OUAT - 2. kapitola

Byl už skoro večer. Přebírala jsem partitury a ukládala je do krabic, když jsem si všimla, že skříň má vzadu ještě nějaká dvířka. Zkusila jsem je otevřít. Ozvalo se cvaknutí a na jakémsi mechanizmu vyjel ven malý šuplík, ve kterém byla uložená dřevěná, vykládaná krabička. Byla jsem zvědavá, co tam asi bude za poklad. Postavila jsem krabičku na psací stůl a opatrně víčko odklopila.

V krabičce nebyly žádné šperky, ale bílá maska na obličej. Úplně jsem zapomněla dýchat. Maska vypadala přesně, jako maska z muzikálu Fantom opery. Milovala jsem ten muzikál. Vzala jsem masku do ruky a prohlížela si jí ze všech stran. Byla jsem tak koncentrovaná na její prohlídku, že jsem neslyšela, že před domem zastavilo auto.

Byl říjen a venku už byla tma. Svítila jsem si jen stolní lampou a pokoj se utápěl ve stínu.

"Vidím, že jste našla pradědečkovu masku," ozval se za mnou hlas pana Lewise.

Nadskočila jsem překvapením na židli a maska mi vypadla z ruky.

"Ježíši," vyhrkla jsem a chytila se za srdce, které mi zběsile tlouklo v hrudi. "Pane Lewisi, vyděsil jste mě k smrti."

"Promiňte. Myslel jsem, že jste slyšela auto, když jsem přijel," díval se na mě s pobaveným úsměvem na tváři.

"Já, …ehm," vypravila jsem ze sebe inteligentní odpověď.

Pan Lewis ke mně přistoupil a podal mi ruku. "Benedikt Lewis, ale říkejte mi Bene, prosím," představil se.

"Christine Rieu, …Bene?" stiskla jsem mu nabídnutou ruku.

"Odkud jste, Christine? Máte zvláštní přízvuk."

"Narodila jsem se ve Vídni."

"Ano, Vídeň, překrásné město na Dunaji," pronesl zasněně, ale stále se na mě upřeně díval. Byla jsem z toho trochu nervózní.

"Proč si mě tak prohlížíte?"

"Jste jiná, než jsem si vás představoval. Jste mnohem krásnější," odpověděl prostě.

---

Cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnula krev. Musela jsem si přiznat, že mě jeho kompliment potěšil. Když jsem teď viděla Bena přímo před sebou, cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Byla jsem z něj úplně unešená. To se mi ještě u žádného muže, kterého jsem kdy potkala, nestalo. Bože, co se to se mnou děje? Nevěřím přece na lásku na první pohled. Vždyť o něm skoro nic nevím.

"Dej si na něj pozor!" nabádal mě vnitřní hlas.

Ben musel vidět jasně mé rozpaky. Podíval se na otevřený klavír. Zvedl několik partitur, které jsem nechala položené na jeho víku.

"Hrajete, Christine?" zeptal se a položil partitury zpět.

"Ano, studuji na konzervatoři. Doufám, že vám nevadí, že jsem si některé skladby zkusila přehrát. Jsou překrásné. Kdo je složil?" položila jsem otázku, která mě už několik dní zaměstnávala. Žádná ze skladeb neměla uvedeného skladatele.

"Erik Mühlheim, to byl můj pradědeček. Ta maska, co jste našla, byla jeho."

Dívala jsem se na něj zcela fascinována touto informací. "Erik Mühlheim," zašeptala jsem jeho jméno.

Ben velmi lehce uhodl, co se mi honí v hlavě. "Sám tajemný Fantom opery," dodal tajemně.

Spadla mi čelist. "Myslela jsem, že to je jen vymyšlený příběh."

"Tak napůl. Základ příběhu je pravdivý. Je pravda, že si pan Leroux leccos přimyslel. Musím však uznat, že pan Weber vytvořil překrásný muzikál, i když je ten příběh hodně upravený."

Dívala jsem se na něj a nevěřila vlastním uším. "Takže Fantom existoval?" Rychle jsem zvedla masku ze země.

"Nepochybně. Jinak bych tu asi nestál," díval se na mě shovívavě.

Připadala jsem si před ním jak trapná, malá holka. Ale to, co mi říkal, znělo tak fantasticky, že jsem tomu prostě nemohla uvěřit. Kdo by neznal muzikál Fantom opery od Andrewa Lloyd Webbera. Já sama jsem byla na jeho představení několikrát a zcela jsem těm fantastickým melodiím propadla.

Ben mi vzal masku z ruky a uložil ji zpět do krabičky. "Už jste večeřela, Christine?" změnil téma.

"Ještě ne."

"Tak výborně. Zvu vás na večeři. Znám v Brookfieldu jednu příjemnou restauraci."

"Nechci vás obtěžovat. Sbalím si věci a pojedu zpět do New Yorku."

"A proč byste to dělala? To sem chcete každý den dojíždět? To je přece nesmysl. Dům je přeci dost velký, abychom zde mohli přespávat oba dva."

Teď mi to došlo. Ben tady zůstane, aby mi pomáhal s vyklízením věcí. Co teď? Z denního dojíždění do New Yorku jsem nijak nadšená nebyla. To bych strávila denně několik hodin v autě. Ale na druhou stranu, když zde zůstanu, tak budu v domě úplně sama s cizím mužem, kterého vůbec neznám. Ani jedna varianta mi nepřišla dobrá.

Ben jakoby mi četl myšlenky. "Nemusíte se mě bát, Christine. Já nekoušu. Jestli budete mít lepší pocit, tak se můžete na noc v pokoji zamknout. Nebudu to brát osobně," usmál se na mě, až jsem skoro zapomněla dýchat.

"Teď bych však rád něco snědl, nebo za sebe neručím."

"Ráda vás doprovodím."

Během večeře jsem se konečně trochu uklidnila. Strávili jsme s Benem příjemný večer, kdy jsme si povídali o svých životech. Zjistila jsem, že si ve spoustě věcí rozumíme, jak se říká napůl slova. Chvílemi jsem měla pocit, jako bych se s ním znala odjakživa. Ben mi vyprávěl, jak se na střední škole rozhodoval mezi kariérou profesionálního hráče ragby a zpěvem. Nakonec u něj zvítězila hudba. Vyprávěl mi o svých pěveckých začátcích a o nynější kariéře. Já zase o svém studiu na konzervatoři a o svých plánech do budoucna. Povídali jsme si jako staří přátelé, ale oba jsme se obezřetně vyhýbali tématu vztahů.

Po večeři jsme se vrátili do domu. Byla jsem už unavená a omluvila jsem se, že si už půjdu lehnout.

"Jen běžte, Christine. Já se obávám, že půjdu spát až ráno. Musím pomalu srovnat ten čtrnáctihodinový časový posun. Já mám teď časné dopoledne," povzdechl si. "Ještě zkusím něco zabalit, a pak půjdu také na kutě."

Zamkla jsem se ve svém pokoji. Nevěřila jsem, že by si ke mně Ben něco dovolil, ale přece jen, neznali jsme se ani jeden celý den. Převalovala jsem se na posteli a nemohla usnout. Přemýšlela jsem o něm. Nechtěla jsem si to připustit, ale přitahoval mě, a to velmi. Jak tohle dopadne?

Ben si v obývacím pokoji nalil skleničku. Posadil se do vysokého křesla u krbu a hleděl do plamenů v krbu, kde před tím rozdělal oheň. Zamyšleně otáčel skleničkou v prstech. Místo plamenů však před sebou viděl dívku, která spala několik metrů od něho. Benovi bylo dvacet devět, ale dosud nepotkal ženu, která by na něj zapůsobila tak, jako Christine. Když jí telefonoval z Austrálie, líbil se mu její hlas. Představoval si, jak asi vypadá. Měl vždy slabost pro brunetky, ale Christine byla něco jako jeho zhmotněná představa dokonalé ženy. Byla střední, štíhlé postavy. Kaštanové, vlnité vlasy, sepnuté jednoduchou sponou obklopovaly jemný obličej. Safírové oči rámovaly dlouhé tmavé řasy. Drobný nos doplňovaly jemné rty. Když se usmála, tak se jí tvářích dělaly malé ďolíčky. Když byl v její společnosti, cítil se velmi příjemně. Christine se na něj nesnažila dělat dojem, jako jeho některé fanynky nebo kolegyně. Byla velmi přirozená, a to mu imponovalo.

Během večer se ani jeden z nich nezeptal, zda je ten druhý zadaný či ne. Ani jeden nechtěl porušit, tu zvláštní atmosféru, která mezi nimi panovala.

***

Ráno jsem vstala a šla si uvařit kávu. V obýváku jsem zahlédla rozsvícenou lampu. Šla jsem ji zhasnout, když jsem v křesle u krbu našla spícího Bena. Na podlaze vedle jeho křesla bylo spadlých několik partitur, které si zřejmě prohlížel a vypadly mu z rukou. Sebrala jsem je, zhasla lampu a Bena přikryla teplým plédem, aby mu ve velké místnosti nebyla zima. Potichu jsem za sebou zavřela dveře, abych ho nevzbudila. Nasnídala jsem se a s hrnkem horké kávy jsem se vydala pokračovat v balení věcí do domku pro hosty.

Před polednem jsem se vrátila do domu a už mezi dveřmi ze zahrady jsem ucítila lákavou vůni jídla. Došla jsem do kuchyně, kde jsem našla Bena, jak prostírá na stůl.

"Dobrý den, Christine. Děkuji vám za péči," usmál se na mně. "Doufám, že nebude mít nic proti tomu ochutnat můj výtvor."

"Ne, samozřejmě, že ne," můj hladový žaludek se souhlasně přidal také.

"Už jen pět minut a bude to hotové," otočil se zpět ke sporáku. "Můžete, prosím, zatím nalít víno?" ukázal na stůl, kde už stála otevřená lahev červeného vína, aby se nadýchalo.

"Máte ráda italskou kuchyni, Christine?"

"Ano, jistě. Pokud mám hlad, tak mám ráda jakoukoli kuchyni."

"Tak fajn." Ben přede mě postavil talíř s kouřícími špagetami a polil je omáčkou. "Parmazán je v misce. Dobrou chuť," posadil se proti mně a pustil se do jídla.

Po jídle jsem se napila vína. Nebyla jsem žádný znalec, ale víno chutnalo výborně. "Můžu se na něco zeptat, Bene?"

"Samozřejmě. Co by vás zajímalo?"

"Proč chcete prodat dům?"

Překvapeně pozvedl obočí. "No, díky svému povolání dost cestuji a dům nevyužívám. Nic mě tady nedrží."

"Ale vždyť jste říkal, že vaše rodina dům vlastní už přes sto let. Není škoda dům prodávat? Promiňte, nic mi do toho samozřejmě není."

"Ano, to vlastní. Řeknu vám pravdu, nechci tady být sám. Nemám manželku ani děti. Tenhle velký dům je pro jednoho osamělého muže dost depresivní. Je tak tichý, bez života. Mám byt na Manhattanu, který mi úplně stačí."

"Ano, je tichý, ale jednou přece budete mít rodinu a je škoda se vzdát takového nádherného domu," oponovala jsem mu.

Záhadně se na mě podíval. "Vám se ten dům líbí, Christine?"

"Ano, je nádherný. Vždy jsem si představovala, že bych v takovém domě chtěla žít. Kdybych takový dům měla, nikdy bych se ho nevzdala," vyhrkla jsem, ale hned jsem litovala, že jsem to vyslovila.

"Možná máte pravdu," zasmál se. "Vy jste v realitní branži nová, že?"

Kývla jsem. "Asi bych se jako realitní makléř neuživila," odtušila jsem.

Ben se teď už rozesmál. "To asi ne, ale jsem rád, že jste mi řekla svůj názor. Ještě se nad tím prodejem zamyslím."

Odpoledne jsem balili další věci. V šest hodin jsem si sedla ke klavíru a začala cvičit. Začala jsem Bethovenem sonátou číslo 14 Quasi una Fantasia. Soustředila jsem se na hru a přestala vnímat okolí. Dohrála jsem skladbu. Cítila jsem v zádech něčí pohled. Ohlédla jsem se. Ben stál mezi dveřmi pokoje.

"Překrásné," pochválil mě. "Nebude vám vadit, když si vás poslechnu při cvičení."

Cítila jsem, jak rudnu. "Samozřejmě, že ne." Přendala jsem si noty. Tentokrát jsem vybrala Mozarta Sonatu Facile číslo 16 in C major K. 545. Přítomnost Bena mě trochu znervózňovala, takže jsem chvílema udělala chybu. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Jednou chci profesionálně vystupovat, tak si musím na přítomnost diváků zvykat. Soustředila jsem se a

Benovu přítomnost zcela vytěsnila. Hrála jsem asi hodinu jednu skladbu za druhou. O Benovi jsem ani nevěděla, jestli v místnosti je nebo odešel.

Zvedla jsem se, že se půjdu napít. Málem jsem do Bena vrazila. Stál za mnou. Zavrávorala jsem, ale on mě zachytil.

"Promiňte," řekli jsem oba najednou. Pustil mě a ustoupil stranou, abych mohla projít.

"Už jsem dlouho neslyšel nikoho hrát jako vy. Hrajete s takovým citem."

"Ještě musím hodně cvičit, abych to někam dotáhla."

"A jaký máte profesní plán?"

"Ještě pořádně nevím. Uvidím až po absolutoriu." A co vy, Bene, nepotřebujete cvičit?" Měla jsem několik přátel na konzervatoři, kteří studovali klasický zpěv a věděla jsem, že také musí cvičit doma.

"Máte pravdu, ale dnes to vynechám. Rád vás poslouchám. Třeba zítra, když mě doprovodíte."

"OK." Šla jsem se napít. Vrátila jsem se ke klavíru a vybrala si tentokrát jiný žánr. Začala jsem písní Moon River z filmu Snídaně u Tifaniho a pokračovala s mými dalšími oblíbenými filmovými melodiemi a skončila písní Comptine d´Un Autre Été z filmu Amélie z Montmartru.

Poté, co jsem s cvičením skončila, jsme jeli na večeři do města a současně udělali velký nákup, abychom měli zítra co jíst. V supermarketu Ben tlačil nákupní vozík a já do něj ukládala potraviny. Všimla jsem si, že se někteří zákazníci po nás dívají. Ben se občas s někým pozdravil a prohodil s ním pár slov. Já jsem mezitím přinášela další nákup do košíku. Byla jsem zrovna za regálem, když jsem slyšela, jak se někdo s Benem začal bavit.

"Bene, to jsem rád, že tě zase jednou vidím."

"Ahoj, Danieli. Jak se vede?"

"Jde to. Vidíš, ne?"

"Hm, koukám, že jsi povýšil."

"To víš, jednou bych to chtěl dotáhnout na šerifa. Ale co ty, Bene. Už jsem tě tady dlouho neviděl. Pořád koncertuješ?"

"Ano. Včera jsem se vrátil z Austrálie. Budu tady pár dní. Potřebuju si tady něco vyřídit."

"Viděl jsem, že tu máš s sebou přítelkyni. Představíš nás? Tedy mezi námi, je to moc pěkná. Myslím, že to tady v Brookfieldu zase zlomí dost dívčích srdcí," uchechtl se Daniel.

"Nepřeháněj, Danieli. Bohužel slečna Rieu není moje přítelkyně. Pracuje pro mě."

"Tak to jsi šťastný muž."

Už jsem to nechtěla dál poslouchat. Obešla jsem regál s náručí plnou potravin. "Dobrý večer," pozdravila jsem Daniela. Daniel v policejní uniformě si mě znalecky prohlédl.

"Dobrý večer."

"Christine, toto je Daniel Donovan, zástupce šerifa v Brookfieldu a můj bývalý spolužák," představil mi svého přítele Ben.

"Danieli, slečna Christine Rieu," představil mě, ale víc nedodal. Pochopila jsem, že nechce o prodeji domu zatím s Danielem mluvit.

Prohodili jsme s Danielem několik zdvořilostních frází a rozloučili se. Vrátili jsem se do domu. Bylo už docela pozdě, tak jsem Benovi popřála dobrou noc a šla si lehnout.

"Christine," uslyšela jsem za sebou zavolat Bena.

"Ano?" otočila jsem se.

Ben si skousl rty. "Nic, dobrou noc," řekl tiše.

Pátravě jsem se na něj zadívala. Bylo mi jasné, že mi něco chtěl říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.

"Dobrou noc, Bene," odešla jsem do svého pokoje.
Ben si nalil skleničku. Díval se do ohně v krbu a v duchu si nadával do pitomců. Toužil po Christine, ale bál se jí dát své city najevo. Sám byl z toho zaskočený. Samozřejmě, že dříve měl nějaké přítelkyně. Teď však byl volný a touha, která ho k dívce v jeho domě přitahovala, byla stále silnější. Znal jí sotva dva dny. Bylo to jako vír, který se roztáčí stále rychleji a rychleji. Chtěl jí to říct, ale nenašel odvahu. Zatím nedokázal rozlišit, jestli je to jen jeho tělesná touha, která ho stravuje nebo něco hlubšího. Za tu dobu, co se s Christine setkal osobně, nemohl poznat její povahu do hloubky. Cítil z její strany odstup, který si od něj udržovala. Samozřejmě, že je vlastně jejím zaměstnavatelem, takže se k němu chová profesionálně. Ale podle jejích reakcí viděl, že i ona zápasí s emocemi, které se před ním snaží skrýt. Pomalu se blížil konec její práce v domě. Ještě zbývalo zabalit vybavení kuchyně a dvou pokojů a dům byl připravený k vystěhování. Odhadoval, že to zabere tak dva, maximálně ještě tři dny, a pak Christine odjede. Pokud jí bude chtít získat, tak si bude muset pospíšit. Vypil nalitý alkohol a šel si lehnout do svého pokoje.