The Dreamcatcher - 16. kapitola

Všechny restauranty, kavárny, hospody i putyky byly přirozeně uzavřeny. Nicméně i revoluce chce občas vypustit tlak a pobavit se. Zvlášť když přestalo být tak docela jasné, zač se bojuje. V temném koutě jednoho nelegálně otevřeného baru (jenže v čem už byl rozdíl mezi zákonným a nezákonným?) se krčily dvě podezřelé postavy v temných splývavých pláštích. V těchto časech tyto pochybné osoby působily velice všedním dojmem, protože každý druhý se snažil tajit svoji identitu. Avšak tito dva muži i tak velice riskovali, protože se jednalo o veřejně známé osoby, ve své době populární, ale těžko říct, jestli by tomu tak bylo i teď.

Daniel s velkými obtížemi zaostřil na svého společníka a podnapile zastřeným hlasem s huhňavou artikulací se zeptal: "Kdy," potlačil škytnutí a kolébavě se naklonil dopředu, "kdy vám vůbec zavřeli divadlo?"

Erik s mžourajícíma očima pomalu zavrtěl hlavou. "Při první možné příležitosti. Nemají nás tu teď rádi. Nemají teď rádi imigranty," vysoukal ze sebe Erik rozvláčně.

"Pane řediteli," zkonstatoval Daniel s křivým úsměvem, "my jsme namol."

"My nejsme namol," opravil ho Erik, významně vztyčil ukazováček, zapomněl co chtěl říct a ruku zase spustil, "ale za chvíli budeme. Je nejvyšší čas vyrovnat účet a jít."

"Já bych si dal ještě jedno kolo," nesouhlasil Daniel rozverně.

"Mějte soudnost v pití, Lascellesi, když už ji nemáte o….," Erik se chytil za čelo a pokrčil rameny, "přísahám, že ještě před chvílí jsem měl nějakou chytrou průpovídku, jak vás sakrasticky….chci říct sarkasticky popíchnout, ale už je to pryč. Nic," uculil se, pokrčil rameny a vysypal na stůl mince za svůj podíl lihovin.

"Nevadí," chlácholil ho Daniel, "nevadí. Pár koleček kolem ohořelého paláce a ono to přijde. Chce to jen noční vzduch plný čerstvého kouře."

---

***

To zjištění Mercy zasáhlo. Slyšela šumění pomyslného šampaňského, hovor desítek lidí, salvy smíchu i decentní hlasy uměleckých kritiků. Všechno to k ní poznenáhlu přicházelo ve chvíli, kdy jí došlo, že se nachází v opuštěné operní budově. Všechny vjemy, které měla s tímto místem spojené si protiřečily s ponurým tichem odrážejícím každý její krok a pomalu se vkrádajícím pachem rozkladu .

Potom však ticho přerušil tlumený, přesto burácivý zvuk. Chvíli vážně zvažovala, že ze strachu nebo šoku trpí halucinacemi, ale nakonec musela nade vší pochybnost usoudit, že v sále hraje orchestr. Je možné, že by se divadlo znovu otevřelo a fungovalo? Teď, v době největšího rozpadu země? Vždyť Erik se ani nemohl veřejně ukazovat - prakticky všichni z obvyklých návštěvníků operního domu se současně museli skrývat. Pro koho ten orchestr hrál? Proč ji sem zavlekli? Strach jí svazoval nohy, ale věděla, že nemá na výběr. Pokud chce této podivné situaci přijít na kloub, nesmí se nechat ochromit ničím z toho, co na ni Ferdinand nastražil. Na letmý okamžik zadoufala, že je v bezpečí, ale byl to nejspíš jen jeho záměr jak ji mučit. Poslepu šátrala k místům, kde tušila grandiózní schodiště potažené kobercem, do kterého se lehce propadaly podpatky jejích střevíčků.

Vystoupala do prvního poschodí a jen s vágní představou, kam jít dál, zabočila vpravo. Potom si uvědomila, že směr, kterým byla navyklá chodit vede k lóžím a usoudila že potřebuje jít do hlediště, odkud se dá dostat k jevišti. Nemohla uvěřit tomu, že právě poklidně kráčí do jámy lvové, ale utéct nemohla a schovávat se před ním nebude. Sebral jí všechno na čem jí kdy záleželo a ona mu neprokáže tu laskavost a nebude se ho bát. Nebo to přinejmenším nedá najevo, ujišťovala se, ačkoliv uvnitř se celá jen třásla.

Okamžitě poznala změnu vzduchu, když vstoupila do divadelního sálu. Zvláštnost divadelní vůně spočívala v tom, že ji zapomněla pokaždé, když z divadla odešla a okamžitě si na ni jako na starou známou vzpomněla ve chvíli, kdy se vrátila. Byla jako divadlo samotné - vzpomínky na přestavení blednou a bohužel se nedají uchovat, nicméně pocity, jaké v nás divadlo vyvolává, navždycky zůstávají.

Mercy si teprve teď uvědomila, že ji něco šimrá na tváři. Když se konečky prstů dotkla obličeje, překvapeně si uvědomila, že pláče. Emoce u ní zase jednou zareagovaly rychleji než mysl. Konečně jí došlo, jaká hudba ji sem vlákala a nejraději by se okamžitě otočila na podpatku a bez ohledu na své statečné odhodlání nastavit Ferdinandovi hrdou tvář hodnou svého otce, by utekla. Orchestr hrál Rekviem pro císaře Alberta složené Erikem. Partitura této skladby byla po pohřbu zničena, coby poslední poklona skladatele zesnulému císaři. Po jeho pohřbu už ji neměl nikdo nikdy slyšet, patřila jen jemu. Jak se k ní mohl Ferdinand dostat bylo Mercy záhadou, ale její priority momentálně ležely jinde.

Hudba při jejím příchodu neutichla, ale její přítomnost byla zaznamenána, protože se najednou ztišila do pianissima. S divoce bušícím srdcem vykročila vpřed a orientovala se podle sedaček potažených měkkým sametem. Propracovala se tak až k uličce ve středu sálu a s hlubokým nádechem, kterým se snažila dostat pod kontrolu mělký dech, se jí vydala. Slyšela Erikovu tesknou hudbu prodchnutou energickou osobností jejího otce čím dál tím zřetelněji, až měla pocit, že vychází přímo pod jejíma nohama. Poznala, že se nachází u orchestřiště a otřásla se. Pevně se objala pažemi kolem hrudi a snažila se postřehnout skrz hudbu jakýkoli další zvuk a vzápětí vskutku uslyšela tiché zašustění těžké látky. Zvedla se opona.

"Vítám vás, Mercedes," ozval se bas ponurejší než temnota, která jí neproniknutelně obklopovala od té strašné nehody v dětství.

"Pro vás 'Císařská Výsost' a potom 'Madam'," opáčila chladně a jen silou vůle spustila ruce zpět podél těla. Zvedla bradu a snažila se nasadit neprostupný výraz, ačkoliv si ani nebyla jistá, jak něco takového vypadá.

"Vážně?" zeptal se Ferdinand s lehkým překvapením v hlase. "A čemu přesně vládnete, Vaše Císařská Výsosti? Nebo mám snad říct Vaše Císařské Veličenstvo?" otázal se posměšně.

"Ten titul náleží císaři, mému bratrovi," odtušila Mercy popuzeně.

"Jistě, ale váš bratr je mrtev a vy jste jako korunní princezna logicky další na řadě. Anebo s vámi nikdo nepočítá, protože jste slepá? Přeskočili by vás, viďte. To váš bratr Edmund by se stal císařem - docela nespravedlivé, nemyslíte? Nu, může vás těšit, že to já nedopustím. Vaše rodinná linie už dohrála. Definitivně."

Mercy zbledla jako stěna a bezděčně ucouvla. "O čem to mluvíte? Můj bratr není mrtvý, vy proklatý lháři!"

"Vy máte ale proříznutý jazýček! A ta vaše zpupná hrdost i ve chvíli, kdy se přede mnou celá třesete strachy. Ach, vy patetické stvoření! Ten monokl vám udělal jeden z mých chlapců? Taky jste s nimi mluvila tímhle tónem, což? Ne každý je takový gentleman jako já. Musíte si uvědomit, že vy a vaše rodina v téhle zemi už nic neznamenáte. Vyřídil jsem vás a vy byste měla sklonit tu svoji malou hlavičku, než vám ji někdo urazí," tiše se zasmál a Mercy slyšela, že se jeho hlas pohybuje blíž k ní. Popadl ji železným stiskem za nadloktí a táhl za sebou. "Pozor schody," upozornil ji s chladným pobavením v hlase a ona si uvědomila, že stoupá na jeviště.

***

Dva přiopilí pánové, ředitel bez divadla a pěvec bez jeviště, se skutečně šli na vystřízlivění projít kolem trosek vyhořelého Leichenbachova paláce, což bylo to nejméně vhodné místo, ale jim to v tu chvíli připadalo jako gesto vzdoru (nevěděli ale proč přesně).

"Nevíte, co se stalo s císařem?" odvážil se zeptat Daniel po třetím kolečku kolem parku paláce, když pocítil, že se mu začíná pročišťovat hlava.

Erik se uchechtnul. "Jste už druhý člověk co se mě na to ptá. Nevím, skutečně nevím, co se s ním stalo. Trápí mě to," nepatrně vzdychnul, "ale poslední dny, které jsem s ním strávil byly….těžké. Nemohu mu nic z toho zazlívat, ale nemohu ani zapomenout."

Daniel se odmlčel a zahleděl se k obloze, kde poblikávaly hvězdy. Byla vlahá teplá noc a jemu začínalo být v jeho plášti nepříjemné horko..

"Dáte na mou radu?" oplatil mu Erik otázku a vážně na něj ze strany pohlédl. "Přijmete nabídku z Vídně?"

Daniel těžce polknul. "Ano. Ano, odjedu. Už se mnou počítají do nové sezony. Zatím mám nasmlouvaný jen jeden part, ale byly mi přislíbeny další."

Erik ho poplácal po rameni. "Upřímně mě překvapuje když slyším, že jste mě v něčem poslechnul. Netvařte se tak nešťastně. Burgtheater je se svojí historií zavedený operní dům s velkou prestiží, já sám o to dlouho usiloval, ale přece nikdy nedosáhl stejného postavení. Náš dům se nemohlo pyšnit tak bohatou historií s významnými premiérami a ubíralo nám to ono pozlátko. Budete tam mít snazší kariéru."

"Ale co bude s Mercedes?" zeptal se Daniel tiše.

"Možná, že se věci uklidní a ona se vrátí ke svému starému životu. Možná bude muset utéct ze země. Těžko v tuto chvíli říct. Jen na jednom záleží: držet ji daleko od Ferdinanda."

***

Teď už všechno chápala. Věděla jak zemřeli její otec a bratr. Teď už věřila, že za určitých okolností by si na život dokázal sáhnout kdokoliv, dokonce i Matthew. I ona sama by se smrti momentálně tolik nebránila, jen aby utekla pocitu zmatku, smutku, hnusu…

Nemohla Matta za nic z toho vinit, ale když tu teď stála jako nějaká atrakce na jevišti opuštěného divadla a její mysl neochotně vstřebávala všechny nové informace, obracel se jí žaludek při vzpomínce na jeho smuteční řeč na mši za jejího otce. Byla upřímná, vždyť dokonce plakal. A přitom byl jeho vrahem. Jediný člověk, na kterého se mohla ve svém trudném dětství spolehnout, její ochránce a přítel, zavraždil jejího otce. Jejich otce! Byla to Ferdinandova vina, ale Mattova ruka, která vsypala jed do čajového šálku. Ta samá ruka spočívající na jejím rameni, když vzala do své otcovu mrtvolně studenou dlaň a naposledy jí políbila. Znovu ji zasáhl nával nevolnosti a ona se chytila za břicho a v lehkém předklonu pevně zavřela oči.

"Co jsme vám kdy provedli? Proč jste zničil nás i celou zemi?" zasípala rudá v obličeji.

"Ah!" vydal ze sebe Ferdinand nonšalantně, "Vaší zemi se bez vás bude dařit zrovna dobře, nebuďte tak přesvědčená o své nenahraditelnosti."

"Zatím to tak nevypadá," odtušila Mercy s třeštící hlavou.

"S rebelií a chaosem jsem ve svém plánu počítal, o to šťastnější lid bude, až přijde zachránce, který je znovu sjednotí," prohlásil štědře.

"Vy? Tím myslíte sebe?" Mercy se hystericky rozesmála. Smála se tak, až jí tekly slzy. "Vy si myslíte, že se vám podaří usednout na trůn? Myslíte si, že byste mohl nahradit mého otce a bratra? Hnusný ubožáku a vrahu!" vyštěkla, když překonala hysterii.

"Vy si myslíte, že váš otec byl ideál vznešenosti a moudrosti, že děvenko?" zeptal se jí sarkasticky.

S vynaložením velké námahy ovládla své rozbouřené emoce a přejela si dlaní po horké tváři. "Ne," odpověděla popravdě. "Jako ideál otce kupříkladu nesloužil nikdy. Vždycky dělal co považoval za nejsprávnější, nebo přinejmenším nejmenší zlo, ale nikdy se nesnažil lidem okolo sebe porozumět, neuměl na ně brát ohledy. Občas ubližoval a nebyl si toho vědom. A v tom byla jeho tragédie. Choval-li se někdy špatně, neměl v sobě empatii, která by ho na to upozornila. Nebylo v něm nic zlého, ale přece chyběl nezbytný kousek dobrého. I tak stál za deset takových, jako jste vy, protože vy jste čiré zlo," pronesla upřímně a ke svému překvapení zjišťovala, že se začíná uklidňovat a hovoří vyrovnaným tónem. "Opakuji svoji otázku: co jsme vám kdy udělali? Nebo vám opravdu jde o trůn? Přece nemůžete být tak naivní a myslet si, že když svrhnete naši rodinu, můžete si jen tak nakráčet do paláce a nárokovat si naši zemi."

"Nárokovat si vaše země! Ne zemi, ale země! Vaše císařství se skládá ze dvou národů!" Ferdinand se poprvé nechal unést a v hlase mu zaznívala zlost.

Mercy se užasle zarazila. "Vám jde o Titairy? Kdo vy vůbec jste, 'mistře Ferdinande'?"

"Já se neskrývám za žádnou falešnou identitu. Mé jméno je skutečně Ferdinand," zavrčel muž.

"A dál?" naléhala Mercy ledovým hlasem.

"Všiml jsem si, že si potrpíte před tituly. Pro vás tedy nejsem žádný 'mistr Ferdinand' ale Jeho Královská Výsost korunní princ Ferdinand titairijský," odvětil povýšeně a Mercy se zamotala hlava.

"Vy jste mladší bratr krále Maxmiliána, toho hlupáka, kterému se podařilo ekonomicky zruinovat nejbohatší zemi Evropy," vydechla Mercy nevěřícně.

"Kdo říká, že jsem s politikou svého bratra souhlasil?" odsekl Ferdinand. "Byl to marnivý hlupák. Obávám se, že z matčiny strany blázen. Trpěl sebestřednými bludy, ale mě se nikdy nepodařilo prosadit regentství. Musel jsem jen sedět v koutě a čekat, až vypukna občanská válka a doufat, že pak usednu na trůn já. Jenže pak musela celá naše rodina do exilu! Lidi lačnili po krvi a všechny nás pozabíjeli nebo vyhnali. Tehdy jsem pochopil jak fungují povstání a uplatnil tuto tvrdě získanou zkušenost na vás, rodině, která mi vzala všechno."

Mercy cítila, jak jí na spánku naběhla žíla. "Byla jsem jen dítě, když se to celé odehrálo a přece o se mi zdá, jako bych o tom věděla víc než vy! Váš bratr vykořisťoval své vlastní lidi a v zemi, která by měla vzkvétat blahobytem, řádil hladomor! Jistěže občanská válka byla nevyhnutelná a já se divím, že nepřišla o několik let dřív! Svrhli a popravili vašeho bratra a on si to zatraceně zasloužil! Nechápu jakým právem si po třiceti letech přicházíte Titairy nárokovat! Natož Twighburg! Twighburg je moje země! A je pravda, že já jsem slepá a k ničemu, ale mám pět dalších sourozenců v nástupní linii! Myslíte si, že nás prostě všechny povraždíte a lidé vás pak přijmou za svého císaře?"

"Váš otec si vzal, co mu nepatřilo! To já jsem měl po svém bratrovi převzít vládu a napravit škody, které napáchal! Snažil jsem se mu bránit v jeho třeštění, ale copak jsem mohl?"

"Já jsem taky druhorozená, uvědomujete si to? A ještě k tomu slepá! Těžko by mě mohli přehlížet víc než teď. Když mi bratr udělil titul korunní princezny, bylo to tak smutné gesto lítosti, až se mi chtělo plakat. Nikdy nebudu císařovnou. Ale na rozdíl od vás kvůli tomu nevraždím lidi, nepodpaluju domy a nevyvolávám vzpoury!" vypočítala podrážděně.

"Jenže vám nikdo neukradl zemi!"

"VÁM TAKY NE, ZATRACENÝ IDIOTE!" zařvala na něj Mercy z plného hrdla a pravděpodobně tím víc překvapila sebe než jeho. "Titairy přešlo pod správu Twighburgu se zachováním částečné suverenity zcela dobrovolně! Jednalo se o historicky bezprecedentní událost v evropských dějinách a bylo to gesto dobré vůle mého otce! Pomoc v nouzi! Nikdo o vás v Titairy nestál. Kdybyste se tam vrátil, bez okolků by vás pověsili, uvědomujete si to, nebo si žijete ve světě iluzí stejně jako váš bratr?"

"Gesto dobré vůle!" opakoval Ferdinand posměšně. "Ano, vzít si zemi s ložisky zlata a diamantů je náramná pomoc v nouzi, že?"

"Titairy byla natolik zadlužená," dostala ze sebe Mercy zajíkavě a potlačovala další záchvat hysterického vzteku, "že začala sobě i nám vykazovat jakýkoliv zisk až po patnácti letech. To je stěží důkazem naší chamtivosti nebo rozpínavosti."

"Ano, ale teď už je to dlouhých třicet let, že? Z dlouhodobého hlediska se to vyplatilo."

"V tehdejším rozbouřených dobách se o tom stěží takhle přemýšlelo."

"Nebuďte hlupačka, když už mě tu tak vydatně urážíte. Jistěže přemýšlelo. Váš otec byl chladný stratég stejně jako váš bratr. Vy jste jiná, teď už to vidím, ale ve své slepotě k ničemu, jak jste sama ráčila uznat. Vaše císařství je technicky nejvyspělejší a nejpokrokovější země Evropy a vděčíte za to mým penězům."

"Ne," přerušila ho Mercy unaveně, "vděčíme za to vzdělaným lidem, které vláda mého otce léta podporovala. Vděčil za to kulturní rozmach poté, co naše země získala pověst tolerantního národu učenců, kde se sjíždějí ti nejlepší z celého světa. Byli jsme země s největším počtem menšin, které vedle sebe dokázali poklidně žít. A to všechno jste zničil, aniž byste na to měl jakékoli právo. A já doteď nechápu jak."

"Jak jsem řekl, stačilo si vzpomenout na vlastní zkušenost, když jsem utíkal před krvežíznivým davem. S jednotlivcem to jde těžko, přemýšlí sám za sebe, myslí si o sobě, jaké nemá vysoké morální zásady a jak není civilizovaný. Dejte ale takového jednotlivce do davu a stane se z něj zvíře. Zahrajte mu na temnou iracionální strunu v jeho mysli, polechtejte jeho nacionalismus, pýchu a pocit nadřazenosti a vystrašte ho bludnými strachy. Dopřejte mu pocit ohrožení, aby se domníval, že má na své činy právo, probuďte v něm jeho přirozeně zakořeněné předsudky a zbytek je snadný. A především nezvratitelný. Dav totiž neposlouchá podložené argumenty, dav není člověk, dav je zvíře. A jak jsem ze spousty ctihodných jednotlivců učinil zběsilý dav? Tady už přišly na řadu mé korzety."

"Nechcete mi snad vážně tvrdit, že fungují tak, jak si lidé povídají? Že kradou duši?" otázala se Mercy s odporem.

"Chtěla byste si jeden zkusit a přesvědčit se?"

Mercy se otřásla. "Opovažte se! Proto jste mě sem přivedl?"

"Ne," odpověděl Ferdinand klidně, "jak už jsem řekl, nejste mi vůbec k ničemu. Nejste v celé své existenci k ničemu, obávám se. Ale jako mrtvá a brutálně zavražděná, to už je jiná. Myslím, že to vyšle všeříkající zprávu zbytku vaší rodiny, kterou jste se před chvílí tak vehementně oháněla."

"Co víte o mé rodině?" vyštěkla Mercy a hrdlo se jí znovu sevřelo strachem.

Ferdinand se krutě zasmál. "Tak vy to nevíte? Vy to vážně nevíte! Vaše rodina dávno prchla ze země a vás nechali za sebou jako nadbytečnou přítěž. Jen vaše nejvěrnější dvorní dáma zůstala při vás a pár loajálních pošetilců z palácové stráže a zbytku parlamentu, kteří se slitovali a odvezli vás na staré letní sídlo vaší pravé matky. Věřila jste, že to byla jen přechodná skrýš a brzy si pro vás přijedou ostatní? Opravdu věřila? Tak to je smutné. Nikdo by nepřišel. Udělal jsem vám milost - hnila byste tam do konce života, anebo, což je pravděpodobnější, umřela hlady. Opustili vás a zapomněli."

"Lžete!" rozkřikla se Mercy s neblahým pocitem.

"Vy víte že ne," poznal na ní Ferdinand. "Něco jsem si o vás zjišťoval. Vy a váš bratr jste k sobě měli tak blízko ne z lásky, ale spíš pocitu sounáležitosti, není to tak? Bylo těžké přijít o matku a pak dostat novou, která na vás sice byla laskavá, ale nemilovala vás a upřednostňovala své vlastní děti, že? Měl jsem v paláci špehy a vím, jak těžce císařovna Marion nesla, když císař zemřel a na jeho místo nastoupil syn jeho první ženy. Ostentativně sebrala své dvě nejmladší děti a odjela z hlavního města hned po pohřbu. A se zbývajícími princi je to těžké. Princ Edmund mi v mnohém připomíná mého pošetilého bratra a navrch ještě nedokáže nechat na pokoji jedinou sukni. Princ Andrew je zase velice snadno zkompromitovatelný, určitě víte, že jaksi preferuje mladé pohledné chlapečky nad ženami. Dostat se tak na veřejnost ta aférka se sólistou baletu císařského divadla….," Ferdinand káravě zamlaskal a větu nedokončil. "Marion se jak vím vrátila domů do Německa a podle všeho se tam se svými dvěma oblíbenými dětmi hodlá stáhnout do ústraní. Já jsem laskavý člověk - ona nechá žít mě a já nechám žít ji. Edmund myslí především sám na sebe a když mu příklad vašeho otce, bratra a navrch i váš ukáže co se stane, jestli se vrátí, nikdy tak neučiní. Stihl si s sebou vzít značný majetek a tak může spokojeně hýřit a prznit mladé služky do konce života, chytrý to mladík. Andrew možná oplývá větším charakterem, ale díky jeho úchylce bych si s ním snadno poradil. Dlouze jsem ale přemýšlel co s vámi, má milá. Nechat vás být, udělat z vás exemplární případ? Nakonec jsem zvolil to druhé. Rozhodl jsem se být štědrý."

"Štědrý?" zopakovala Mercy nevěřícně, aniž by si dokázala připustit plný význam jeho slov.

"Ano. Zželelo se mi vás. Konečně vašemu bídnému životu přisoudím nějaký smysl."

Mercy se zamotala hlava a uslyšela nějaký hluk. Už si připravoval, jak ji zabije.