Remember, love never dies! 42. část

Další díl nezvykle brzy. Děkujte či blame BJ a dohodu, kterou jsem s ní uzavřela. Za RLND Dědice. A to za to stojí přece, jé, jé, jé. :D

Nicméně díl je to následkem toho kratší....

"Takže tvým největším problémem je, že ti zalhala? Jde ti o ten...uchm, princip?" zkusil to Henri znovu.

"Opravdu to musíš zase vytahovat?" ucedil Raoul a toužebně se podíval na lavičky, které míjeli.

"Mám to v popisu práce."

"Tady nejsi ve službě!"

Henri vzdychnul. "A tak se tím třeba zadus, ale nejspíše o tom tak zarputile nechceš mluvit z jednoho a prostého důvodu - musel by sis připustit, že vyvádíš úplně zbytečně. Trápíš nebohou Claire a sebe k tomu. A pak mi měj za zlé, že se na to nemohu dívat."

Raoul se zastavil a nevěřícně na něj zahlížel. "Vyvádím podle tebe zbytečně?" zopakoval kysele.

Henri se k němu vrátil těch pár kroků, které stihnul udělat když se Raoul zastavil. "Nechtěl jsem ti to říkat, protože...." hraně zapřemýšlel. "...no říkal jsem si, že ti to přece dojde, jak se říká praští přes oči, ale...!" uchechtnul se a zatáhnul ho na postranní lavičku. "Ona je do tebe naprosto zoufale zamilovaná. Ne - ne, nepřerušuj mě. A já si začínám říkat, že má vážně mizerný vkus! Když vejdeš do místnosti, ztratí nit - a to se jí přitom obvykle pusa jen tak nezastaví." slabě se zasmál. "Celá se jen třese, červená, klopí pohled! V mnoha ohledech na mě bohužel není dvakrát spoleh, ale když přijde na ženy, tak zamilovanost poznám. Je mladá - kdoví, můžeš být její první láska a ty jsi na nejlepší cestě udělat z ní zahořklou fúrii, něco podobného, co ze mě kdysi udělala Patricia. Takže než ji na tom plese začneš obviňovat, že tě chce připravit o peníze - a nezapomeň si postěžovat, že je máš od tvého úhlavního nepřítele, protože se stále nedokážeš přenést přes staré křivdy - zamysli se nad tím, že to všechno udělala pro tebe." Henri si poklepal na čelo. "Jen se trochu zamyslet. Pomohl jsi mi, když mi bylo nejhůř, přes hodně věcí se musel přenést - jako první jsi nade mnou hned nezlomil hůl a já si to všechno uvědomuji, věř mi. Ale ty se musíš vzpamatovat!" rozhodil rukama a poplácal ho po rameni. "Víš, kde mě najít." hlas se mu zatřásl, ale na výrazu to nedal znát. Pomalu se zvednul a pevným krokem se bez jediného ohlédnutí vrátil do hotelu.

---

"Henri!" Raoul si prohrábnul vlasy a vztekle nakopnul kamínek. Co se mu to snažil naznačit? Že si za všechnu tu zahořklost vlastně může sám? Má snad Fantomovi a Christine jen tak odpustit a ještě jim do života popřát hodně štěstí a zlíbat těm hrdličkám, co si k sobě po všech těch překážkách konečně našli cestu, čela? I já jsem byl jednou z těch "překážek", pomyslel si vzápětí hořce a nakopnul další kamínek.

A proč ne? Začal mu našeptávat tichý hlásek v hlavě. Nikdo po tobě nežádá dramatická gesta. Nedělej to kvůli nim, ale kvůli sobě. Protože jinak budeš zahořklý a protivný napořád. Víš proč si vedle Claire pořád připadáš tak staře, i když jsi starší nanejvýš o pár let? Ta zloba, kterou si v sobě živíš tě dělá starým a mrzoutským, kdežto její duše je čistá, až dětská. Také jsi takový kdysi byl vzpomínáš? Kdy jsi se naposledy sám od sebe usmál? Ten hněv je jako černá díra, co tě pohlcuje, už nejsi schopný nic cítit. Jinak by ti došlo, jak šťastný s ní jsi. To nejlepší na celé tvé existenci je ona. Zapomeň na Christine, nemysli na Fantoma, přestaň se od nich ukřivděně odvracet. Jaký to má smysl? Také se jednou můžeš probudit jako starý vrásčitý muž, co zjistil, že kvůli své neschopnosti odpustit přišel o všechno. Odehnal jsi od sebe nejlepšího přítele, ženu která tě miluje, ať už to chceš vidět, nebo ne, příště to může být Gustave...

Nepochybně ke Christine ještě něco cítíš, ale je to stále tak silné jako kdysi? Přiznej si, že ne. Nezatracuj svůj život, protože ještě zdaleka není u konce....

Raoul od sebe pomalu rozlepil oči zděsil se. "To jsem usnul?" zahulal a vymrštil se z lavičky, jako zasažený bleskem. "Kolik je vůbec hodin? Nejdu pozdě? Stíhám?" mumlal si v lehkém záchvěvu paniky, mezitím co chvátal zpět to hotelu. Vyřítil se po schodech a zastavil se před otevřenými dveřmi Henriho pokoje. Trochu nervózně nahlédnul dovnitř. Henri se právě přehraboval ve svém kufru. Zaslechnul šramot a překvapeně se na Raoula podíval. "Proč jsi tak uřícený?"

"Já-já..." Raoul se zhluboka nadechnul a ztěžka popadnul dech. "...na té lavičce usnul a nebyl si jist, jak dlouho jsem tam byl...."

"Inu, asi tak půlhodinu?" tipnul Henri pobaveně. "Vždyť je bílý den, to ti mohlo být dostatečnou nápovědou. A pak...myslíš, že bych tě tam nechal?" povytáhnul obočí a zavrtěl hlavou.

"A...to jsi celou dobu sladce prospinkal nebo....jen tak náhodu....uvažoval jsi o tom, co jsem ti řekl?" nadhodil Henri a doširoka otevřel okno a nechal dovnitř proudit čerstvý vzduch.

"Vlastně obojí." zasmál se Raoul stále poněkud rozpačitý.

"Ach. Zajímavé." vyrazil ze sebe Henri. "A dospěl jsi k nějakému rozhodnutí?" nepřestával s otázkami.

Raoula zase začínala bolet hlava. "Přál bych si to vědět....musím si to všechno ještě promyslet."

"To v podstatě děláš deset let, příteli." zavrtěl Henri hlavou, ale pak změnil tón a dokonce se usmál.

"Víš co? Zajdeme si na pozdní oběd. A budeme řešit jen samé nedůležité hlouposti."

Zamířili do nejklidnějšího podniku ve Phantasmě, prosté malé restaurace v nejtišší části parku.

"Ale ne, není to přece..."

"Raoule, kolik dalších lidí s maskou znáš?" zašpital Henri a řešil, jestli se má k Erikovi nějak znát, nebo platí nesmluvené pravidlo, že se před Raoulem budou ignorovat. Erik svraštil čelo, zřejmě se mu v hlavě honily odbobné myšlenky. Henri se nad tím musel usmát a kývnul hlavou. Erik opatrně kývnutí oplatil očima těkal z jednoho na druhého, pak toužebně pohlédnul na dveře.

"Vy dva jste opravdu směšní." Henri protočil oči v sloup a tentokrát se nenamáhal ztišit hlas. Raoul jeho poznámku přešel ignorací, Erik zaťal čelist a držet teď něco v ruce, nejspíše by to už bylo na prach.

Henri přešel k nejbližšímu volnému stolku a s flegmatickým výrazem se začetl do jídelního lístku. Raoul ho s kamenným výrazem v obličeji napodobil, aniž by vůbec tušil, co dělá. Dokázal se uvolnit, teprve až Erik odešel.

"To bude moc zajímavý ples." zkonstatoval Henri nezúčastněným hlasem. Raoul tak nedokázal poznat, co přesně se za tou poznámkou skrývalo a tak jen pokrčil rameny. "Ten ples bude po všech ohledech velmi zajímavý."