Lotte na Fantomovi, neoficiální verze, 4. část

Masquerade, Madame Giry's Tale, Notes II, Twisted Every Way, Don Juan Rehearsal, Wishing You Were Somehow Here Again, Wandering Child

---

K Maškarní musím tak obecně pronést omluvu. Christin kostým by si klidně zasloužil být nazván Star Princess, ačkoliv jsem se tomu při prvním shlédnutí fotek opovržlivě bránila. Blýská se jako hvězdy, má kránou sukni, která je v pohybu při tanci ještě krásnější. Christine má pohádkovou tiáru a je to prostě krásné a naživo to člověk ocení mnohem víc a vážně beru zpět a omluvuju se.

Raoulův kostým taky není vůbec tak zlý, jak jsem svého času naznačovala - prostě si asi řekli uniforma jako uniforma a přepracovali slavnou husarskou uniformu po svém, možná trošku ve stylu ponurejšího Wicked a nevypadá to zle. Navíc Tomášovi slušela. :D Co byl ale vrchol lenosti či škudlivosti nebo....co já vím, je fakt, že Raoul po celý zbytek druhého jednání nosil kalhoty z Masquerade kostýmu. Což by možná nebyl problém, když jsou černé, ale bohužel na sobě mají výrazný zlatý pruh a to jsem zvlášť úpěla ve chvíli, kdy byl Raoul oblečen slavnostně do divadla na představení Dona Juana a teď do toho ty karnevalové kalhoty....tak by se vikomt neobléknul, podotkla Barbara po představení, když jsem na to zavedla řeč. Pravdaže ne.

Rudá Smrt byl vlastně takový kompromis mezi filmem a divadlem, ale hodně povedený. A maska byla velmi lerouxovská! Ačkoliv to je ironické prohlášení, když se vezme v potaz, že v Lerouxovi Erik žádnnou masku na maškarní nenosil.

Madame Giry's Tale byl tak zajímavý okamžik! Ani tak ne z hlediska něčeho inovativního, spíš šlo o ten rozdíl mezi Raoulem a Madame Giry. To pro ni bylo tuze nelichotivé, být vedle Tomáše, to vám povím. Ten kontrast jakési "divadelní recitace" textu vs herectví tak dobrého, že se herec skutečně stává svou postavou byl tak....podivně fascinující! :D A přecházet v rozmezí setin vteřin od vrtění hlavou a antipatie k obdivnému vzdychání je rovněž nová zkušenost. :D

Notes II. Asi vás nepřekvapí, že jsem se v této scéně tak nějak zaměřila na Raoula s Christine. Hrozně se mi vybavila kniha od Susan Kay, to bylo zajímavé, nechte mě vysvětlit. Když byli Christine a Raoul sami, byl Raoul sladký a pozorný a roztomilý a tak dále, ve chvílích kdy spolu byli veřejně a zvlášť když šlo takto do tuhého, vystupoval jako její ochranitel do té míry, až působil téměř jako otcovská figura. Musím se přiznat, že co mi z této scény úplně nejvíc utkvělo v paměti byl moment, kdy si ji k sobě stáhnul za ruku, položil jí poměrně důrazně ruce na ramena a něco jí šeptal, hodně to působilo jako když domlouváte dítěti. Těžko říct, jestli takový postoj pojímá i k druhé Christine Monice Sommerové, ale k Míše se to hodilo, jak už jsem se rozepisovala předtím, její Christine mi přišla ještě jako dítě. A proč odkazuji na Susan Kay - tam si Erik v jednu chvíli o Raoulovi pomyslel, že doufá, že mu nebude vadit částečně pro Christine převzít otcovskou roli, protože ona to zkrátka potřebuje - je to určitě něco, v čem s Kay nesouhlasím, ale pro tenhle konkrétní případ to lze aplikovat do divadelní praxe poměrně úspěšně. Ale to jistě nebyl záměr, já jen ráda pitvám do posledního detailu. To jste si asi doteď nevšimli. :D

V téhle scéně mě ovšem choreografie naší Christine iritovala do nejvyšší možné míry, až jsem skřípala zuby. Já si uvědomuji, že na muzikálový svět se uplatňují jiná pravidla než na ten náš, ale i tak mi přijde nadmíru podivné, že Christine prostě uprostřed hádky, kterou už nemůže dál vydržet, naběhne doprostřed toho všeho, zakřičí aby přestali a plácne sebou na zem. Zase. Proč. Zase. PROOOČ? Tajně se bavím představou jak sebou někdo při hádce s nadřízeným prostě praští na zem. Nebo kdybych demonstrativně svrhla věci z lavice a vyvalila se do uličky pokaždé, když nám ve škole něco zadají, nebo oznámí terním testu.

Kdo si mohl myslet, že je to dobrý nápad?

Trochu se kloním k názoru, že je to prostě udělané jen proto, že když k ní vzápětí poklekne Raoul a uklidňuje ji a Christine zpívá Twisted Every Way, tak to vypadá efektněji, když ona leží zhroucená v jeho náručí. A což o to - přesně tak je to i v originále, ale tam je to udělané tak, že Christine zavrávorá, a ředitelé jí rychle přistrčí židli, na kterou ji posadí.

Tak jak to bylo udělané a zahrané u nás to ale působilo jaksi....nevím, jako by to Christine udělala spíš tak demonstrativně - na truc a teprve až potom zoufale. Navíc už nemůže být řeč o náhlé nevolnosti jako v originále....ta by ji přece jen přepadla nenadále, neměla by čas přeběhnout si doprostřed aby si kecla na nejlepší místo. :D Achjo už jsem moc sakrastická, popojedem.

Don Juan Rehearsal je strašně malinkatá scéna a vůbec by mě nenapadlo, že mě extrémně nadchne a budu ji vyzdvihovat a říkat, že je lépe zpracovaná než v originále, no je to tak! :D Všechno probíhá tak jako vždycky, dokud Fantom nezačne hrát na piano...všichni jsou zprvu vyděšení, ale posléze je ta hra tak zhypnotizuje a učaruje, že začnou docela mimo sebe zpívat. Jediný ne-umělec, který je tomu přítomen a kterého se ta hra nedotkne tak silně, je monseiur Reyer, který začne v absolutní hrůze pobíhat kolem ostatních a zjišťuje, že jsou v děsivém tranzu. To bylo dokonalé! Není to zase tak velká věc navíc, ale přece to umocnilo atmosféru.

Wishing You Were Somehow Here Again byla vizuálně snad nejlepší scéna. Pamatuju, že jsem udělala "Óóch!", když se scéna rozsvítila stovkami hvězdiček, ke kterým do ponurého protikladu později přibyly kulisy hřbitova. Ty byly rovněž nejpovedenější - mauzoleum opět přijelo na té proklaté platformě, jenže tentokrát to vypadalo hezky a především jako součást kulis a nikoli jako rušivý prvek navíc. Plus byly okolo nějaké další náhrobky a scéna v tu chvíli opravdu vypadala strašně hezky - ne přeplácaně, ale ani ne minimalisticky jako v originálu. Dokonale vybalancováno.

Míša mě bohužel v této scéně zase tak úpně nedostala - jak říkám: scény, kdy je Christine šťastná, nebo není sama za sebe a hraje Elisu, Amintu nebo pážete Serafima jsou super. Emočně náročné scény už ani tolik ne. V podstatě to bylo o tom, že očividně falešně vzlykala a já jí to prostě nevěřila. Za mě osobně to tam nebylo, nemyslím to zle, prostě to tak je. Pěvecký výkon nádherný, světová úroveň. No jen to herectví jsem tam bohužel neviděla a nevěřila.

Btw, to jak je jeviště v Goje obrovské, bylo v téhle scéně impozantní...křehká Míša se na něm téměř ztrácela, když v jednu chvíli přecházela kolem, a opravdu to mělo ten efekt. Tahle scéna byla vážně jedna z nejlepších. :)

Wandering Child se zase tolik nelišilo od originálu....jak jinak a nově se taky tahle scéna dá podat? Občas to někteří zkouší s tím, že Fantom nestojí na střeše ale je normálně na jevišti....už tu i byl souboj mezi Fantomem a Raoulem ve stylu filmu...no ale klasika to za mě vždycky vyhrává. :)