Sisi aneb další císařská pohádka

Když jsem před pár lety zpracovávala filmy o císařovně Alžbětě s Romy Schneider (člověk si připadá fakt staře, když takhle mluví :D), tak jsem si říkala, že co nejdřív musím napsat o dvoudílném televizním zpracováním Sisina života z roku 2009. Ta část věty "co nejdřív" vzala za své, ale nevadí, vesmír tomu chtěl jinak. :D

Během sledování jsem si nemohla pomoci a došlo na jisté přirovnávání právě k výše zmíněným filmům s Romy. Proto hned na úvod zmíním pár mých postřehů. Oba filmy se v podstatě řídí stejným pravidlem - mají jistou osu skutečných historických událostí, které se ve filmu vážně odehrají, nicméně - a to je ta důležitá část - volný prostor mezi těmito body historické linky je zaplněn takovou sladkou cukrovou vatou. V případě filmů s Romy je to přímo pohádkové nastínění jak Alžbětina života, tak její osobnosti a místy je to skutečně až pohádka od Disneyho - krmení srnečků a zasněných dialogů o tom, že když je ti nejhůř, tak máš jít do lesa.

V těchto filmech je ta "cukrová vata" uzpůsobená dnešnímu divákovi - není tam už žádné komické odlehčení děje, postavy jsou pojaté moderněji, ale přesto nechybí dojemné dialogy Franze Josefa a jeho bratra Maxmilána o tom, že když láska vstoupí do tvého života, tak to prostě pooznáš a chceš se svojí polovičkou sdílet své radosti i starosti....atd atd.

Co se týče dějového zasazení tak z toho filmy opět vychází stejně - filmy začínají seznánením Alžběty a Franze (nebo přesněji řečeno těsně před) a končí okolo rakousko-uherského vyrovnání.

Čím se tento film tedy odlišuje? Zaprvé se více snaží naťuknout otázku tehdejší politické situace, zobrazuje i války (ovšem tak, aby to neudělalo díru do rozpočtu, takže to podle toho vypadá), špatnou sociální situaci obyvatelstva Rakouska a obecně se zabývá i vratkým postavením císařství. Vzhledem k tomu, že je to ale film o Alžbětě, která se o politiku nezajímala (a Franz s ní o politice stejně moc mluvit nechtěl), je to opravdu spíše jen lehký náhled na věc a nejzevrubněji se řeší přirozeně Uhersko, které Alžběta naopak celým srdcem milovala. Musím říci, že bych tohle všechno oceňovala, kdyby to závěrem druhého filmu tak trochu nezabili jejich podáním rakousko-uherského vyrovnání. Já zdaleka nejsem odbornice, ale Alžběta zachraňující situaci a přemlouvající Maďary za dramatické hudby k tomu, aby na vyrovnání přistoupili...no....no. Berme to tak, že pointa tohoto jejich převyprávění je ta, že Alžběta si musela vyrovnání pracně vybojovat a to je v podstatě správně. Jinými prostředky než je ukázáno ve filmu, ale jak říkám, film si žádá dramatický konec, aby měl divák pocit, že u něj neseděl tak dlouho zbytečně. No a proč vlastně ne.

Dále ještě musím podotknout, že oceňuji, že se nevyhnuli úmrtí prvorozeného dítěte císařské páru, holčičky Žofie. Ve filmech s Romy mě trochu frustrovalo, že tvůrci předstírali, že se její smrt snad vlastně vůbec nestala, protože by to kazilo pohádku.

---

Vztah Franze a Sisi byl vykreslen jako pocukrovaný a zasypaný bonbony navrh. Některé momenty byly trošičku absurdní - jako třeba jejich polibky během svatebního obřadu, nebo svatební noc strávená v altánku, ale dobře - tohle byly zase ústupky, které žádala komerčnost, když to tak řeknu. Ten film přece jen nešel do kin, ale do televizí.

Na druhou stranu v jejich vztahu byly zobrazeny i hádky, střety odlišných světů a já filmy blahořečila za to, že jejich rozpory nekončili tím, že se Sisi Franzovi vrhla k nohám a řekla mu, že mu chce být dobrou ženou, že si ho chce zasloužit, že on má vždycky pravdu atd atd jako z roku 1997. Naopak mu Sisi během jedné hádky řekla, že chce být svobodná, dělat rozhodnutí na základě vlastní vůle a že stojí na jeho straně, ale není žádná loutka.

Tím se dostávám k dalšímu tématu, tomu nejpodstatnějšímu - vyobrazení Alžbětiny povahy. Co jsme věděli o Sisi od Romy? Byla velmi laskavá, roztomilá, obětavá matka a svou dokonalostí tak trochu nedosažitelná, ale když na to opravdu přišlo, tak se vždycky přizpůsobila Franzovi a ve třetím filmu už působila velmi rezignovaně (btw ve třetím filmu se mi vztah Franze a Sisi už vůbec nezdál tak pohádkově krásný a dumám, jestli to snad měl být nějaký záměr, možná pro zápletku v nikdy neuskutečněném čtvrtém filmu? Eh, kdo ví).

Nicméně tyto filmy se snažily Alžbětu vykreslit komplexněji a aspoň lehce nastínit takové ty nejznámnější aspekty jejího nekonvenčního chování. To se mi líbilo. Co se mi líbilo méně ale bylo, že její chování mělo vždycky nějakou příčinu. Jako že se nechávala nelidsky šněrovat do korzetu, ale ne proto, že by byla posedlá vosím pasem, ale protože chtěla udělat dojem na Napoleona. Hodiny a hodiny se procházela, ale ne proto, že jí několikakilometrové pochody v ďábelském tempu dělaly radost, chtěla pečovat o svoji postavu a že vyhovovaly její hektické povaze, jako že to spíš dělala jako útěk ze situace a trucování, když Rudolfa dali do vojenské akademie, kde nesouhlasila se vzdělávacími metodami, které jejího syna traumatizovaly. Chápete princip, zkrátka tyhle součásti jejího života a toho, čím byla, vykreslili tak, jako by tím pouze reagovala na určitou situaci a nikoliv, že jimi trpěla jako obsesemi po celý život.

K ději filmům spíš už jen stručně, protože nebudu psát o ničem novém ve srovnání s filmy od Marischky.

Sisi (Cristiana Capotondi) je mladá nespoutaná princezna zvyklá na bezstarostný život v Bavorsku, obklopená sourozenci a přírodou. Její svět se dočista změní po setkání s císařem Františkem Josefem (David Rott), který ač se měl primárně seznámit s Alžbětinou starší sestrou Helenou, se zamiluje do Sisi a rozhodne se s ní oženit.

Manželství mladého páru je idylické, jediným mráčkem na blankytném nebi jsou neustálé spory Alžběty s matkou Franze, Žofií. Vše vygraduje tím, když Žofie Sisi vezme její dcerušku s tím, že se o ni dokáže postarat lépe, než nezkušená Alžběta a že je to stejně tradice.

Do rodinných problémů se začne míchat i politika. Alžbětu vyhledá hrabě Andrássy a žádá od ní pomoc v uherské věci, neboť země je po potlačených vzpourách z roku 1848 v nemilosti.

Maďarská otázka pobublává pod povrchem celá další léta, než špatná mezinárodní situace nedovolí jinak, než aby se znovu otevřela a v čase nejhorším musí Alžběta dva znesvářené národy pod jednou vlajkou sjednotit a zachánit tak říši.

To vše se odehrává na pozadí neustávajících soukromých problémů týkajících se výchovy císařských potomků, které Alžbětu stojí tolik sil, až z toho vážně onemocní...

Herecké výkony hlavních představitelů Cristiany Capotondi a Davida Rotta jsou světlými části filmu. Místy křečovité dialogy dokázali pronést tak mile a upřímně, že například scéna jejich znovusetkání po Alžbětině nemoci je skutečně dojemná. Svým postavám dokázali dát hloubku a lidskost, takže jsem film sledovala s pocitem zúčastněnosti a rozhodně svými výkony pozvedávali kvalitu filmu v místech, kde snad nebyl tak "perlitě" napsán.

Celkově vzato bych ty filmy shrnula asi tak, že je to jako by někdo vzal Alžbětin příběh, sepsal ho tak, aby odpovídal moderní vizi červené knihovny, vdechl příběhu emancipovanější ráz (ale jen lechce, v rámci určité líbivosti, abych tak řekla), nicméně přesto v mnohém filmy velmi příjemně překvapily.

Lokace filmu, kostýmy, plesové scény - zkrátka ty věci, na které se divák u dobových filmů zaměřuje zvlášť intenzivně - jsou nádherné, ujišťuji vás, že je neustále na co koukat.

Zda se někdy dočkáme celovečerního filmu o životě císařovny Alžběty, který by pojal celý její život a neromantizoval si ji, to už je jen závěrečná otázka na zamyšlení. :)