Remember, love never dies! 43. část

Claiřino tajemství ji tížilo jako balvan a proto, ačkoliv jí to stálo velikou dávku odvahy, se svěřila i Christine a Meg.

Nejspíše by to nikdy neudělala, nebýt toho, jak moc obě vyzvídaly ohledně jí a Raoula.

Nikdy neměla nejlepší přítelkyni, ani nezakusila ten "dívčí svět", ale dnešní krátká exkurze jí docela dobře stačila. Už věděla o každém Henriho pohybu, když seděl s Meg na pláži a dokonce si vyslechla všemožné rozbory převratu v Erikově náladě k rapidně lepší. Hlava jí třeštila, ale pod všemi těmi líčidly by si toho stejně nikdo ani nevšimnul. Do zrcadla se ještě pro jistotu ani nepodívala. Jistě vypadá zrovna tak, jak se cítí - směšně.

Christine i Meg, které si z ní udělaly obživlou panenku ji společně malovaly, zaplétaly vlasy a neustále se u toho smály a povídaly jedna přes druhou, náhle ztichly. Meg spustila ruce a krátce vzdychla. "Ach, bylo by to velmi romantické kdyby..." vrhla krátký pohled po Christine a znovu vzdychla.

Christine vzhlédla a setkala se s vlastním pohledem v zrcadle. "Myslím, že ještě před pár lety by takovu lež přešel, ani by mu to nečinilo zvláštní problém, ale manželství se mnou ho...." Christine se roztřásla brada. "....změnilo." dořekla tiše. "Zradila jsem ho a lhala... A on je teď vůči každé lži, i sebemenší, obvzláště citlivý a....zahořkl. Ale právě já mu nemám právo cokoliv vyčítat. Ach, Claire, vidím v tobě naději!"

---

Claire nasucho polkla a nevěřícně se podívala do Christininy tváře. Vypadala dnes obvzlášť úchvatně.

Člověk se pak musel pozastavit nad myšlenkou, jestli je on tak beznadějně průměrný až podprůměrný, či jen ona tak nezvykle krásná. Christine jí pohled opětovala velkýma zelenýma očima. Vypadala jako princezna, ani na sobě nemusela mít tu krásnou róbu. A zrovna ona na ni klade takové nároky. "N-naději?" zopakovala chabě.

"Myslím, že ty jsi jeho naděje na...na...." Christine hledala vhodný výraz, se kterým se ovšem vytasila Meg. "...nový začátek!" usmála se široce, když mohla zopakovat úryvek z jejího posledního hovoru s Henrim.

Claire po její větě o naději celá zčervenala, teď naopak začala blednout. "Nový začátek." zopakovaly její rty neslyšně. Copak ty dvě vůbec nepochopily, co jim tady právě vyprávěla? Raoul ji nenávidí. Možná ani na ten ples nepřijde, pohrdá jí natolik, že nestojí o její přítomnost.

Ach, ne to by neudělal. Je to Gustavův velký den. Jistě přijde, ale kvůli němu.

***

Raoul, zrovna tak jako Claire, seděl před zrcadlem. Bezmyšlenkovitě si upravoval už tak dokonale rovnou vázanku. Henri jeho počínání sledoval s rukama zkříženýma na hrudi. "Nad čím tak uvažuješ?" prolomil po chvíli nekonečné ticho.

"Vzpomínám na svůj poslední maškarní ples. Tehdy bylo všechno tak jiné. Věděl jsem....kým vlastně jsem. Ochraňoval Christine před člověkem, se kterým nyní na ten ples půjde." zavrtěl hlavou.

Henrimu nezbývalo, než situaci nějak zlehčit. Zdlouhavé rozbory už k ničemu nevedly, Raoul si stejně dál paličatě prosazoval své zahořklé sebelitování. "A taky jsi byl mladší." nasadil slabý úsměv.

Raoul mimoděk vztáhnul ruku k věčně svraštěnému čelu, na kterém se už rýsovalo pár vrásek.

Henri do něj žertovně strčil. "Neboj, pořád jsi fešák." zaculil se. "A ta maska leccos skryje." pokýval hlavou.

Raoul se konečně zasmál. "Kéž by uměla skrýt i emoce."

Henri zavrtěl hlavou. "Ale o to jde, abys je přestal skrývat, copak tomu vážně pořád nerozumíš?" chytil se za čelo a zavrtěl hlavou. "Třeba ti ten ples pomůže, bude tak vyjímečný jak Gustave tvrdí a..." Henri začal nesrozumitelně mumlat a začal pochodovat po místnosti sem a tam.

Raoul se po něm se zkřiveným obočím ohlédnul. "A co že ty jsi tak nervózní? To jen kvůli tomu plesu? Vždyť jsi takových akcí musel zažít desítky."

Henri se zastavil a zmateně se na něj podíval. V očích mu svital fanatický lesk. "Nervózní? Já?" křečovitě se zasmál. "V pořádku jsem v naprostém pořádku. Já jsem...." zůstal na něj němě hledět.

"V pořádku." napověděl mu Raoul s vážným výrazem, který však udržoval jen ztěží.

"Máš pravdu, v pořádku." přikývnul Henri.

***

Poprvé na sebe pohlédla do zrcadla tepve až v místnosti osaměla. Zůstala sama v pokoji Meg, na posteli, o kterou se musela dělit s nejméně patery šaty a nepočítaně kazetami se šperky. Dlouho se k tomu činu odhodlávala, snad ani nechtěla vidět dílo zkázy, které na ní spáchaly Christine s Meg.

"Musím přece vědět, jak vypadám." zamumlala si povzbudivě a s hlubokým nádechem se na sebe podívala.

Zůstala stát s vyvalenýma očima. Blonďaté vlasy měla rozpuštěné, přesto vypadaly velmi honosně, jak jí do nich ty dvě vpletly fialky, o kterých Meg nadšeně prohlásila, že jí budou perfektně ladit k šatům. Všechny nedokonalosti jejího obličeje, byly skryty pod umně nanesenými líčidly a řasy měla rázem zrovna tak nebesky veliké, jak občas tajně obdivovala u Christine. Zkusila jimi stejně nevinně zamávat, ale vyprskla u toho smíchy. Ne. Tohle nepůjde.

Zatahala se za vypůjčené šaty, které jí byly maličko větší. Ostatně jako skoro každé šaty, které si kdy půjčila. Se svojí drobnou postavou a nevelkým vzrůstem se nebylo čemu divit.

Ale k něčemu ta útrpná hra na "panenku Claire" byla přece jen užitečná. Spokojeně zkonstatovala, že zarudlé oči zbrázděné hlubokými kruhy vypadaly pod vším tím pudrem docela normálně a téměř průsvítající obličej zrovna tak. Raoul už nemá šanci poznat, že do jeho kapesníčku proplakala polovinu noci. Raoul.

Pobavený úšklebek jí okamžitě opadnul. Zkusila se znovu usmát, ale zkrátka to nešlo. Jako by jí někdo do tváře trvale vtisknul smutek. Rezignovaně se odvrátila a vyhlédla z okna. Venku už byla tma a panoval tam vzrušený šum, obvyklý pro tak velké akce. Tu a tam zahlédla někoho chvátat po náměstí. Za chvíli po něm bude kráčet s Raoulem, až ji přijde vyzvednout. Při té představě jí v krku naskočil ohromný knedlík. Meg jí vysvětlila Gustavův plán, pro jejich frekvenci příchodu na maškarní. Měl všechno až strašidelně do posledních detailů promyšlené.

"Poslouchej, tohle je důležité." netrpělivě poposedla a uhladila si záhyb na rudých šatech. "Nejdřív přijde Erik pro Christine, pak Raoul pro tebe, nakonec Henri a já!" rozpřáhla nadšeně ruce, potom jí je položila okolo ramen. "Vlastně to má svoji geniální logiku. Ty a Christine odcházíte odděleně protože...no však víš, Raoul a Erik." jen vyslovení těch jmen vedle sebe mluvilo za vše. "No a já jako odcházející majitelka Phantasmy mám na ples dorazit na konec, jako zlatý hřeb, pravil Gustave." Meg se pobaveně zasmála.

"Počkej, ty? Ale...a-ale Erik přece..." zakoktala Claire udiveně.

Meg se znovu zasmála, v hlase jí vibrovala nedočkavá nervozita. Inu, alespoň někdo se na ten ples upřímně těší. "Jistě, jistě. Ale Henri a Erik se domluvili, že pan Y pro veřejnost i nadále zůstane mrtev. Ušetří to dost zmatků a vysvětlování. Erik může začít s Christine nový život ve Francii jako ctihodný monsieur Moreau."

Claire zdvihla obočí. "To byl ten inspektor, který mne nutil posílat mu zprávy o Erikově zdravotním stavu." hlesla.

"Správně! A jak si vzpomínáš, vydával Erika za svého příbuzného. Dokonce mu pečlivě obstaral všechny doklady, ba i životopis svého domnělého bratrance. Erik má poprvé za svůj život identitu." Meg poskočila na místě, vypadala jako malá nadšená holčička.

"Měla bys je někdy slyšet, když spolu plánují budoucnost! Ach, Erik pořád působí jako ve snu, pořád tomu všemu co se kolem něj děje nemůže uvěřit." Meg se nedokázala přestat usmívat. "Pochop, že zrovna já z toho mám tu největší radost, protože to já jim to štěstí před rokem zhatila."

***

Christine se nenápadně vytratila ven z pokoje. Potřebovala nutně na chvíli pryč z toho před-plesového šílenství. Velmi si to s Meg užívaly, ani si to nemusely říkat, ale obě se cítily jako zpátky v Opeře, těsně před nějakou velkou premiérou. Ten podstatný rozdíl byl, že tentokrát to nebyla žádná fiktivní role, do které se měly vtělit. Dnes to byl skutečný život a o to to bylo celé zvláštnější.

Byl tu výrok Gustava u poslední večeře před plesem, který jí teď nedal stání ve společnosti veselé Meg a zamlklé Claire a postupně v ní živil nutkání vidět před vší tou slávou ještě Erika.

"Ten ples bude vyjímečný, nejen jako nějaká akce, něco na co po chvilce prostě....zapomenete." rozpovídal se. "Bude to něco, co si sebou odneseme, bude to už navždy v nás všech. Vyřeší se a zmizí všechna stará nedorozumění, zbyde už jen to krásné!" vyprávěl s dětskou upřímností.

Ale Christine nechtěla objevovat kostlivce ve skříni až na plese. Ne, tam už musí být všechno jen perfektní. Na druhou stranu, pokud teď udělá něco neuváženého, celý večer zničí jako mávnutím kouzelného proutku.

Roztřeseně se zhluboka nadechla a vztáhla ruku ke dveřím Erikova pokoje. Jen pár centimetrů od dřevěné plochy ji přešla odvaha a nesměle ji opět stáhla. Skousla si ret a přešlápla na místě. 'Jaké právo mi dovoluje, abych vznesla takový dotaz?' Ozýval se jí v hlavě nepříjemný hlásek, překvapivě podobný zrovna hlasu madame Giryové. 'Zmizí všechna stará nedorozumění!' smál se jí jako v odpověď vzpomínka na Gustava. Nerozhodně zavrtěla hlavou a znovu se odhodlávala k zaklepání. Druhý pokus však dopadnul stejně zoufale jako první. "To ne." zašeptala si zmučeně a raději se rozhodla pro návrat na pokoj. Náhle na sobě ucítila cizí pohled a automaticky se otočila. Vzápětí by se studem nejraději propadla pod zem. S lehkým úsměvem její počínání nesledoval nikdo jiný než Erik.

"Jak dlouho tu stojíš?" zasténala Christine.

"Dost dlouho, abych uhádnul, že se odhodláváš říci mi něco opravdu....důležitého?" zkusil Erik.

"Ne....ne, tak docela." hlesla Christine.

"Nu, co je to tedy?" řekl Erik docela vlídně, aby ji povzbudil.

Christine se významně ohlédla a Erik pochopil. "Ach jistě. Pojďme na to dovnitř, zrovna tohle apartmá je jisté déja vu, skvělé místo na popovídání si." pousmál se a pokynul jí bradou dovnitř.

Christine sice nechápala, co tou poznámkou myslí, ale následovala ho.