Remember, love never dies! 49. část

Po schodech u kterých dychtivě stál celý sál sešla Meg a zastavila uprostřed se skleničkou šampaňského v ruce. Pár kroků za ní scházel Henri a vzadu postával dobrosrdečně vypadající obtloustlý pán v přepychovém smokingu.

"Drazí přátelé," ujala se slova Meg, když se místnost utišila "není zvykem, aby půlnoc v Phantasmě odbíjel zvon, vězte však, že je to poprvé a naposledy." pousmála se "Nicméně pomysleli jsme si, že bude příznačné zachytit okamžik, kdy mi Phantasma oficiálně přestala patřit." s tím se ozval jemný potlesk. "Tento unikátní park byl založen před jedenácti lety tajemným impresáriem jménem pan Y, kterému se podařilo vybudovat nejslavnější místo pro zábavu a odpočinek v Americe, zanedlouho dokonce na celém světě. Dnes už bohužel není mezi námi, ale dovolte mi o něm říci pár slov." v očích se jí zatřpytilo, proto na okamžik sklonila pohled. Erik se snažil tvářit neutrálně, ale připadal si na rozpacích a těkal očima z Meg na Henriho, který na něj pobaveně pomrkával a Christine, která se povzbudivě usmívala a tiskla mu ruku.

"Stejně jako Phantasma i sám pan Y budil kontroverzi mezi lidmi. Nikdo o něm nevěděl mnoho a kdo ano, držel si to pro sebe, neboť se obklopoval pouze diskrétními lidmi. Domnívám se ale, že ve skutečnosti ho všichni známe velice dobře, jen si to neuvědomujeme. Stačí se rozhlédnout, otevřít oči a díky jeho životnímu dílu, do kterého dal kus sebe, své duše a roky tvrdé práce nám odhalují jaký byl. Na každého Phantasma působí jinak, ale všichni se shodneme na jednom - je nezapomenutelná. A zrovna takový byl pan Y. Až si budeme připíjet, alespoň na okamžik, si na něj všichni, jak tu stojíme, vzpomeňme." zakončila přemýšlivě s pohledem upřeným do dáli. Potlesk se ozval znovu a Erik si připadal ještě podivněji, když byl donucen tleskat v podstatě sám sobě.

---

"Další upřímné poděkování patří všem, kteří se na vzniku a následném rozkvětu Phantasmy podíleli." ujala se Meg znovu slova "Většina zaměstnanců, kteří tu s námi byli v samých počátcích už park opustili, přesto někteří i po jedenácti letech stále vytrvale stojí v pozadí všech show, každé atrakce a podívané. Mezi nimi je i má drahá maman, bez které by místní proslavená taneční čísla nikdy nezískala svoji slávu." Zardělá madame Giry přijala potlesk pokývnutím hlavy. "Nesmím opomenout doktora Gangla, pana Squelche a slečnu Fleck, kteří stejně jako před lety pomáhali budovat Phantasmu pro vás dnes uskutečnili tento nádherný ples." nečekaná a laskavá slova Meg vehnala dokonce i do obličeje slečny Fleck váhavý úsměv.

"Skutečnou hvězdou dnešního večera je malý, nadáním veliký, Gustave de Chagny, který celou krásu dnešního večera - byť zatím odkrytou jen zčáti, navrhnul a posléze pomohl zrealizovat." Gustave vyseknul pukrle, čímž pobavil celý sál.

"A nakonec..." Meg pokynula onomu tajemnému pánovi v pozadí. "mi dovolte představit vám monsieur Forbese, ode dnešního dne nového majitele Phantasmy."

Pan Forbes pokynul přítomným a pousmál se.

"A nyní už nechám mluvit člověka vybraného pro účel proslovu k dnešnímu slavnému dni." Meg se zhluboka nadechla. "Protože jak to Gustave trefně zmínil - podruhé se tu narodil. Monsieur Henri Ledoux." Henri se zaculil a postavil se vedle Meg.

Monšalatně pokynul davu, ve středu pozornosti nabitého sálu se cítil jako ryba ve vodě, napadlo Raoula s pobaveným výrazem. Za nimi pár dam zavzdychalo, protože Henri i přes svůj vztah s Meg o kterém každý věděl, platil za místní modlu nezadaných dam i přesto, nebo možná právě kvůli své bohémské minulosti. "Dobrý večer, drazí a milí." začal s úsměvem. "Upřímně řečeno, nebyl jsem právě nadšen, když jsem byl požádán o projev na tomto plesu. Při pokusu trumfnout žádnou jinou, než právě tuto halu jsem byl zasypán a uvězněn pod lešením. Vděčím náhodě a svému dobrému anděli, že tu teď mohu stát a vyprávět vám o tom...." bujarý výraz se mu na chvíli vytratil z obličeje "Nicméně, abych přešel na veselejší strunu, tento park je navzdory tomu všemu to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy poznal, protože ač jsem tu byl povolán pracovně a...." rozmáchnul s nešťastným výrazem rukama "...musím přiznat že neúspěšně, přec jsem si to tu zamiloval. Každé místo na světě má svoji neopakovatelno atmosféru. Stejně jako žádný jiný pocit nemůže napodobit ten, když kráčíte ulicemi mé rodné Paříže, nic tak intenzivního nezažijete ani když se ocitnete zde. Jinde totiž nutkavě nepociťujete, že jste se omylem ocitli na jiné planetě." sálem zahučel smích."Je to kouzelné místo, kde všechny výplody vaší fantazie, které jste považovali za nezrealizovatelné, ba pošetilé - tu poklidně existují a denně vás ohromují věci tak bizarní, které jste si ani představovat nedokázali. Myslím, že nebudu lhát, když řeknu, že každý si tu zkrátka přijde na své. Jen pomyslete - " s tím vzal do svých ruku Meg. "Já tu našel svého dobrého anděla a nemohu být šťastnějším, když vám oznamuji, že od této chvíle jsme oficiálně zasnoubeni. Takže - Phantasmo - potrápila jsi mě, ale přesto - tisíceré díky!" jeho poslední slova skoro přehlušil hromový potlesk. Některým se ani nechtělo věřit, co to slyší. "Zasnoubený Henri Ledoux, ano drahá, slyšela jste správně."

Všichni si pod tímto představovali neskutečně romantický příběh, kdy láska zapřísáhlého starého mládence proměnila přímo před jejich očima. Ostatně na té historce zajisté něco bylo, není-liž pravda?

Po hromovém provolávání, čerství snoubenci vyhověli a zlehka se políbili, přičemž vypuknul další potlesk a jásot.

Ve chvílích přípitku se ozvala svištivá rána a za velkými okny byl vidět ohňostroj, který na okamžik ozářil sál červení. Všichni se rychle vydali nejbližším východem ven, nebo na balkonek, aby mohli nádheru na obloze sledovat z první ruky. Pak svorně stáli se zakloněnou hlavou a s okouzleným či překvapeným výrazem se jim barevné květiny na obloze odrážely v široce rozvevřených očích. Ze sálu k jejim uším tiše plynula jemná melodie, řízená Gustavovou rukou tak, aby přesně korespondovala s výjevy na obloze. Bude těžké odjet jednou pro vždy, došlo našim přátelům. Nakolik jim to místo vzalo, tolik jim stejnou měrou dalo, ve chvílích největšího zoufalství a beznaděje. S takovým cílem ostatně byla Phantasma kdysi vybudována. Jako přístav pro největší osamění, pošlapané sny a iluze za maskou veselí, záplavy blikajících barev a hudby. A jak náhlá lítost rostla, tak se ohňostroj zvolna vytrácel až zmizel docela.

Erik přesto zůstal stát na místě a otočil se čelem k parku. Přejížděl očima od koncertní haly, přes kabarety, horské dráhy, pódia pro menší venkovní vystoupení, polykače ohně a nakonec pohledem utkvěl na své věži. Domníval se, že v ní zůstane zaživa pohřben až do konce jeho dní, smrt po pár letech začínal vyčkávat jako dobrou přítelkyni. Vzdychl. Nikdy nebyl sentimentální, přesto cítil kámen, který se mu usadil v hrudi. Už je tomu všemu přece jen konec.