Mistr a Markétka, kniha a muzikál: 2. jednání - part 2

V knize Woland na oslavu úspěšného zakončení plesu uspořádá soukromou večeři pro něj, jeho svitu a samozřejmě Markétku. V muzikále je poplesová atmosféra mnohem méně uvolněnější, zvlášť když vezmeme v potaz předcházející vyhrocenou scénu s Helou.

Markétky se po plese ujímají Korovjev, Azazelo a Kňour. Vyrozuměla jsem, že se baví o kritikovi Latunském, který byl hlavním strůjcem Mistrova strmého pádu z literárního nebe. V knize se mu Markétka pomstila tak, že když získala létající schopnost, tak se vloupala do jeho bytu, ten nehorázným způsobem zpustošila a pak projistotu ještě vymlátila všechna okna domu kde bydlel, tím pádem padli za oběť i ostatní docela nevinní nájemníci.

Nevím přesně, jak tuhle pomstu vyřešili tady. Snad si Latunského vzal na starost místo Markétky Kňour, protože má hned po této mluvené scénce sólo pojmenované zhruba jako "Nebezpečný krok, věnováno kritikům".

Na scénu se pak vrací Woland a zajímá se, co má všechen ten poprask ohledně nějakého Latunského znamenat. Markétka mu tedy vypráví, že je to literární kritik, který zničil jednoho Mistra. Poví mu, že Mistr napsal román o Pilátovi Pontském, ale že poslední rukopis byl spálen. Na to Woland odpoví, že takové rukopisy hrozně špatně hoří a vzápětí mu Kňour zmiňované Mistrovo dílo podává. Markétka je z toho samozřejmě u vytržení.

---

Woland pak Markétce vypráví konec příběhu a my se tedy znovu ocitáme v druhé dějové lince Pilátově.

Ten je po Ješuově popravě na dně. Jeho mysl nemůže tak ohavný čin zpracovat a tak upadá do stavu, kdy přemýšlí, jestli se mu to jen nezdálo. Není přece možné, že se to stalo. Jeho rozhovor s Ješuou zůstal neukončený, nemůže být tedy mrtvý...

Jeho trápení je věčné a trvá už tisíce let, protože ani po své smrti jeho duše nenalezla klid. Diváci jsou opět součástí představení, protože Pilát většinu svého sóla pojmenovaného Žár Jeruzaléma zpívá právě mezi nimi.

Pak už se zase vracíme zpět do "přítomnosti". Woland se Markétky ptá, čeho si žádá za svoji těžkou práci při plnění role hostitelky u Satana. Ta se slzami v očích odpovídá, že nic.

Woland se pyšně usměje. Myslím, že je na místě citovat knihu, protože v tomto bodu se jí drželi doslovně.

"Zkoušeli jsme vás," pokračoval. "Nikdy o nic neproste! Nikdy, slyšíte, a zvlášť ne ty, kdo jsou mocnější než vy. Sami se nabídnou a vyhoví vám."

Rozdíl je v tom, že zatímco v knize se Woland v téhle pasáži k Markétce choval spíše přísně, muzikálový Woland je Markétčinou chytrostí okouzlený a co chvíli se široce usmívá.

Ale ten úplně největší rozdíl spočívá v tom, že divadelní Woland velmi očividně spoléhá na to, že ho požádá aby jí nechal její magické síly, případně snad aby s ním mohla zůstat.

Když Markétka požádá o milost za Frídu, reakce knižního Wolanda je asi taková:

Přeji si, aby Frídě nedávali na stolek kapesník, kterým udusila svoje dítě."

Kocour zvedl oči ke stropu, hlasitě zavzdychal, ale neřekl nic: zřejmě si vzpomněl na opuchlé ucho.

"V daném případě se dá vyloučit, že byste přijala od té husy jakýkoliv úplatek - nesrovnávalo by se to s vaší královskou ctí. Nevím, co dělat. Nezbývá mi, než abych si pořídil hromadu klůcků a ucpal jimi všechny škvíry ve své ložnici."

"O čem to mluvíte, maestro?" podivila se Markéta, když zaslechla ta záhadná slova.

"Naprosto s vámi souhlasím, pane," vmísil se do hovoru kocour, "jedině klůcky!" A bouchl dodatečně tlapou do stolu.

"Mluvím o milosrdenství," vysvětloval mág a nespouštěl z Markéty planoucí pohled. "Někdy se vetře zcela nečekaně a záludně sebemenší skulinou. Proto ty klůcky..."

Knižní Woland tedy zůstává klidný, možná trochu přezíravě posměšný. Muzikálový Woland oproti tomu dostane záchvat vzteku, zastaví pro Markétku čas, křičí na svoji svitu, aby to neviděla, pak ji znovu "odmrazí" a před ní dělá klidného. Takhle to tvůrci možná udělali aby aspoň trochu zachovali, jak to bylo v knize?

V tu chvíli, opět mezi diváky, přiběhne Frída. Je v uličce mezi první řadou a pódiem a plačtivě prosí za záchranu.

Markétka slovy té knižní opakuje svůj požadavek.

"Prosila jsem za Frídu jen proto, že jsem jí neopatrně vnukla naději. Čeká a věří, že mám velkou moc. Jestli ji zklamu, dostanu se do nezáviděníhodné situace. Celý život nenajdu klid."

Woland se při těchto jejích slovech tváří vyloženě ztrápeně, což je trochu překvapivé, člověk přece jen nemůže zapomenout na fakt, že jde o samotného ďábla. Ale je to tak, v jedné chvíli se zdá, že ho její přání snad i rozpláče.

V pasáži, kdy Markétka říká, že už nikdy v životě nenajde klid k ní dokonce přejde a pohladí ji po vlasech. Markétka v tu chvíli zavře oči a dokonce se k němu trochu přitulí, přerývavě dýchá...co říct, vztah muzikálové Markétky a Wolanda má zkrátka dočista jiný rozměr. Hodně záleží na tom, která herečka Markétku zrovna hraje, ale i tak.

Markétka pak Wolanda požádá, aby Frídě oznámil, že už je svobodná načež Woland odpoví, ať jí to řekne pěkně sama.

Markétka tedy Frídě řekne, že je volná a Frída jí za to dá kytici žlutých květů.

Markétka se lekne a květiny odhodí. Potom už se chystá odejít, ale Woland ji zadrží slovy toho knižního.

"Nebudeme těžit z lidské nepraktičnosti - je přece sváteční noc!" Pak se otočil k Markétce: "To neplatí, já sám přitom ani nehnul prstem. Co žádáte pro sebe?"

Markétka při těchto slovech položí Wolandovi ruku na tvář, ten před ní dokonce poklekne. Jen považte, že ve chvíli, kdy si k ní Woland poklekne, ona k němu skloní hlavu a opře se svým čelem o jeho, což je nečekaný důvěrný okamžik.

Tím ta scéna dostává jaksi fantomovský rozměr, řekla bych. Jedna dívka, dva muži. První muž je bezmocný a jeho osud závisí na oné dívce. Druhý muž je pro ni zjevně ochoten snést modré z nebe a i ona k němu chová jistou náklonnost - háček ale vězí v tom, že je zjednodušeně řečeno "záporák". Dívka je situací v konfliktu sama se sebou, nakonec volí záchranu prvního muže.

Woland tedy zůstává sám a na kolenou. Pohled, který by jeden skutečně nečekal! Markétce její přání splní a přenese ji za jejím Mistrem. Potom zpívá sólo, v překladu Sbohem Markétce.

Lehce fantomácký je i výjev, kdy Woland pozoruje šťastné znovu-shledání Mistra a Markétky s ponurou rezignací, protože to on sám jim tenhle konec umožnil.

Písnička pak graduje a mě z toho vždycky naskakuje husí kůže. Ivan má opravdu mimořádný hlas. :)

Aby si s Wolandem jeho vlastní mysl ošklivě pohrávala ještě víc, vrátí se mu vzpomínka na ples a na to, jak tančil s Markétkou. Z toho dostane úžasně šílený záchvat smíchu, následně vzteku a...rozbije oponu. Hm, jakožto vizuální zážitek to zní lépe, než popis, koukám. :D

Woland pak odchází, aby se někde v klidu vzpamatoval, ale nemá k tomu šanci. Ďábel zkrátka nemůže projevovat lidské slabosti. Přichází za ním Matouš, což je v knize moje nejoblíbenější pasáž. Především úvod jejich rozhovoru.

"Mluvíš jako bys neuznával stíny ani zlo. Ale laskavě se nad tímhle problémem zamysli: co by dělalo to tvé dobro, kdyby zlo neexistovalo, a jak by to na zemi vypadalo, kdyby zmizely stíny? Každý člověk i věc má přece svůj stín. Tady například vidíš stín mého kordu. Ale i stromy a živé bytosti mají stíny. Nechceš přece vyplenit celou zeměkouli a vymítit z ní všecky stromy i živé bytosti jen proto, že uznáváš světlo beze stínu?"

Z tohoto knižního úryvku vidíte, že v rozhovoru má jednoznačně navrch Woland, který se baví Matoušovým odporem a náležitě ho v celé konverzaci vymáchá.

Muzikálový Woland se zdá na pokraji sil a když ho v jeho odchodu zastaví Matouš, nastává zvláštní okamžik, kdy skutečně litujeme Ďábla.

Role se tedy kompletně obrací. Woland je rozčilený, mluví zvýšeným hlasem, sotva se ovládá. Matouš odpovídá klidně, vyrovnaně, ve slovním souboji s ďáblem vyhrává on.

Matouš po Wolandovi žádá smrt Markétky a Mistra a jejich následný odchod do věčné říše klidu. "On" si totiž přečetl Mistrův román a usoudil, že Mistr už si po všech útrapách zaslouží pouze nekonečný klid. Woland se s ním hádá, je vidět, že ty dva, i když hlavně Markétku, zabít nechce.

Knižní Woland oproti tomu Matoušovu žádost přijme prakticky bez nějaké reakce, natolik je v této záležitosti nad věcí.

V muzikálu to vyznívá tak, že je Woland dotlačen do kouta a když zpovzdálí smrt těch dvou pozoruje, tváří se velmi hořce, jako by otrávené víno pil spolu s nimi. Když potom Markétka před napitím připije na Wolandovo zdraví, pozvedne jeden koutek ve frustrovaném úšklebku.

Když se pak Mistr a Markétka znovu probudí,očividně bojuje sám se sebou, když Mistrovi oznamuje, kdo si přečetl jeho román a kam teď směřují jeho a Markétčiny kroky. Navíc mu sdělí, že má možnost svůj román ukončit.

Mistr se podívá na nešťastného Piláta a neváhá ani vteřinu. Dává mu svobodu, pokoj a mír po tisíciletích utrpení.

Když to Woland slyší, skloní hlavu a odvrávorá pryč z jeviště.

Pak už přichází Finale, kdy se na jevišti sejde celé obsazení při poslední písni. Mistr a Markétka jsou přes všechna úskalí spolu tam, kde Mistrova zraněná mysl znovu získala mír.

Nebezpečný krok, věnováno kritikům ZDE.

Rozhovor Wolanda a Markétky o Mistrovi ZDE.

Žár Jeruzaléma, Pilátova aria ZDE.

Markétčino přání ZDE.

Sbohem Markétce ZDE.

Matoušův příchod ZDE.

Finale ZDE.

Děkovačka ZDE.

Tolik k první muzikálové verzi díla Mistr a Markétka. Muzikálem jsem provázela ve formě těžkého srovnávání s knihou nikoliv z potřeby šťourat, ale čistě proto, že bez knihy bych bych díle v ruštině a navíc s tak komplikovaným dějem nerozuměla. Chápu proč tvůrci sáhli po všech změnách, které jsem v průběhu psaní vypichovala. Už to zkrátka tak chodí, že pokud chcete z knihy udělat muzikál, musíte nejprve děj knihy o něco zromantizovat, pozměnit vztahy mezi hlavními hrdiny.

Mě tento muzikál uchvátil už od chvíle, kdy jsem z něj uviděla první ukázky a tento zápal vyústil až v tento článek, díky kterému jsem si alespoň jakž takž srovnala pořadí jednotlivých scén.

Jak už jsem zmiňovala v prvním článku, tak se jedná o první čistě ruský muzikál, který svým originálním zvukem není podobný ničemu co znám z evropských či amerických shows. Proto jsem si musela na tu změnu chvíli zvykat, ale na druhou stranu je kouzelné, jak svět muzikálů bortí podobné kulturní bariéry.

Věřím tomu, že o tomto díle ještě uslyšíme. :)

ZDROJ

Mistr a Markétka, Michail Bulgakov, Lidové nakladatelství 1987