžiky nezažije, bohužel. :C

Robert se nejdřív tváří jejím příchodem potěšený, potom si pomalu začne uvědomovat, co se vlastně za okamžik stane, otočí se znovu k Herbertovi a až pak nabízí Sáře ruku a jde vidět, jak neskutečně proti mysli mu je to, co teď právě dělá, což je opět docela originální přístup.

Pak tedy přichází můj velmi velmi velmi oblíbený okamžik, kdy se k ní skloní a zlehka ji políbí na spodní ret. Ani nevíte kolikrát už jsem v tenhle moment vykřikovala "And noooow kiss!!" - a nikdy se mi to nesplnilo. Až doteď. No hurá, konečně Sarah & Hrabě polibek. Ano, tohle je spíš jen takový náznak, ale i tak. Já to počítám. :D A Amelie se zavřenýma očima se taky tváří nanejvýš spokojeně. ^^

(Vím, že je tu ještě Mathias Edenborn, který svoji Sáru taky políbil a to se vším všudy, takže jsou s Robertem dva. :D)

Ten polibek (snad stejně jako v případě jeho úplně první oběti?) v něm ovšem spíš než to dobré, vyvolal to ďábelské a vzápětí ji kousne.

Amelie na něj i přesto poté upírá stejně zasněný zrak, jako v Totale Finsternis - these two ship it, believe me. :D

Když ji po jejich malém tanečku pustí a začne se proplétat mezi tančícími dozadu, nedělá to tím známým gestem "pusť mě, teď už si dělej co chceš", naopak jí pokyne, aby ho následovala, jako by s ní chtěl pouze vyhledat klidnější místo. Jen tak mimochodem - byla zajímavá volba, že si neutřel ústa od té divadelní krve, jak to dělají ostatní. Ale ten děsivý efekt to mělo. :) (I když to by možná mělo i bez toho, jemu se nějak podařilo zapatlat si i plášť, kostýmové oddělení z něj muselo mít radost ^^)

Pak ještě musím vypíchnout jeho reakci, když se na něj Alfred rozeběhne se svícnem. Rozhodí rukama, výraz alá "Seriously?" a začne na něj ukazovat prstem a smát se s Herbertem jako dva pětiletí, což mě vždycky ohromně rozesměje. Jen škoda, že v tom videu není i "Hol sie zurück" část. I co se dá dělat, muzikálofil už je zvyklý. :D